Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epilog k chatě u břehu rybníka

28. 12. 2009

 

4. EPILOG k chatě u břehu rybníka

 

Manola měla pravdu… Byl v tom háček, když odjížděla… A já si ho nevšiml, byl jsem zaslepený…

Ach Fabiáne, kde je ti konec?! Měl jsem to ukončit, měl jsem jí prosit, ať klidně zůstane, abych tam s ním nebyl sám… Za ty dva dny jsem se zamiloval… Doopravdy zamiloval, ale uvědomuji si to až teď… Týden potom, co odjel… Týden potom, co jsem se snažil přijít na to, co to se mnou je…

A Manola to věděla, když říkala, že je úžasný a ať si ho užiju… Věděla, že se to stane… Chtěla mi ublížit… Určitě mi chtěla moc ublížit, když se loučila- kdo by však nechtěl, kdybych mu přebíral přítele?

Ach Fabi, tolik mi chybíš… Nemohu jíst, nemohu spát… Vidím tě všude Fabi… Tvůj úsměv, tvé polibky… Cítím, jak se mě dotýkáš… Chci, aby ses ke mně vrátil…

Měl jsem to říct, když jsme se ‚loučili‘ a schválně si nedali ani telefonní čísla… Ani nevím tvé příjmení! Nikdy jsme si ho neřekli…

„Miluji tě…“ tolik bych ti chtěl ty slova říct, proč jen jsem je neřekl, když jsme se loučili v ten večer? Když jsem v tvých očích viděl, že čekáš ještě na něco víc? Proč já hlupák to neudělal…. Třeba by jsi kvůli mně opustil i Manolu, ale já jí to přeci nemohl udělat…

Fabiáne… Už nemám chuť žít, když tu nejsi…

A vím, že tě uvidím nejdříve příští rok, pokud budeme mít dovolenou ve stejnou donu, ale bude to… jiné… Nebude to už takové, jako letos…

Tolik mi chybíš, Fabiáne…

 

Těžko mi na tě nemyslet...

 

***

Dnes máme koncert se skupinou v jednom klubu, kterému říkají „Svatyně potěšení“ nechápu, jak na ten název přišli…

Kapela se zatím připravuje na podiu- pokládají bedny, skládají bicí a připojují kytaru k elektrice… A já mezitím sedím u baru a upíjím ze své první sklenky skotské… Jako vždy je to před zahájením hrozně nudné a musím říct, že nevím, proč jsem nepřišel až s ostatními návštěvníky…

 

„Tak a začínáme!“ rozezní se hlas Flavia- našeho zpěváka- a v tu chvíli začíná kapela hrát… Pohupuji se lehce do rytmu písně, kterou jsem složil a objednávám si další skleničku skotské.

Všude kolem jsou tančící páry a u stolků se hrají partie karet a kostek… U baru vysedávají jen ti, co nemají co dělat a nebo pozorujou barmanku nahoře bez… Znechuceně se odvrátím a v duchu si řeknu, že já rozhodně patřím do té první skupiny…

Dnes hrajeme na počest nějakého chlapa, který se zítra žení- musím říct, že to je spíš mejdan pro všechny, místo mužské párty, jak se to obvykle dělá… Jsou tu dívky, chlapci- staří i mladí a všichni se spolu baví a smějí se a tancují a radují se…

Nevím, co tu dělám, ale je to pro mě už prostě zvyk jezdit s kapelou na koncerty- občas někomu něco podepsat a tak…

 

„Jednou whyskey…“ slyším, jak za mnou někdo až moc hlasitě a opilecky promluví, ale nevšímám si toho… Tedy- až do té doby, než se ten někdo o mě opře a položí mi ruku na rameno…

Prudce se otočím, že se na něj obořím, že nemám zájem, ale v tu chvíli se dívám do tváře Fabiána…

„Sakra! No do píči!“ vykřiknu, když vidím jeho opilecký pohled, který se na mě snaží zaostřit… „Jsi v pořádku?“ zeptám se opatrně.. Je to už pomalu půl roku, co jsem ho neviděl…

„Mááá…“ začne. „Máárioo?“ zeptá se, načež málem spadne na zem, kdybych ho nepodržel…

„Proboha, co jsi to se sebou udělal?“ ptám se téměř hystericky- najednou je tu! Objeví se po tolika měsících a dnech mého utrpení- naprosto ožralý a s pohledem, který ani nemůže zaostřit…

„Trochu jsem pil, Máárioo..“ opře si hlavu o moje rameno a rozbrečí se. Hm a co já teď s ním?!

