V ulicích Kvikálkova - 7. část
7.část
"Vstávej a pojď nám udělat snídani!" buší na mé dveře teta Petunie, čímž mě probudí. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a hledám brýle, protože si nepamatuju, jestli jsem s nimi usnul a nebo je položil na stolek vedle postele. Nakonec je najdu vedle polštáře a nasadím si je.
"Už jdu, teto Petunie." zavolám přes dveře a rychle se převléknu, než sejdu dolů ze schodů do kuchyně.
Jako každé ráno udělám slaninu s vajíčky a rozdělím to na tři talíře, které odnesu na stůl, kde už všichni čekají a netrpělivě se mezi sebou baví o tom, jak jsem pomalý a dlouho mi to trvá. Ale copak já mohu za to, že tohle nejsem schopen udělat jako mávnutím hůlky? Ne, nemohu...
"Dneska pomůžeš tetě s nákupem..." poví mi strýc, mezi tím, co ještě nerozžvýkal sousto a už si do úst cpe další lžíci. "Chce nakoupit nové hrnce a na ní je to moc těžké, aby to tahala sama..." alespoň ve své řeči nemá žádný rozkaz, ale i tak v duchu sténám. Nakupování s tetou je vždy na tak dlouho, než ona si vybere něco, co je podle ní nejvíce perfektní a dokonalé, co by mohla mít v domácnosti a ke všemu se jí to hodilo, a během nákupu si to několikrát rozmyslí, co to vlastně je...
"Ano, strýčku Vernone..." odpovím a v duchu se zamyslím nad tím, že tohle je asi to jediné, co v téhle rodině vždy říkám. 'Ano, strýčku Vernone. Ano, teto Petunie. Ano, udělám to.' a tak dále, stále to stejné dokola, což se jim určitě líbí stejně nejvíce, když už mě tu musí trpět každé léto...
"Za hodinu vyrážíme..." oznámí mi ještě teta a já přikývnu.
"Tuhle bagetku si můžeš sníst." ukáže na zbylou poslední, kterou už nikdo z nich do sebe nemohl nacpat. Poděkuju jí. Ještě sklidím nádobí do dřezu a umyju ho, než si jí konečně sním a vydám se nahoru se převléknout na ven. Nebo spíše- vzít si o trochu lepší oblečení, jak to, co mám na sobě, aby se za mě teta nemusela tolik stydět...
"Harry, jdeme!" zařve zespoda teta a já se rychle přesunu zpět dolů a následuji jí ze dveří ven. "Pojedeme autobusem do toho nového obchodního centra, dostala jsem včera typ na jeden obchod, kde mají teď slevy, ale kvalitní nádobí..." oznámí mi úkosem a já přikývnu. Alespoň dneska nemusím trávit čas ve společnosti Vernona a Dudleyho, ale nevím, jestli je tohle lepší, když si představím tu dobu, kterou v tom obchodním centru strávíme.
Když vycházíme ven do ulice, rozhlédnu se kolem sebe a o kousek dál v ulici uvidím stát za auty Lupina. Usměju se směrem k němu, ale nevím, jestli to na tu dálku vidí. Úsměv mi ze tváře spadne téměř ihned, když si uvědomím... Obviňuje mě také? Jeho poslední nejlepší přítel z mládí zemřel kvůli mě a on to viděl na vlastní oči...
Ani si neuvědomím, že jsem na chvíli zpomalil, ale když se podívám po tetě, už je o několik kroků přede mnou a tak jí doženu. Lupin mě musí určitě taky teď nenávidět, když ví, co jsem způsobil...
Cesta do obchodního centra je dlouhá, až se divím, že tam nejeli s Vernonem autem. Ale tak to není moje věc, i když jsem myslel, že moje teta hromadnou dopravu přímo nesnáší, že je to něco pod její úroveň. Buď jsem se mýlil, a nebo se snaží šetřit peníze na další Dudleyho narozeniny, které jsou rok od roka dražší s tím, jak roste a chce víc hodnotné a drahé věci...
Procházení obchodním centrem není o nic lepší, má teta chce projít snad všechny obchody, ve kterých je alespoň jedna sada hrnců a u všech dlouhou dobu uvažuje, jestli se jí líbí a nebo jsou moc obyčejné pro to, aby je měla doma ona...
Nakonec konečně dojdeme do zmiňovaného obchodu, který obsahuje hrozně moc cedulí s nápisem 'sale', které je také vyvěšené u všech produktů, které v oné slevě jsou. Jdu pomalu za tetou, která snad všechny musí vzít do ruky a pořádně si je prohlédnout ze všech stran a u některých si dokonce čte, z čeho jsou přesně vyrobené.
