Jdi na obsah Jdi na menu
 


Loučení v chatě u břehu rybníka

27. 12. 2009

Kapitola 3- Loučení v chatě u břehu rybníka

 

Pozdě večer uslyším klepání na dveře… Přejdu k nim a otevřu, ve dveřích stojí Manola a usmívá se na mě… Raději postoupím stranou a pokynu jí, ať vejde dovnitř.

„Potřebuješ něco?“ zeptám se obezřetně… Nemám jí rád… Opravdu jí nemám rád… Hlavně po tom, co mi řekla dnes před večeří…

„Och, ano…“ usměje se na mě… „Rozmyslela jsem si to- zítra ráno odjíždím- nebudu tu celý ty dva dny, co tu ještě Fabián zůstane…“ podívá se na mě a čeká… Snad na nějaký výbuch radosti nebo co?! Nevěřím jí…

„V čem je háček?“ zeptám se a zúžím oči.

„V ničem, můj milý Mario… Neměla jsem na tebe tak vyjet před večeří, ale nemohla jsem si pomoct! Byla jsem tak rozzuřená, když jsem viděla, jak se na sebe díváte a pak jsem to vše pochopila… Ale teď? Když jsem klidnější?“ zatváří se provinile. „Toho lituji… A neboj, nic se ti nestane, nebudu tě žalovat a ani nic jiného…“

„Tak proč chceš odjet a nechceš si Fabiána přede mnou hlídat, když víš, o co tu jde?“ zeptám se, nic za to nedám a hlavně mě dost zajímá odpověď…

„Na to příjdeš sám Mario, v čem je háček…“ usměje se mile a nakloní hlavu ke straně. „Já ti to přeci říkat nebudu… Pořádně si Fabiána užij, dokud tu bude s tebou… Je opravdu úžasný…“ zavrní poslední větu.

„Nevěřím ti…“ zašeptám a čekám na její reakci- zasměje se.

„Ale Mario, mě věřit můžeš…“ usměje se, nic víc, nic míň… A pak se otočí a odejde. „Tak naschle Mario, zítra už mě tu nepotkáš…“

Lehnu si do postele a přemýšlím… Přemýšlím nad tím, co řekla… Nemám z toho dobrý pocit… Opravdu nemám, ale Fabiána si užít rozhodně hodlám, když tu nebude…

 

***

Je to, jak řekla… Když se ráno- nebo spíš dopoledne- probudím a podívám se z okna, už tu nikde nestojí její auto…

Sejdu dolů ze schodů a zastavím se před kuchyní, odkud jsou cítit smažená vajíčka. „Mmmm…“ zavrním a vstoupím do místnosti, kde vidím Fabiána u stolu, jak poklidně jí a čte si knihu. Když si mě všimne, tak se usměje a pokyne mi, ať si sednu naproti němu.

„Kde je Manola?“ zeptám se- jen tak, kdyby něco věděl… Posadím se a to už přede mě položí talíř s jídlem.

„Nevím…“ pokrčí rameny. „Řekla, že jí volali z práce a nemůže tu zůstat s námi, i když by hrozně ráda… Sebrala se a odjela…“

„To jsem rád…“ ušklíbnu se.

„Já taky…“ oplatí mi tu samou grimasu, načež se zasmějeme. Dál naše snídaně probíhá v klidu a v žádném napětí, jako tomu bylo včera… Naštěstí…

Vypadá to, že opravdu dodržela své slovo a odjela pryč, ale pořád nemohu pochopit, proč to udělala… Co jí vlastně k tomu vedlo… Zvláštní… Řekla, že na to musím přijít sám, ale já to pořád nechápu…

 

„Tak co, pujdeme dneska na nějakou procházku?“ zeptá se mě s úšklebkem.

„Klidně…“ pokrčím rameny a musím se zasmát tomu, jak se zatvářil.

„Ty chceš vážně někam jít?“ zeptá se mě obezřetně a já naprosto vážně přikývnu- jo, zatáhnu ho na to místečko v lese, které jsem včera objevil a….

„Tak dobře… Běž se sbalit a potkáme se tady, kde si ještě připravíme nějakou menší svačinku…“ usměje se potěšeně a to už mě strká ven ze dveří.

Když vystoupám schody a vejdu do pokoje, ihned vytáhnu ze skříně batoh a dám do něj takovou menší deku, abychom mohli kde ležet. Pak si tam zabalím ještě nějaké drobnosti, které si myslím, že se budou hodit…

Seběhnu schody zase dolů a vejdu do kuchyně, kde se postavím vedle Fabiána a pomůžu mu s přípravou svačiny- ukrojím pár krajíců chleba a vezmu si pomazánku, kterou Fabi odložil a namažu jí na ně. Pak je přiklopím a zabalím do ubrousků, které mi podal. Nakonec si natočíme pití z vodovodu a nalijeme do něj trochu broskvového sirupu- zamícháme a odložíme do batohu.

„Hotovo?“ ptá se s úsměvem Fabián a já mu přikývnu. „Tak to můžeme vyrazit!“

Vyjdeme ven ze dveří a zamkneme za sebou chatu, klíče hodíme do kapsy a můžeme se vydat na cestu.