„Uklidni se Fabi, to bude zase dobrý…“ usměju se na něj, ale on zavrtí hlavou a opět málem upadne, kdybych ho nedržel.

„Nebude to dobrý…“ zafňuká… „Nebude…“

„Proč by nemělo být, lásko?“ zeptám se a trochu s ním zatřepu…

„Protože si jí mám vzít…“ stačí ještě říct, než se v mém obětí uvolní a jeho hlava spadne ke straně… Bezva… Držím tu ožralého, v bezvědomí ženicha, kterého miluju a nevím, co mám dělat…

Otočím se k barmance. „Řekněte když tak kapele. Že jsem musel odejít, okey?“ zeptám se a ona s jasně přikývne a odejde nalít drink někomu dalšímu…

Mezitím obejmu Fabiana kolem pasu a snažím se ho vyvléct ven… Hm- sice jsem si taky trochu upil, ale nemůžu se s ním táhnout pěšky… Říkám si, když odemykám své auto a pokládám ho na zadní sedačku… „Šššt…“ zašeptám mu do ucha a dovolím si ho políbit…

 

***

Ani nevím, jak jsem ho dotáhnul domů a hodil na postel, ale když se ráno probudím, ležím vedle něj a trochu mi třeští hlava z těch pohybů, co jsem udělal… Snad mě včera nikdo nezastavil, když jsem jel domů a nevyfotil…

„Fabi?“ optám se opatrně osoby ležící vedle mě a strčím do něj dlaní, aby se otočil tváří ke mně.

„Bolí…“ chytne se za hlavu a já ho obejmu.

„Já vím… Uvařím kafe… Bude to pak o.k., uvidíš…“ oznámím mu a odejdu vedle do místnosti jen proto, abych si zhluboka povzdechl… Tak dobře.. Mám ho ve svém domě, má kocovinu, má se dnes ženit za Manolu a já ho odsud vůbec nechci pustit… Co teď…

Uvařím kafe! Zvítězila racionální část mé mysli a já ho připravím… Uvařím vodu a zaleji spoustu lžiček kafe ve dvou hrnečcích… Snad to pomůže alespoň trochu- na mě to působí, ale co Fabián?

 

„Vezmi si to a pij..“ usměju se dolu na Fabiána, když si sednu na kraj postele s podávám mu hrneček.

„Díky Mario, díky moc…“ zatváří se kysele, ale nakonec se napije… „Já se ti hrozně omlouvám… Neměl jsem tolik pít, ale já musel… Věděl jsem, že tam jsi…“ položí si hlavu do mého klína. „A ta hlava tak zasraně moc bolí…“ postěžuje si…

Prohrábnu mu vlasy a usměju se pro sebe. „Nesmíš kvůli mně pít… Jak jsi to věděl?“ zeptám se a doufám, že mi odpoví.

„Pamatuješ tenkrát na tu kavárnu, jak jsi říkal, že máte stránky?“ zeptá se mě a já přikývnu, i když vím, že z polohy ve které leží to nemůže vědět… „Tak jsem si na tom baru napsal vaší adresu a zavolal jsem tam, jestli by jste pro mě nemohli na rozlučce se svobodou hrát…“ usměje se a já ho znovu pohladím po vlasech…

„Proč jsi to dělal? Mohl jsi si pozvat někoho jiného a nemusel jsi se tak opít!“ vyčtu mu, ale přesto jsem rád, že to udělal a nyní alespoň na chvíli odpočívá v mém klíně. „Navíc musíš na svatbu…“ podotknu smutněji…