Občas se dokonce otočí k jiným zákaznicím a snaží se s nimi diskutovat o tom, které se jim zdají nejlepší, čímž většinu z nich znechutí a odejdou... Kdo by jí také chtěl poslouchat, když se mezi tím vším vychloubá, co všechno doma má a jak dokonalá je celá jejich kuchyně a nespokojí se s něčím podřadným?...
Myslím, že jsme v tom centru museli strávit nejméně sedm hodin, ale nakonec si Petunie vybrala jednu sadu se slovy "Stejně nic jiného lepšího tady neseženu." a šli jsme zboží zaplatit.
Cesta zpátky do domu Dursleyových byla snad ještě horší- nejen, že jsem musel táhnout obrovskou papírovou krabici plných hrnců, ale ještě k tomu jsem musel poslouchat tetu, která se s nimi při cestě vychvalovala jedné paní, vedle které si sedla, a kterou to očividně vůbec nezajímalo. Naštěstí, když jsme dorazili, tak začala Vernonovi nadšeně vyprávět o tom, co všechno v krámě viděla a musí jít ještě někdy dokoupit a chlubila se o tom, jak dobře si nakonec sama vybrala...
Strýc měl také radost z toho, že měla radost teta, a tak mě ani za nic neseřval a úplně mě ignoroval, za což jsem byl nanejvýš šťastný. Sebral jsem se, když jsem nové hrnce umyl a odložil do odkapávače, a vydal jsem se zpět do svého pokoje...
*
"Pojď, Hedviko, je čas na tvůj noční lov..." otevřu klec a vezmu si jí na ruku. Zahouká na mě a já se usměju. "Ne, stále pro tebe nemám žádné dopisy... Nemám náladu na to jim psát, když ani oni mi nepíšou..."
Otevřu okno a vypustím jí ven, než si vezmu svůj neviditelný plášť a vyjdu ze dveří...
*
Kolem Lupina bylo jednoduché projít, nevypadalo to, že by vůbec vnímal své okolí. Možná, že je v těchto dnech ztracený ve stejných myšlenkách, jako já... A nebo jen uvažuje nad tím, jak moc mě nenávidí za smrt svého nejlepšího přítele. Kdo ví?
Kdybych z něj neměl takový strach, kdybych se před ním tolik nestyděl, zeptal bych se ho, jak to bere. Zeptal bych se na to, jestli je to pravda, že mě nenávidí a že mě také obviňuje. Je to přeci jen moje vina, že jeho kamarád umřel, že už s ním nikdy nic nezažije, stejně jako já...
A to měl ještě tolik krásných let před sebou, kdyby jsme přežili válku. Mohl se mnou zůstat až do konce a pak už by nás nic nedrželo od toho, aby jsme spolu začali žít, alespoň do doby, než bych si já a nebo on našel partnera, se kterým by chtěl bydlet sám a mít svou vlastní rodinu. Ale i přesto jsme si byli oporou, mohli být oporou a mohli vše prožívat spolu, bavit se a třeba i chodit po večírcích a opíjet se a komentovat ostatní účastníky akcí...
Mohli jsme spolu létat na košťatech a honit se ve vzduchu, hrát třeba ve dvou famfrpál! Nebo mě mohl naučit změnu ve zvěromága a pak by jsme se po lesích mohli prohánět spolu a nebo trávit přeměny ve společnosti s Lupinem! Mohli jsme cestovat na Klofanovi a nebo jeho milované motorce, o které několikrát básnil! Kdyby neumřel...
"Mohu tvou sebelítost téměř ochutnat, Harry..." zašeptá hlas přímo vedle mě a já už při tom zvuku sebou ani netrhnu. Začínám si vážně zvykat na to, že mi dělá společnost, že tu se mnou je, když se vydám do ulic Kvikálkova. Odhrnu stranou myšlenky na Síriuse a zamyslím se na chvíli nad tím, jak bych mu odpověděl...
"To se normálním lidem stává, když někdo lituje toho, že za něj jiný umřel... Že je to jeho vina..." Stočím pohled směrem k zemi, kde vidím stíny nás dvou, jak jdeme ulicí. Nebudu brečet, říkám si, když se mi do očí dere podezřelá vlhkost. Nemůžu před ním! Když je vedle mě...
"Není to tvá vina, bylo to jeho riziko..." šeptá dál, jako by se mě snažil utěšit a najednou si přeji, aby to tak bylo. Aby mi pomohl se zbavit mého trápení, když já sám to nezvládnu. "Musíš si to uvědomit a přijmout..."