„Nechceš si ještě na chvíli sednout do trávy u rybníka?“ zeptám se rychle Fabiána, než dojdeme dost daleko, a toužebně se zadívám na své místečko, kde sedávám.

„Nechtěl jsi jít náhodou na procházku?“ zasměje se.

„No dobře, chtěl…“ zasměju se s ním a přitáhnu si ho za ruku k sobě, abych ho mohl políbil. „Já sem se jen chtěl ještě chvilinku válet, než vyrazíme…“ zašveholím.

„No dobře, ale nanejvýš pět minut!“ pohrozí mi prstem a já přikývnu… Tak… malinko si ho zpracuju a v lese si s ním užiju… Bezva plán! „Ani o minutu víc!“

„Ano, pane!“ řeknu naprosto vážně a táhnu ho k vodě blíž- sundám si dolu batoh a hodím ho ke straně, což udělá i Fabi. Posadím se a on se posadí na dotek vedle mě- na chvilku se zadívám do hladiny, než se usměju a otočím se k Fabiánovi, na kterého se překulím, zalehnu ho a začnu se usmívat do jeho úst.

„Tak ty takhle, jo?“ zeptá se s úsměvem a obejme mě kolem pasu- přitáhne si mě k sobě blíž a ponoří se do mých rtů, zatím, co se jeho ruce rozběhnou po mých zádech…

„Wrrr-“ zavrčím na něj, když se odtáhne, jen pro to, aby se na mě podíval.

„Nevrč…“ zašeptá a olízne mi rty- celé je obkrouží jazýčkem, než se na něj vrhnu tentokrát já. Mmm, užiju si ho… Když i Manola říkala, ať si ho užiji, tak proč to neudělat, když ho mám nadosah…

„A budu!“ odseknu a olíznu mu nos, než se zvednu a hodím batoh na záda, zatímco se Fabián utírá do rukávu košile. Raději kousek popojdu do předu a čekám, co se bude dít…

„Jen počkej!“ zavrčí na mě a taky rychle vstane- popadne do ruky batoh a začne ke mně běžet- otočím se a utíkám.

„Nepočkám, nepočkám!“ vykřikuju do vzduchu a poposkočím si, mezitím, co se snažím schovat v lese za nějaký strom- což je dost těžký, když mě pozoruje, ale tak co… Legrace je…

„Jen počkej!“ ozve se znovu a tím mi dává šanci mu utéct, protože slyším jeho hlas a vím, jak je daleko… Hm, že bych to stihnul až k tomu místečku, kam jsem chtěl původně jít? Pokusit se o to můžu…

Odlepím se od stromu a rozběhnu se, čímž na sebe upoutám pozornost a Fabián se rozběhne za mnou… Je možný, že takový lenoch, jako já, je rychlejší než on?

Ještě chvíli běžím a pak zahnu- hm- tudy a tudy, pak tudy… Odříkávám si zpaměti trasu, kudy jsem včera šel a rozhlížím se kolem sebe…

„Už tě skoro mám!“ ozve se za mnou a ano, musím říct, že dost blízko… Trochu přidám, co mi síly stačí a rozběhnu se k takovým malým skalám, které před sebou uvidím- protáhnu se škvírou mezi kameny a jelikož jsem užší, než Fabián, tak mu to bude trvat dýl a možná stihnu vyndat a rozložit tu deku, kterou jsem si sbalil do batohu…

Doběhnu na místo, které jsem myslel a shodím z rukou batoh, který co nejrychleji otevřu a vyházím ven věci, co jsou položené na dece, kterou vytáhnu a rychle rozložím- no, moc úhledné ho není, ale rychle si na ní lehám a pozoruju průchod, ze kterého se vyřítí Fabián.

Podívá se na mě a prudce se zastaví. „Tohle… co?“ vypadne z něj a já se usměju, hm…

„Pojď ke mně…“ zašeptám svůdně- nebo se o to pokouším, protože jsem nikdy svůdně mluvit nemusel- a počkám, až ke mně přejde a skloní se ke mně níž- přitáhnu si ho k sobě a položím na sebe- začnu ho líbat…

„Tak tohle jsi měl naplánovaný…“ usměje se. „A já myslel, že chceš opravdu jít na procházku…“ ztěžuje si a pohladí mě po tváři.

„Myslíš, že bych jinak šel dobrovolně?“ odpovím mu ublíženě, načež se zasměje a já se k němu přidám.

„Ne, nevěřil jsem ti a dělal jsem dobře.“ Ušklíbne se a políbí mě na tvář… „Vlastně, něco jsem ti sliboval… V duchu, ale sliboval…“ nadzdvihnu obočí, ale když začne olizovat celý můj obličej, tak se od něj znechuceně odvrátím.

