Jdi na obsah Jdi na menu
 


2.část V.D.: Vánoce strávené v pokoji

24. 12. 2008

Vánoce strávené v pokoji

 

Ležíme vesle sebe a naše prsty jsou mezi sebou pořád propletené… Díváme se do stropu a vnímáme jen sami sebe a svou přítomnost… Pořád tomu nemohu uvěřit- jak je možné to, co jsem udělal?! Chtěl jsem na to zapomenout a byl jsem rozhodnutý se k tomu už nikdy nevracet a pak ho vidím stát u mé postele se slzami v očích a mám chuť je navždy smazat… Políbil jsem ho- svého bratra!

Pootočím k němu hlavu a podívám se na něho- až teď si plně uvědomuju, co jsem udělal- ale… Nějak toho nelituju- nevím proč, ale najednou mi to připadá tak přirozené tady s ním ležet, držet ho za ruku a užívat si toho, že tu je… Možná je to tím, že jsme spolu tak dlouho a přesto jsme spolu nějak moc nevycházeli- možná, že tohle je ten důvod… Že mě chtěl a nešlo mu se ovládat a až tady- tedy- u babičky- si to dovolil projevit…

Asi vycítil můj pohled a také se otočil- pohlédl mi do očí a usmál se a já? Usmál jsem se na něj taky- nechápu to, možná, že ani nechci, ale… Prostě nechápu, proč zrovna bratr… Jsme sourozenci a je to zakázané, takováhle láska… Počkat! Já řekl- láska?! Už mi to leze na mozek, ale asi mám pravdu… Když si ho teď prohlížím z jiného úhlu, musím uznat, že je i docela dost krásný- a já si toho nikdy nevšiml…

Díváme se navzájem do očí a já cítím jeho palec, který mě začíná hladit hřbet ruky- trhnu sebou, ale neodtáhnu se. Hladí mě jen na tak malém kousku kůže a mě to přesto projíždí celým tělem… Proč vlastně? Nechápu- vždyť tolikrát jsme se navzájem dotýkali a nic to ve mně nevyvolalo, tak proč teď najednou cítím, jako by mi brnělo celé tělo jen z toho malého pohlazení?!

„Luisy…“ zašeptá mé jméno a pro mě je to, jako by mě vytrhl z nějakého snu- rychle zamrkám a podívám se na něj- zase ten úšklebek- zčervenám a on se usměje… Vztáhne druhou ruku a pohladí mě po tváři, jede s ní dolů až se zastaví na mém krku… Přitáhne si mě za něj blíž a opatrně spojí naše rty- jako by se bál, že jsem změnil názor a nic z toho nechci. Když vidí, že nenamítám- nakloní hlavu ke straně a vjede mi do úst jazykem, kterým mi přejede přes přední zuby, které se jako na povel otevírají a pouští ho dál…

A já jen nečinně ležím a nechávám se jím líbat- cítím, jak se usměje, když se k němu pomalu připojuji a začne mě rukou hladit po krku, která mě doteď jen držela- zasténám mu do úst a on se se spokojeným úsměvem odtáhne a zase se položí vadle mě…

„V tohle jsem snad nikdy nedoufal…“ zašeptá a já se na něj otočím- vidím ten šťastný úsměv a jsem doopravdy rád, že jsem se rozhodl takhle… Nepřemýšlím už nad tím, zda-li je to správné a nebo ne- teď už je to jedno, protože on je šťastný a já ono štěstí začínám pociťovat taky… Trochu se uvolním a pohnu s našima spojenýma rukama, jako bych se chtěl přesvědčit, že jsou pořád spolu a že jsme se na chvíli nepustili…

