Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chata u břehu rybníka

24. 12. 2009

1.Kapitola- Chata u břehu rybníka

 

Pozoruji hladinu vody před sebou a přemýšlím...

Bydlím v malé chatičce u břehu rybníka- nebo spíše jí mám na nějaký čas pronajatou od svého známého. Vlastní takhle víc chat, které přes léto vždy propůjčuje a vydělává si tak, ještě ke svojí vlastní práci. Nedávno si založil rodinu a má teď dcerku a dva syny, které musí uživit společně s jeho manželkou, takže je to dobrá bokovka...

A já si teď užívám slunných dnů a celé dny se poflakuji u břehu a z trávy pozoruji oblohu a mraky- pokaždé si představuji, co pro mě mohou znamenat- něco jako věštění. Zasměju se. Je tu krásně a hlavně ticho- daleko od vesnice- mám tak čas na psaní- jsem hudební skladatel jedné skupiny u nás ve městě- sice mám teď prázdniny, ale proč si dopředu nenapsat pár textů, které se budu snažit prosadit, až se všichni zase sejdeme.

 

"Ahoj Andre- co tě sem přivádí." podívám se do obličeje svého kamaráda, od kterého mám právě tuto chatku, když se nade mnou začne sklánět a zastíní mi tak výhled na nebe.

"Nebereš telefony..." podotkne a posadí se do trávy vedle mě- sednu si a otočím se k němu čelem.

"Mám dovolenou, nechci si jí rušit něčím, jako je telefon, Andre. Ani nevíš, jak dlouho jsem na ní čekal!" odpovím mu a zastíním si rukou oči, do kterých se mi odráží z hladiny slunce.

"Potřebuji od tebe takovou malou laskavost, Mario." na chvilku se odmlčí. "Já vím, že chceš mít klid a hlavně ticho, ale ozval se můj dlouhodobý přítel, kterému také půjčuji své chaty, když to potřebuje, ale teď jsem jaksi v úzkých.... Mám všechny chaty plné- rodiny, party a tak dále... Jediný ty tu jsi sám a víš, je to dost velká chata na jednoho člověka.."

"Chceš, abych ho tu nechal bydlet se mnou..." doplním a tím mu skočím i do řeči.

"Promiň Mario, ale byla by to od tebe velká laskavost ho tu na pár dní nechat. Známe se opravdu dlouho- s tebou a i s ním, takže ho nemůžu odmítnout. Neboj, Fabian se ti bude líbit!" poplácá mě po zádech a vstane. "Tak jo, bude tu kolem jedné."

"Po-Počkej! Ještě jsme se ani nedohodli a ty už mi oznamuješ, kdy přijede?!" zeptám se šokovaně a on se jen usměje.

"Vážně promiň, Mario, ale jemu jsem to už slíbil že tu bude a navíc- jsi tu jen host a já bych tě mohl klidně i vykopnout, ale to se mi dělat opravdu nechce- to snad chápeš, Mario..." naznačí mi, že stejně nemám na výběr a on tu prostě bude. "Vím, že spolu budete vycházet- a kdyby ne, tak si nebudete chodit prostě na oči..."

"Fajn..." odseknu. "Jdu si sklidit svoje věci do svého pokoje." zvednu se a odejdu do domu, zatímco Andre mě následuje...

 

"Nebuď na mě naštvaný, Mario a pochop mě. Nemohu ho odmítnout..." obhajuje se- jo, jen ať se obhajuje...

"Už to neřeš Andre, nebo se opravdu naštvu a vykopnu tě, i když je to vlastně tvoje chata!" blýsknu na něj očima a po zemi cestou sbírám oblečení a vše, co je tu ledabyle pohozené. Fuj, to je ale bordel- říkám si, když už nemůžu víc vzít do rukou a spěchám do pokoje, abych všechny věci hodil na neustlanou postel. "Ale tenhle pokoj bude můj- ať se nastěhuje do toho dole- já mu tenhle nenechám!" vím, že se chovám jak malé dítě, ale nemám rád, když někdo narušuje mé soukromí, když nějaké zrovna mám a Andre mi ho rozhodně narušit chce.

"Samozřejmě- byl jsi tu první, tak na to máš právo si vybrat pokoj- ale nezapomeň- ani ne za dvě hodiny tu bude, tak si pospěš..." podívá se na hodinky a sedne si na postel, mezitím co si věci uklízím do skříně. Do ruky vezme můj mobil a začne si ho projíždět- ta drzost. "Máš tu ode mě celkem 42 nepřijatých hovorů! K tobě se dovolat je opravdu nemožné..." odhodí mobil zpět na postel a pozoruje mě.

"Nemáš mi volat, když mám volno... Přeci nebudu zvedat telefony, když nemusím?!" otočím se na něj a zašklebím se.

"Dobře, příště se už snažit nebudu, ale na druhou stranu by jsi měl víc času na to, aby jsi tu uklidil..." podotkne. "Počkám, až Fabián přijede a přivítám ho- hned pak musím jet domů, jelikož jsem děti kvůli tobě musel nechat osamotě- manželka je někde na čajovém "dýchánku" - ženský, já vím, že nás chlapy pomlouvají." odfrkne si a já se zasměju.

