Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život v chatě u břehu rybníka

25. 12. 2009

Kapitola 2- Život v chatě u břehu rybníka

 

„Tak jsi se už vrátil,..“ ozve se za mnou, jen co si zouvám boty.

„Hm…“ cítím, jak mě obejme kolem pasu a přitiskne se ke mně, když si rozvazuji druhou tkaničku. „Nechceš mě alespoň nechat, až si zuju boty?“ zeptám se s pozdviženým obočím… Tak na tohle bych si mohl zvykat… V chatě někoho, kdo na mě čeká a přijde, když přijdu já- obejme mě…

„Hm… Ne?“ ozve se u mého ucha a já se lehce zasměji.

„Tak to tu asi budeme stát do rána, protože já si takhle ty boty opravdu nesundám.“ Podotknu a on se oddálí.

„Když myslíš…“ pokrčí rameny a čeká, až to udělám, aby se mohl ke mně natáhnout a políbit mě. „Pujdeš pak ke mně po pokoje? Na chvíli si lehneme a popovídáme si.“ Zeptá se a já přikývnu.

„Jen si odskočím a budu tam…“

 

„Hm, tak co, že jsi to vlastně chtěl?“ zeptám se, když vejdu do dveří a vidím ho, jak je rozvalený na posteli- otočí ke mně hlavu a poklepe na místo vedle sebe. Přejdu k němu a lehnu si vedle něj- přitáhne si mě k sobě blíž a obejme mě.

„Nic jsem nechtěl- jen si lehnout.“ Ušklíbne se a já vedle něj zavřu oči… Klidně bych se takhle mohl nechat objímat celé hodiny- to víte, když máte jen ty ‚jednodenní‘ záležitosti, tak vedle sebe moc takhle neležíte… A mě se to začíná líbit, i když vím, že je to pouze na chvíli…

„Tak co práce? Dobrý?“ zeptám se a položím si ruku kolem jeho pasu a víc se na něj ‚Přimáčknu‘- i on mě obejme- snažíme se k sobě být co nejblíže.

„Jo, myslím, že si vedu dobře!“ zasměje se a poklepe rukou na mé rameno.

„Hele!“ uraženě se na něj podívám a zvednu hlavu z jeho ramena.

„No dobře, já to tak nemyslel, vždyť to víš Mário…“ usměje se a já pod jeho úsměvem roztávám- ano, takhle mě donutí si myslet snad cokoliv… Takhle se na mě podívat a zeptat se mě, jestli jsem kuře, tak mu na to kývnu… A vůbec mi to nebude připadat divný… Možná by mě pak z toho opojení vytrhl jeho smích a já si uvědomil, co jsem to řekl… To už by pak bylo horší…

„Mm, vím…“ zavrním a přitulím se k němu blíž. „Proč musí být tak příjemné s tebou takhle tady ležet… Pěkně v postýlce, v teplíčku se k tobě tisknout…“ zeptám se blaženě.

„To víš, já jsem totiž naprosto dokonalý, mě nemůže nikdo odmítnout.“ Řekne povýšenecky.

„Hej, abych tě za tyhle řeči nepřestal mít rád!“ utrhnu se na něj a už se zase dívám do jeho očí.

„Ty mě máš rád?“ zeptá se s pozdviženým obočím. „Já nevím, kdo říkal ještě před pár hodinami, že se ani navzájem neznáme a ty už mě máš rád…“ Uhm, to jsem nějak nedomyslel.

„Tak ne, no… a nebo jo? Já ani nevím…“ odpovím mu smutně, ale je to pravda… Jak ho můžu mít začít rád takhle brzy po tom, co jsme se potkali… Měl jsem pravdu s tím, že ho vůbec neznám… A on s tím měl pravdu teď…

„Netvař se tak zkroušeně, Mario…“ nadzvedne mojí hlavu a něžně mě políbí na rty.

„Já se tak netvářím!“ obhajuji se, ale vím, že to co říkám, je lež… Když nad tím tak přemýšlím, tak je pravda, že o tom druhém nic nevíme… To jen já jsem to chtěl na chvíli zastírat, abych si ho pořádně užil, když ho tu už mám…

„Ale tváříš a nevymlouvej mi to!“ pohlédne mi do očí a já přikývnu…

„Máš pravdu, já jen… Je mi momentálně s tebou tak dobře a když si uvědomím, že za pár dní to skončí… Doléhá na mě deprese, víš? Nikdy jsem neměl žádnej dlouhodobej vztah a najednou jsi tady ty, ležíme v posteli a občas se políbíme… Ještě jsem to nezažil a líbí se mi to, nechci o to přijít…“ povzdychnu si a on si mě k sobě přitáhne ještě blíž…

„Pšššt…“ zašeptá mi do ucha a zajede prsty do mých vlasů. „Tak proto si musíme užívat to, co zatím oba máme… Nesmíš myslet na to, že se rozloučíme… Vždy se najde někdy někdo jiný, kdo je okouzlující a ty se zamiluješ… Opravdu zamiluješ… Musíš v to doufat, ale zatím máme jen to, co máme…“ říká mi najednou až příliš vážně, na jeho povahu…

„Tobě se to říká, když na tebe doma čeká přítelkyně, kterou si pak vezmeš… Ty někoho máš, až spolu nebudeme, zatímco já… Já zůstanu zase dlouho sám… Neumím si nikoho najít a teď je mi tady s tebou opravdu fajn…“ povzdychnu si a přetočím se od něho na stranu… Nějak mě začaly v očích pálit slzy a opravdu si nepřeji, aby mě viděl zrovna on…

„Neodvracej se ode mě, Mario…“ přisune se blíž a obejme mě kolem pasu- přitisknu se k němu a opatrně přikývnu.