„Fůj, takhle ničit chvilky romantiky!“ zatvářím se uraženě a on se mi omluví… Pomůže mi utřít do rukávu obličej a políbí mě…

„Mmm, tak je to lepší…“ zavrním do jeho úst a začnu ho líbat na krk- sice to z mé polohy jde trochu těžko, ale celkem to jde…

Vezmu do ruky jeho a propletu si s ním prsty, mezitím co druhou rozepínám knoflíky na jeho košili- nedávno jsem se naučil je rozepínat jen jednou, tak toho využiju a myslím, že se to opravdu hodí…

V tu chvíli se naše pozice vymění- Fabián nás otočí tak, abych byl teď já na něm- usměju se a skloním se pro další polibky, které mu chci ukradnout… Pro ty sladké a poddajné rty, které mě uchvátily…

Rozepnutou košili mu odrhnu z hrudníku a částečně i z ramen. Oddálím se a svléknu si své vlastní triko, které mi už začíná dost překážet. Fabián se zasměje, ale svojí košili si nechá na sobě- přitáhne si mě blíž a naše hrudníky se o sebe začnou otírat… I když je teplo, tak mám ten pocit, že Fabián mě krásně hřeje- takovým příjemným způsobem…

„A co budeme dělat teď?“ zavrní Fabián, když na sobě ležíme už delší chvilku a já si pořád naplno užívám jeho těla…

„Hm… Třeba si uděláme pěkný den?“ zeptám se a nadzdvihnu se na loktech, jen proto, abych mohl rty přejet po jeho spodní čelisti- od ucha k bradě a zpátky. Kousnu mu do krku a kůži trochu natáhnu, než jí opatrně pustím.

„Tak to jo…“ usměje se na mě a přitáhne mě blíž k jeho krku, čímž mě nutí se do něj zakousnout znovu- dokud svou ruku neoddálí a nepustí mě od sebe dál… Ale já s radostí vyhovím jeho přání…

„Nebo si snad přeješ dělat něco konkrétního?“ zavrním zpátky a začnu ho na krku líbat, místo kousání…

„Hm, když už jsme u toho, je tu pár věcí…“ zasměje se, než mi rukou začne rozepínat poklopec u kalhot.

„A jaké máš na mysli?“ zeptám se zpátky a nadzdvihnu boky, aby mi mohl kalhoty svléknout úplně. Odhodí je asi metr od nás a přitáhne si mě za zadek blíž k sobě a zmáčkne. „Třeba tyhle…“ zavrčí a zmáčkne ještě jednou… Ne, že by to bylo nepříjemné, ale mám ten pocit, že to spíš šimrá, než bolí či je to příjemné…

„A to jsou které…“ zašeptám do jeho ouška a kousnu do něj- jen zlehýnka, aby ho to nebolelo a nakonec to místečko trochu pofoukám, přičemž se na něm prohýbají ty malé chloupky, co tam má…

„Přeji si s tebou dělat všechno, Mario…“ zašeptá, než začnu rozepínat jeho kalhoty a sundám je ke kolenům, jelikož jsem dál líný…

„Co všechno?“ neodolám, abych se neptal dál- zavlním proti němu boty a nechám ho, aby mé tělo opět uvěznil tím svým k zemi…

„Úplně, naprosto a velice rád všechno, co mi dovolíš…“ zavrní a sehne se ke mně, uvězní mé rty v polibku a zasténá do nich, když do ruky uchopím jeho penis přes látku trenýrek…

„Takhle ne…“ zasténá a částečně si je svlékne k těm kolenům, kde jsou doteď jeho nesundané kalhoty. „To bolí…“ usměje se na mě a nechá, abych ho vzal do ruky teď, když už tu ona malá překážka není. Usměju se a nenechám se dvakrát pobízet- to bych byl hlupák… Říkám si, když si ho jednou rukou přitahuji pro polibek a druhou strkám mezi nás dva…

Sám si svlékám dolu spodní prádlo a ruku oddaluji- dávám jí na jeho záda, které pod košilí začnu hladit- jsou tak jemné oproti kůži na jeho rukách, nebo nohou… Ale pleť na tvářích je ještě jemnější, než na zádech… Zvláštní, že se takhle nepodobá, když je to stejně jeden celek… Jeden Fabián… Pro teď můj Fabián a já ho nehodlám za ty tři dny vůbec nikam pustit a budu si ho užívat, jak moc budu moct…

Přijde mi to zvláštně vzrušující, když já na sobě nemám nic a on má na sobě všechno- sice trochu posunuté, sundané- ale všechno…

„Co ti dovolím?“ zeptám se a našpulím rty, aby se ke mně opět sehnul a políbil mě. „Všechno, co si budeš přát…“ zavrním a pohnu boky proti těm jeho… „Když mě nebudeš chtít zabít, tak všechno…“

„Mmmm, tak to s tebou nemůžu udělat, co jsem chtěl…“ zatváří se smutně a sklopí pohled dolů.

„A to bylo co?“ zeptám se zvědavě a kousnu ho do spodního rtu, aby se na mě podíval. Což ihned udělá a já spatřím ty malé jiskřičky v jeho očích.

„Vyšoustat ti mozek z hlavy, ale když tě nemůžu zabít, tak to vynechám…“ ušklíbne se na mě a polapí opět mé nedočkavé rty. Zasténám mu do úst… ANO! Řve moje mysl. PŘESNĚ TO SI PŘEJU!

„Hmm… tohle riziko bych klidně i podstoupil…“ zavrním a prohnu se proti němu do oblouku, abych ho cítil ještě více…

„Jak si přejete, pane…“ zasměje se, než se odtáhne dolů a do úst vezme můj penis, který začne sát… A sát… Mmmm… Uchopím jeho vlasy do sevření a určuji si sám, jaké bude tempo… Chci se udělat, nechci… Máme ještě tolik času a na mě to už přichází…

Prudce vydechnu a silou ho od sebe odtáhnu… Ne, takhle rychle to skončit nenechám! Vrhnu se na jeho rty a posunu ho pod sebe. Sednu si na jeho břicho a nechám jeho penis, aby se otíral o vstup do mého těla… Jen otíral a vyluzoval tak z Fabiána ty překrásné zvuky, spojené s nedočkavými slůvky…

„Chtěl by jsi, co?“ ušklíbnu se na něj. „Ale, ale… e-em… Ještě ne…“ protahuju každé slovo a pozoruji jeho přivřená víčka, která se chvějí…

„Prosím, Mario…“ zasténá a já zavrtím hlavou… Musím říct, že se ovládá dost…

„Ty prosíš?“ zeptám se a provokativně ho kousnu do krku.

„Prosím Mari…“ zasténá- hm, tak už jsem pro něco jen Mari, jo? Zajímavé… Najdu na krku to nejvhodnější místečko a začnu sát- opatrně, ale přesto dost silně na to, abych si ho označil… Jsi můj! Říká to znamínko… Jsi můj a já tě chci…

„Tak se starej a můžeš…“ olíznu zarudlé místečko a přesunu se na druhou stranu krku, kterou začnu ožužlávat nyní…

Jeho ruka, která doteď svírala mé záda se oddálí do Fabiánových úst a přímo vidím, jak důkladně jej pokrývá vrstvičkou slin, než prst přesune podél mého boku až k zadní části těla… Párkrát obkrouží tu dírečku, aby se uvolnila, než do ní zasune jeden článek prstu a zase vyndá… Hmmm… to si nechám líbit… Zavrním…

A on tam ten prst znovu zasune a znovu vyndá- pořád jen na tak malém kousku… Je to k nevydržení… Sténám do jeho krku a pohybuji se, abych do sebe dostal víc z toho prstu, ale ten se vždy vysune a opět začne kroužit kolem… „Fabi, prosím…“

„A kdo prosí teď, co Mari?“ ušklíbne se na mě a já ho na oplátku prudce a asi tak trochu i bolestivě, kousnu do ramene, že do mě zasune ten prst celý v úleku… Usměju se a zavrním…

„Vidíš, že to jde, když se chce…“ vypláznu jazyk a on jej vsaje do svých úst- opět se líbáme… Hm, jaký požitek… Už mě netrápí a prstem pohybuje ve stejných intervalech…

„Přidej už druhý…“ zaprosím.

„To by jsi chtěl, co?“ ušklíbne se, ale i přesto si druhý prst oblízne v ústech zasune je do mě oba… Prohnu se proti němu a zasténám… Ještě chvilku a je mi jedno, že jsem tak málo připravený, ale potřebuju ho! Potřebuji ho, až to začíná už bolet…

„Fabi… už, prosím…“ hm, neřekl jsem, že ještě chvíli počkám? No, co…

„Ještě chvíli…“ zašeptá. „Rád se na tebe takhle dívám…“ zavrní a pohne prsty rychleji, než doteď- položím si hlavu na jeho hruď a nechávám ho dělat si, co chce…

„Prosím…“ zasténám a on chce něco namítnout, ale já ho začnu vášnivě líbat a opatrně odundám jeho ruku pryč… Posunu se dolu a uchopím jeho penis do ruky, než si jej vezmu do úst a začnu ho zpracovávat… Jen na malou chvilinku, ale by něm ulpělo trochu z mých slin, než se přesunu opět nahoru k Fabiánovi a uvězním jeho rty v horkém polibku, mezi čímž se snažím protlačit jeho penis do mého těla, zatímco se posouvám dolu…

„Mari… Co to…“ zasekne se a zasténá, když ho uvězním celého… Pro trochu bolesti a pár ztuhlých svalů potom, mi to za to opravdu stojí…

„Ano, Fabi?“ zeptám se s úsměvem, který ani úsměvem není, a začnu se pohybovat- uchopí moje boky a začne mě nadzvedávat sám. „Ještě…“ syknu, když jsem prudce naražen až k jeho podbřišku…

Jeho boky se nadzvednou ze země a Fabián začíná přirážet jako o život- zachytím se jeho rukou, které mě drží v bocích a sténám… Už nemůžu mluvit, jen sténat a čekat na vysloužený konec…

Cítím, jak se jeho tělo napíná, když provádí pár posledních přírazů do mého těla- přitáhnu si ho k sobě nahoru a políbím, když se tím pohybem dostávám na vrchol a pak… konec…