"Proto je lepší zůstat sám a jen si užívat po barech, Andre. Zahodil jsi svobodu moc brzy na to, aby jsi si mohl pořádně užít." směju se mu... Osobně jsem zažil pár flirtů a párkrát jsem měl někoho v posteli a to bylo tak všechno. Raději si užívám nezadanej po různých párty, večírcích a tak dále... Podle mě je to záživnější, než být tak mladý a už s haldou dětí doma... A navíc s kapelou máme spoustu různých pozvánek do klubů, kde by jsme hráli pro potěšení a tak, takže času není nazbyt a dostanu se tam zadarmo, dostanu i zaplaceno, takže je vše o.k.

"Jo,jo... To mi ještě připomínej. Momentálně jsem i celkem rád, že někam vypadnu, ale už to není tak hrozný, jako když děti brečely každou noc a Emilia chvíli co chvíli odbíhala z postele, aby je uklidnila..." povzdychne si a já se pořád směju.

"No jo, měl jsi myslet mozkem, když jsi si jí vedl k oltáři. Já ti říkal, že je to moc brzo." mrknu na něj a sednu si taky na postel- už mám alespoň trochu sklizeno (naházeno vše do skříňky, jak jsem to popadl) a ještě nám zbyla chvíle, než měl Fabián přijet....

"Nebuď směšný. V tu chvíli bych jí snesl nebe k nohám- ani nevíš, jak jsem byl šťastný, že jsme spolu čekali dítě." odporuje mi, ale já ho chápu... Vždyť jsem tam sám byl a viděl jsem jeho štěstí, když odříkávali slova přísahy a krájeli sváteční dort..

"Ach, myslím, že slyším auto!" zvedne se Andre a vykoukne z okna, načež zamává. "Pojď ho přivítat a seznámit se s ním." říká ještě bokem, když odchází z místnosti. Tak- a klidným dnům je konec! Povzdychnu si a nasadím úsměv, když jdu přivítat svého nového spolu-chatkáře...

 

"Fabi!" objímá Mario Fabiána a podává si s ním následně ruce. "Tak rád tě zase vidím- od zimy jsi se tu ani nestavil!"

"Nebyl čas, Andre. Mám moc práce- proto jsem sem taky přijel- budu makat od rána do večera, ale alespoň si to tady užiju v přírodě... Možná by jsme mohli podniknout nějaký výlet do hor- jako za starých časů." poplácá ho po zádech a otočí se ke mě. "Tak to je Mario?" zeptá se zvědavě a už se ke mě hrne.

"Ahoj Mario, Andre říkal, že tu spolu budeme bydlet pár dní." potřásne mi rukou. "Doufám, že tě nebudu moc obtěžovat- přeci jenom jsi tu byl přede mnou a já na to mám menší právo tu být!" říká s úsměvem a pořád mi třese s onou rukou- zajímalo by mě, kdy přestane. Vypadá to, že klid už tu asi jen tak nebude.

"Vlastně jsem neměl příliš na vybranou..." řeknu zamyšleně a okem pohlédnu na Andreho, který se tváří jak nějaký andělíček.

"Ale Andre, to se nedělá!" otočí se po mém pohledu a Fabián a zamračí se. "No, Mario, snad sti tu nebudu moc překážet- stejně mám moc práce!" usměje se. "Kde budu mít pokoj?" otočí se ode mě zase na Andreho.

"Dole naproti kuchyni. Mario si zabral ten nahoře." oznámí a je vidět, že Fabiána asi mrzí, že ten pokoj nedostal zrovna on. No nic- má smůlu chlapíček... Měl přijet dřív- a nebo neměl jezdit vůbec...

"Tak jo, já se jdu zabydlet- zatím se mějte hoši a Andre, zatím čau- těším se na ty hory a ne, že se vymluvíš na něco, jasný?!" jde opět k autu, které nechal otevřené a vyndává ven kufry- už si nás nevšímá.

 

Zmateně se otočím na Andrého a čekám vysvětlení. Jen pokrčí rameny. "Je rád, že se dostal ven do přírody." prohodí. "No nic, už musím taky jít. Tak se pěkně a pořádně seznamte a ať vám to tu spolu klape!" usměje se na mě a odchází ke svému autu, do kterého nasedá.

"Tak to i já jsem zvědavý, jak spolu vycházet budem..." zašeptám a jdu si opět sednout na břeh jezera, ze kterého mě tak sprostě odehnali...

 

Sednu si a zuju si obě boty, přičemž pozoruji hladinu vody a raději na nic nemyslím. Ještě bych se mohl rozčílit na Andreho, který sem šoupl toho svého kamaráda, který se zdá být až příliš hyperaktivní na můj vkus.... Budou to dlouhé dny, co to tu s ním budu muset vydržet...

 

Tichá je voda, šerý svět…

lehnout si do trav, nemyslet…

 

"Ahoj Mario, doufám, že neruším..." ozve se nade mnou, když zrovna ležím v trávě a pomalu usínám. To už je podruhé za den, kdy mě takhle někdo vyrušil. Jen něco zavrčím a posadím se.

"Ne, nerušíš..." řeknu už klidněji a čekám, až se posadí vedle mě a oznámí mi to, co má na srdci.