„Kay?“ zašeptám po chvíli do ticha a on svou hlavu otočí k té mé a vyzývá mě, abych dokončil to, co jsem chtěl říct. „Pořád mi to připadá tak neskutečné… Jsme bratři a… Lí-líbáme se tu- na Štědrý večer, když jsou rodiče vedle v pokoji… je to tak zvláštní- ne, neboj, nechci říct, že by se mi to nelíbilo, protože… Jsem rád- nevím proč, ale najednou jsem tak zvláštně šťastný, jde jen o to… Že na to nejsem zvyklý a připadá mi to neskutečné, jako bych sám byl ve snu…“ zašeptám do ticha a divím se, že jsem pod jeho upřeným pohledem mohl tolik říct…

Vidím, jak se usměje a s „Já vím…“ se nakloní ke mně a začne mě znova zlehounka líbat na pootevřené rty, přičemž mi zajede rukou pod tričko. „Kayi…“ zasténám potichu a přivřu oči nad tím pocitem- jeho teplá ruka po mě lehce přejíždí… „Vedle jsou rodiče…“ namítám na tuto situaci, ale přesto si přeju, aby nepřestal- tak dlouho jsem nikoho neměl a jeho pozornost ve mně znovu probouzí ten chtíč, který mě začíná spalovat… Bojím se toho- že rodiče přijdou a spatří nás takhle, ale jak je vidět, tak bratr si s tím moc velkou hlavu nedělá…

„Myslíš si, že mě to teď zajímá, Luisy?“ slyším ten posměšný hlas a jeho ruka se ani na chvilku nezastaví- přejíždí mi přes břišní svaly, které pomalu ani nejsou vidět, jak jsem hubený- pokračuje k boku, za který si mě přitáhne blíž k sobě a začne mě líbat na krk, který mu sám nastavím- zasténám…

Saje mi to místo na krku a já už teď vím, že mi tam po něm zůstane tmavá skvrnka, která jen tak rychle nezmizí a rodiče si jí určitě všimnou- to ho ale nezajímá a dál líbá to samé místo- zvadnu druhou ruku a zajedu mu s ní do vlasů- černých vlasů, které byly dřív ještě stejně hnědé, jako ty moje…

Kousnu se do rtu, abych utlumil menší výkřik, když se jeho ruka dopracuje k mé bradavce, kterou zmáčkne- bolí to, ale tak zvláštně- ne nepříjemně… „Kayi… Kayi, teď ne…“ vydechnu znovu a snažím se ho od sebe oddálit- ne- nemůžeme teď, když vím, že pro nás rodiče ještě přijdou- tedy jen pro mě- abychom si už konečně dali své dárky.

Ublíženě se na mě podívá, ale odtáhne se pryč a položí se vedle mě- pořád se na mě dívá a je vidět, že žádá vysvětlení toho, proč jsem ho zastavil. „Vedle jsou rodiče a navíc… Za chvilku si pro mě přijdou a budou chtít, abych s nimi šel oslavit ke stromečku Vánoce a… Nemůžou nás tady takhle najít, ne?“ zeptám se ho a on přikývne…

„Když nechceš, tak tě nutit nebudu…“ ušklíbne se na mě a já si povzdychnu. „Kayi- vždyť víš, že je to pravda- že sem přijdou a s námi to opravdu nemá nic společného… Věříš mi?“ vezmu do ruky jeho dlaň a políbím jí- zvednu oči právě včas- vidím, jak opatrně přikyvuje. „To jsem rád, ale… Raději nic..“ usměju se a pustím jeho ruku, když se zvedám z postele na nohy…

„A pusu nedostanu, když odcházíš pryč?“ zeptá se ně s úšklebkem a já k němu pomalu přijdu a nakloním se. „Víš, za to jak se šklebíš, tak ne…“ trochu menší pomsta za to, že teď cítím mírný tlak v kalhotách, ale… Naštěstí jen mírný, takže si toho rodiče určitě nevšimnou- usměju se na něj a vyjdu z místnosti ven…

Uh- ten mi dává… Říkám si, když jdu do obýváku k rodičům.. .

 

„Luisy! Už je ti líp zlatíčko?“ zeptá se mě ihned matka a šáhne mi na čelo. „Nevypadal jsi vůbec dobře, když jsi odcházel od babičky…“ konstatuje, ale jakmile zjistí, že nemám teplotu, tak se usměje. „Tak pojď, táta už je natěšený na to, aby si rozbalil své dárky- vždyť ho znáš- každý rok to nikdy nemůže vydržet- dokonce sem domů hnal rychle, aby je viděl první, ale tobě bylo špatně, takže nakonec uznal, že na tebe počká…“

„To je dobře mami, ale mohli jste začít beze mě… Už jsem tady tati- můžeme začít…“omluvně se usměji a zamávám otcovi, který netrpělivě bubnuje prsty o opěradlo křesla- tomu nejde, než se zasmát- nakloním hlavu ke straně a podívám se na mamku, která se dívá… Zrovna na můj krk…

„Luisy! Co to máš na krku?“ zeptá se a přejde ke mně- sehne se a šáhne na zarudlé místo, nadzvedne obočí a podívá se na mě… Uh- cítím, že rudnu, ale to už u mě stojí i otec a také si prohlíží ten flíček, který mi udělal bratr, když mě líbal na krk…

„Já- totiž… No… Ehe, jak to říct…“ dívám se do země a rudnu ještě víc- jestli bratr poslouchá za dveřmi, nechci ani myslet na to, jak se baví- úplně vidím ten jeho všudypřítomný úšklebek a pobaveně nadzdvihnuté obočí- možná, že v sobě dusí dokonce i smích… Já ho za to zabiji! Přísahám, že za tohle už určitě…

Dveře se otevřou a všichni se tam podíváme- objeví se v nich přesně ten, jemuž jsem onu smrt sliboval- když nás spatří, pobaveně se mu zableskne v očích. „Co se tu děje?“ zeptá se nechápavě- pche- tak nechápavě, že mám chuť se začít smát…

„Luis má na krku cucflek a nějak se nám bojí říct, kdo mu ho udělal- vždyť vidíš, jak je červený… No tak Luisy- nás opravdu zajímá, kdo za to může…“ usměje se matka. „Nevzpomínám si, že by jsi říkal, že někoho máš a Kaye to určitě taky bude zajímat, že jo?“ proč se mi zdá, že se proti mně v tuhle chvíli všichni spikly a nenechají mě, dokud něco neřeknu?

Pozoruju Kaye, který se odlepí od dveří a jde ke mně- postaví se hned vedle matky a taky se ke mně nakloní- majetnicky přejede palcem přes tu rudou skvrnu- až příliš pomalu- a pak se oddálí- se škodolibostí v hlase, kterou tam slyším, se mě zeptá: „Tak která za to může, brácha? Celkem mě to zajímá, koho si můj starší bratříček našel…“

Probodnu ho pohledem a v duchu mu slibuji hodně bolestivou pomstu, ale… On tohle chtěl! Napadne mě náhle, když vidím jeho pobavení… Celou dobu to plánoval- teď to vím už jistě… Ten jeho úšklebek- cítím, že znovu rudnu, ale nevím, jestli rozčílením a nebo hanbou- sakra, co jim mám teď narychlo říct?! Mysli Luisy, mysli…

„Totiž, já… Nikoho nemám- potkal jsem cestou domů Rebecu a ona- byla opilá a když málem spadla na zem, tak jsem jí chytil a ptal se, kam chce hodit- no… Řekla, že domů, tak jsem jí tam odvedl a mezitím, co se o mě opírala, tak mi udělala tohle.. Přísahám, že jsem opravdu nechtěl, ale ona byla na mol…“ téměř až zuřivě k tomu přikyvuji hlavou a je mi jasný, že tomu asi věřit moc nebudou, ale budou to akceptovat…

