Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 8.část

 

8.část

 

"Dneska budeme mít důležitou návštěvu, takže zůstaneš ve svém pokoji a nevylezeš z něj, dokud ti neřeknu! Je ti to jasný, kluku?!" oznámí mi hrubě Vernon.

 

"Ano, strýčku." odpovím mu.

 

"Do té doby chci, abys posekal zahradu. Máš na to přesně hodinu a pak se sklidíš z cesty!" dodá ještě a odejde do obýváku si sednout vedle Dudleyho na gauč a sledovat televizi. Teta mezitím připravuje nějaké jídlo v kuchyní, které voní tak, že můj žaludek dostane hlad a já se ho snažím utěšit s tím, že pak bude určitě příležitost k tomu, abych si mohl něco vzít. Později...

 

Vydám se ven a z garáže si vytáhnu sekačku na trávu. Ještě štěstí, že trávník okolo baráku není zase tak moc velký na to, aby mi to zabralo hodně času, myslím si, když začínám sekat.

 

Ani ne půl hodiny a mám vše posekáno. Vyčistím sekačku od zbytků trávy a uklidím jí zpět do garáže, načež si vezmu igelitový pytel a hráběmi všechno shrabu na jedno místo a naházím do něj, než ho odnesu do popelnice stojící na ulici.

 

"Už To mám hotové, strýčku Vernone." oznámím mu.

 

"No to je dost, ještě 7 minut a musel bych tě potrestat za to, že ti to tak dlouho trvá." jeho hlas zní lítostivě z toho, že mě potrestat nakonec, za což jsem rozhodně rád. "Běž do svého pokoje!" přikáže ještě a dál se věnuje televizi. Přikývnu, i když to už nevidí, a odeberu se nahoru.

 

*

 

Na stole vidím ležet dopis. Pravděpodobně přišel už včera, jelikož teď jsem měl okno zavřené, ale nevšiml jsem si toho, jak jsem měl hlavu ztracenou v myšlenkách. Zvednu ho a podle písma, kterým je napsáno moje jméno, si uvědomím, že je od Hermiony.

 

"No, holka, vypadá to, že si na mě konečně vzpomněli..." zamumlám směrem k Hedvice, která nadšeně zahouká, ale já nevím, jestli jsem šťastný za dopis a nebo ne. Myslím, že chci, aby mě nechali na pokoji, aby nic nechtěli, abych jim nemusel psát a přetvařovat se, že je všechno v pořádku, když není...

 

V mém břiše zakručí a já se za něj na chvíli chytnu. Mám hlad a mí příbuzní mi dneska ještě nic nedali- zapomněli a nebo prostě jen nechtěli plýtvat jídlem? Netuším, ale doufám, že až návštěva odejde, že mi něco dají...

 

Otevřu obálku a vyjmu z ní pergamen, kde je napsáno:

 

Ahoj Harry!

Tak jak se máš? Doufám, že jsou na tebe příbuzní hodní. Já jsem právě s Ronem a Ginny na ústředí řádu a profesor Brumbál nám říkal, že tě od nich vyzvedne o něco dřív, aby jsi mohl být s náma! Není to skvělé? Jen nám ještě neříkal kdy. Nemůžu ti toho moc psát, ale Ginny a Ron a všichni ostatní tě pozdravují a moc se na tebe těší.

Měj se hezky, Harry a brzy napiš!

Hermiona, Ron a Ginny

 

Odložím dopis stranou a povzdechnu si, najednou opět nešťastný. Brumbál mě sice možná bude chtít vyzvednout dřív, ale nějak nevěřím tomu, že by to byl jeho nápad. To spíš do něj všichni ryli a on s tím nakonec souhlasil. Nikdy nechce, abych odsud odjížděl dřív, než je potřeba, kvůli krvi své matky a je mu úplně jedno, jak se ke mě má 'rodina' chová...

 

"Co jim mám odepsat, Hedviko?" zeptám se jí, i když vím, že ona mi neodpoví. "Nemám ani náladu cokoliv psát zpět. To mě nemohli nechat prostě být na pokoji?" zvýším trochu hlas. Ne, nemohli... Jsem totiž představitel světla a na toho přeci nemůžou zapomenout...

 

Nechci se vrátit do toho domu, ne teď, ne, když tam už nebude Sírius. Když už si s ním po večerech nebudu moct povídat a nebudu moct poslouchat jeho příběhy o své rodině, při tom, když jsme se koukali na jeho rodinný strom. Nebudu moct s ním v noci sedět na gauči před krbem a mlčet a jen si užívat to, že nejsem sám, že je tam pro mě on, můj kmotr...

 

Vezmu si brk a pergamen, abych to měl co nejdříve za sebou a začnu psát...

 

Milá Hermiono, Rone a Ginny,

prázdniny jsou fajn, nemůžu si na nic stěžovat. Příbuzní mě naštěstí do ničeho nenutí a tak mám klid sám pro sebe a když mě o něco poprosí, tak jim sem tam i pomůžu. Určitě je skvělé, že se s vámi uvidím dřív! Už se nemůžu dočkat! Pozdravujte ode mě všechny a mějte se také krásně.