 

„Mmmmm…“ zavrním… „Tak tomuhle se říká vyšukat mozek z hlavy?“ zeptám se a otočím k němu svou tvář. „Tak to by jsme to měli dělat častěji…“ usměju se, ale pak si uvědomím, jak absurdní byla ta poslední věta… Nějaké dva dny zbývají a já tu mluvím o tom, dělat to častěji?! Myslím, že ten mozek jsem ztratil asi opravdu…

„Souhlasím s tebou…“ zasměje se a položí si ruku na své břicho… „Vidíš to? Ušpinil jsi mi kus košile!“ vykřikne, jakmile si uvědomí tu skutečnost, že když jsem se udělal, musel to schytat zrovna on…

„Měl jsi si jí sundat…“ zašklebím se škodolibě- alespoň na mě bude mít památku…

„Ale to by to pak už nebylo ono, ne?“ zúží oči a pošle mi vzdušný polibek.

„No jo, vzdávám se…“ pozvednu ruce v obranném gestu. „Máš pravdu, je to jen moje chyba…“

„Tak je to správně.“ Usměje se a já na něho, než k němu natáhnu ruku a přitáhnu se k němu pro polibek… Za chvíli, abychom vyrazili zpátky do chaty… Mám celkem chuť na něco teplého- třeba čaj…

„Měli by jsme se pomalu sbalit…“ oznámím do vzduchu a zvednu se. „Jen si ještě odskočím…“ oznámím a zalezu s toaletním papírem za nejbližší roh tady té skály a vykonám svou potřebu…

Když se vrátím, Fabián už je oblečený a skládá deku. Sesbírám ze země své věci a položím je na kámen, ze kterého si je beru a oblékám se. Když už jsem taky oblečený, převezmu si od Fabiána deku a zastrčím jí do batohu, do kterého pak naházím ještě zbytek věcí, které se válejí kolem a já je neuklidil…

„Jdem?“ zeptám se vesele a s jeho přikývnutím vyrazím cestou pryč…

 

***

„Musím říct, že dnešek se nám opravdu vydařil…“ konstatuju.

„To si myslíš proto, že jsi to naplánoval zrovna ty!“ ušklíbne se Fabián, ale pak jeho obličej změkne. „Taky se mi líbil…“ usměje se na mě a obejme mě zezadu kolem pasu…

Už ležíme v posteli a každý vzpomínáme na dnešní prožitý den.. Tedy- já ležím na boku a on je ke mně zezadu přitisknutej… Jsme zrovna ve Fabiánově posteli, tak jsem nemusel stoupat ty schody nahoru… Uff… Cesta sem zpátky mi naprosto stačila…

„Dobrou noc,…. Fabi…“ uhm, vážně jsem měl chuť teď říct, Lásko? Sakra, už z toho blbnu! Vždyť jde jenom o to, si užít…

„Dobrou, Mari…“ ozve se za mnou zašeptání do ouška a já se pousměju- zapomenu na to, co jsem chtěl říct a nechávám se od Fabiána objímat… A pomalu se propadat do krásných snů…

 

***

Ráno se probudím o něco dřív. Podívám se do spící tváře Fabiána a pousměju se… Ano, užívám si ho… Užívám si ho tak, jak to jen jde…

Odhrnu z jeho zavřených víček vlasy a založím mu je za ucho- pohladím ho a opatrně vstanu… Nemůžu se na něj takhle dívat… Je tak... sladký? Nevím, to je jedno, ale začínám pociťovat smutek z toho, že mi odjede…

Obleču si kalhoty a triko, přes ramena hodím bundu a jdu ven… Kam jinam, než na moje oblíbené místečko u břehu rybníka… 

 

Tichá je voda, šerý svět…

 

Dívám se do hladiny- jak po ní přejíždějí malé vlnky- jedna za druhou- a narážejí do trávy u břehu…

Lehnu si a zavřu oči- přes oči si položím ruku a užívám si nic nedělání… Přesně tak, jak jsem to měl v plánu dělat celou svou dovolenou, dokud nepřijel Andre a nezkazil mi to… Hm- sice zkazil, ale něčím naprosto příjemným, až na Manolu, která tu naštěstí skejsla jen na jeden den…

 

„Dobré ráno…“ ozve se vedle mě a když otevřu oči, uvidím Fabiána, který mě pozoruje a usmívá se.

„Dobré…“ usměju se zpět a zvednu se do sedu. „Tak jak jsi se vyspal?“ zeptám se…

„Kdybys mi nezdrhnul, tak žeknu že naprosto báječně, ale jelikož jsem tě nenašel vedle sebe po probuzení, tak jen báječně…“ pokrčí nosem a nakloní se pro ranní polibek.

„Mmm, tak to se omlouvám, příště tě probudím a zdrhnu hned pak…“ našpulím dopředu rty a Fabián se zasměje..

„To by bylo skoro stejný…“ zasměje se a pohladí mě po tváři.

„Ne, nebylo, jelikož by jsi mě při probuzení viděl…“ dohaduju se.