„Chudinka Rebeca- já věděla, že nikdy nebyla tak silná na to, aby pila… No nic- asi pujdeme k tomu stromečku, než se tatínek zblázní z toho, že tu jen stojíme, zatímco dárky tam pořád čekají…“ usměje se mamka a s otcem pomalu odcházejí do vedlejší místnosti. I já chci, ale bratr mě chytne za rukáv a otočí k sobě- rychle mě políbí na rty a přesune se k mému uchu. „Tak Rebeca, jo?! Už vím, na koho si mám dávat pozor, aby mi tě nepřebral- začínám žárlit…“ zavrní mi do něj a pustí mě. „Tak já jdu zase do pokoje, kdyby jste něco potřebovali.“ Zavolá do obýváku a mě tam taky postrčí. „Bude mi smutno, když tě teď nebudu mít u sebe, ale…“ plácne mě lehce přes zadek, až nadskočím a s doprovodem jeho pobaveného smíchu vcházím do pokoje za rodiči, zatímco on odchází pryč…

Ou- tak na tohle bude těžké si zvyknout, hlavně, když bude takhle riskovat a líbat mě, jen co se pouze otočí…

 

Rodiče sedí na pohovce a já, jako nejmladší člověk v místnosti jdu ihned ke stromečku a začnu rozdávat dárky- otec mezitím zpívá nějakou Vánoční písničku, jejíž slova mi připadají dost divné a vím jistě, že tam vůbec nepatří, ale nic raději neříkám… S úsměvem jim ony dárky podávám a stranou si tvořím svou vlastní kupičku, ke které se následně posadím a začnu rozbalovat jeden dárek po druhém…

Celou tu dobu zarytě mlčím a jen přemýšlím o tom, jak to asi bude dál probíhat- mezi mnou a Kayem- vůbec nevím, co ode mě očekává a já už vůbec nevím, co mám čekat od něj…

„Pořád ti není dobře Luisy? Vypadáš nějak přepadle…“ zeptá se mě matka a začne si mě starostlivě prohlížet… „Vypadáš nějak smutně- děje se něco?“ zeptá se mě a já opět zakroutím hlavou: „Nic mi není mami- opravdu je všechno v pořádku, jen jsem trochu unavený poslední dobou…“ lžu, jako když tiskne, ale co bych jí měl tak říct? Snad to, že jsem se ještě před chvílí líbal v posteli se svým bratrem a líbilo se mi to? Ne- to je dost blbé…

„Možná, že by jsi si měl lehnout Luisy- ráno ti určitě bude lépe…“ ozve se tentokrát otec, který ke mně taky obrátil svou pozornost a nandal si na hlavu červenou čepici s bílím lemem, jakou má Santa Claus…

Usměju se: „Možná máte pravdu- asi si pujdu lehnout… Opravdu mi ještě není moc dobře…“ šáhnu si na hlavu, jako bych je chtěl v tom utvrdit a zvednu se na nohy. „Asi bych si ty věci měl odnést, co?“ zeptám se ještě a pohlédnu na hromádku dárků, které jsem už vybalil- pár dvd disků, černý teplý ponožky a svetr, novou tašku přes rameno a paměťovou kartu do fotoaparátu. Moc toho není, ale mě to nevadí- hlavně, že si vzpomněli na tu tašku, kterou jsem si přál…

„Jestli chceš, tak to nech zatím tady, abys to tam někde nepohodil a ráno o to nezakopl- vždyť se znáš…“ nabídne mi matka laskavě a já přikývnu- zvednu se a odejdu do koupelny, kde si vyčistím zuby… Vím, že určitě neusnu, ale jak řekli- mám jít spát, tak si je už vyčistím, abych se tam potom někdy o půlnoci netrmácel a nedělal hluk, zatímco oni si budou myslet, že spím…

 

„Dobrou.“ Zavolám naposledy do obýváku a vejdu bez zaklepání do mého a Kayova pokoje- podívám se na jeho postel a vidím, jak si v rytmu nějaké hudby pobrukuje, zatímco má opět sluchátka v očích. Usměju se pro sebe a přejdu k němu- má přivřené oči a je vidět, že si mě ještě nevšiml- škodolibě se zašklebím, než skočím na postel a bokem do něj vrazím, až málem přepadne na zem…