S láskou,

Harry

 

Podám dopis Hedvice, která si ho vezme, a odletí otevřeným oknem pryč...

 

Nějak nevím, jak se mi podařilo do dopisu nacpat tolik lží, ale vím, že tohle je přesně to, co oni chtějí slyšet. Chtějí slyšet, že je vše v pořádku a že jsem šťastný, že se mi nic neděje, a tak je při tom raději nechám...

 

Alespoň takhle mám navíc jistotu, že nebudou nic říkat Brumbálovi, který by stejně asi nic neudělal, ale mohl by říct mým 'strážím' být víc na pozoru a hlásit mu vše, co se zdá podezřelé a já bych pak neměl čas na to chodit do ulic Kvikálkova. Nehledě na to, že by mě možná vážně vyzvedl dřív, k čemuž mám teď v těchto okamžicích vážný odpor. Nechci jít do toho domu a na všechny se usmívat, aby si mysleli, že je mi fajn, nechci se přetvařovat.

 

Také ale nechci opustit tyto ulice, ve kterých mě doprovází a dělá mi společnost... Ne, není to ten hlavní důvod! Snažím se sám sebe přesvědčit, ale v sobě nějak cítím, že tyhle chvíle pro mě začínají být jakýmsi vysvobozením, které zrovna teď potřebuju. Na rozdíl od spousty lidí, kteří se na mě budou usmívat a říkat jim, jak je jim to líto, že Sírius umřel... Kvůli mě, ale to oni nikdy neřeknou, i když si to musí všichni myslet, všichni vědět...

 

*

 

"Už můžeš jít, kam chceš..." přijde mi do pokoje oznámit teta po tom, co návštěva odejde a já na nic nečekám a beru si neviditelný plášť, než se dodívám z okna, kde po chvíli rozhlížení uvidím Kingsleyho.

 

Vyjdu z baráku do ulice a rozejdu se na druhou stranu, než je ta, kde stojí... Přejdu opět do parku na svou oblíbenou lavičku, kde se posadím a zavřu oči. Nechce se mi jít na ústředí, nevím, co mě tam čeká a tady se mi zdá, že mám větší klid, i když se ke mě mí příbuzní nechovají úplně nejlépe...

 

"Tady..." ozve se vedle mě a já se k němu zmateně otočím. Podívám se na jeho napřaženou ruku, ve které drží nějakou zabalenou věc. Chvíli se na to opatrně dívám, než pomalu natáhnu ruku a předmět si vezmu.

 

"Tak to otevři..." pobídne mě, když tu zabalenou věc jen držím v ruce a najednou nevím, co s ní mám dělat. Nedůvěřivě se na něj podívám, ale má zvědavost nakonec převezme svou roli v mém myšlení a tu věc rozbalím...

 

Otevřu oči šokem, když vidím, že v tom papíru je zabalený jeden sandwich a nechápavě se na Voldemorta otočím.

 

"Prostě jsem tušil..." pokrčí rameny. Přemýšlím, jestli to mám jíst a nebo ne, přeci jen... I když tyto večery sdílíme spolu, neznamená to, že jsou z nás přátelé a už nejsme úhlavní nepřátelé na život a na smrt.

 

"Není to otrávené..." prohlásí ještě, ale to už se do sandwiche zakusuju, jak jsem hladový a najednou si nejsem jistý, kdy jsem jedl naposledy... Vím, že dnes to nebylo... Možná včera někdy během dne? Už si opravdu nevzpomínám...

 

"Děkuju..." povím mu, když dojím. "Bylo to od tebe.... milé..." chvíli nevím, jak bych situaci popsal... Nestává se přeci každý den, že vám Temní páni přinesou něco k jídlu namísto toho, aby vás unesli a zavřeli do špinavé kobky a nechali hladovět do vysílení...

 

Opět mlčíme, ale už mi to ticho mezi námi tolik nevadí, zdá se mi to přímo přirozené, že tady sedíme na lavičce, jen vedle sebe. Už je to víc, jak týden, co jsou tyhle naše krátké setkání a já si uvědomuji, že mi na nich opravdu začíná záležet...

 

"Stále mi nechceš říct, proč tohle děláš?" zeptám se zvědavě. Musí mít přeci nějaký důvod, proč za mnou chodí, proč je ke mě milý... Proč mi dneska přinesl něco k jídlu, když jsem měl hlad a celý den nic nejedl... Nějaké logické vysvětlení, které by mi jeho chování dovedlo vysvětlit...

 

Když dlouhou dobu mlčí, tázavě se na něj otočím- nebo alespoň jsem se chtěl na něj otočit- když zjistím, že už vedle mě nikdo nesedí a jsem sám, zmatený a zklamaný z toho, že dnes tu byl tak krátce...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Pet, 8. 12. 2015 20:52)

No sakra začínáš už nás dost napínat....netrpělivě čekám každou další kapitolu...

 

Portrét