„Máš pravdu, musíme si užívat toho, co máme…“ zašeptám, ale přesto mě má odpověď pálí na jazyku… Nejraději bych to ani neřekl, ale nechci, aby vyzvídal ještě něco víc…

 

***

„COŽE?!“ slyším až sem do pokoje, jak na někoho do telefonu řve- přejdu ke dveřím a lehce je pootevřu- tak, aby si toho nevšimnul a nakloním blíž ucho ke škvíře, kterou jsem tak vytvořil…

„Kdy přijedeš?“ ptá se dál a slyším kroky od toho, jak rychle pochoduje po předsíni, zatímco poslouchá někoho, kdo mu volá. „No dobře, ale pracuju, nebudu mít na tebe čas…“ „Hm, dobře, fajn… Zatím se měj…“

Rychle se oddálím od dveří a spěšně si lehám na postel. Po chvíli dusání nohou do schodů se otevřou a dovnitř přijde, jasně naštvaný, Fabián. „Co se děje?“ ptám se, když se sesune na postel a mobilem hodí o zem.

„Ona sem chce přijet…“ zašeptá do dlaní, než se ke mně obrátí a nakloní hlavu ke straně. „Chápeš to?! Mám dovolenou a ona mě snad chce kontrolovat, jestli pilně pracuju, nebo co! Já jí taky nekontroluju a ona mě musí?!“ zašklebí se.

„Hm, dobře… A to znamená?“ zeptám se s obavami.

„To znamená, že zítra budeme mít návštěvu- doufám, že jí odradím tak, že ještě odpoledne odjede, ale opravdu nevím,… Byla by tu schopná zůstat do doby, než pojedu sám…“ zašeptá zničeně a natáhne se na postel vedle mě.

„To bude dobrý…“ zašeptám mu do vlasů a pohladím jej přes ně. „Když takhle o ní mluvíš, říkám si, co to asi máte za vztah…“ opatrně se zasměju, protože mi připadá, že takhle by to asi fungovat nemělo.

„Ne, my se máme dobře, ale s tímhle mě dokázala naštvat dost… Chci si tě užít co nejvíce a ona sem chce vtrhnout, taková drzost!“ zavrčí rozhořčeně a nechá se ode mě vtáhnout do náručí.

„Tak to abychom si pořádně užili dnešek.“ Usměju se na něj a jeho tvář se ihned taky rozjasní.

„Tak pudeme ven! Na procházku někam do lesa, co na to říkáš?“ zeptá se mě s perličkami v očích.

„Jen to nééé!“ zasténám. „Včera mi to opravdu stačilo, s prominutím…“ slyším jak se zasměje, ale to už si obkročmo sedá na mě a rty žádá o polibek, který mu ochotně dám…

„Mmm, jen tak… v kolik sem dorazí?“ zeptám se a svoje ruce přesunu na jeho zadek, který trochu zmáčknu- na zkoušku, ale když se mi to zalíbí, nechce se mi už přestat.

„Ráno, nekaž tenhle den povídáním o ní, pojď si ho užít jen se mnou a na ní zapomeň…“ zavrní, když zavlní boky proti mně.

„Když si to přeješ…“ pokrčím rameny a natáhnu se pro další polibky z jeho úst… Ano, tohle bych dokázal dělat každý den… Klidně i celé hodiny… Jen tak ležet a mazlit se a líbat se a cítit toho druhého… Dokonalé, tak jiné oproti tomu, co zažívám, když jsem s kapelou… Myslím, že se mi v hlavě rodí text, který by se kapele rozhodně nelíbil a asi by mě s ním i vykoply s pár nadávkami, ale když tohle se mi začíná líbit víc, než s dívkou…

Mohl bych napsat, zahrát a zazpívat svůj vlastní song pro Fabiána, ale myslím, že bych s tím stáhl kapelu hluboko pod zem, protože všichni vědí, ke komu patřím… Ale na druhou stranu, bych si tím songem mohl třeba najít nějakého jiného přítele, až tu Fabián nebude, ale asi nevydržím na něj nemyslet…

 

„Myslím, že tě potřebuji cítit, Fabiáne… Uděláš to pro mě?“ zeptám se do ticha pokoje a jeho pohyby proti mně najednou ustanou, když se mi vážně podívá do očí…

„Mario… Nemyslím, že…“ začne, ale já mu ihned skočím do řeči…

„Ale já jo, prosím… Chci si to pamatovat, chci vzpomínat…“ zašeptám prosebně a vyhledám naléhavě jeho rty. „Prosím… Dokud nelituji, ale já litovat nebudu…“ klidně se mu tu rozbrečím, jen pro to, aby mi vyhověl… Vím, že teď je to ta správná chvíle… Cítím to a i kdyby to byla naše poslední noc dnes, tak ho chci…