Zasměju se, když vidím, jak se chytá prostěradla, aby se tak nakonec nestalo a zle se na mě podívá. „Tak to ti pěkně děkuju Luisy…“ ušklíbne se a převalí se nade mě. „Rodinná oslava už skončila a nebo jsi jim sprostě zdrhnul?“ zeptá se mě a přiblíží svou tvář k té mé- měl bych si na to začít pomalu zvykat- pomyslím si, když ucítím uvnitř sebe to nutkání mu utéct pryč- hodně daleko…

„Poslali mě spát, když mě pozorovali, když jsem nad námi přemýšlel- prý vypadám nemocně a raději si mám jít lehnout…“ zašeptám a přivřu oči, když se ke mně nakloní ještě blíž a pokládá si své ruce vadle mé hlavy- každou z jedné strany. Vydechne a olízne si rty, než se přisaje k mému krku- prohnu se v zádech a čekám, co bude dělat dál…

„Tak to by jsi si měl…“ odtáhne se ode mě. „…Lehnout…“ dokonči a zavrní mi do jednoho ucha, do kterého následně foukne- otřesu se, ale nijak se nahýbám a dál čekám, co udělá… „Jestli chceš, tak ti pomůžu se převléct do pyžama- hm… a ještě moc rád…“ svým jazykem začne putovat po mé šíji až k ramenu, do kterého mě kousne- znova se vypnu, mezi čímž si Kay proplete prsty v mých vlasech a pramínek na jeden začne namotávat. „Co říkáš na můj návrh Luisy, chceš pomoci? Řekni si, jestli chceš… Chci to slyšet- chci slyšet, jak mě o to prosíš…“ líbá mě na kůži a ruku, která namotávala vlasy se přesune níž a začne mě tahat za lem trika- pomalu ho posunovat nahoru a hladit mě po odhalené pokožce, na které naskočila husí kůže a následně zase dolu, jako by si to rozmyslel…

Přivřu ještě víc oči a namáhavě vydechnu- nevím, jak se mám rozhodnout- když po něm budu chtít, aby to udělal, vím, že mě jen nepřevleče, ale bude si se mnou hrát až toho rozhodnutí budu litovat, ale… Na druhou stranu, když se převléknu sám, tak mě opustí jeho teplo a já budu litovat toho, že jsem ho odehnal… Dilema…

„Už jsi se rozhodl Luisy?“ zavrní a natiskne se ke mně ještě více- jako by věděl, že chci odpovědět záporně… Možná, že to doopravdy chci, ale pořád nejsem rozhodnutý… Slaboučce zasténám, když si na mě nalehne už úplně a i druhá ruka se rozběhne po mých zádech pod tričkem, které mi touží sundat.

„Sundej mi to…“ zašeptám a můj hlas zní, jako bych byl vyčerpán- ne… Nechápu, jak jsem to mohl říct, ale vím, že bych si nadával, kdybych se chtěl převléct sám a ztratit jeho blízkost… Cítím jeho úsměv na svém krku. „S radostí...“ zašeptá mi do ucha tak svůdně, že musím zavřít oči úplně, jak se pode mnou vše zatočí a já si připadám, jako bych padal… Padal do víru vášně- přesně tam- dodám, když cítím jeho ruce snad všude- jeho horký dech, jak se dotýká mého hrudníku, když vytahuje triko nahoru…

Líbá mě na kůži, která jako by pod tím dotykem hořela- cítím, jak se mě zmocňuje teplo a vidím, že i jeho to nenechává chladného, když se na mě natiskne ještě více a jeho teplá pokožka se přes jeho triko dotéká až té mé… Trochu se nadzvednu a on mi přetáhne ten kus- momentálně nepotřebného- „hadru“ přes hlavu, čímž spojí i naše rty, které se střetnou, když jede polibky přes krk až nahoru- tentokrát je to můj jazyk, který se začíná probojovávat do jeho rtů- takhle mě rozpálit nedokázal ještě nikdo- říkám si, když se lačně vpíjím do těch sladkých hlubin vlastního bratra a je mi úplně jedno, že dopoledne jsem měl úplně jiný názor na celou tuto situaci…

