V ulicích Kvikálkova - 9. část
9.část
"Dneska pro tebe nemáme žádnou práci, kluku, ale zůstaneš ve svém pokoji a nebudeš nám chodit na oči!" přeměří si mě přísným pohledem Vernon. Nevím, jestli se mám radovat z volného dne a nebo nadávat, že mě chce opět nechat samotného s mými myšlenkami. Což by mě nakonec zajímalo, jak by se na to obvinění zatvářil, ale raději pomlčím.
"Ano strýčku." usměju se na něj, aby viděl, jak milosrdné se mi to od něj zdá, i když si vážně nejsem jistý, jestli bych to tak měl brát. Prostě možná už jen neví, co by mi dali za práci, po hodinách uvažování, co by se dalo dělat. A nebo mě prostě jen dneska nechtějí vůbec vidět...
Jdu zpátky do svého pokoje a sednu si na postel. Hedvika je ještě někde venku, takže ani nemám, čím jiným bych se zabavil.
Po chvíli se dveře otevřou a v nich stojí teta, která drží v ruce talíř s jídlem- přeci jen si vzpomněli, že bych mohl taky někdy jíst?
"Tady máš." znechuceně se rozhlédne po mém pokoji a talíř položí na stůl, než odejde zase pryč.
"Děkuji." stačím na ní ještě kývnout, když za sebou zavírá dveře, na což mi už neodpoví. Dokonce mi už přestali i zamykat zámky na dveřích, takže se občas ptám, jestli je to pro ně už moc velká námaha, nebo jim je to už prostě jedno, jestli jsem zamčený a nebo ne, když stejně pokoj ani neopouštím, udržuji s nimi minimální komunikaci a na nic si nestěžuju..
Povzdychnu si, jak nevím, co mám teď dělat a položím se na záda na postel. Nemám už pomalu ani sílu přemýšlet nad Síriusem, za což se cítím hrozně, protože bych měl cítit vinu větší, než jakou jí pociťuji teď. Nevím, jestli je to tím, že se oddaluje doba, co už není mezi živými a nebo tím, že večery jsou pro mě jakýmsi vysvobozením, kdy část mého smutku sebou odnáší jistá osoba, i když já jí vůbec nic nedávám na oplátku...
Ale je to tak, začíná být pravdou, že s každým jeho příchodem a odchodem se cítím o něco lépe, jako by ze mě dokázal část viny sejmout, i když o tohle tématu neproběhl téměř žádný rozhovor, až na pár náznaků.
Není to náhodou spolčování se s nepřítelem? Ptám se sebe najednou. Necítím se, jako kdybych zradil stranu světla tím, že jen pár chvil trávím se svým nepřítelem. Když vlastně nestojím ani na jeho straně a ani se k němu nechci přidat, ani mu nedávám žádné informace týkající se řádu a vlastně se s ním ani pořádně nebavím, ale jenom s ním trávím společné chvíle...
Je to zrada a nebo je to jen únava z války? Vždyť vlastně jsem se ho ani neprosil, aby za mnou chodil a ani ho o nic takovéh nežádal, ani jsem mu nepsal. On je vlastně jako nevyžádaná pozornost, o kterou nemám ani zájem. Vlastně, možná ten malý zájem mám, ale tohle odmítám teď řešit...
*
Možná, že když mám dneska volno, mohl bych jít ven o něco dřív. Vernonovi i Petunii by to mohlo být jedno, kdyby jo, protože tak jako tak mě nebudou mít na očích a řekl bych, že není rozdíl mezi tím, když budu venku a tím být tady doma zavřený.
Zvednu se z postele a opatrně otevřu dveře a sejdu potichu dolů po schodech.
"Neříkal jsem ti něco, kluku?!" zařve mým směrem strýc, když vejdu do dveří.
"Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nemůžu jít dnes ven už dřív..?" zeptám se tiše a doufám, že na mě nebude dál řvát.
"Jo, klidně, jen běž! Hlavně, ať tě tu nevidíme až do noci, jako vždycky..." odpoví mi stále se zvýšeným hlasem, ale spokojeně s tím, že po něm nic nechci a jen jsem mu nepřišel otravovat život. "A ať tě nevidí sousedé!"
"Děkuju stýčku, neuvidí!" poděkuju a odejdu z místnosti, kdyby si to náhodou chtěl rozmyslet.
*
Když už jsem venku, najednou nevím, kam mám jít. Je ještě úplně světlo a všude jsou lidé, chodí a baví se, děti ještě běhají po ulicích. Mé nohy mě nakonec automaticky zavedou opět do parku, jako téměř vždy v těchto dnech. I tady je mnoho lidí a tak si zalezu někam mezi stromy a na jeden nižší vyšplhám a sednu si na jeho větev.
Pozoruji lidi, jak chodí sem a tam, a přeji si být v jejich kůži. Nemají žádné problémy, jako je zachránit svět od temného pána. Řekl bych, že většina z nich se ještě ani nesetkala se smrtí, nebo byla v život ohrožujících situací a nebo jim před nimi nikoho nezavraždili, například někoho blízkého, třeba kmotra... Jako mě...