„Chtěl jsem tě vidět, víš? A navíc… Na tu svatbu nechci… Nemohl jsem na tebe zapomenout a Manole jsem celou tu dobu lhal, ale uvědomil jsem si, že ona pro mě není, víš, Mario? Tak jsem uspořádal den před svatbou rozlučku- stejně celou tu slávu platili její zazobaní rodičové, takže mi to bylo jedno- a pozval jsem vás…“ zasní se na chvíli a mezitím se mé prsty rozjedou po jeho šíji… Kousíček naděje ovládl mou mysl- malý kousek naděje, že vše skončí dobře…

„Myslel jsem, že to bude opravdová rozlučka se svobodou a musím říct, že snad opravdu byla…“ zvedne pohled a podívá se na mě. „Protože teď už chci být jenom s tebou…“ zašeptá a já mám pocit, že svět snad exploduje při návalu štěstí, které mnou začalo v tom okamžiku zmítat…

„Ach, hlupáčku!“ přitáhnu si ho k sobě a objemu ho… Silně, už ho nepustím… Přísahám, že už ho jít nenechám!!!

„To bolí, Mari!“ ozve se z obětí a já ho rychle pouštím…

„Promiň, promiň Lásko!!! Já nechtěl! Když já jsem tak šťastný, ani nevíš, jak moc!“ vykřikuji a líbám jeho obličej- jeho tváře, čelo, noc, rty, bradu… Všechno… „Samozřejmě, že s tebou chci být! Už navždy! Nevíš, jak jsi mi chyběl!“ snažím se zahnat slzy, ale po tom alkoholu a celou touhle situací to nejde… Opět ho vtáhnu do obětí a mačkám ho a mačkám…

Už nechci být sám a právě jsem si vybral… A on si vybral se mnou… Být spolu,….

 

 

=FIN=

Jsou Vánoce! Svátky pohody, tak jsem se nakonec rozhodla pro konec šťastný, i když to tak v předchozí kapitole nevypadalo... xD ... No, snad se vám celý příběh líbil... A velice se omlouvám za ten antitalent pro dobrý konec- oni mi prostě nejdou xD...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nádherné

(sisi, 18. 3. 2010 20:55)

:)vážně neskutečné mohu to číst stále znovu a znovu, nikdy me to neomrzi.

yuuuuu °(^_^)°

(Ayumi, 9. 1. 2010 2:54)

mnoo.. tak koniec mohol byt kus romantickejsi, ale och.. uplne skvele to bolo!!! fakt fakt! som sa nemohla od toho odtrhnut pokial som to nedocitala.. sak pokrocila nocna hodina je toho dokazom 0=3

Děkuji

(Avi, 3. 1. 2010 11:30)

Děkuji za věnování :-), tahle kapitolka byla úžasná jen škoda že poslední.
Ctěla bych ti dodatečně popřát hezké svátky a šťastný rok 2010 plný inspirace

^_^

(Sax, 1. 1. 2010 23:08)

Už jsem se bála, že nakonec spolu nebudou... napínala jsi až do konce... ale dobře to dopadlo... pěkná povídka... jsem ráda, že zase píšeš... ^_^

kyaaaaaaaaa

(Broskynka, 28. 12. 2009 20:33)

náhodou sa ti podaril xd myslím ten dobrý koniec xd xd bolo to osviežujúce po všetkžých tých historických knihách a morbídnych poviedkách ktoré v poslednej dobe čítam xd xd a ďakujem aj za venovanie xd xd .... hop

...

(tess, 28. 12. 2009 8:13)

mě se líbil. ;-D mám ráda šťatné konce. a to dva jsou spolu krásní.

/////

(Ayyda, 28. 12. 2009 8:12)

Tak tento šťastný koniec sa ti podaril skvelo! Vynikajúca poviedka!

*_*

(Sisi, 28. 12. 2009 0:21)

To bylo hrozně romantický ten konec! Nemáš pravdu, že ti nejdou. Já osobně jsem hrozně moc ráda, že se k sobě nakonec vrátili. Myslela jsem si a doufala, že to napíšeš takhle, aby spolu zůstali, když jsou ty Vánoce, jak jsi řekla. A ono se mi to splnilo!