„Luisy, ty se nezdáš… Takhle se mi líbíš ještě víc…“ zašeptá mi do rtů, když se od sebe na chvíli odtáhneme- jeho hlas je zastřený touhou a je vidět, jak zhluboka dýchá- nic neříkám, pomalu ani nevnímám, co říkají ty hříšné rty- znovu se do nich vpíjím, přičemž pozoruji tu krásnou tvář před sebou- tváře mají červený nádech a jeho oční víčka se lehce chvějí…

„Kayi…“ vydechnu a odtáhnu se od něj dál- zády se položím na postel- ani si nepamatuji, když jsme se posadili- natáhne se opět nade mě a uvězní mě pod sebou- jeho rty zase mapují můj odhalený krk. „Nech- nechtěl jsi mě… jen převlé-převléknout?“ zašeptám namáhavě a dál se pod ním vypínám- tuším, že ráno budu mít na krku omnoho více rudých flíčků, než včera a rodičům to asi bude divné, ale… Nemám zrovna náladu na tohle myslet- vždyť je to tak krásné- říkám si a přeji si, aby nepřestal- klidně, ať mám rudý celý krk, hlavně, aby pokračoval dál…

„To jsem chtěl, ale… Nevím, kdo se na mé rty před chvílí vrhl jako tajfun…“ ušklíbne se, ale vypadá to dost směšně, když má celé rty zarudlé a větší, než obvykle.

„A já… nevím, kdo mě… tak rozpálil…“ ke konci hlasitě zasténám, protože se ke mně znova sehne a začne mě líbat na pootevřenou pusu, která se k němu ihned začíná připojovat. Jen doufám, že nejsme moc hlasití- stěny tu nejsou dost silné a propouští docela dost zvuků… Přinejhorším doufám, že mají zapnutou televizi a myslí si, že se ty zvuky ozývají z ní a ne od nás z pokoje… Tuším, že by jsme to dost špatně vysvětlovali, kdyby se z nich někdo právě teď objevil ve dveřích s tím, co se to tu děje a co je to za divné zvuky- jestli není někomu špatně a dál…

„Kde máš pyžamo?“ zeptá se mě náhle Kay, když se trochu oddálí a rukou zajede pod polštář. „Někde tam…“ zašeptám a rukou zabloudím k jeho pásku, který začnu rozepínat- slyším zasténání a následně jeho ruka uchopí tu mou a mé oči se střetnou se zamlženým pohledem: „Jestli budeš pokračovat, tak tě tu na místě povalím a je mi jedno, jestli jsou rodiče vedle, aby ty budeš sténat tak hlasitě, že tě uslyší i ta Rebeca, která tě podle rodičů měla dneska líbat…“ zašeptá, sehne se ke mně a kousne mě do rtu pootevřené pusy…

Zavrtím se- jeho řeč mě dost rozhodila, ale to, že jsme spolu v posteli mě děsí už tolik, že je mi jedno, co se bude dít dál… Olíznu si ‚poškozený‘ ret a uchopím druhou rukou Kaye za zadek, když tou přední rozepínám zip u oněch kalhot- nakonec knoflíček a oni se částečně sesunou dolu… „Mmm- Kayi, a co když… přesně to chci?“ zeptám se troufale, i když se tak vůbec necítím…

Zastřeně se na něj podívám a spatřím jeho typický úšklebek, než pyžamo, které mezitím vytáhl, hodí na zem vedle postele a sehne se ke mně, aby se znovu vpil do mých rtů, které ho k sobě lákají. Zasténám a rychle sundávám i jemu z ramen triko- nedočkavě, až tak moc nedočkavě, že mě to samotného zaskočí…