„Ale ty by jsi mi stejně zdrhnul, takže ne!“ zúží oči a ruku z mé tváře odtáhne…

„Ale jo!“ stojím si za svým.

„Ne!“

„Jo“

„Ne!!“

„Jo!!“

„A ne!“ uraženě se od něj odvrátím a on se ke mně přisune blíže. Obejme mě a zašeptá mi do ucha, že by to pravda tedy byla- usměju se a otočím se zpět k němu, abych ho mohl políbil…

„Vidíš!“ vypláznu na něj jazyk a jsem rád, že se nechtěl dál hádat…

„No jo, ty vyděrači a uraženče…“ zasměje se a já se zasměju s ním.

„Já nejsem uraženec! Byla by to pravda!“ stojím si dál za svým a on s úsměvem přikývne.

„Když to říkáš…“ políbí mě a nechá mě, abych se na něj povalil.

„Když už jsi vzhůru, to by jsme si mohli jít dát snídani, co?“ zeptám se s úsměvem a vstanu z něj, než bych cokoliv udělal… Zadívá se na mě a poraženecky přikývne. Chytnu ho za ruku a pomůžu mu na nohy, než se vydáme společně dovnitř.

 

„A víš co? Udělám snídani já!“ rozhodnu, když vejdeme do kuchyně a ihned zalezu ke kuchyňskému pultu.

„Když si to přeješ…“ usměje se Fabián a nechá mě, ať namažu dva chleby pomazánkou a uvařím ve varné konvici vodu na ovocný čaj, který jí pak zaleju…

„Hm… díky…“ usměje se na mě, když před něj položím talíř s hrnečkem a ihned se do toho kusu chleba s chutí pustí… Chvíli se na něj pobaveně dívám a pak se rozhodnu sníst si vlastní porci, co mám…

 

***

„Už zítra…“ zašeptám, když mě políbí na čelo… Vezme mou hlavu do dlaní a upřeně se mi zadívá do očí.

„Ano, už zítra…“ řekne naprosto vážně a já nemám ani sílu se na něj usmát… „Hlavně na to nemysli, Mario… A užívej si toho, co ještě máme…“ usměje se na mě on.

„Dobře…“ přikývnu a snažím se to vypustit z hlavy, i když mi to moc nejde…

 

„Co budeme dnes dělat?“ zeptám se, abych zahnal pochmurné myšlenky.

„Můžeme si zajet do vesnice a někde tam najít kavárnu, nebo cukrářství a dát si kávu, popovídat si… hm?“ zeptá se mě s úsměvem a já nadšeně přikývnu, i když vím, že to bude taková jeho malá rozlučka se mnou…

„To je skvělý nápad!“ prohlásím. „Kdy vyrazíme?“

„Třeba ihned…“ zasměje se.

„Tak jo!“ políbím ho na rty a jdu se převléknout do svého pokoje.

 

Za chvíli už stojíme oba dva před autem- tedy- spíš Fabián mě k němu tiskne a já ho nechávám mě hladit a plenit má ústa jeho jazykem… Hm… Takový malý bonus před tím, než vyrazíme…

„Mmmm, vážně by jsme měli jet…“ povídám s úsměvem, když se oddálí a hladí mě po vlasech.

„To měli…“ přikývne, ale to už si ho k sobě zase přitahuji za jeho košili- dnes jinou, než měl včera, bohužel… Mohla by být sranda pozorovat lidi, kteří se snaží přijít na to, co to na ní má…

„Ale mě se nechce!“ zatahám ho za rukáv a rozepnu mu pár knoflíčků u krku, než pohladím jeho nahou šíji.

„Ale chce…“ pošle mi vzduchem polibek a prsty si košili zase zapne… Zatvářím se naoko smutně a znova mu ty knoflíky povolím.

„Nech si to takhle, sluší ti to víc…“ ušklíbnu se.

„Jo a každej po mě bude čumět, co tak!“ odsekne a opět si je zapne.. Hm, tak to mi nevyšlo…

„No jo, tak už jdem…“ řeknu a nasednu do jeho auta- ještě jsem v něm nebyl, ale musím říct, že je celkem pohodlnej a dobře vybavenej… „Máte c rodině samé mercesesy?“ zeptám se zvědavě, když si vzpomenu, že Manola ho vlastně vlastnila taky.

„Ne…“ zasměje se. „Rodiče mají nějakého starého křápa, co si koupili v osmdesátém sedmém… Už ani nevím, co to je…“

„Aha…“ odpovím zamyšleně.

Fabián mezitím nastartuje a už vyjíždíme od chaty, pobavit se…

 

Když dorazíme do města, Fabián ihned zaparkuje na parkovišti a můžeme se někam vydat pěšky…

„A jak chceš zjistit, kde tu něco takového je?“ zeptám se a on se usměje.

