Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 5. část

5.část

 

Ráno se probudím, výjimečně sám od sebe, což se moc často nestává s tím, jak na mé dveře většinou teta buší již od brzkého rána, podívám se ven z okna a vidím Hedviku, která se vrátila z nočního lovu, jak mě pozoruje skrz zavřené okno.

 

Vstanu a přejdu k němu, než ho otevřu a pustím jí dovnitř. Přelítne na svou klec a zahouká na mě, jako by se ptala, jak se cítím. I když ona je velmi inteligentní a tak se na ní usměju.

 

"Dnes to bude lepší, Moody nehlídá nikdy dva dny za sebou..." povím jí a pokynu jí, aby si mi sedla na ruku, abych jí mohl dát zpátky do klece. Nejmíň ze všeho chci, aby jí strýc našel tady v pokoji na volno- kdo ví, jak by se mohl zachovat...

 

Povzdychnu si a přejdu ke své skříni, abych si našel oblečení na dnešek, na další den, který v tomhle baráku budu muset přetrpět...

 

*

 

"Dneska chci, aby jsi všechno vyčistil a vypral prádlo, co je v koši." oznámí mi teta hned, jakmile sejdu ze schodů dolů.

 

"Ano, teto Petunie." odpovím jí a o něco poklesnu- nenávidím, když musím pracovat v domě. Jsou tady a můžou mě kritizovat, můžou na mě řvát... Je pravda, že teta na mě málokdy hlas zvýší, ale zato strýc a bratranec? Ti jsou jiní, horší...

 

Vezmu si talíř s jednou bagetkou a kouskem másla, na který mi teta ukáže v kuchyni a sednu si ke stolu, abych se mohl najíst. Dokonce je dneska čerstvá, uvědomím si téměř překvapeně. Možná jen neměla už žádnou včerejší, kterou by mi mohla dát...

 

Když dojím, talíř po sobě umyji a dám do odkapávače, načež se vrhnu i na ostatní nádobí, které leží ve dřezu od jejich včerejší večeře. Když jsem hotový, vezmu si čistící přípravky a vyčistím celou kuchyňskou desku.

 

Poté si napustím kýbl vodou, vezmu si hadr ze skříně a otřu všechny stoly a skříně v dolním patře. Nikdy nemusím uklízet ložnici strýce a tety a ani Dudleyho pokoj, za což jsem rád. Asi se příliš bojí, že bych v jejich soukromém majetku mohl něco ukrást a u bratrance něco cenného rozbít, co mu oni koupili. Nakonec ještě vytřu podlahu v předsíni, než dojdu do prvního patra, kde vytřu na chodbě ten zbytek.

 

Sejdu zpátky dolů a vrhnu se na utírání prachu na policích a obrazech visících na stěnách. Mají tu všude spousty fotografií pořízených v průběhu let a najednou mě zamrzí, že ani na jedné z nich nejsem já. Ale proč by mě tam také měli? Když jsem pro ně jen přítěž, parazit. Jednou doufám, že i já budu bydlet ve svém vlastním domě, kde budu mít vyvěšených spoustu fotografií- jak mé rodiny, tak i kamarádů...

 

A přesně tohle jsem mohl mít, kdyby tu Sírius ještě byl... Mohli jsme v jeho domě udělat jednu celou místnost plnou fotografií, které by jsme tam vyvěsili z našeho cestování, z našich zážitků, společně s fotografiemi různých akcí a oslav. Mohla to být naše 'klubovna', místo pro odpočinek, kde by byl jen gauč naproti krbu a my jsme si tam chodívali po večerech sednout, povídat si u hořícího ohně a komentovat všechny zážitky, které by doprovázeli všechny ty obrázky na stěnách... Ale to už se bohužel nikdy nestane, kvůli mě...

 

"Nezapomeň vyluxovat!" utrhne se na mě teta. Vylekám se, jak uslyším její hlas do svých myšlenek a podívám se na ní. Opět sedí u stolu a pije nějaký čaj a pozoruje mě, jak tady uklízím její dům, místo toho, aby to dělala ona, když já tu na žádném nepořádku vinu nemám.