Jeho ruce mi mezitím svlékají kalhoty a s nimi i rovnou spodní prdlo- chtíč mě pohání vpřed a tak mě pomalu ani na chvilku nenapadne ho zastavit- celé to stopnout, protože je to špatné… Ne- nebudu na to myslet, říkám si a nutím ho, aby i on sundal ten kus látky, který mi překáží v tom, abych pocítil jeho tělo na tom svém…

Jsme bratři- známe svá těla pomalu až na zpaměť, tolikrát jsme se už viděli nazí- ve sprchách, při převlékání- a tentokrát? Připadá mi, jako bych ho viděl poprvé v životě- jako by to byl cizí člověk a už vůbec ne můj vlastní bratr… Je to tak zvláštní se ho dotýkat jinak, než jindy- tak zvláštní a tak moc vzrušující- úplně jiným způsobem, než když jsem se dotýkal své poslední holky, kterou jsem měl už… hodně dávno…

„Opravdu nechceš přestat?“ zeptá se mě a zvedne své rty od mého krku, který už zase zaséval dlouhými polibky. „Dokud se ještě ovládám…“ dodá potichu, než se pustí znovu drancovat mé rty- mám přestat a nebo nechat věci normálnímu průběhu? Co se má tát, to se stane, ale… které rozhodnutí je opravdu to správné?! Stavím se před další rozcestí, které mě svede na opačné strany- když přestanu, nevím, jak se ke mně bude chovat příště a když ho nechám, nejspíš se dnes spolu vyspíme a to doslova… Je to tak složitý… Mám ho nechat a nebo ne?

„Já… já nevím…“ zašeptám do ticha nejistě a už teď bych si za to dal facku… Cítím, jak se zastaví na místě a odtáhne se ode mě- jako by na něj má slova působila jako ledová voda… Chvíli si mě nevěřícně prohlíží a z jeho očí pomalu ustupuje ten žár, který tam byl- nevím, co mám dělat… Ztuhnul jsem a nevím, co mám říct- to, jak si mě prohlíží… Jako bych řekl, že nechci pokračovat, ale… Není to pravda? Možná, že to tak vyznělo, i když jsem řekl, že nevím, ale… Bojím se toho, co bude následovat… Neodmítl jsem ho, ale ani jsem neřekl, že chci pokračovat, což pomalu znamená to první…

Přivřu oči a odvrátím hlavu stranou- bojím se toho co udělá… Já jsem takový kretén! Nadávám si v duchu, když cítím, jak se postel prohne a on se zvedne- rychle zamrkám a otočím se k němu- sedí ke mně zády a je vidět, že má tvář skovanou v tvářích- vypadá to, jako by brečel, ale přesto se jeho tělo nezvedá ve vzlycích…

Pomalu se posadím a přitáhnu si nohy k sobě- sedíme tak- pět možná deset minut a každý se ubíráme svými vlastními myšlenkami… Ne- už to ticho a napětí nemůžu vydržet! Říkám si a otočím se k jeho zádům- pomalu natáhnu ruku a nejistě ho pohladím po chladném ramenu- cukne se mnou, ale neotočí se…

„Promiň…“ pronese potichu… „Já… je mi to líto- měl jsem se ovládat- já… prostě se omlouvám…“ zvedne se a já mám chuť utéct pryč- on si to vyčítá- vyčítá si to a přitom je to má chyba… Nesmím být tak nerozhodný, vždyˇť… Líbilo se mi to… jako nic jiného- bylo to krásné a opojné, když mě líbal, tak proč jsem vyjádřil svou nerozhodnost ohledně toho okamžiku? Byl jsem rozhodnutý, ale… Lekl jsem se a cítím, že s tím nemohu nic moc dělat…

„Raději pujdu- musím se uklidnit- vážně promiň, nechtěl jsem… Jestli to nechceš stejně, jako já, tak tě raději nechám jít tvou vlastní cestou… Jestli si vybereš Rebecu, tak vám to spolu moc přeju- je to milá holka- možná trochu nevýrazná, ale potřebuje nějakého ochránce a tobě to jde přímo bravurně…“ neotočí se ke mně, jen se rozejde ke dveřím místnosti- cestou si oblékne znovu triko a kalhoty- zapne si pásek a chce odejít- celou tu dobu ho pozoruji, než se můj pohled zabodne do země a já si začnu nadávat- jak můžu být takový idiot?!