Kdyby tak Sírius byl tady, mohl za mnou na tajno chodit a mohli jsme vysedávat na stromě spolu, pozorovat ty lidi a komentovat je. Z jiné stránky, jako třeba, kdo nám koho připomíná, nebo kdo je jak oblečený a smát se při tom. Ale to bych nesměl jít na to ministerstvo, to by nesměl přijít on za mnou a bojovat s Bellatrix, to by ho nesměla ona zabít...
Zajímalo by mě, co by si Sírius myslel, kdyby mě teď viděl... Chodím ven za zády řádu, neopatrně se procházím ulicemi, bavím se s nepřítelem, jehož smrtijed mi ho zabil. Asi by nebyl příliš šťastný, ale copak mohu něco z toho nedělat? Ano, vím, že bych mohl zůstat v domě svých příbuzných a nikam nechodit ani na krok ven, ale to bych se tam už zbláznil a možná bych nakonec byl šílený stejně tak, jako Bellatrix...
A kdy vůbec on přijde? Do úplného setmění je to ještě několik hodin...
*
"Tvé zoufalství opět křičí na míle daleko, Harry..." ozve se vedle mě a něco ve mě nadskočí radostí, že už je konečně tady. Mezitím jsem se už stihl přesunout ze stromu zpět na lavičku, jelikož se už setmělo natolik, že lidé přestali chodit do tohohle parku a já se konečně mohl ukázat...
"To je možné..." odpovím a v duchu uvažuji nad tím, jak bych mu mohl říct, že může chodit i dřív, než až tak pozdě, za což si ihned nadávám, že nad něčím takovým přemýšlím. Nepřítel! Je to nepřítel...
"Prospělo by ti se někdy na chvíli uvolnit..." pokračuje a já si odfrknu, jistě, tohle mi radí zrovna on... "Ne, myslím to vážně. Zkoušel jsi někdy meditovat, Harry?"
"Ne, nikdy." odpovím mu se zamračením a tázavě si ho prohlédnu.
"Možná proto jsi nikdy nepochopil umění nitrobrany..." zašeptá se zamyšlením, možná spíš pro sebe, ale pak se na mě otočí a pohlédne mi do očí. "A nemysli si, že nevím, že jsi se o ní pokoušel..." dodá, na což ihned sklopím pohled dolů a on se lehce zasměje. "Stále, jak otevřená kniha..."
"Nechceš tohle téma vynechat?" vyjedu na něj, jak mnou projede ostrá bolest za Síriuse, který kvůli mé neschopnosti zemřel. Jenom kvůli tomu, že jsem poslechl nějakou hloupou vizi, kterou mi tenhle člověk poslal. V očích se mi začne hromadit přebytečná vlhkost...
"Samozřejmě, Harry..." odpoví a jeho ruka se jemně dotkne mého ramene. Najednou mám chuť brečet úplně. Je pryč, kvůli mě, kvůli mé hlouposti. Nikdy nebudeme rodina, protože už tu není a nebude tu ani, až tohle všechno skončí...
Najednou jsem vtažen do objetí a hlas mi do ucha zašeptá "Omlouvám se...". Nevím, za co se omlouvá, protože za Síriusovu smrt to určitě nebude. Možná za to, že mi zpět přivedl ty myšlenky? To by bylo asi jen za předpokladu, kdyby vážně on vyslyšel má přání o útěchu. Nebo za to, že překročil naší pomyslnou hranici a načal něco, co neměl? S tím by se určitě tolik netrápil...
A pak se všechny myšlenky vytratí, když začnu brečet, do jeho černého hábitu a tisknu se k němu, jako by na tom měla záviset má další existence. A on mě nechá, velký pán zla... A drží mě, a nechá mě na něj brečet, a není znechucen, a i když mě jenom drží, tak mě to utěšuje, což je přesně to, co potřebuji...
Když se od něj nakonec po chvíli obrátím, vezme mou tvář do ruky a natočí jí tak, abych mu pohlédl do očí. Usměje se, jen lehce, jako by snad říkal 'Doufám, že jsi v pořádku, že ti nic není...' ale kdo ví, u něj... A pak se rozplyne, stejně, jako další dny...
Zůstávám opět sám na lavičce, se smíšenými pocity... Ohromený z toho, že mi dovolil na něm brečet a co víc, že mě objímal! A studu, že jsem se před ním takhle ukázal, tak slabý... Otřu si oči od slz a pomalu se vydávám zpátky do domu svých příbuzných- tady venku už mě nic víc nečeká...
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji vám moc za komentáře, jsem ráda, že se to líbí a že při příběhu zůstáváte! :)
Suprový
(Gypori, 18. 12. 2015 14:23)Jééé, to bylo ták hezký, jak mu Voldy dovolil na něm brečet. Konečně se něco většího děje :D moc se těším na další díl ;))
...
(K-Katti, 22. 12. 2015 0:35)