„Mario…“ pevně mě k sobě přivine a já pomalu začnu roztřesenými prsty rozepínat jeho kalhoty, svlékat triko, které si na sebe vzal… A on se přidá… Netuší, jak jsem mu vděčný… Jak roztoužený budu, až se naše těla začnou dotékat těla toho druhého…

„Fabi…“ zasténám, když pocítím hebkost jeho nahého těla. Když pocítím návaly vzrušení z toho, jak cítím i to jeho- hmatatelné, tolik ceněné… Nemyslím na to, že mám strach. Protože kdybych na to pomyslel, tak se bát budu a to nechci… Chci se mu v tento den odevzdat- celý… I když ho neznám, i když je tu pravděpodobnost, že se nikdy nespatříme… I když vím, že je to pouhý chtíč bez lásky…

Má dívku- nezapře, že je heterosexuál a tohle je pro něj jen povyražení… Možný, že měl už více mužů, ale pořád je tu fakt, že má dívku- budoucí snoubenku… A já? Mě zase zbytou jen ty nenaplněné sny… I když se touto nocí některé z nich možná i splní…

„Kousni…“ nastavím na stranu krk a on se s vášní přisaje k mému rameni, kouše a líbá… Zavrním a prohnu se proti němu, jak je to příjemné… Chlapy to někdy potřebují mít drsnější, uvědomuji si, když cítím náznaky bolesti, která začíná prostupovat mým tělem až do konečků nohou. „Ještě… Víc prosím…“ šeptám, ale už to opravdu bolí, jak stiská kůži a povoluje jí… Ale sám jsem si řekl, že ho potřebuji cítit… Jakýmkoliv způsobem a bolestí si uvědomuji, jak je to skutečné- vše to, co se kolem mě děje a já vím, že už to nepujde zastavit, ani kdybych chtěl, protože vím, že chtít nebudu- na to je to zatím až moc dobré…

„Otoč se!“ přikáže mi a já to udělám- a pak se mě dotkne- tam, kam ještě nikdo jiný nesahal… Nebo spíš, nelízal? Uvědomím si zděšeně, když cítím jeho jazyk, jak krouží kolem dokola a pomaličku vniká dovnitř… ‚Sakra! Tak tohle jsem nečekal- doufám, že jsem tam čistý dost!‘ Prolétne mi zděšeně hlavou, až sebou z té představy cuknu.

„Děje se něco?“ oddálí se a pohlédne s obavami na mě.

„Ne- nic… Pokračuj…“ řeknu trochu prkenně, ale dál si užívám to, co dělá… Jak pomalu vniká na začátek a kolem toho… otvoru… Jeho prsty se rozběhnou po mých zádech, když se pomalu přibližují k jeho ústům, a když dostatečně olízne jeden z nich- cítím, jak se přesouvá tam, kam si to přeji… Tam na to místo, které dnes večer už nebude jen mou záležitostí… Sám jsem si o to řekl, sám jsem si o to prosil… „Ano…“ zašeptám tiše, když jej zasune dovnitř- opatrně, ale přesto je mi to nepříjemné.. Myslím, že když je to poprvé, že je to v pořádku- uklidňuji se a doufám, že se mí pocity zlepší, až to bude on, kdo do mě bude vnikat tím svým… velkým… zatraceně velkým… penisem- sakra! Kluk! Je to kluk!!! Nesmím na to myslet! Prostě nesmím! Přikazuji si v duchu a snažím se uvolnit…

„V pořádku?“ ptá se mě znovu a já opět přikyvuji.

„Pokračuj…“ a on pokračuje… Jestli tohle přežiju, tak budu opravdu dobrej…

„Zvládneš to?“ zeptá se mě, když je se mnou vzadu hotový a já přikývnu. Už to není ani zase tak nepříjemné, když si se mnou dává takové práce, takže myslím, že jo… Že to, přežiju… Poprvé to nikdy není nic moc extra, ale já doufám, že ať už to bude s Fabiánem a nebo s někým jiným, že to příště bude lepší, že si to užiju mnohem lépe, než dneska…

Chytne mě za boky a posune si mě blíž k sobě, když se začíná nořit do mého těla- zasténám, i když se mi nechtělo, ale to už z principu… Myslím, že tohle přežiju, jo… Přežiju to… Šeptám si, když se začíná pohybovat a já pocítím nával horkosti, který má namířenou cestu přímo k mé chloubě…

„Otoč mě k sobě…“ zašeptám do ticha. „Chci se na tebe dívat…“

„Bude to pro tebe horší…“ zašeptá zastřeným hlasem- alespoň někdo si to zatím užívá víc, než já… „Do začátků to pro tebe opravdu nebude dobrá poloha…“ podotkne, ale to už mě opravdu k sobě otáčí…

„Víš, že je mi to jedno, Fabi?“ zeptám se s úšklebkem a zasténám, když se začne pohybovat- tentokrát opravdu… Neměl pravdu, myslím, že tohle je mnohem lepší… „Fabi…“ šeptám a koušu ho do ramene, abych se utlumil… I když v okolí nikdo není, nechci tu zrovna moc řvát…

Po chvíli se ke mně přidává- líbá mě na krk, na líce a na čelist… Vyhledává mé rty k dalším horkým polibkům… Sténá mi do vlasů, cuchá mi je a zatíná do nich prsty, zatímco já se ho dotýkám… Po hrudníku mu stékají kapičky potu a já je chci zachytit…

Slyším, jak postel vrže a jak se v tichu místnosti odráží naše vlastní touha po tom druhém, po tom, abychom se plně nabažili…

Do ruky chytí můj penis a začne po něm jezdit rukou- svírat ho- někdy až moc drsně, ale to mi jen pomáhá se dostat výš… Výš do těch výšin opojení a vášně…

Myslím, že tohle už nikdy nemohu zažít… Tu počáteční bolest, to potěšení, které mnou zmítá nyní… Poprvé je to jedinečné a my by jsme si to měli pamatovat navždy… A i když jsem spal s mnoha dívkami, vím, že tohle je moje pravé poprvé- že odteď se můj život mění… Nevím, jestli dokážu opustit dívčin klín, ale tohle se mi zdá lepší… Mám pocit, že mě to uspokojuje víc, vystihuje mou pravou podstatu a ta je, být ošukán… Je to tak správně?! Říkám to správně? Nevím, přestávám myslet, když do mě přiráží…

„Ještě, ještě!“ sténám a on také…

Stihne říct jen „Budu.“ A to už cítím pod rukama jeho napjaté tělo, které se prohýbá na vlnách uspokojení- pozoruji ho- dívám se na jeho zavřené oči, i na to, jak je otevírá a zračí se v nich úleva, než si připomene, že na něco zapomněl- že zapomněl na mě.

Zajiskří mu v očích, když ze mě vystupuje a kleká si nade mě, jen proto, aby si mě vzal do úst… Aby se jeho horké rty obemknuly kolem mého penisu a škádlily ho… Asi to dlouho nevydržím… Zasténám a udělám se… Jemu do úst a je mi jedno, jestli to spolkne a nebo ne, ale on to udělá… Na vlně orgasmu cítím, jak se z mého otvoru vyleje ven trochu tekutiny, kterou mi tam štědře „nadělil“ a ani nepřemýšlím nad tím, že tentokrát to odneslo mé prostěradlo a né to jeho…

„Děkuji…“ zašeptám a přitáhnu si ho k sobě blíž pro polibek, když vidím, jak tam pořád klečí na místě a opatrně mě pozoruje. „Děkuji ti moc… Nemohu se vyjádřit…“ mám chuť zpívat a tančit.. Myslím, že mám problém… Hodně velký problém… Neměl bych se takhle šťastně cítit, protože on právě podvedl svou přítelkyni, která přijede už zítra! Sakra, nejsem moc dobrý v tom, něco schovat… Pozná to na mě! Určitě to pozná!

„Nemáš za co, to já ti děkuju…“ usměje se do mých rtů a já se je snažím znovu polapit…

 

***

„Celkem se bojím zítřka…“ zašeptám o pár hodin později, co pořád ležíme vedle sebe v mé posteli. „Myslím, že nedokážu skrýt dobře to, co teď k tobě cítím…“ zašeptám zničeně.

„A co cítíš?“ zeptá se mě Fabi zvědavě a já si začnu nadávat za to, že jsem něco říkal…

„Nevím… Chce se mi tančit, jsem šťastný,… Mám v hlavě spoustu nápadů na další píseň, za kterou by mě kolegové zabili… Chci si zpívat a umačkat tě v náručí… Jsem rád, že se to stalo a nelituji, jsem teď jak na hvězdách…“ usmívám se, když to říkám, ale stejně je mi smutno…

„Já cítím něco podobného…“ zašeptá zpátky a já se opět usměju, když ho políbím na čelist a stočím se mnu víc v náručí.

„Chci takhle zůstat navěky…“ zašeptám. „Nechci, aby přijela…“

„Ani jí to nechci, Mario, ani já…“ zašeptá mi do vlasů. „Když si něco umane, je k nezastavení…“

„Já se jí opravdu začínám bát!“ zašeptám zděšeně a vím, že je to pravda… Nedokáži teď zastřít to, co cítím… Nechci a nedokážu to… Jsem po tak dlouhé době opravdu šťastný i když vím, že je to zbytečný… Už se neuvidíme, cítím to, ale nechci si to připustit…

„Nemusíš, nemůže ti nic udělat…“ usměje se na mě, ale moc pozitivní se mi to stejně nejeví… „Třeba se ti bude zamlouvat!“

„Nemyslím, že se mi bude zamlouvat po tom, co teď cítím… I když sem vetřelec já, budu mít pocit, že mi tě bere… Není to dobrý, ale jsme spolu jen na chvíli a pak to bude pryč a ona si ještě mezi nás sem přijede… Myslím, že jí rád opravdu mít nebudu…“ zašeptám naprosto vážně a i se tak na něj podívám.

„Máš pravdu, taky jí tu teď nechci…“ přikývne a přitáhne si mě ještě blíž, i když myslím, že to už ani nejde…

 

***

Fabián spí, zatímco já jsem se šel na chvíli projít ven… Ještě pomalu ani nesvítá, ale já už jsem vzhůru… Upřímně mám z dneška opravdu strach- ani mě nenechal dospat!