„Ukážu ti to, počkej.“ Řekne směrem ke mně a oběhne pryč- k nějaké pani na druhé straně chodníku… Ach, že mě to nenapadlo hned, že se můžeme zeptat… Chvíli je pozoruji, jak se spolu baví a žena mu ukazuje rukama, jak se tam dostat, než odejde a Fabi přiběhne zpátky ke mně…

„Cesta nám zabere tak 5 minut… Musíme jít rovně, pak dolů a nakonec zabočil doprava- tam prý uvidíme červenou budovu s nápisem „Patro“ a tam je vevnitř ta kavárna.“ Oznámí mi s úsměvem.

„No jo, no jo, ty čumáčku!“ rozcuchám mu rukou vlasy. „Hodnej!“

„Tss… To si budu pamatovat!“ uraženě se na mě podívá, zatímco si snaží vlasy zase upravit rukou, jako hřebenem…

„Se nečil.“ Ušklíbnu se a pomůžu mu přendat pár pramenů na stranu, na které mají být… „Hotovo!“ usměju se a natáhnu se pro polibek… Stejně tu budu už jen tak krátkou dobu, že je mi jedno, jestli nás někdo uvidí- navíc jsem tu na dovolené, takže mě to už nezajímá tuplem…

„Tak pojď…“ usměje se a chytne mě za ruku… Jako by jsme byli opravdu spolu, jako by to bylo něco víc, než jen letní flirtík… Jak moc bych si přál, aby to byla pravda…

„Tak a jsme tady!“ usměje se a já s ním, když před námi stojí budova, do které máme zamířeno. „Dokonce jsme to našli celkem skvěle a bez hledání…“

„Máš pravdu… Pojď, jdem si najít nějaký stůl…“ Táhnu ho za ruku nadšeně dovnitř a hledám mezi lidmi volný stolek pro dva, nejlépe v rohu a nebo u stěny… Když ho najdu, ihned k němu vyrazím… Fabián jde už pomaleji za mnou a rozhlíží se kolem sebe…

„Je to tu pěkný…“ poznamená směrem ke mně, když nám servírka před sebe položí dva objednávací lístky…

„Co si dáš?“ zeptám se nadšeně. „Já chci espresso a cappy černého rybízu… Mmmm…“ zavrním.

„Osobně dávám přednost Cafe Latte… A ten džus není zase tak moc špatný nápad…“ usměje se na mě a nápoje nám objedná…

 

Když dostaneme to, o co jsme si řekli, tak si přiťukneme se skleničkami džusu „na nás“ a upijeme z nich, než se vrátíme ke kávě…

„Kde vlastně pracuješ?“ zeptám se zvědavě. „Já jen, že jsi tu taky musel pracovat- vypadáš tak nějak zaneprázdněně…“

„Hm, to je možný… Pracuji na aukcích a teď máme celkem záhul.. Za poslední týden zemřelo asi pět lidí, u kterých jejich příbuzní chtějí pořádat aukci a rozprodat jejich věci, aby na tom co nejvíce trhli…“

„Oh, tak to jo… To může být zajímavá práce… A co děláš ty?“ zeptám se.

„No, momentálně se snažím odhadnout hodnoty těch věcí, abychom mohli dát vyvolávací hodnotu, až aukce začne… Navíc jsem je zkontroloval před příjezdem sem a ještě ke každé věci musím napsat její vady a tak podobně… U obrazů je někdy třeba nutná i historie, tak jí musíme sehnat… Je to celkem těžký, ale občas je to opravdu zábava… Taky někdy dostáváme od majitelů malé dary za to, že jim s tím pomáháme…“ usměje se. Zajímavá práce, ta by mě možná bavila taky, ale… No, kapela je můj život…

„To je fakt zajímavý…“ řeknu uznaně a upiju si kafe…

„A co ty a kapela…?“ zeptá se na oplátku mě.

„No, nic… Vycházíme spolu dobře- už jsme vlastně pomalu 5 let spolu… to je dlouhá doba…“ zasměju se.

„Jak vás můžu kontaktovat ohledně toho, kdybych chtěl lístek na vaše vystoupení?“ zeptá se. „Celkem by mě zajímalo, jakou skládáš hudbu… Že bych přišel na koncert…“

„Nemáme lístky, hrajeme v klubech, Fabi… Musíš se když tak podívat na naše stránky www.borgoni.com… Tak se jmenujeme…“ odpovím mu a napiju se kafe..

„Tak to jo…“ usměje se… „Škoda, přišel bych se podívat- omluvíš mě na chvíli?“ zeptá se a po přikývnutí odejde k baru, kde si objedná další kafe a na něco se tam vyptává… Odvrátím pohled a pořádně si prohlížím kavárnu, do které jsme přišli…

Hm- červené stěny- obrazy… Malůvky kávy, sušenek a lidí u stolků po stěnách… Hezky namalované… Ale na můj vkus to tu působí až moc výstředně…

„Jsem zpátky…“ usměje se a posadí se na židli… Natáhnu ruku a sevřu tu jeho v té své… Povzbudivě se na mě podívá, když spatří opět můj smutný výraz…

„Neboj, třeba se tu potkáme příští rok , Fabi…“ usměje se lehce a já přikývnu- no, tak tohle moc pozitivně neznělo…

„Možná…“ dopovím a usměju se taky- sice trochu krkolomně, ale úsměv to byl…

 

***

Po zaplacení jedeme zpátky do chaty a ticho mezi námi je… tíživé…

Povzdychnu si… Dnes si ho musím užít… Pořádně užít!

