Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


V ulicích Kvikálkova - 4. část

4.část

 

"Dneska chci, aby jsi opravil střechu, kluku! Někde je tam díra, protože při dešti Dudeymu zatéká do pokoje. Žebřík a všechno potřebné je v garáži." zaburácí na mě strýc. "Tak dělej, běž!" řekne mi, i když vidí, že jsem ještě nedojedl svou snídani.

 

"Ano, strýčku Vernone." odložím talíř stranou a tajně doufám, že mi ho tu nechají na později, když mi bude dovoleno se zase najíst, i když o tom nějak pochybuju, když vidím výraz v tetině tváři.

 

Vejdu do garáže a vše si postupně vynosím ven. Postavím žebřík ze strany baráku a vyšplhám nahoru na střechu, abych se nejprve podíval, co potřebuje opravit a potom si až donesl nahoru potřebné věci.

 

Porozhlédnu se po střešních taškách a zjistím, že je jich pár povolených. Vypadá to, že tohle na moc dlouho nebude, ale přeci jen se to pokusím protáhnout o něco dýl, abych práci neměl 'podezřele brzy splněnou'. Sejdu opět dolů, kde si vezmu, co potřebuju do plastového kýble, se kterým se vyšplhám zpátky.

 

*

 

Netrvá to moc dlouho a všechnu svou práci mám hotovou. Odložím nářadí zpět do kýble a sednu si na střechu vedle něj, načež se začnu rozhlížet po okolí. Vidím, že po ulicích chodí celkem dost lidí na to, že je teď možná tak doba okolo oběda a to, že o dva baráky dál sousedka pracuje na své zahradě. Jsem rád, že tuhle práci jsem udělal už včera, i když vím, že teta Petunie to po mě co nevidět bude chtít udělat znovu, jen proto, aby mě nějak zaměstnala...

 

Povzdychnu si a trochu se opřu dozadu, abych se díval na modrou oblohu, kde se sem tam pohybují bílé oblaky. Je léto a proto mi po chvíli začíná být vedro, takže si vezmu věci a sejdu po žebříku opět dolů. Uklidím všechno do garáže a jdu do baráku.

 

"Už to máš hotové?" ptá se ihned strýc a přeměřuje si mě nedůvěřivým pohledem.

 

"Ano, strýčku." odpovím mu.

 

"To zjistíme, až zase začne pršet, kluku, a nepřej si mě, pokud tam bude pořád zatékat!" pohrozí mi prstem, načež jen přikývnu a je mi úplně jedno, jaké výhružky by mi mohl dál říct.

 

"Je to všechno, strýčku, nebo potřebuješ ještě něco?" zeptám se raději rychle, než o oněmi výhružkami začne.

 

"Ne, běž do svého pokoje a do večera se tu neukazuj!" utrhne se a tím prstem, kterým mi vyhrožoval, ukáže směrem nahoru po schodech. Nemám mu už co říct, a tak jdu.

 

Když k sobě dorazím, svalím se ihned na postel na záda a chvíli jen tak ležím. Přemýšlím, jestli bych měl napsat Ronovi a nebo Hermioně, ale jelikož od nich mi ještě nic nepřišlo, tak nemám ani touhu něco takovýho dělat sám.

 

Nejspíš jsou stejně někde spolu. Možná dokonce i na ústředí a mnou projede vlna vzteku, když na to jen pomyslím, protože já musím trčet tady, se svými příbuznými, kteří mě nenávidí, a oni jsou v centru dění, pokud tam opravdu jsou...

 

Ústředí... Ústředí Fénixova řádu, který se stále koná v domě Síriuse. Síriusův dům, kde jsme měli spolu bydlet. A nebo by jsme ho prodali a přestěhovali se spolu někam jinam- třeba do Godrikova dolu, kde se tenkrát mí rodiče skrývali před Voldemortem... A nebo by jsme se odstěhovali úplně někam jinam z Anglie, třeba do Francie, Itálie, Spojených států, kamkoliv jinam z tohohle proklatého ostrova...

 

Což by bylo fajn, mohli by jsme začít úplně na novo, jen my dva, někde, kde nás nikdo znát nebude. Klidně i v mudlovském světě, i když jsme oba čarodějové! Já jsem, on byl...