Sednu si na břeh rybníka do trávy, která je vlhká a smáčí mé oblečení. Na chvíli se položím do trávy a pozoruji jitřenku, která na nebi svítí, zatímco ostatní hvězdy pomalu slábnou a září čím dál méně… To další den začíná- další sen a další překážka…

Když se dost vynadívám na nebe, opět si sednu a upřu svůj zrak na hladinu vody, kde se odráží matné světlo zapadajícího měsíce. Proč musí být všechno tak moc těžké a nebo se to nakonec pokazí… Proč nemůžu mít klid… Ach jo…

Nechci ho opustit… Nevím, kdo je, ale nechci, aby za pár dnů odjel… Abychom se už nikdy neuviděli… Abych už s ním nikdy nepromluvil a nepobavil se… Abych ho už nikdy nepolíbil a neobjal…

 

A na té vodě tisíc mincí…

a na té vodě jemná zář…

 

***

„Kde jsi byl?“ zeptá se mě rozespale Fabián, když vstoupím do místnosti a dveře za mnou zavržou „Ty nikdy nevstáváš tak brzy, přeci…“ podotkne a posadí se, zatímco já se posadím vedle něho a prohlížím si jeho obličej… Ne, myslím, že tohle se mi bude opouštět opravdu těžce…

„Vzbudil jsem se, tak jsem se šel na chvíli projít, klidně si ještě lehni, udělám snídani…“ usměju se na něj a utrhnu si z jeho rtů jeden z posledních polibků, než přijede Manola.

„Dobře…“ přikývne, ale to už leží a jeho ústa se nepatrně otevřou, když opět usíná. Odolám touze je políbit ještě jednou a jdu se zabavit připravováním snídaně pro nás dva a doufat v to, že se Manole cestou něco stane a nepřijede sem… Jsem špatný za tyhle myšlenky, ale nemohu si pomoci…

 

Sejdu dolu a podívám se do lednice, co tam ještě máme- možná bych měl jet na nákup do vesnice, než tu vyhladovíme. Jo, pojedu tam- už jen kvůli tomu, že je tu možnost, minout se s Manolou…

Vyndám ze skříňky chleba a ukrojím dva velké krajíce, které namažu máslem a poskládám na ně ředkvičky, které jsem si nakrájel. Nakonec to posypu solí a nandám na dva talíře, než je položím na dřevěný jídelní stůl.

Sednu si na židli a čekám… Čekám, dokud sem dolu nepřijde Fabián, dokud se neprobudí a já ho před odjezdem do krámu naposledy neuvidím samotného… Pevně však doufám v to, že Manola odjede a my tu opět osamíme…

 

„Hm… snídaně už je hotová… Proč jsi mě nepřišel vzbudit?“ optá se mě, když si sedá ke stolu a zakusuje se do chleba.

„Chtěl jsem ještě chvíli přemýšlet… Myslím, že zajedu do obchodu nakoupit- skoro nic už tu totiž není.“ Oznámím mu. „Navíc myslím, že se ještě necítím moc na to, abych se tu potkal s tvojí přítelkyní- budu si tu připadat jako vetřelec, i když je to ona, kdo přijede…“ smutně se pousměju.

„No tak, Mario…“ zašeptá Fabián a přejde ke mně, než mě lehce pohladí po tváři a donutí se mě na něj podívat. „To bude dobrý, uvidíš… Budu se s ní snažit moc nemluvit jen proto, aby si myslela, že je tu nechtěná a odjela, dobře?“ zeptá se mě a já mám sto chutí přikývnout, ale nemohu, je to jeho přítelkyně.

„Ani nevíš, jak bych si to přál, ale to nemůžeš Fabi, chápeš to? Nemůžu po tobě chtít, aby odjela, když vy dva jste spolu…“ namítnu a prstem umlčím jeho námitky. Zvednu se od stolu a rty přejedu po těch jeho, než odejdu z místnosti a jeho tam nechám klečet vedle mé židle… Musím na vzduch…

 

Když už mám peněženku a všechny doklady, sednu si do auta a nastartuji- ve zpětným zrcátku zahlédnu Fabiána, jak mě pozoruje z okna- povzdychnu si a odjedu...

Ve vesnici zaparkuji a hned se vydám do první samoobsluhy, kterou uvidím- nakoupím nějaké potraviny, jako jsou veky, chleba… dále špagety a mašličky z těstovin… Černý čaj a nějaké maso a zeleninu… Prostě, co mě zrovna v tu chvíli napadne a uznám to za vhodné…

Zaplatím a odejdu k autu, do kterého nákup naložím- nasednu a rozjedu se směrem k naší chatě… Než tam však dojedu, mám v plánu se někde zastavit a zůstat na chvíli tam… Třeba na hodinku se procházet po okolí a utřídit si všechny myšlenky… Ujasnit si, jak se budu k Manole chovat, jak se budu chovat k Fabiánovi a tak…

Ach jo, proč je to tak těžké… Myslím, že mě opravdu okouzlil a já se ze spárů toho kouzla nemohu vymotat a ani nechci a přitom tu bude Manola, která se o to pokusí a myslím, že se jí to i povede… Zničit to mé okouzlení a pošlapat ho, aby se nemohlo znova postavit a polapit mě… Udělá to krutě a násilně a já s tím nebudu moci co dělat…