"Vážně se omlouvám, že jsem ti sem takhle vtrhnul, ale Andre je můj dobrej kamarád a nechtěl mě nechat, abych si našel jiné bydlení, když má sám vše obsazené a napadl jsi ho zrovna ty, jelikož jsi tu na tu velkou chatu zvlášť... Opravdu doufám v to, že se spolu shodneme... Můžeme si třeba rozdělit domácí práce- uklízení, vaření a tak..." vychrlí ze sebe na jeden dech a pozoruje mě- povytáhnu nahoru obočí a pomalu kývnu.

"Dobře, tak můžeš dělat všechno za mě a já se budu poflakovat, jako jsem to dělal do teď!" ušklíbnu se, ale pak se rozesměji. "To byl vtip... Jelikož nejsem moc ranní ptáče, tak si budeš dělat snídani jen pro sebe, jelikož jíst nebudu a nehodlám. Můžeš pak uvařit oběd, než se vyhrabu z postele a já budu vařit večeři... Uklízet podle mě nemusíme, to bude stačit až v den, co odsud budeme odjíždět... Je to všechno?" zeptám se a on přikývne.

"Tak dobře, snad si to zapamatuji." usměje se "Jo a možná na den nebo dva sem přijede i moje přítelkyně, snad ti to nebude vadit, ale já stejně nebudu mít moc času, takže odjede asi dost brzo." oznámí mi- no, na jeden den je to novinek až až...

"O.k." přikývnu. "Tak tohle bude rušný týden..." povzdychnu si.

"To asi bude..." přidá se ke mě Fabián, načež se oba rozesmějeme.

 

***

"Fabiáne!" zavolám, když pokládám na stůl špagety s omáčkou, které jsem právě dodělat- jídlo je to rychlé a nemusím se s ním moc patlat. Proč já si vybral večeře? Mohl jsem si uvědomit, že naše první jídlo bude večeře.... "Jídlo je hotové!"

"Ach, díky." řekne, když si sedá ke stolu naproti mě a bere do rukou příbor.

"Jak se vlastně jmenuje tvá přítelkyně?" zeptám se ze zvědavosti a natočím na vidličku pár špaget, které si následně dám do pusy.

"Manola." odpoví. "Neměli bychom mluvit, když jíme. Hlavně, když jsou špagety." zasměje se, když se je snaží nějak nabrat. "Manola nemá ráda špagety, tak je nikdy nevaříme, promiň, ale neumím je jíst."

"Takže říkáš, že příště mám udělat něco jiného?" zeptám se zvědavě.

"Nemusíš, mě chutnají, jen jsem je od dětství neměl." přemýšlí, jak si s nimi poradit.

"Tak v tom případě budou každý večer! Ať nemusím přemýšlet pokaždé, co udělat... Bereš?" usměju se a doufám, že řekne ano, protože vařit opravdu nemusím a špagety každý den mi nijak moc nevadí.

"To jsme si nedomluvili!" zasměje se "Ale jestli chceš, tak můžeš. Alespoň si doplním všechny ty roky bez nich."

"Jak jste spolu dlouho, když říkáš 'všechny roky'?" nadzvednu obočí a bavím se jeho neschopností, je na tu vidličku nabrat.

"Pár let to už bude...." povzdychne si. "Mě to prostě nepude!"

"Mám ti je nakrájet?" zeptám se s pokusem mu pomoci- osobně už je mám skoro všechny snězené a jeho jsou tam všechny.

"Vidíš?! To je nápad!" vykřikne a začíná je krájet. Dobře, tak tohle bylo taky dost dětinské... Alespoň dětinskostí netrpím jen já, měl bych mít radost. Andre měl pravdu- my dva si rozumět budeme...

"A co ty, máš nějakou přítelkyni?" zeptá se, když už je mezi námi dlouho ticho.

"Ne-ne nemám..." odpovím rychle a tak trochu i zbrkle.

"Proč ne, takový hezký a mladý kluk... Ještě k tomu hudebník jsem slyšel od Andreho..." pohlédne na mě a já se usměju- tak Andre si zase pustil pusu na špacír...

"Nejsem hudebník, ale skladatel. No, s tím, jak pořád jezdíme po barech a klubech se ke mě hrnou jen jednodenní záležitosti a navíc by stejně nebyl čas..." podotknu a usměju se. "Já mám tohle rád, opravdu Andrému nezávidím jeho život se třemi dětmi a manželkou- pořád mu říkám, že je na to moc mladý- nebo alespoň byl..."

"Ale zase je šťastný od té doby, co se vzali. Škoda, že jsem na té svatbě nebyl- měl jsem zrovna služební cestu do Itálie..." povzdychne si. "Ale viděl jsem video o té slávě a byl jsi na něm i ty, když si tak vzpomínám."

"Jo, jo... Byl jsem tam a myslím, že se vše vydařilo pěkně." přikývnu a vezmu svůj talíř, který jdu umýt společně s nádobím po vaření. Fabián pořád ještě zápasí se svými špagetami, tak aby to nezaschlo a šlo to dobře dolů, než on dojí...

 

***

„Jdu se projít, nechceš jít taky?“ zeptá se mě Fabián druhého dne.

„Copak nevidíš, že ještě ležím?! Takhle mě budit…“ zatřepu hlavou a snažím se vyhrabat z postele.

„Jen jsem se chtěl zeptat, aby ti pak nebylo líto, že jsi nikam nešel…“ prohodí. „A navíc pak budu muset zase pracovat, takže když je čas, tak rád někam zajdu. Jestli nechceš, tak nemusíš chodit.“ Usměje se- no počkej!

„No počkej! Samozřejmě, že pudu, když už jsi mě takhle sprostě probudil!“ začnu hledat ve skříni oblečení, které si můžu vzít na sebe do lesů- kraťasy, zelené triko, tenisky… A batoh, kam si dám náhradní ponožky a dole si udělám svačinu a pití… „Doufám, že máš pro mě alespoň snídani, když jsi mě probudil v tuhle dobu a ne až kolem oběda!“

„Je dole.“ Oznámí a odejde z místnosti. Já ho asi zabiji, jestli mi tohle samé udělá i další ráno, a další… A další… Ne, takhle se probouzet nenechám- příště ať si jde sám…

 

„Konečně- tobě to trvalo.“ Zasměje se a položí na stůl talíř s namazaným chlebem a na něm jsou položená nakrájená rajčata. Alespoň k něčemu bude dobrý- k připravování jídla… „Svačinu mám velkou dost, tak tu si dělat nemusíš, ale pití si rozhodně natoč.“ Ha! A už přikazuje, co mám dělat!

„Díky.“ Odpovím a vezmu si krajíc do ruky- přejdu k umyvadlu a vezmu si láhev, kterou tam mám už připravenou a ohřeju si ve varné konvici vodu, abych si mohl udělat ovocný čaj.

„Oh, tak tohle bude nadlouho, jak se tak na tebe dívám.“ Podotkne a sedne si ke stolu.

„Neměl jsi mě budit a měl jsi jít sám.“ Zasměju se mu a zaliji čaj do skleněné konvičky, kde ho nechám pět minut vylouhovat a vychladnout, než si ho naleju do lahve. Mezitím si sním svůj chleba.

„Jo, příště si to budu pamatovat… A nebo ti všechno připravím, abychom mohli vyrazit ještě za svítání a nezdržoval jsi…“ dělá mi tohle schválně?! Já nechci nikam časně chodit! Ať si chodí sám…

„Bude stačit, když mě vždy zbudíš, až příjdeš a bude hotový oběd…“ mávnu ledabyle rukou, načež vyndám sáček čaje lžičkou z konvičky, kterou na chvíli položím do ledové vody a nechám jí chladit…

 

„Hotovo?“ zeptá se mě, když mám už láhev dobře zazátkovanou a uloženou v batohu. Kývnu a můžeme se vydat na cestu… Takového chození takhle po ránu, ještě k tomu, když nemusím do práce a mám prázdniny?! Co jsem to komu udělal, že mi sem přijel zrovna ON! Fabián, dobře, je to Fabián…

„Kam to vlastně chceš jít?“ zeptám se po chvíli, když je mezi námi pomalu až posvátné ticho…

„Jelikož jsem tu teprve první den, tak jen kousek, proto uděláme takový menší okruh, který tu chodím vždy prvním dnem…“ no, řekl mi toho hodně…

„A jak dlouho to asi pujdeme?“ zeptám se ještě jednou a doufám, že tentokrát už mi odpoví na otázku.

„No, asi tak tři-čtyři hodinky… Podle toho, jak budeš rychlý a nebo pomalý.“ Zasměje se. Tak to nevím, co je tedy tady k smíchu, ale když mu to směšné připadá, tak ať klidně…

„Tak dlouhoooo?“ protáhnu zničeně. Směje se a ještě mě chce naprosto zničit! Po ránu čtyři hodiny chození?! To je sebevražda! Teda od něho je to spíš vražda, protože umřu jenom já a ještě k tomu jeho příčinou!

„Nebreč, to zvládneš! S Andrem, když jdeme do hor, tak to máme od rána na celý den a vracíme se kolem deváté večer… Takže buď rád, že se do oběda vrátíme domů!“ konstatuje. Hm…

„Ale Andre je jinak stavěný, než já… Jen se podívej, jaká sem vyžle! Vždyť mě ty nohy sotva unesou a Andre chodí do posilovny!“ obhajuji svoje výkony v chození- ano, jestli dojdu zpátky domů, tak to pro ě bude výkon hodný medaile!

„Ty jsi kňoura!“ zašklebí se na mě Fabián a já se jen od něj odvrátím a pozoruji cestu kolem sebe. Pořád jdeme po pěšině, tak je to dobrý… Slunce tolik nepálí, jelikož jsme chráněni stromy a celkově je tady v lese opravdu příjemně. Možná je dobře, že jsem se z té postele vykopal, i když mě tady ten vedle chce umučit dlouhými túrami…

„Nejsem! Jen nejsem zvyklý chodit! A nemluv na mě, když jsem naštvaný!“ odseknu mu a nehodlám se na něj podívat- ne!

„Tak si dělej, co chceš… Už na tebe nepromluvím…“ odpoví odevzdaně a s povzdychem a zase začínáme mlčet… Jen jsou slyšet různé zpěvy ptáčků a cvrlikání kobylek na loukách, které vedou kolem lesa…

 

***

„Mluv se mnou!“ už to nevydržím po delší době a navíc se začínám dost nudit… Musím se něčím zabavit, než moje ubohé nožičky upadnou.

„Přeci jsi nechtěl, abych na tebe mluvil…“ podotkne a otočí se ke mně. „Tak na tebe nemluvím a teď najednou chceš, abych s tebou zase mluvil?“

„Jo, protože už nejsem naštvaný.“ Zasměju se. „Říkal jsem ti, abys na mě nemluvil, když budu naštvaný a já už nějakou dobu naštvaný nejsem, takže se se mnou můžeš prosííím, zase začít bavit?“ zeptám se.

„No dobře, ty komediante… Kdo to s tebou může vydržet?!“ zasměje se se mnou. „Pojď se na chvíli posadit, jdeme v kuse už dlouho…“ řekne a ukáže na položený kmen na zemi, ke kterému následně zamíříme.

„Konečně!“ oddychnu si. „Ani nevíš, jak už mě bolely nohy!“ postěžuji si a protáhnu si je.

„Já jsem říkal, že jsi kňoura.“ Ušklíbne se na mě. „Nic nevydržíš… Asi se rozmyslím s tím, že tě budu nechávat do oběda ležet a budeš chodit se mnou! Aby sis nějakou tu fyzičku taky udělal…“

„Né, a já si opravdu myslel, že tu budu jen odpočívat a flákat se u rybníka a jen se dívat do hladiny a jen pozorovat mraky a jen…“ zmlknu, když zjistím, jakým pohledem mě to vlastně pozoruje.

„Eh? Dobře, to mi stačí… Prostě se párkrát projdem, protože stejně budu muset pracovat a jinak se flákat klidně můžeš, kde budeš jen chtít, platí?“ zeptá se a mě nezbývá nic jiného, než přikývnout… Tak o.k. klidné dny opravdu končí- loučím se s vámi, budete mi chybět…

„Dáš mi prosím jeden chleba?“ zeptám se, když se pořádně napiju a pohodlně si sednu na kmen stromu.

„Jasně- tady máš.“ Jeden vytáhne z batohu a podá mi ho. Jen přikývnu a začnu jíst.

„Hej Fabiáne. Jak jsi se vlastně seznámil s Andrem?“ zeptám se ho. „Nikdy mi o tobě neříkal a najednou se tu objevíš…“

„Seznámili jsme se na jedné jachtě, už je to dlouho…“ pokývá hlavou. „Možná, že takových pět, šest, sedm let už to bude… Proč se ptáš?“

„Jen mě to zajímalo, když jsi říkal, že si na svatbě být nemohl a přitom o tobě Andre nikdy nemluvil, tak se ptám…“ odpovím mu popravdě… Opravdu jsem o něm nikdy neslyšel a Andre není zrovna moc tajnůstkářský typ, tak se divím…

Pojď, už jsme tu dost dlouho, tak ať to domů stihneme a budu moc udělat oběd, zatímco ty budeš určitě zase venku, pokud se nemýlím…“ zvedne se a protáhne si záda.

„No jo, no jo… Už zase chodit, proč já s tebou vůbec šel?!“ ptám se sebe a Fabián protočí očima.

„Protože jsi byl zvědavý, kam chci jít! Přiznej to!“ zašklebí se povýšenecky.

„To tak!“ ušklíbnu se na oplátku já a to už se zase rozcházíme…

 

***

„Konečně jsme doma!“ oddechnu si, když uvidím z lesa naší chatičku a tolik známý rybníček. „Jupíííí!“ povyskočím si a nasadím rychlejší tempo, jen, abych tam byl rychleji.

„Začínáš hnát, jo?! Asi si obrázek té chaty vytisknu a budu ti ho pod nos strkat vždy, když už budeš kňourat, že už nemůžeš a uvidíme, jak se ti pude.“ Zasměje se Fabián za mnou a já jen zavrčím.

„Vlastně ty vaříš, co? No, tak to běž vařit a já si zatím sednu k vodě a pak mě zavoláš…“ oznámím mu, když zabočuji do trávy, kterou se prodírám dál.

„Jen někde nespadni, tady není cestička.“ Napomene mě. „Já jdu tedy něco uvařit. Myslím, že špagety budou k večeři, pokud se nemýlím, tak já udělám nějaké brambory s něčím, nebo tak…“ přikývnu a svalím se do trávy na místě, kde si sedám vždy a doufám, že dokud nebude oběd, tak mě nikdo rušit nebude, jinak za sebe už opravdu neručím!

Lehnu si na záda a chvíli pozoruji mraky, než oči zavřu a nechám se unášet zpěvem ptáčků a příjemného tepla a slunce, které na mě svítí…

 

Zdá se mi o Odalis- o dívce, se kterou jsem naposledy skončil v posteli, když jsem se vrátil z jedné pařby, kde jsme hráli… Vyhlídla si mě hned, jen co zjistila, kdo vlastně jsem…

„Tak ty jsi Mario, jo?“ usměje se na mě dívka v krátkých černých šatech a posadí se na stoličku vedle té mé.“Já jsem Odalis, jsem dobrá kamarádka toho muže, pro kterého dnes hrajete.“ Otočí se k pultu a na barmana ukáže něco prsty, načež je před ní položen nějaký oranžový drink.

„Zdravím, Odalis.“ Odpoví jí na pozdrav. „Tak jak se ti líbíme?“ zeptám se a otočím se po klucích, kteří stojí na podiu a hrají.

„Nejste špatní, ale osobně dávám přednost jinému druhu hudby, ale ty jsi fešák…“ podotkne a prohlédne si mě. Mám takový pocit, že se červenám.

„To se ti jen zdá Odalis, to je tím, že už jsme tak napití…“ odpovím jí na poklonu a také si jí prohlédnu. Není špatná… Hm, celkem pěkná holka, ale něco se mi na jejím chování nezdá- no, na to, abych to probíral, jsem moc opilý…

„Já si ale myslím, že nezdá. Jsi moc atraktivní…“ olízne si rty a napije se toho svého míchaného nápoje.. „Co deláš, až tady skončíte? Mohli by jsme si ještě někam zajít na skleničku…“ nabídne a zamrká svůdně očima.

„A proč čekat, až skončíme, mě tu rozhodně nic nedrží…“ ušklíbnu se, ten pitomý alkohol- nějak mi leze do hlavy… Uvědomuji si, když mě už vystrkává ven do chladné noci a přivolává taxíka, kterému řeknu svou adresu.

„Ty jsi můj malý kocourek, budeš mým kocourkem, Mari?“ vrní mi do ucha a její ruka se pořád posouvá výš po mé noze v kalhotách. Alkoholem otupělý to pomalu ani nevnímám a vrhám se na nejí rty. „Wrau!“ zavrčím na ní, až se oba rozesmějeme.

„A co zaplatit?!“ řve na nás taxikář, kterého jsme začali opouštět bez zaplacení- hodím mu nějaké bankovky a je mi jedno, kolik jsem mu nechal spropitného- momentálně jsem zaměřený na tu malou kočičku v mém náručí, která se už tady na ulici snaží dostat pod mojí košili.

„Ty jsi divoch!“ zasténá, když jí ve výtahu svého domu přirazím ke stěně a začnu jí rozepínat šaty, které má na sobě, přičemž jí líbám na krk.

„To mi ani neříkej, nebo se rozdovádím ještě víc…“ šeptám jí do ucha. „To bych se pak neznal…“ naše rty se opět spojí do polibku- nevnímám, jestli jí náhodou nestrkám jazyk až někam do krku- je mi to jedno, ale zvířecí touha mě ovládla a já měl dost potíží se dostat i do vlastního bytu.

„Pojď si pro mě kocourku, než ti uteču…“ zavrní, když jí hodím na postel a rychle si svlékám kalhoty a odhazuji košili a vázanku. „Pojď si, pojď…“ vrní dál a já se na ní vrhám… Cítím teplo jejího těla, cítím, jak se pode mnou napíná, když jí koušu do krku a jak touží po mém dalším polibku…

Nakláním se a dravě jí líbám- přímo cítím svoji touhu po ní, přímo cítím, jak se naše rty sebe dotékají. Ano… Cítím to…

Mario

Cítím hebkost jejích vlasů, které dopadají na můj obličej, mezitím, co jí líbám. Co si vychutnávám svou touhu a alkoholové opojení, které ve mně probouzí víc, než bych byl sám možný probudit…

MARIO!

 

Trhnu sebou a zděšeně otevřu oči „A kurva!“ zanadávám, když vidím Fabiána, který se nade mnou sklání a já nechci pustit jeho vlasy, které se mi snaží vytáhnout z prstů. „Promiň!“ vykřiknu a rychle je vymotám sám- uhm- neví někdo, jak dlouho tu byl?! Cítím, že rudnu.

„Oběd je už hotový a byl bych ti moc vděčný, kdyby si se mě ze spánku nesnažil příště vytrhnout všechny vlasy, co mám!“ řekne -uh- ne moc pěkně… Udělal jsem to, co si myslím a nebo ne?! Doufám, že ne… Nemohl jsem to udělat! Ale… Horší je to, že jsem momentálně z toho snu jaksi… vzrušený?! Sakra- musím rychle do chaty, než si toho všimne.

„Ja-jasně. Už jdu.“ Rychle vstanu a do chaty jdu až moc rychle na to, aby nepojal nějaké podezření.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe vyjet, ale ty vlasy opravdu bolely a ty jsi mě neposlouchal, když jsem se tě snažil probudit…“ omluví se mi a já se zastydím.

„To je dobrý, mě je někdy těžké probudit…“ usměju se a sednu si za stůl. Jo, probudit mě je opravdu těžké a zvlášť, když mě někdo budí z takového snu, kde s někým zrovna spím… To je celkem jasné, že se mi probouzet opravdu nechce…

 

„Tady máš a jez!“ přikáže mi, když přede mě přistane talíř a s bramborami a nějakou bílou omáčkou, která je, jak zjistím, sýrová.

„Díky!“ zahučím a začnu se cpát.

„Ať se neudusíš…“ podotkne pobaveně Fabián a sám si nandá taky porci. „Jsem nějak z toho dnu unavený- až se mi nechce vůbec na něčem dělat.“ Zívne si.

„Vždyť je teprve poledne Fabiáne, do večera budeš zase čilý, jako rybička a vůbec! To já bych měl být naprosto vyřízený, protože na to nejsem zvyklý takhle chodit.“ Pyšním se, že já unavený nejsem.

„Jo, ale ty jsi spal, když já jsem dělal oběd, takže pomlč.“ Zasměje se. Hm, na to jsem vlastně zapomněl- ale… Neměl se o tom zmiňovat! Uvědomím si, když cítím další příval tepla.

“Héj! Ale to je něco jiného! Určitě!“ zasměju se. „Mě bylo tak příjemně teplo a když jsem zavřel oči už jsem spal! Za to nemůžu, že slunce tak krásně hřálo.“

„Hm, ale byl jsi to ty, kdo usnul.“ Zamyslí se. „Takže se nevymlouvej na teplo, byl jsi vyčerpaný, už když jsme vyrazili!“

„Chm!“ urazím se a dojím obět v klidu…

 

„Jak dlouho jsi tam vlastně byl?“ zeptám se, když stojím na schodech a pomalu odcházím do svého pokoje, zatímco Fabián bude pracovat. „Myslím u té vody…“ Zadívá se na mě a vystoupá pár schodů ke mně, kde se zastaví.

„Proč se ptáš?“ zeptá se zvědavě a nakloní hlavu na stranu- takže, že by se opravdu nic kromě těch vlasů nestalo?

„Nic, jen mě to zajímalo. Za jak dlouho sem si zamotal ty prsty do tvých vlasů, víš…“ odlehčeně se zasměju a prohrábnu si rukou své vlastní vlasy.

„Hm, na druhou stranu jsem tam byl dost dlouho na to, abys udělal tohle.“ Oznámí mi, zatímco chytá mou hlavu do dlaní a začíná mě líbat. Uh, že by… Opravdu?…

„Eh… Promiň.“ Omluvím se, když se oddálí, i když nevím za co. „Zdál se mi jeden, to… sen… A v něm jsem se zrovna s někým líbal! Být vzhůru, nikdy bych to neudělal!“ obhahuju se, zatímco pozpátku stoupám po schodech do svého pokoje a on jde za mnou.

„Hm, opravdu?“ zúží oči a opět se ke mně naklání- líbá mě… líbá mě jemně a mě se to líbí…

„Máš přítelkyni chlape, sakra!“ vyplivnu, když se na něj vrhám sám.

„Ale ta tu není… Co oči nebolí, to srdce nebolí…“ zašeptá, když mě přiráží ke stěně na schodech a líbá mě dál… Nějak moc živě na to, že má dívku- DÍVKU! Ne kluka… A navíc, nevypadá vůbec zahanben tím, co dělá… Vůbec…

„Jsi krutý…“ zašeptám, když se oddálí. „Neměl by jsi, když máš někoho, kdo na tebe čeká doma…“

„Co je mi po ní… Žiju okamžikem, Mario…“ oznamuje mi, když se pokouší přetáhnout mi triko přes hlavu, což se mu nějak nedaří. „Sundej to!“ přikáže mi a já to udělám- bez protestu… Neměl bych, když vím, že je tu nějaká dívka, která ho miluje… Nemohu si pomoci…

„Neměl by jsi to dělat…“ šeptám do jeho rtů… „Čeká na tebe a ty se tu chceš zahazovat se mnou- ani mě neznáte, vážený pane Fabiáne…“

„To je jedno, Mario… Toužím po tobě…“ odpoví mi a kousne mě do rtu. „Neměl jsi mě líbat…“

„Nechtěl jsem… Byl to jen sen…“ zašeptám opatrně zpátky.

„Tohle už neříkej!“ utrhne se na mě a ještě víc hruběji mě přimáčkne na stěnu za mnou. „Tohle-neříkej.“

„Nebudu, slibuji…“ zasténám do jeho rtů, když se jeho ruce drsně rozjedou po mém hrudníku.

„Vidíš, že to jde…“ usměje se, zatímco rty sjíždí podél čelisti dolu na krk.

„Potřebuju se něčeho napít… Něčeho hodně ostrého…“ zasténám. „Nemáš něco? Cokoliv…“

„Tak pojď ke mně do pokoje, něco ti dám…“ popostrkuje mě dolu ze schodů, načež se dole na mě namáčkne zezadu a začne mě kousat- nedočkavě… Potřebuju se něčeho napít a to hodně rychle…

„Fabiáne…“ nastavím se mu sám, zatímco mě tahá do svého pokoje. Na chvíli mě pustí a pokyne mě, abych si sednul na postel- vím, jak je to pro mě nebezpečné, ale já jsem v… šoku? Právě jsem se tu ‚vykousnul‘ s chlapem, kterého znám sotva dva dny- ani ne a ještě k tomu má holku…

„Tady máš…“ podá mi do ruky velkého panáka něčeho průhledného a já ho do sebe rychle hodím- pak druhého a třetího… U čtvrtého mě pozoruje- to, jak si ke rtům přikládám sklenici a chci jí na raz obrátit, ale on ke mně rychle přejde a vytrhne mi tu sklenici z ruky, načež ukápne pár kapek lihoviny na moji hruď…

Povaluje mě na postel a prudce vniká do mých úst těmi svými. Chytím ho za boky a přitáhnu si ho blíž k sobě. „Fabiáne…“ zasténám, když se oddálí a naklání se nad hrudník, ze kterého slízává kapičky alkoholu, které tam sám vylil.

„Mario…“ zašeptá a zavře oči. Nakláním se k němu a tentokrát jsem to já, kdo se zakusuje do jeho ramene, které se napíná pod mými zuby. Zasténá a strhne mě nad sebe. „Potřebuju tě, Mario…“

„Já potřebuju tebe, ty chlípníku!“ zavrčím, když mu svlékám košili a rozepínám kalhoty.