„Kdy zítra odjedeš?“ zeptám se zvědavě…

„Ráno…“ odpoví- no, na náladě mi to moc nepřidalo…

„Už ráno?“ zeptám se smutně… Hodně smutně…

„Bohužel…“ no, konverzace opět skončila…

 

***

„Pojď se najíst, Fabi!“ zařvu z kuchyně a čekám, až se dostaví… K večeři mě nenapadlo nic jiného, než udělat špagety… První jídlo, které jsem mu uvařil… Usměju se, když vejde do místnosti a zeptá se, co to tu tak krásně voní…

„To je moje jídlo…“ odpovím mu, než položím talíř na stůl přímo před něj a posadím se mu na klín, abych ho mohl políbit… Jeden z našich posledních polibků…

„Mmm, tohle je taky k jídlu?“ zeptá se a skousne do zubů můj spodní ret…

„E-e… To je bonus ke špagetám, víš?“ usměju se na něj.

„Tak to jo…“ políbí mě znovu, než mě ze svého klína vyžene a já si jdu sníst svůj vlastní talíř s večeří…

„Já to umyju!“ nabídne se a já přikývnu… i když bych ho to neměl nechat mýt, když je tu posledním dnem, ale… Asi bych na to já neměl sílu…

 

„A teď pojď hezky do postýlky…“ zavrní mi do ucha, když skončí a přejde ke mně, jelikož pořád sedím na židli, kam jsem si sedl před večeří a pozoruji ho…

„Mmm…“ zavrním nazpátek a nechám se vzít do náruče, když mě do svého pokoje odnáší sám… Neprotestuji, jen si to užívám…

„Mmmm, pojď a zhřej mě…“ zašeptám, když mě svlékne a sebe taky, než položí své horké tělo na to mé… Objímáme se dlouho- hodně dlouho- jen se objímáme a nic víc…

Je to zvláštní večer… Ani nemám chuť na to, se s ním vyspat… Přeji si pouze, aby mě obejmul a utěšil… Aby mě ochránil před světem, aby nikdy neodešel…

Ale on odejde,… Už zítra…

Rozbrečím se… Jen ležím a slzy mi stékají po tvářích a on mi je utírá… Něžně mi šeptá krásná slůvka a snaží se mě utěšit… Tak moc bych si přál, aby se mu to povedlo, ale čím déle to říká, tím více brečím a tím více se propadám do hlubin smutku a samoty…

Ale nemohu nic dělat s tím, že odejde… Věděl jsem to už od začátku, že nezůstane navždy… Počítal jsem s tím, tak proč mi kurva tečou ty slzy?!

Ach Fabiáne… Nechápu sebe… Nechápu nás… Jak se to vůbec mohlo stát? A proč to teď tak bolí se s tebou loučit…

 

Těžko mi na tě nemyslet...

 

Je ráno… Probouzím se a cítím, jak mám oči zalepené od slz…

Porozhlédnu se po pokoji, ale nikdo tu není… Jsem tu jen já sám…

Rychle vyskočím z postele a podívám se z okna, na místo, kde měl Fabián zaparkované auto, ale to už tam… Není…

Sesunu se na postel a rozbrečím se… Opět… On odjel a ani se nerozloučil… Odjel a nechal mě tu…

 

Ze země seberu papírek, který tam spadl z postele a čtu:

„Omlouvám se ti, že jsem nepočkal, až se probudíš, ale loučení je moc bolestivé… Chci říct, že ničeho nelituji, jen je mi líto, jak to končí… Budeš mi chybět- snad se ještě někdy potkáme… Fabián…“

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Marta, 28. 12. 2009 1:39)

Moc se mi to líbilo, krásné - smutné - uvěřitelné! Těším se na epilog. Píšeš úžasně!

...

(Mao, 27. 12. 2009 20:48)

co napsat, asi jen, ze se mi tahle povidka hodne libila :-)

...

(Rastamama, 27. 12. 2009 19:57)

Moc hezká povídka,taková smutná. Moc hezky píšeš. Před dlouhou dobou jsem četla tvoji povídku Valčík. A když jsem jim po několika týdnech hledala, tak jsem ji vůbec nenašla. A ejhle taková náhoda, když projíždím tvoje povídky a najdu ji tady.:)

Nádhera

(Avi, 27. 12. 2009 16:43)

No pááni a já do poslední chvíle doufala že spolu zůstanou. Dokázala jsi mě rozplakat a to se nikomu nepodařilo už pěkně dlouho, navíc mě napadlo pustit si ktomu mou oblíbenou písničku Almost lovers, a ta mě spolu s tímhle přípěhem naprosto odrovnala. Kdybych mohla tak tě asi umačkám, něco tak nádherně hořkosladkého jsem už dlouho nečetla, patří ti můj obrovský dík.