V ulicích Kvikálkova - 3. část
3.část
"Dneska vypleješ celou zahradu!" rozkáže mi teta hned po ránu, jen co mě probudí.
"Ano, teto Petunie." odpovím jí rozespale a ona na mě jen kývne a znechuceně pustí můj pokoj. Protáhnu se a podívám se na Hedviku, která se vrátila z nočního lovu a intenzivně mě pozoruje z vrcholu své klece svýma žlutýma očima.
"Je to lepší... o trochu..." snažím se jí utěšit, i když se tak vůbec necítím. Není to lepší a mám pocit, že nikdy nebude. Můj kmotr, můj jediný kmotr... Ještě jsem s ním ani nestačil nic zažít! A on mě tu nechal...
Zvednu se z postele a jdu se rychle osprchovat- mohu použít sprchu jen obden, abych šetřil vodu a Dursleyovi neměli kvůli mě vysoké poplatky. Jako bych se mohl sprchovat hodiny... Ne, každý ten den se mohu sprchovat nanejvýš pět minut a i to je prý hodně... Začínám se pomalu těšit do Bradavic, kde mě nikdo nebude hlídat a budu si moct dopřát sprchu kdy budu chtít a jak dlouho budu chtít. Když nad tím tak přemýšlím, tak už se vlastně těším... Na ty sprchy...
Bojím se, že jakmile opět vejdu do kouzelnického světa, že si jeho smrt uvědomím ještě víc, než je tak tomu teď, že propadnu ještě do větších depresí. Že mě tam nikdo nebude chápat, že mě budou otravovat, ať se změním, ať zapomenu...
Ale copak mohu, když jenom kvůli mě je mrtvý?!
Po sprše dostanu od tety suchou včerejší bagetu, o kterou se rozdělím s Hedvikou, než se vydám do zahrady, abych splnil dnešní úkol. Plení jsem nikdy neměl rád- na konci dne z toho vždy bolí tolik záda, že jsem rád, když se konečně můžu narovnat a jít si na chvíli lehnout, aby se mi uvolnili všechny svaly...
Cestou okolo obýváku si všimnu Dudleyho, jak sedí rozvalený na gauči a pozoruje televizi- někdy si přeji, aby můj život byl jeho a jeho život byl můj. Abych nemusel být 'Chlapcem, který přežil', ale obyčejným klukem, kterého rodina miluje, je tak bezstarostný a jediný, co ho trápí je to, na co se bude dívat potom, co mu skončí nějaký pořad...
Bohužel takový život mě nikdy nečeká. Možná v jedné době budu mít svou vlastní rodinu a stanu se takovým tátou, kterého si bude přát každé dítě, protože budu chtít být nejlepším tátou na světě, když už já jsem o něj byl připraven... A když už ne otcem, tak alespoň kmotrem, tak dobrým, jako byl Sírius pro mě. Jako by mohl být Sírius pro mě, kdyby mě neopustil...
Když už jsem na zahradě, pokleknu k nejbližšímu záhonu a začnu dělat svou práci- když se zběžně podívám, jak na tom ty záhony jsou, celkem se zhrozím, ale tak... Mám na to přeci celý den, takže to snad stihnu v době, než se začne stmívat...
*
Dneska mě hlídá Tonksová, postřehnu, když skončím s plením posledního záhonu a otřu si zpocené čelo rukou a rozhlédnu se po okolí. Chodí jen kousek dál ulicí a ani se nesnaží se nějak zamaskovat. Poznal jsem jí jen proto, že tuhle tvář má skoro pokaždé, co tady hlídá, což je už celkem předvídatelné, že to bude ona.
Vejdu do domů a jdu rovnou za tetou, která sedí v kuchyni a upíjí ze svého šálku čaj. "Jsem hotový." oznámím jí a ona se na mě jen úkosem podívá a přikývne. "Tak já tedy půjdu..." dodám ještě a když nic neříká, beru to jako souhlas, že už jsem propuštěn...
Vyběhnu znovu nahoru do schodů do svého pokoje, kde do kapsy uložím plášť a přejdu k Hedvice, kterou pustím z klece a otevřu okno, aby mohla letět ven na lov. Zahouká na mě, než odlétne, a já se na ní usměju...
Tak, je čas jít ven, konečně! U dveří přes sebe přehodím plášť a proklouznu z nich ven. Podívám se, kde je Tonksová a vydám se na druhou stranu, pro jistotu, aby si mě nevšimla.
Jsem dnes venku celkem brzy, říkám si, když ani ještě nevidím západ slunce, ale to mi nevadí. Alespoň budu mít více času pro sebe. Jdu opět na dětské hřiště, ve kterém jsou ještě nějaké dvě děti s maminkou. Nesundavám si plášť a jen si sedím na lavičku, která je na druhé straně toho hřiště a pozoruji děti, jak si spolu hrají, jak se smějí, jak dovádějí...
Co bych jen dal za to, mít také takovéhle dětství. Chodit s vlastní maminkou na hřiště a hrát si v písku, stavět bábovičky a ukazovat jí to všechno, co vytvořím... Možná bych měl i sourozence, malého bratříčka a nebo sestřičku, se kterými bych všechno tohle mohl dělat...
Ale tohle už bylo nenávratně pryč a já mohl mít kmotra, se kterým bych takhle chodil ven, radoval se s ním a hráli jsme různé hry a plánovali žerty na ostatní! O což jsem se sám připravil tím, že jsem šel na jeho záchranu, kterou ani nepotřeboval...
Mezitím, co přemýšlím, tak vidím onu maminku balit dětem hračky, než je vezme za ruce a společně z dětského hřiště odejdou a já zůstanu zase sám. Když už nejsou nikde v dohledu, sejmu ze sebe neviditelný plášť a jdu si sednou na svou oblíbenou houpačku.
Nevím už, co mám dělat, jak si ulevit od své bolesti, jak si pořád neomílat tu svou chybu a jeho pohled, který měl, když se propadal skrz závoj. Stále vidím před očima obrazy toho dne, té bitvy, Bellatrix a Síriuse... Toho, když se mu vysmívá, když se pronikavým hlasem směje "Zabila jsem Síriuse!" Nemohu nic z toho dostat z hlavy...
Kdybych jen nebyl tak hloupý...
Nevím, jak dlouho sedím na houpačce, ale když pocítím okolní chlad, nebo si ho spíše uvědomím, seskočím z houpačky a vydám se opět do ulic, abych se pohybem trochu zahřál. Dnes jsem si zapomněl mikinu, takže se mi zdá více zima, než předchozí dny...
Strčím si ruce do kapes džínsů a pokračuji dál, domů se mi ještě nechce, je příliš brzy, i když už slunce dávno zapadlo. Ještě není čas a nebo si prostě jen říkám, že jsem dnes nějak nepřirozeně sám. Že jsem tak osamocený, že mě nikdo nemůže pochopit, že nikdo neví, jak se cítím a co prožívám, že nikoho nemám...
*
"Jaký je tvůj plán?" zeptám se, jakmile vedle sebe ucítím nepřirozený závan větru, ale na stranu se neotočím. Prostě stále pokračuju svou cestou...
"Myslíš, že mám nějaký plán, Harry?" dostane se mi odpověď.
"Vždy máš..." zakroutím lehce hlavou a periferním pohledem ho vedle sebe zaznamenám- nebo spíše jeho plášť, který se pohybuje, jako by byl nadnášen.
"Možná se prostě jen trochu nudím..." odpoví a já se ušklíbnu... No jasně, temní páni se někdy nudí a tak jsou otravovat své nemesis, kteří se potloukají po ulicích kolem svého bydliště...
"Nevěřím ti..." odfrknu a konečně pohlédnu jeho směrem.
"Ani nemusíš..." pohlédne mi do očí. "Prostě to tak je." zastavíme se na místě a chvíli se navzájem pozorujeme. Když už toho mám dost, sevřu ruce do pěstí a znovu se vydám do chůze. Jen matně postřehnu, že mě následuje, o jeden krok dozadu, možná, a já si najednou přeji, aby mě zabil...
Nevím, kde se mi ta myšlenka v hlavě vzala, ale už toho mám dost... Třetí večer za sebou a on stále nic nedělá- možná, že po mě chce, abych z toho spáchal sebevraždu sám- což když mě napadne, tak se temně zasměji...
Nevěnuju mu žádnou pozornost, i když tuším, že je stále tady. Nevěřím mu, nemůžu! Opakuju si, ale i přesto cítím, jak bych chtěl, aby to byla pravda- to, že nemá žádný plán a je tu prostě jen tak, abych nebyl sám. Nebo si možná jen přeji, aby tu se mnou někdo byl a on jediný vyslyšel mé přání, které řvalo do okolního světa a tak tu stojí. Ale to je tak absurdní, že tu myšlenku opět zaháním pryč...
Cuknu sebou, když na svých zádech ucítím dotek ruky. Otočím se, abych na něj začal řvát, ale dívám se jen do prázdné ulice, kde už nikdo není, kromě mě a mých myšlenek a najednou mi to přijde líto, že už tu opět není, že mě nechal být a odešel, zmizel kdo ví kam a nechal mě tu stát...
Svěsím ramena o něco víc a obejmu se rukama, když sklopím pohled k zemi a rozejdu se zpátky domů. Do normálního světa, kde neexistují hodní temný páni, kteří doprovázejí osamocené duše nocí a dělají jim společnost, když touží po tom, aby s nimi někdo byl, i přesto, že chtějí být sami a utápět se v tom nejhorším zoufalství...
:-)
(Nelien, 4. 11. 2015 12:36)