Ach, Fabi… Ani nevíš, jaký mám strach se vrátit do chaty… Protože vím, že už tam bude a že mi tě bude chtít sebrat, i když už to udělala dřív, než jsme se poznali… A já- nebudu se moci na vás dívat, bude mě to ničit a ona to pozná- je to holka… Holky toho poznají hodně, i když to nevidí přímo…

Neměl bych raději odjet dobrovolně? Odjet a nechat je tu, už se nikdy nevrátit a zapomenout…? To by mé problémy stejně nevyřešilo a já si přeji ho ještě vidět… Naposledy… Zašeptat mu pár pěkných slovíček a rozloučit se… Obejmout ho a umačkat k smrti… Ale vím, že když tam bude Manola, tak to nepůjde…

 

***

Zaparkuji auto vedle červeného mercedesu c 220, což znamená, že ona už tu opravdu je. Povzdychnu si, vysednu z auta a do náruče si vezmu tašku s nákupem, načež svého „broučka“ zamknu dálkovým ovládáním.

Ještě jeden nádech a výdech a můžu vstoupit do chaty… Říkám si- zuju se a půjdu rovnou do kuchyně- odložím jídlo na pult a roztřídím- dám tam, kam patří… Pak pujdu k Fabiánovi do pokoje a pozdravím jeho přítelkyni… A nakonec vypadnu zase někam ven- musím jít na procházku a přemýšlet o nějakém textu pro skupinu… Ano, takhle přesně to udělám!

Odemknu klíči dveře a vstoupím dovnitř, opatrně a bezhlučně si snažím sundat boty z nohou a ještě potišeji se šourám do kuchyně… Když však vstoupím, říkám si, že potichu jsem jít opravdu nemusela a raději jsem měl dupat, když vidím, jak mu nějaká blondýna sedí na kolenou a snaží se ho ulíbat k smrti… Odkašlu si a odvrátím od nich pohled. Ne- tak na tohle jsem se opravdu nepřipravoval!!!

Odložím věci na stůl a otočím se k nim… Myslím, že Fabián se celkem za sebe i stydí, když vidím, jak se na mě ani nepodívá… Dobře… Tohle zvládnu! Tohle musím zvládnout… Sice s nějakým tím odporem, ale musím se chovat mile… Musím! Jsem silný muž!

„Zdravím Manolo, tak jsI konečně dorazila…“ pokývám hlavou a i přes všechno to zhnusení jí podávám ruku- sakra! Nemůžu být zhnusený, je to jeho přítelkyně, nic mi neudělala! Dokonce se tváří mile! „Omlouvám se, že jsem tu nebyl, když jsI přijela…“ jo, to tak… „Ale musel jsem jet nakoupit něco k jídlu, abychom měli co jíst…“

„Ahoj Mario… Slyšela jsem, že tu s mým miláčkem někdo bydlí!“ usměje se na mě. „Taky mě moc těší…“

„Jasně…“ přikývnu. „Jen uklidím jídlo a pujdu se projít ještě ven, aby jste tu na sebe měli trochu času…“ usměju se a přitom na ní chci skočit, jako šelma po své kořisti… Wrau! -Ne! Tyhle myšlenky ne! Na Oldys ne!!!

„To jsi moc hodný, ale klidně tu zůstaň!“ odívá se na mě a já zavrtím hlavou na důkaz, že mi nevadí odejít, ale mě to opravdu pekelně vadí… Nemůže vypadnout ona?! Abych si s Fabim mohl promluvit spíš já? Abych ho mohl políbit místo tebe? Abych ho nepustil, když by jsi ho volala?!

„Já půjdu… Stejně musím ještě vymyslet nějaký text pro další písničku…“ vymlouvám se… Ach Fabi… Nemůžeš jí vykopnout? Nebo alespoň jí popostrčit, aby ti spadla z klína? Ať jde od tvého klína dál!

Raději se otočím ke kuchyňskému pultu a vyložím nákup, který během pár minut uklidím do lednice a do skříněk… Otočím se a pohlédnu na Fabiána- Manola už je na něj zase natisknutá a momentálně si užívá jeho hebkého krku místo mě! Smutně se na něj usměju a on mi úsměv vrátí… Fabiáne, proč mi tohle děláš? Proč mi dáváš tímhle gestem naději?!

Pošlu mu vzdušný polibek a on se na mě usměje- pohladí Manolu po zádech a obejme jí rukama, mezi čímž se jeho prsty zformulují do srdíčka, které ukazuje na mě… Ale, proč mi to ukazuje, když mě stejně nemiluje? Když miluje tu dívku?!

Znovu se usměju a otočím se, abych opustil místnost- ve dveřích však neodolám a otočím se- vidím, jak mě pozoruje očima, když se s ní líbá… Líbá!!! Fabiáne, i ty jdi někam! Zavřu oči a rychle opustím chatu…

Rychlým krokem přejdu kolem jezera a vydávám se ihned do lesa… Jsem naštvaný, jsem zklamaný, jsem… smutný…

Ach Fabiáne… Tolik si přeji, aby tu prostě nebyla, aby se vypařila a my dva jsme mohli být spolu…

 

***

Do chaty se vrátím ve chvíli, kdy vím, že by měl být hotový oběd… Vejdu dovnitř a do kuchyně, kde uvidím Fabiána, jak obrací maso na pánvičce a pobrukuje si při tom. Manolu nikde nevidím- přejdu k němu a opatrně ho políbím na krk, aby se nevyděsil. „Fabiáne…“ zašeptám mu do ucha a oddálím se, abych se ještě jednou porozhlédl, jestli jí tu neuvidím. „Kde je Manola?“ zeptám se ho.