„A kdo je tady chlípník, co?!“ ušklíbne se. „Já nevím, kdo mi tu právě strká ruku do kalhot.“ Našpulí dopředu rty a já je líbám… Bez odpovědi se na něj vrhám a rukou v jeho kalhotách začínám pohybovat- sem a tam a znovu.

„Hříšníku…“ zašeptá a začne mi kalhoty sundávat dolu ke kolenům, protože dál nedosáhne. „Hříšníku, hříšný… Takhle mě trápit…“ mračí se, než zasténá.

„Ty máš co říkat…“ odpovím mu, když se mě ještě ani pořádně nedotkl a jak je vidět, tak si svou vinu uvědomuje, když stahuje dolu a trenky, které mám na sobě a přitáhne si mě blíž.

Odtáhnu svou vlastní ruku z jeho chlouby a zatínám jí do jeho vlasů, když si ho přitahuji blíže k sobě, abych ho mohl políbit… Naše boky se navzájem o sebe otírají- stejně tak, jako penisy po sobě kloužou sevřeny našimi těly.

„Fabi…“ pokládám si hlavu na jeho rameno a on mě mezitím kouše- do ramena do krku- proč je to tak zasraně příjemné?! Nemělo by… Ještě nikdo mě takhle nekousal, jako Fabián a myslím, že mě to vzrušuje ještě více, než nějaké nevinné polibky od dívek na můj krk, které jsou většinou k tomu dost ostýchavé… „Prosím, víc… trochu dolu…“ zvrátím dozadu hlavu a nechávám se unášet dál po té vlně vzrušení, kterou najednou pocítím, když kousne do nějakého toho místa, co tam mám…

„Ach, ano… Přesně tam…“ zašeptá do mého ramene a přitahuje si mě blíž pro polibek- vyhledává mé rty, než se s nimi spojí… Jak opojné, tak hříšné, jak to sám nazval… Tak hříšně božské…

Naše rozkroky se o sebe třou čím dál víc náruživěji a naléhavěji… I když je to málo, myslím, že už se neudržím- neudržím své vzrušení na uzdě a udělám se..,. Bože… Opravdu jsem v posteli s klukem?!

„Ještě…“ sténám, a sám jeho hlavu nasměruji ke krku, do kterého se zakousne. Tak tohle by měli zakázat… „Prosím…“ zatínám prsty v jeho vlasech a uvědomuji si, že ho po asi dost bolí- pouštím je a chytám ho kolem ramen- převracím nás tak, že on je nade mnou a já škrábu jeho záda… Je mi jedno, jak moc, toužím jen po jednom. Jen po tom, aby to už skončilo, aby mě takhle netrápil… Chci pít… Chci se ožrat a nemyslet… Pil jsem moc málo…

„Mario…“ zasténá, když cítím, jak jeho tělo tuhne a mezi námi se objeví tekutina, která mi dovoluje se pohybovat proti jeho bokům snadněji… Jeho tělo- v tuto chvíli ztuhlé rozkoší- je pro mě jako spínačem a já pořádně zaryju nehty do jeho zad, když i má potřeba se vykoná…

 

„Tak tohle… nemám slov…“ povzdychnu si po chvíli, když vedle sebe jen tak ležíme a každý máme své myšlenky někde jinde…

„Máš můj souhlas… Tak dobře jsem si s nikým neužil dlouho…“ vysouká ze sebe a přitáhne si mě k sobě blíž- tak, abych měl hlavu na jeho rameni… Ten bordel, co jsme tu udělali jsme utřeli do prostěradla a já se musel smát, jaké je to štěstí, že jsem nedolezli do mé postele a nebude zadělaná…

„Musím říct, že máš bohužel pravdu…“ usměju se „Ale stejně si myslím, že by jsme neměli…“ vyslovím své pochyby.

„Tak nemysli… A nekaž tuto chvíli, na kterou budu chtít vzpomínat…“ poprosí mě a já nemůžu jinak, než mu vyhovět… Jo, krásná chvilka… Jedna krásná chvilka… Jen jedna… Povzdychnu si a ještě blíž se k němu přitisknu a on mě tak i víc přitáhne k sobě…

A tak tam vedle sebe ležíme… A čas utíká a utíká…

 

***

Sedím na břehu rybníčka a pozoruji vodu, která se leskne… Vzpomínám… Ano, již vzpomínám… Je to správné? To, co jsme udělali… Je mi smutno…

Obejmu si kolena a položím si na ně hlavu. Fabián musel jít pracovat a já se tu u břehu utápím ve vlastních myšlenkách…

 

tichá je voda, šerý svět…

těžko mi na tě nemyslet…

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Callie, 3. 1. 2010 22:05)

ses nějak rozjela ty pičko moe :D pobavila jsem se, nadchla jsem se pro poutavost, ale zhrozila jsem se když jsem viděla ty slovní chyby... :D :D

...

(Aylen, 26. 12. 2009 19:08)

Super kapitolka....těšim se na další díl.

:-)

(elsie, 25. 12. 2009 18:20)

Píšeš moc krásně a tato povídka se mi velice líbí...
Jen tak dál.

*_*

(Sisi, 25. 12. 2009 11:31)

Moc pěkně napsané, chválím! Už se nemůžu dočkat pokračování, jen doufám, že už nebude mít Mário ty pochyby.

 

Portrét