"Nenávidím tuhle válku! Je tolik lidí, co v ní umírá, a nikdo se s tím nesnaží nic dělat a přijde mi, že jsou k tomu všichni tak lhostejní..." vyjedu najednou a ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale je to pravda...
Válka může za všechno, kdyby nebyla, nebyla by žádná taková hloupá smrt. A i když by byly nemoci a lidé by umírali na stáří, bylo by to tak v pořádku. Nikdo by nikoho nevraždil, nikdo by s nikým nebojoval a neubližoval. Všechno by bylo tak krásné a lidé by byli šťastní, nebáli by se vyjít ven ze svých domovů a neměli strach z toho, že za nimi někdo přijde a unese je, bude je mučit, či je dokonce i právě zabije...
"Tuhle konverzaci vedeš s nesprávnou osobou..." zazní vedle mě, téměř až lítostivě, nebo mi to tak alespoň přijde, když zaznamenám jeho tón, se kterým promluvil. Odfrknu si. K životům lítost určitě necítí, když on sám vraždí, možná snad lítost k tomu, že s ním o tomhle mluvit je bezpředmětné?
"Jo, myslím, že máš pravdu..." nevím, co jiného bych měl říct a nechci začít jen tak mlčet. Ne teď, když on je můj jediný pevný bod v této chvíli. Jediný člověk, se kterým můžu alespoň trochu normálně mluvit, kterému můžu něco říct...
Stejně chvíli mlčíme a jen se procházíme dál touto osvětlenou ulicí. Já ztracen ve svých myšlenkách a on kvůli tomu, že na mou větu vlastně ani nic víc říct není potřeba.
"Jak se ti líbil den strávený se svou tetou, Harry?" promluví nakonec, téměř lhostejně, jako by mi jen chtěl ukázat, jakou má moc a že já se před ním neskryju...
"Bylo to peklo... Nebo jen ve věcech tohohle rázu nevidím žádný rozdíl..." odpovím s nádechem znechucení. "Nechápu, jak můžeš vědět všechno..."
"Jsem hodně vnímavý..." zašeptá tak, že z té řeči přímo cítím další z jeho úsměvů, který na sobě jistě má. "A také mám své zdroje..." dodá ještě potišeji.
"Jistě, jak taky jinak..." znovu si odfrknu. "Občas se až téměř divím, že jsem ještě naživu s tím, kolik máš příležitostí k tomu to skončit..." otočím hlavu směrem k němu a vyhledám jeho oči, do kterých se intenzivně zadívám, a je mi úplně jedno, že je výborný nitrozpytec. Stejně v nich stále může jen přečíst mou touhu v to, aby se tak stalo. Že další kvůli mě zemřel, můj kmotr, a já nemám sílu pokračovat nějak dál...
"Asi je jen nechci využít..." opětuje mi můj pohled, který je snad ještě víc intenzivní, jak ten můj, a znervózním. Odtrhnu od něj oči a otočím hlavu zpět před sebe a mlčím, znovu ztracen ve svých myšlenkách o Síriusovi.
Když na tváři ucítím chladný dotek prstu, klouzající dolů k mé bradě, s trhnutím se na něj otočím. Stále mě pozoruje s tím stejným pohledem, ale pak, jako by v mých očích našel, co hledal, se usměje a rozplyne do okolí...
Má ruka automaticky dorazí na to místo, kde mě 'pohladil', pokud se to tak dá říct, a chvíli jen stojím na místě s hlavou úplně prázdnou. Zvláštní, říkám si, než opět sklopím oči směrem k zemi a jdu se dál procházet ulicemi Kvikálkova. Najednou se mi nechce ještě domů, ale přemýšlet nad tím, že je to již podruhé, co se mě dotkl a já stále nechápu proč tak učinil...
Komentáře
Přehled komentářů
Tak dneska jsem narazila na tuto povídku, a hned si ji taky celou přečetla. Je to hodně povedené, napínavé a má to svoje kouzlo. Škoda, že jsou kapitolky krátké a je jich tu zatím tak málo. Ale musím říct, že se k této povídce určitě budu vracet. Tento pár zbožňuji a jsem zvědavá, co Voldíka k tomuto vede :)
Re: Ju!
(K-Katti, 8. 12. 2015 7:22)Jsem moc ráda, že se ti líbí :) vím, že ty kapitoly jsou krátké a že je přidávám dost pomalu (jednou týdně), ale bohužel mám své povinnosti a rychleji psát teď nedokážu... :(
Ju!
(xlovexx, 5. 12. 2015 12:56)