„Odešla si zatelefonovat do práce, že tu chvíli zůstane…“ zašeptá zničeně a otočí se ke mně- přitiskne se k mojí hrudi a já ho obejmu.

„Ššššt…“ vyjde z mých úst a já si ho přitáhnu do hlubokého polibku.

„Zavři dveře, ať jí když tak slyšíme přicházet…“ přikáže mi a já to udělám, jak nejrychleji mohu,abych si ho užil co nejdéle, než přijde… „Tolik tě chci…“ šeptá mi do rtů a tiskne se k mému tělu ještě víc, abych pocítil jeho touhu… Tu touhu tak podobné té mé…

„Já tě taky chci, ale… nemůžeme…“ uvězním jeho rty v prudkém polibku a hladově si ho beru. Nechci přestat… Oba nechceme, ale když slyšíme za dveřmi kroky, ihned od sebe odskočíme.

Snad to nepozná, říkám si, když pozoruji jeho rty, které jsou o odstín rudější. A on se ve zlomku vteřiny otočí k pánvičce a znova začne na ní něco dělat, zatím co já si stačím sednout na židli právě ve chvíli, kdy Manola vchází do místnosti.

„A! Tady to voní, miláčku!“ vidím její rozzářený úsměv, když přejde zezadu k Fabiánovi a líbá ho na krk- právě na to místo, kam jsem ho líbal já! Vlna vzteku mě na chvíli zachvátí, než si řeknu, že se musím uklidnit, jelikož je tohle normální… Ve vztahu je to normální…

„Vím, že ti tohle chutná…“ zasměje se. „Běž si sednout, už to jdu nandat.“ Ha! A máš to, už tě odhání… směju se v duchu škodolibě, ale… Mám proč? Mě by taky takhle poslal pryč, když by chtěl už naskládat jídlo na talíř… Nemám se proč smát…

Sedne si na místo vedle mě a usměje se mým směrem. „Tak co, už jsi něco složil? Dozvěděla jsem se od Fabiána, že jsi skladatel pro jednu kapelu ve městě…“ ach ne, proč mě nutí se s ní bavit?!

„Mám nějakou krizi, bohužel… Na nic jsem nepřišel, ale myslím, že možná už brzy na něco příjdu… Našel jsem si v lese takové místečko, který ve mně rozvíjí mou fantazii…“ pokývám hlavou a přitom se podívám na Fabiána, který už pokládá kastrol zpět na plotýnku a bere do rukou talíře.. Hm- na to místo bych tě chtěl vzít a něco… Něco ti tam udělat, Fabi… Něco moc pěkného…

„To je škoda…“ zatváří se lítostivě a vezme si od Fabiána talíř, který si položí před sebe na stůl. To já si ho tam od něj nechám položit…

Místnost se ponoří do ticha, když začneme jíst- po očku je pořád pozoruji- jak se na sebe dívají a usmívají se… Je to nechutný… Za co já tohle mini cukříčkování mám?! Občas se sice podívají na mě, ale jinak… raději pozoruji jen svůj talíř… Připadá mi, že by bylo opravdu nejlepší, kdybych tu nebyl… Moje žárlivost přesahuje už všechny meze… Sakra!

 

„Pujdu ještě ven!“ oznámím, když dojíme a Manola jde opláchnout nádobí- přikývne a Fabián se vydá za mnou, když jí řekne, že si se mnou musí jít promluvit…

Vystoupám nahoru po schodech, abych si na sebe vzal něco jiného,ale jakmile jsme nahoře, přirazí mě ke stěně a začne líbat… Ještě ani nejsme v pokoji a už se na mě vrhá- odtrhnu se od něj a tiše zašeptám „Tady ne…“ pokynu mu, aby vešel do místnosti…

Posadí se na postel a čeká, až se převlíknu. Pak přejdu k němu a sednu si mu na klín- zastrčím mu vlasy za ucho a usměju se.

„Pořád někam mizíš, co tu s ní mám celou dobu dělat?!“ ptá se mě a obviňuje.

„Nemůžu se na vás dívat, promiň Fabi, ale já opravdu nemůžu…“ usměju se smutně a políbím ho na rty- polibek mi oplatí a oddálí se trochu.

„Připadá jí divné, že pořád mizíš, tak jsem jí řekl, že nemáš rád společnost…“ oznámí mi- hm… budu si to pamatovat, když se bude ptát i mě… „Když ty mi pořád mizíš…“ povzdechne si znovu. „Chci tě mít na očích, chci se na tebe dívat, ale ty vždy odejdeš…“ obejme mě kolem pasu a přitiskne mě k sobě blíž.

„Promiň, Fabi…“ omluvím se a začnu ho hladit- po těle, po tváři a rtech… „Ale opravdu se na vás nechci dívat… Bolí to, víš?“ pohlédnu mu do očí a políbím ho na hranu čelisti, pokračuji až k bradě a přesunu se na rty. „I já bych chtěl být celý den s tebou…“ uvězním jeho rty.

„Ale budu muset jít už ven, ať si neříká, co tady asi děláme a nepřijde sem za tebou…“ smutně se usměju ve strachu a slezu z jeho klína- nechá mě, i když si částí duše přeji, aby si mě přitáhl zpátky… Nejde to… Nemůže a já to vím… Ani já nemůžu a jsem si toho vědom…

 

V předsíni si obuji boty a vyjdu ven to tepla odpoledne…

Nechce se mi chodit daleko a tak jen sejdu dolu k rybníku a posadím se do trávy…

Přemýšlím nad tím, co tam asi vevnitř dělají, ale nechci to vědět… Nechci se trápit ještě víc… Musím si konečně uvědomit, že nás dvou je konec- že už je zase jenom ona a on a já zvlášť… Já opět sám… Já opět bez nikoho…

Povzdychnu si a dívám se na hladinu vody, o kterou se odráží paprsky slunce- ještě ráno to byl měsíc a nyní je to slunce… Slunce, které pro mě dnešním příchodem Manoly přestalo svítit…

Ach Fabiáne… Nechci, aby to, co je mezi námi, skončilo tak snadně…

 

Na každé minci tvoje jméno…

na každé minci je tvoje tvář…

 

***

Dovnitř se vracím až trochu později na večer, jelikož bych měl začít už něco vařit k večeři. Vejdu dovnitř, sundám si boty a jdu do kuchyně, která je naštěstí prázdná…

Podívám se do ledničky a vyndám z ní malé knedlíčky plněné uzeným masem, cibuli a máslo…. Dobře- Manola nemá ráda špagety, to už vím, takže se pokusím udělat něco stejně rychlého a nenamáhavého, takže knedlíčky.. Ještě, že jsem je dnes byl koupit- jinak nevím, co bych asi tak měl udělat…

Vyndám ze skříňky kastrol a naplním ho vodou, do které ty knedlíčky vhodím a nechám je vařit… Cibuli rozkrájím a osmažím jí na pánvičce s máslem… No, to je si tak všechno- teď už jen míchat a čekat… To zvládnu…

 

Otočím se, když slyším něčí kroky a podívám se do očí Manoly, která se ke mně blíží. Usměju se na ní hraně a rychle cibuli promíchám, aby se nespálila, čekám, co ode mě bude chtít- zatím se na mě jen dívá a pozoruje, co dělám… A pak promluví…

„Já nejsem slepá, Mario, ale nehodlám si svůj vztah s přítelem ničit kvůli tobě, chápeš?! Takže já o ničem nevím, ale věz, že se před vámi budu mít na pozoru a jestli se o něco pokusíš, když tu budu- nechám tě zažalovat… Je jedno za co, třeba za obtěžování mé osoby… Chápeš?“ zhnuseně se na mě zadívá a já s polknutím přikývnu. „To jsem ráda a teď, můžeš nandat večeři na talíře. Já jdu zavolat Fabiána… Doufám, že na tobě nebude nic poznat z našeho rozhovoru…“ podotkne ještě a odejde z místnosti… Jak jsem si mohl myslet, že je i celkem milá?! Nechápu… Tak tímhle se to asi… Komplikuje…

Oddechnu si, když odejde, ale… Mám proč?! Tak tohle bylo opravdu něco… Myslím, že nikdy nechci vidět žádnou rozzuřenou přítelkyni, když se dotknu jejího přítele před ní… Brr… Hnusná představa…

Rychle rozházím nějak rovnoměrně tři potce a s úsměvem je pokládám na stůl, když oba vcházejí do místnosti… Manola mrkne mým směrem a já trochu napjatě přikývnu, než se podívám na Fabiána, který si zrovna prohlíží, co jsem uvařil…

„Díky Mario!“ usměje se Manola na mě mile, ale já vím, že to od ní milé vůbec není.

„Dík… Škoda, že nejíš špagety, tady Mario je dělá opravdu moc dobré…!“ oznámí Fabián Manole, která se zatváří, jako by jí nebylo moc dobře. „Ale uvidíš, že tohle taky nebude špatné…“ pochválí mě a já mám chuť se na něj usmát, ale jaksi… Manola, no…

„Děkuju moc.“ Přikývnu a začnu jíst, jako celý zbytek stolu…

Tak tohle bude zajímavá večeře…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

páni.....

(Marta, 28. 12. 2009 1:08)

moc zajímavý, jdu honem číst dál....

kyaaaaaaaaa

(Broskynka, 25. 12. 2009 23:09)

aj mne sa to páčilo xd som zvedavá ako to dopadne xd

:*..

(Katy, 25. 12. 2009 20:36)

Krásně čtivá povídka...píšeš hodně napínavě, takže se už teď nemůžu dočkat pokračování. Líbí se mi jak si krásně zapletla vztahy dohromady a i vykreslení jednotlivých situací bylo působivé...Používáš neotřepané výrazy, což posunulo v mých očích tuhle povídku ještě výš...Vážně se ti to povedlo.

:):) nádhera

(ela, 25. 12. 2009 18:45)

To bylo smutný, doufám, že tu Manolu již brzo odstřihneš, taková mrcha.Jsem z této povídky úplně hotová. Nemám slov....Je to naprosto nádherný. Málokdo má talent,ale ty určitě!

 

Portrét