 

"Neboj, teto Petunie, jen doutřu tyhle poličky..." zamumlám a doufám, že mě slyší. Asi jo, když od ní neslyším nic víc...

 

Odnesu kýbl se špinavou vodou a vše vyleju do záchoda a spláchnu, než ho v koupelně vymeji a uklidím zpět do skříně, odkud vytáhnu lux, se kterým se přesunu do obýváku. Už jsem říkal, jak nenávidím tyhle práce? Raději bych celý den a noc plel zahradu, než dělat tohleto...

 

Po vyluxování obývacího pokoje, chodbičky, schodů, chodby nahoře, svého pokoje a koberce ležícího v koupelně se přesunu k čištění záchodu a samotné koupelny, což mi zabere asi nejvíce ze všeho času, který nad úklidem trávím...

 

Moje teta, ať je perfekcionalistka na čistotu, vždy to nejhorší v koupelně a na záchodě nechává na mě, klidně i celý rok, jen, aby to nemusela dělat sama. Což potom může za to, že tyhle dvě místnosti drhnu do čistoty klidně i pár hodin...

 

Nevím, jestli schválně kupuje ty nejlevnější přípravky a nebo je to prostě proto, že ta špína a bakterie jsou už do všeho tak zažrané, že to nejde pomalu vyčistit. Vážně nevím a raději se mi nad tím nechce ani nikdy uvažovat. Myslím, že by se mi z toho akorát na konec udělalo špatně...

 

*

 

"Už mám všechno hotové." oznámím tetě. Když se vším skončím, je už skoro podvečer a mě opět bolí skoro celé tělo.

 

"Tak už máš pro dnešek volno..." řekne mi jenom a pak se usměje na Dudleyho, který se zrovna začal nahlas smát něčemu, co jde v televizi. Na moment mě napadlo, jak by se asi všichni tvářili, kdybych teď přešel k sedačce, sedl si na ní a chtěl se s nimi dívat na nějaký televizní pořad, co zrovna dávají.

 

Myslím, že by na chvíli byli tak v šoku, že by nikdo nic neřekl a jenom se na mě dívali, což by ve zlomku vteřiny pokračovalo hrozným řevem strýce Vernona, který by mi říkal, co si to dovoluju a ať vypadnu, že jen normální lidi se smí dívat na televizi a že se jim nemám ukazovat na očích... Přímo to před sebou v myšlenkách vidím a musím si odfrknout...

 

*

 

Podívám se ven z okna, tak, abych nebyl vidět, a kontroluju okolí, kde se zrovna skrývá někdo z řádu. Nikoho nevidím, což nevím, jestli mám brát jako dobré znamení a nebo ne a chvíli přemýšlím nad tím, jestli ještě chvíli nepočkat, než se někam vydám...

 

Podívám se na Hedviku a vidím její oči, které mě pozorují a zobákem už začíná klovat do dvířek klece. "No jo, holka..." zamumlám a dvířka jí otevřu, než jí vypustím i ven z okna, které za ní hned opět zavřu.

 

Seběhnu po schodech dolů a obuju si boty, než přes sebe přehodím neviditelný plášť a vyjdu ze dveří. Zastavím se před prahem a opět se rozhlédnu na obě strany ulice, ale stále nikde nikoho nevidím. Je možný, že by mě dneska mohl hlídat Mundungus, který se sem nakonec ani nedostavil, což by mě u něj ani nepřekvapilo...

 

Po celém dni uklízení již dneska nemám náladu na nějaké dlouhé chození a proto se co nejrychleji přesunu do parku o pár ulic dál a posadím se na svou oblíbenou lavičku, na kterou nesvítí světlo z pouličních lamp. Rozhlédnu se kolem sebe, než zavřu oči a odpluju do svých myšlenek...

 

Přes den, když mě teta nebo strýc zaneprazdňují, nikdy nemám dostatek času nad něčím pořádně přemýšlet, i když na mě třeba nemluví, nebo mě ignorují, nedokážu se v tom domě nad ničím pozastavit, nebo i v jejich přítomnosti. Pořád jsem na pozoru, pořád mám v podvědomí obavy z toho, kdy na mě někdo začne řvát...

 

"Už jsem si začínal myslet, že jsi dostal strach..." ozve se vedle mě hlas. "Málem jsem dokonce pocítil lítost z toho, že jsi se rozhodl se schovávat přede mnou, Harry..."

 

"Včera mě hlídal Pošuk Moody..." vysvětlím svou nepřítomnost, i když mi to vlastně může být úplně jedno, co si on myslí. Možná, že jen nechci, aby mě někdo měl za zbabělce, který ihned zaleze pod postel, jakmile se začne dít něco, co se mu nelíbí...

 

"Ach tak..." zašeptá tónem, který zní téměř tak, jako by se u toho usmíval. Raději otevřu oči a podívám se na stranu, abych si ten omyl vyvrátil, ale jaké je moje překvapení, když na jeho téměř neexistujících rtech ten úsměv uvidím. Úsměv, který už nevypadá tak nepřirozeně, jako tomu bylo minule...

 

"Opět se nudíš?" položím svou první otázku za všechna tato krátká setkání a netuším, proč to dělám... Snad proto, že na mě nikdo v těchto dnech nemluví, kromě těch chvil, kdy mi příbuzní přikazují, co mám dělat? Nevím...

 

"Dalo by se to tak říct...." otočí hlavu ode mě a podívá se na nebe. Chvíli ho pozoruju, než si uvědomím, že v sobě necítím žádnou nenávist, když ho vidím, ale jen lhostejnost a přemýšlím nad tím, jestli je to tím, že je mi v těchto dnech jedno úplně všechno... A nebo se ve mě něco změnilo...

 

Netuším, jak se to mohlo stát, ale vážně jsem téměř rád za to, že je tady vedle mě, i když oba mlčíme. V těhle chvílích je to jediné spojení s mým světem, pokud nepočítám stráže kolem domu, kteří se mnou ale stejně nekomunikují... Na rozdíl od jeho pár vět, které pronese...

 

Znovu ke mě otočí svou tvář a naše pohledy se střetnou. Na chvíli přestanu dýchat a jemu se opět zvednou o trochu koutky úst. Otevřu pusu a málem vyhrknu "Nechoď!", ale to už se opět dívám do prázdna, jak se jeho postava rozplyne z ničeho nic do okolí...

 

Měl bych být rád, že jsem k tomu nedostal příležitost, když se dívám do stromů, na které mi ještě před chvílí zakrýval pohled on, ale v sobě ucítím bodnutí smutku nad tím, že se mnou nezůstal něco dýl, že se mnou nesdílel delší část tohoto večera...

 

Najednou si uvědomím, že už tu vlastně nechci být, že už tu pro mě nic není a nemá cenu se tu déle zdržovat. Zvednu se z lavičky a šouravým krokem se vydám na cestu zpět do baráku svých příbuzných a říkám si, že možná bych dnes mohl usnout celkem brzy...

 

Na Síriuse ani nepomyslím, jak se mi hlavou promítá další krátké setkání, o všem a vlastně o ničem. O krátkém sdílení pár okamžiků noci, ne osamoceně, ale ve dvou... A dvou úsměvů na Voldemortově tváři, kterých jsem byl ještě před chvílí svědkem...

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(K-Katti, 23. 11. 2015 22:04)

Děkuji vám moc za komentáře...
Rozhovory ještě chvíli moc dlouhé nebudou, ale mám v plánu je postupně prodlužovat... ;)

:-)

(Achája, 21. 11. 2015 19:34)

Velmi zajímavý nápad. Snad se brzo dočkáme i nějakých delších rozhovorů:-)

:-)

(Nelien, 17. 11. 2015 0:14)

skvělé jen tak dál :-)