Zvednu se a i přes svou nahotu ho dostihnu, když šahá na kliku u dveří- chytnu ho za ruku, kterou stisknu… „Neodcházej… prosím…“ zašeptám- téměř plačtivě- je to moje chyba, že chce odejít- to jen já se nedokážu rozhodnout- jsem hrozný a já to vím, ale… Prostě se bojím a strach mě pohání k odmítnutí, i když opravdu odmítnout nechci, jen… Je to všechno tak nové- hrůza ze situací mě nutí zůstat na místě a nehnout se dál…

„Promiň Luisy, ale… vidím ti na očích, jak jsem tě vyděsil a já… Nebudu s tím moci žít- připadá mi, jako bych tě jen využíval… Promysli si to a zjistíš, že tohle doopravdy nechceš a teď mě nech jít… I já si potřebuju utřídit své myšlenky…“ šeptá ke dveřím- jako by nemluvil vůbec se mnou, jeho hlas je tichý, ale přesto z něj slyším zklamání a smutek, který mi pomalu vhání slzy do očí- můžu za to.. Zase za to můžu jen já…

„Neodcházej, prosím… Nechci, abys teď odešel, prosím Kayi, zůstaň tu se mnou…“ prosím marně- jeho ruka se vytrhne z té mé a on otevře dveře- beze slova z nich vyjde a zabouchne za sebou- ještě slyším hlasy- slyším jeho smutný hlas, který oznamuje, že potřebuje na chvilku na čerství vzduch a že se vrátí tak do dvou hodin…

Ach Kayi, co jsem to zase provedl?! Sesunu se na zem a položím si hlavu do dlaní- ne, tohle nemůže být pravda, je to jak noční můra… Proč jsem ho nechal odejít?! Jak jsem mu to mohl jen dovolit… Nechápu se… Vůbec se nechápu a v tuto chvíli i nenávidím… Takovou hloupost- udělal jsem takovou hloupost…

Zvednu se a přejdu k posteli- se slzami v očích se začnu oblékat do pyžama, který seberu ze země- když zapnu poslední knoflík a lehnu si do své postele- upřeně začnu pozorovat dveře, za kterými zmizel- Kayi, prosím, vrať se… Řve mé nitro…

 

-fin 2-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D:'(

(Angela, 28. 12. 2008 21:01)

zatímco má opět sluchátka v očích.
spodní prdlo-
Tak to mě opravdu rozesmálo. Ale ten konec...ještě mi tu hrajou Nightwish - End of an Era a teď tam je zrovna ta melodie u děkovačky a.... je to hrozně smutný a ve spojením s koncem tvé brilantní povídky... Kayi, neodcházej...Tarjo... Ehm, asi už trošku blbnu....

dokonaloost xD

(Yuki, 27. 12. 2008 2:24)

Tahle povídka se mi krásně čte..x) je to naprosto úžasná povídka...x))

...

(akyra, 25. 12. 2008 13:04)

nádherná povídka a doufám že bude ještě nádhernější konec!!!!!!

^_^

(Sax, 25. 12. 2008 11:43)

To bylo úžasný... Jen doufám, že nemáš v plánu špatný konec, který se úplně nabízí. To bych asi jen tak nerozdýchala...O.o (jinak spřátelim ráda, ale stále neumím diplomy o.O) A moc hezky píšeš. Teď jsem bez netu, tak si aspoň počtu přes mobil ^_^

 

Portrét