 

Nebo jsme mohli cestovat, pro začátek. Jeho rodina měla spoustu peněz, ze kterých určitě část zdědil a s mými penězi po rodičích by nám to určitě na nějakou dobu stačilo, třeba na to procestovat celý svět a být volní a užívat si a pořizovat spoustu šťastných fotografií, které bych mohl posílat svým přátelům!

 

Jenže tyhle sny už navždy budou jen mým přáním, kvůli mě... Kdyby existovalo něco, čím bych ho mohl přivést zpět, udělal bych to a bylo by mi jedno, co všechno by mě to stál, co všechno bych musel obětovat- jen proto, aby žil, aby tu byl se mnou a nenechal mě zase úplně samotným...

 

Vím, že mám přátelé, že mám Rona, Hermionu, Weasleyovi, kteří ke mě byli vždy tak štědří a považovali mě jako člena své rodiny, ale Sírius... To bylo něco osobního, osobnějšího, to byla má cesta k životu, který jsem si vždy přál, když jsem pochopil, že rodiče jsou pryč a Dursleyovi mě nenávidí. A teď je to nenávratně pryč...

 

Jako vždy všechno, v čem bych mohl mít já, Harry, štěstí...

 

*

 

Už se stmívá a tak si říkám, že už pomalu přichází čas na mojí večerní procházku, na mé bezcílné procházení ulicemi. Hledám v sobě sílu se zvednout, ale mé tělo na chvíli odmítá spolupracovat, jako by nemělo žádnou energii, kterou by mohlo k tomu pohybu využít...

 

Nakonec se mi to podaří a pomalu se přesunu směrem k oknu, abych zjistil, kde mě někdo hlídá a co bude můj nejlepší směr k odchodu z tohohle propadeného baráku, kde jsem nikdy nebyl vítaný. Přijde mi, že nikde, kam jsem šel, mě nikdy nikdo nechtěl, že jsem akorát všem na obtíž a se mnou přichází akorát problémy. Všude tam, kam se hnu...

 

Sakra, dneska mě hlídá Moody! Tak to se můžu rovnou rozloučit s volným večerem...

 

Zakláním hlavu dozadu a zhluboka si povzdechnu. Proč zrovna dneska je tu on, když polovinu dne už nic nedělám a jen přemýšlím a utápím se ve svých vzpomínkách a lítosti, nad sebou samým a nad svým životem?!

 

Když už tu stojím, alespoň otevřu oknu a posadím se na parapet, abych alespoň takhle cítil čerstvý vzduch, lehký podvečerní vánek, a mohl si představovat, že zrovna teď někde chodím, někde proplouvám mezi osvětlenými ulicemi, po kterých nikdo nechodí, kromě mě...

 

Ze svého místa otevřu klec Hedvice a ona z ní vyskočí ke mě na rameno. Podrbu jí mezi peříčky na krku, načež mě lehce klovne do prstu, jako by mi říkala 'Jsem tu s tebou'...

 

"Tak leť, holka!" usměju se na ní a ona mi z ramena přeskáče na ruku, než roztáhne svá křídla a odletí někam do tmy. Snad něco uloví a bude mít jídla víc, jak jí můžu dát tady a víc se nají, než já pod střechou svých příbuzných...

 

Když tak sedím na parapetu a pozoruji nebe, pocítím záblesk smutku z toho, že ho dneska neuvidím, že se vedle mě neobjeví v ulicích a nebude mi alespoň na chvíli dělat společnost...

 

Když si uvědomím, nad čím přemýšlím, nejraději bych začal mlátit hlavou o stůl, nebo skříň, nebo podlahu, nebo o čelo postele. Asi tak stejně, jako to dělá Dobby, když něco provede proti slovu svého pána... Nesmím takhle přemýšlet, je to stále můj nepřítel!

 

S tím se z parapetu přesunu do postele a pořádně se přikryju peřinou. Víčka pevně sevřu k sobě a doufám, že mě brzy pohltí spánek, abych nemusel přemýšlet nad tím, jak toužím jít ven a procházet se setmělými ulicemi Kvikálkova...

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář