Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 20. část

20.část

 

Ráno se probudím dost brzy, pravděpodobně tak kolem šesté, jelikož slyším stále strýcovo chrápání z jejich ložnice, což znamená, že tady ještě všichni spí. Ani není divu s tím, jak jsem brzy usnul- nakonec se i celkem divím, že jsem spal tak dlouho...

 

Zavřu tedy opět oči a začnu se snažit o další nalezení své vlastní magie, kterou jsem včera objevil, že v sobě mám. Zhluboka se nadechnu, když se snažím ponořit sám do sebe. Ještě jsem trochu malátný ze svého probuzení a tak pro mě není zase tak složité dostat se do stejného stavu, jako jsem byl včera v jeho sídle.

 

Postupně přestávám vnímat své okolí a za očima se mi začne svět zlehka točit. Když ve spáncích ucítím rytmus svého vlastního srdce, pomalu si uvědomuju i přítomnost slabého brnění někde ve svém nitru.

 

Opatrně se k němu nahatuju blíž, abych jej cítil intenzivněji, aby bylo silnější... Ale i když se snažím opravdu hodně, není to takové, jako bylo temného pána. Jeho bylo tak krásné, téměř jako impulzy elektrického proudu, které nedokáží ublížit, ale ochraňují. Tak intenzivní, že jsem ho cítil uvnitř sebe a i na povrchu své vlastní kůže. Přál bych si, aby mi tohle ukázal ještě jednou. Jeho moc, která je o tolik větší, než má vlastní...

 

A to mě přivádí opět k otázce, proč Brumbál chce, abych proti němu bojoval, když nemám ani zlomek jeho znalostí, když mám o tolik menší moc, jakou má on. Proč bych měl zabít něco tak krásného, co v sobě má... Z jeho magie jsem necítil zlo, vždyť byla jako má vlastní, jen o tolik intenzivnější...

 

Postupem času si víc a víc uvědomuju, že nevím, jestli bych ho dokázal zabít. Ne takhle, když je jako někdo jiný. Ne, když mi pomáhá objevit sám sebe. Ne, když jeho magie je tak nádherná a to jsem jí pocítil jen na tak krátký okamžik...

 

Nejsem si jistý, co mám nyní dělat. Vím, že zatím nemusím nic, jelikož Brumbál mě stejně do řádu nechce přijmout, ani mě nechce vzít na ústředí, když už ne na schůze. A přitom já bych tam měl mít největší právo být z těch všech lidí! Existuje přeci věštba, ve které jsem přeci já předurčen k tomu ho porazit. A přitom se ke mě stále chovají jako k dítěti, které je příliš malé na to být u plánování a všech zpráv o tom, co se kde děje, kdo byl poškozen, kdo byl zabit...

 

Už mě tohle nebaví, už jsem unavený ze všech jeho intrik a nejraději bych se na všechno vykašlal a odešel do mudlovského světa. Nebyl bych sice nikým, ale to je stále lepší, jak být v kouzelnickém světě, kde je na mě uvalen tak velký úděl, který ani nevím, jestli bych dokázal splnit... A čím dál mám méně síly k tomu něco dělat...

 

Po chvíli si uvědomím, že vlastně pozoruju strop nade mnou, než abych cvičil svůj pohled na magii a tak si povzdechnu a vstanu. Podívám se na parapet, ale nikde Hedviku nevidím, takže to znamená, že se buď v noci nevrátila a nebo mě viděla spát a tak odletěla znovu bůh ví kam.

 

Obléknu se a sednu si zpátky na postel. Nevím, jestli bych měl jít do kuchyně a připravit jim snídani, když ještě nejsou připravený a tak raději počkám na dobu, než mi teta Petuni opět přijde zabušit na dveře...

 

*

 

"Pojď udělat snídani!" slyším o nějaký čas později tetino bušení na dveře. Pohlédnu směrem k nim a povzdychnu si, než vstanu a sejdu dolů do kuchyně.

 

V rychlosti snídani připravím, nandám na talíře a položím na stůl. Netrvá ani minutu a už na svém místě sedí Vernon a pouští se do své porce.

 

Než, abych ho pozoroval, tak rychle odejdu z místnosti a vyběhnu schody nahoru, kde si vezmu plášť a vydám se směrem ven do ulic Kvikálkova. Doufám, že dnes dorazí brzy, nějak nemám náladu k tomu se bezcílně procházet...

 

*

 

Když dojdu do parku, nejdu si ani sednout na lavičku a hned zamířím mezi stromy, ze kterých se většinou přemisťujeme. Zatím ho tu nikde nevidím a tak si na jeden z těch stromů vylezu. Sednu si na nejnižší větev a zády se opřu o kmen.

 

Zavřu oči a opět se pokusím se do sebe ponořit, do své magie. Zakloním hlavu dozadu a opřu jí také o kmen stromu, když se začnu uvolňovat. Zhluboka za nadechnu a vydechnu, než se začnu ponořovat dál do sebe, abych ucítil to slabé brnění, které má magie vydává...

 

Vlastně je to celkem návykový, když už vím, jak na to, jelikož je tak uklidňující a připomíná mi, že jsem vlastně čaroděj, že můžu kouzlit, že nejsem jen obyčejný týraný kluk v domě svých příbuzných. Nechtěl bych naznačit, že jsem neobyčejný, ale nejsem ani obyčejný. Jsem to prostě já, průměrný čaroděj, jako každý jiný student mého věku a nejsem ničím zvláštní... Kromě toho, že jsem jednou přežil, ale nic víc toho v sobě nemám...

 

Najednou ucítím v sobě zvláštní pocit a mé oči se prudce otevřou, načež se začnu rozhlížet kolem sebe, co ten pocit způsobilo. Uslyším tichý smích a když se podívám dolů. Vidím ho tam pode mnou stát a dívat se na mě nahoru.

 

"Vidím, že cvičíš, Harry..." jeho koutek úst se stočí do úsměvu. "Velmi dobře..." Usměju se na něj zpátky a sešplhám zpátky dolů, kde se narovnám a zadívám se přímo do jeho rudých očí.

 

"Dobré ráno.." pozdravím ho a prohlédnu si, jak vypadá na ranním světle. Když není tma a ani šero, zdá se mi, že je ještě světlejší. Téměř, jako by jeho pokožka byla průsvitná. Dokonce po stranách jeho hlavy vidím tmavší čáry, jak jsou pod jeho pokožkou vidět žíly. "Jsi tu za sebe..." podotknu ještě potichu, když začnu dál bloudit pohledem po jeho těle. Má na sobě černý hábit, který je téměř na jeho těle a je vidět, jak je pod ním hubený..

 

"Přišlo mi to zbytečné..." pokrčí lehce rameny a čeká, až si ho doprohlédnu. "Půjdeme, Harry?" natáhne pak ke mě svou ruku, které se ihned dotknu a oba zmizíme ve víru přemístění.

 

*

 

"Džus, Harry?" zeptá se mě ihned potom, co se objevíme v jeho pokojích. Jenom přikývnu, mezitím co on mávne rukou a pokyne mi, aby jsme si sedli opět do křesel u krbu. Když se k nim přiblížíme, v krbu se ihned zapálí oheň, která začne ozařovat stěny okolo. Opět je tu všude šero, stejně tak, jako venku je šedá zatažená obloha.

 

Po chvíli k nám dopluje tác s nápoji, jako tomu bylo předchozí den. Pozoruju ho, jak vezme pohár s džusem a natáhne s ním ruku směrem ke mě.

 

"Děkuji." zamumlám, když si od něj své pití beru. Mezitím, co piju, tak i on si naleje šálek heřmánkového čaje a konvičku odloží zpátky na tác, než se otočí ke mě a lehce se usměje.

 

"Jak pokračuješ ve svém cvičení, Harry?" optá se mě a přisune si své křeslo blíže.

 

"Nebylo zrovna moc času na cvičení, ale měl jsi pravdu, je to už lehčí, když vím, na co se zaměřit." usměju se zpátky. "Ale... Jak je možné, že já cítím jen slabé vibrace, kdežto u tebe to bylo..." nedořeknu, protože nevím, k čemu bych to přirovnal v tuhle chvíli. "Bylo to... prostě 'kouzelné'?" navrhnu rozpačitě.

 

"Tím se nemusíš vůbec znepokojovat, Harry..." jeho oči se přesunou ode mě k hořícímu krbu, kam se zahledí. "Jsi ještě mladý. S věkem a cvičením, se silnějšími kouzly, než jaké se učí ve škole... S dalšími zkušenostmi... Dosáhneš i větší intenzity své moci."

 

"Jak to myslíš?" ptám se dál a jsem téměř nedočkavý slyšet odpověď. Také bych chtěl umět vyvolat takový pocit moci, který je tak silný, že se z něj téměř podlamují kolena těm, kteří ho pocítí...

 

"Každý člověk má nějakou magickou sílu, magické schopnosti, ale většina lidí si neuvědomuje, že magie je flexibilní, že je pružná a ovladatelná... Téměř nikdo se nepozastaví nad tím, co všechno by s ní mohl dosáhnout, kam až může posunout své vlastní hranice. Ne, většina lidí se spokojí s tím, co má, ale já se s tím nespokojil a vidíš, kde jsem teď, Harry..." otočí pohled zpět ke mě. "Nikdy jsem nechtěl být jen obyčejný, jako každý jiný. Magie je moc, kterou ovládáš ty sám a ona se musí podřídit tobě a ne ty jí.."

 

"Také bych chtěl být tak silný, jako ty." pronesu, ale ihned se nad tím pozastavím. Jak jsem mohl něco takového říct? Jako on? Jako být temný čaroděj?! "Myslím magicky!" dodám rychle, čímž si vysloužím smích z jeho strany.

 

"Ano, ano. Vždyť ty můžeš, Harry..." koutek jeho úst se zvedne nahoru. "Časem..."

 

"A pak tě porazím!" lehce se zasměju, ale nemyslím to tak a doufám, že i on to ví a nenaštve se.

 

"Ale to ani ty sám nechceš, ne, Harry?" skloní hlavu trochu dolu a koutky úst se mu roztáhnou do většího úsměvu, než nadzvedne obočí v tiché otázce. Ne, nechci, nebo alespoň ne v tuhle chvíli... Ale kdo ví, jak se budou věci dál dít?

 

"Prozatím..." odpovím neutrálně a tentokrát jsem to já, kdo stočí pohled ke krbu, ve kterém začnu pozorovat plameny ohně.

 

S tím, že s ním trávím více a více času, si nedokáži představit, že bych proti němu teď měl stát v boji na život a na smrt. Nemyslím to z hlediska, že by stejně vyhrál on, jelikož jsem příliš slabý, ale z toho důvodu, že nyní bych nedokázal proti němu pozvednout hůlku... Nevím, co se to se mnou děje, ale s jistotou vím, že bych ho nedokázal proklít. Možná bych leda tak opakoval čtvrtý ročník, kdy bych se zmohl na vykřiknutí Expelliarmus a to by bylo tak vše, co bych dokázal udělat...

 

Navíc nevidím důvod, proč bych proti němu měl nyní bojovat. Je ke mě příjemný a milý a pomáhá mi. A já bych se mu měl odvděčit tím, že proti němu pozvednu hůlku? Ne, to by prostě nebylo správné a v tomto okamžiku už vůbec ne.

 

Vím, že je stále Temný pán, že jsme pravděpodobně stále na opačných stranách války, ale i přesto tady v klidu sedíme, vedeme konverzace, bavíme se o magii. A on se mě jí snaží ještě naučit. Jako bych nebyl jeho soupeř, ale "spojenec", i když to je až příliš silné slovo...

 

Nechápu, proč se k tomu vlastně uvolil. Mohl mě porazit už tak dávno- s mou neopatrností, když jsem se potloukal ulicemi Kvikálkova- ale on ne, on za mnou přišel a povídal. Mluvil se mnou, když nikdo jiný ne. Pomáhal mi si odpustit, a nyní mi pomáhá i si porozumět. Je to všechno tak matoucí, ale i přesto si nepřeji se vrátit zpátky do bodu, ve kterém jsme byli před tímto létem.

 

A kdo ví? Třeba ho dokážu i částečně změnit. I když... Co si namlouvám...

 

Alespoň s ním strávím část těhle okamžiků. Víc ho poznám, i když stejně tak i on mě. Třeba to nakonec bude kladem ve všem, co se bude dít dál. Navíc já ho chci poznat- chci vědět, co se v tom muži naproti mě odehrává, jaké jsou jeho cíle a jeho myšlenky. Jak se on staví ke světu s tím, že toho tolik zná, že má tolik zkušeností snad ve všech odvětvích magie...

 

"Chtěl by jsi pokračovat v cvičení, Harry?" optá se mě tichý hlas a já s trhnutím otočím hlavu znovu na něj. Zase jsem se zamyslel, ale copak za to mohu, když mi hlavou létá tolik myšlenek?

 

"Můžeme." přikývnu a váhavě se usměju.

 

"Správně..." pokyne mi, abych se více natočil s křeslem proti němu. Odložím na tác svůj nedopitý pohár s dýňovým džusem a udělám, co po mě chce.

 

"Opři se do křesla a zavři oči, Harry..." pronese potichu a mé oči se automaticky zavřou bez toho, abych nad tím přemýšlel. "Teď chci, aby jsi opět našel svou magii..." ozve se mi nyní už v hlavě a já si opět povzdechnu nad tím, jak krásně jeho hlas zní... Tak hluboce, hypnoticky...

 

"Nepřemýšlej, Harry..." znovu podotkne. Uvolním se a postupně se začne uvolňovat i mé tělo a já cítím, jak těžkne. Vnímám křeslo, na kterém sedím, vnímám i zem pod svými nohami. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, načež se začnu propadat víc do sebe a hledat slabé brnění, které je v mém nitru.

 

"Správně, Harry, běž k ní blíž, přitáhni se blíže..." mluví slabě a pomalu a já se snažím udělat to, co mi říká. Když už svou magii ucítím, uvolním se ještě o trochu více, a snažím se o to jí cítit intenzivněji, i když vím, že to mi zatím stále nepůjde... Ale cvičením se tak určitě stane...

 

Když jí už déle cítím stálou, slyším, jak ke mě začne opět promlouvat. "A teď se zkus ty vibrace posunout do celého těla, aby jsi je cítil všude..."

 

Snažím se zaměřit na svou magii, na to slabé brnění a roztáhnout ho dál do svého těla, jak po mě chce, ale nevím, jak bych to měl udělat. Jestli tu moc uvnitř sebe nějak přesunout i do dalších částí a nebo se ji snažit vnímat ve více směrech? Zaměřit se na ní a nebo na své tělo a v něm se jí snažit nějak nahmatat?

 

Možná, že on by mi dokázal pomoci, když si mu řeknu. Vlastně jsem tu právě od toho, aby mě mohl navést, aby mi pomohl a třeba bych tak mohl opět ucítit tu jeho. Ještě chvíli se snažím, ale je to bezvýsledné, když nevím, na co se přesně zaměřit...

 

"Nevím jak." řeknu tiše po chvíli, když jí cítím stále jen ve svém nitru a ne všude, i když se jí snažím nějakým způsobem rozšířit. Ani nevím, jak bych to měl zkusit, nebo jak by to mělo být cítit, jak se na to správně zaměřit.

 

"Ukážu ti..." zašeptá v mé hlavě a mé srdce radostně poskočí při jeho slovech. Jeho magie, opět jí na pár chvil budu cítit! Tu magickou silnou a opojnou moc, která na pár okamžiků bude přítomna uvnitř mě. Do jeho slov jsem ani netušil, že až tak moc si přeji jí opět cítit...

 

"Vnímej, Harry." ozve se následně melodicky, načež mnou projede intenzivní pocit jeho síly. Je to, jako by se mi do žil začala vlévat horká krev, jako by celá pokožka mého těla vibrovala. Cítím všude ve svém těle intenzivní vlny magie, která je úplně všude- jak uvnitř mě, tak až na konečcích prstů. Nikdy nechci, aby ten pocit skočil, šeptá hlas vzadu v mé hlavě.

 

Cítím, jak se to brnění posune do místa, ve kterém sám cítím svou magii, která je nyní přehlušená tou jeho. Soustředí se do jednoho bodu uvnitř mě, který nedokážu popsat vlastními slovy. Poté se pomalu začne rozšiřovat z toho místa dál. Je to jako tekoucí elektrický proud, který se pomalu dostává do všech zákoutí a hraje melodii na všech nervech, které jsou v těle přítomny. Je to přímo, jako by mě jeho magie hladila, obalovala a nabízela mi sebe samu...

 

Zakloním svou hlavu ještě víc dozadu a zhluboka vydechnu, když cítím tu nádhernou magii už všude ve svém těle. Je tak hmatatelná, jako bych se jí mohl dotknout, ale i přesto nemůžu, i když bych rád. Je to tak nádherný pocit, u kterého si přeji, aby nikdy neskončil- abych ho cítil pořád, abych stále věděl, že tu pro mě někdo je.

 

Ano, je to pocit, jako kdyby mě ujišťoval, že mě chrání. Jako by mě sám objímal a objímal mě všude. Postupně cítím, jak ten pocit ještě zintenzivňuje a mé tělo se lehce prohne z toho radostného pocitu, který mnou opět projede. Přestávám se soustředit na cokoliv jiného, kromě toho, co cítím- jako by ani v mé vlastní hlavě nyní neexistovalo nic jiného, než on a jeho magie...

 

Najednou si uvědomím, že skrz jeho magii cítím pobavení, které on má nad reakcí, kterou ve mě vyvolal, což mě trochu rozhodí, než si začnu dál užívat jeho kouzlo. V dálce cítím, jak se jeho ruka dotkne mého kolene, kde se nyní jeho magie začne rozšiřovat v okolí jeho položené ruky ještě o trochu víc a já si musím zkousnout část rtu, aby mi z nich nevyšel nějaký zvuk. V životě jsem nic podobného nezažil- ani jsem nevěděl, že by to bylo možné!

 

Ale on tu naproti mě sedí a posílá mi ty magické vibrace, které jsem netušil, že mohou v člověku být. Zajímalo by mě, jestli i já sám jednou něco takového dokážu, jelikož tomuhle se říká moc. Tohle je neuvěřitelný pocit, který si budu pamatovat snad už navždy.

 

Po chvíli, stejně tak, jako přišla, se jeho magie v jednom okamžiku stáhne a já se opět prudce oklepu nad tím náhlým pocitem chladu. Jeho ruka z mého kolena zmizí a já chvíli rozdýchávám zbylé pocity, které jsem cítil. Otevřu oči a pohlédnu na něj, jak sedí ve svém křesle a samolibě si mě prohlíží s lehkým úšklebkem na rtech.

 

"Wow..." vydechnu, než se stihnu zastavit. "To bylo..."

 

"Velice se ti omlouvám, Harry." pronese potichu a nakloní hlavu ke straně. "Ale tvé myšlenky na mě opět téměř křičely..." znovu se mu přes ústa začne roztahovat úšklebek a já bych se nejraději propadl do země. Ne! Myslím, že se začínám červenat. "Myslím, že jsem nemohl odolat..."

 

Rychle uhnu s hlavou do strany a zadívám se do ohně. "Nemusel jsi.." prohlásím po chvíli potichu, i když bych se stále nejraději propadl do země a na všechno zapomněl.

 

"Chtěl jsi po mě přeci, Harry, abych tě učil. Nebo to není pravda?" optá se stejně potichu, ale stále z jeho hlasu můžu slyšet pobavení, které nad mou reakcí má.

 

"Ano, je to pravda..." zašeptám pomalu. "Bylo to nádherné, děkuji." dodám po chvíli váhání, jelikož nevím, jestli je vhodné něco takového říkat. Ale v mém těle jsou stále cítit lehké dozvuky vibrací, které mnou ještě před chvílí procházely a já už přemýšlím nad tím, že bych je chtěl ještě jednou pocítit v plné síle...

 

"Věřím, že i ty se cvičením dosáhneš podobného pocitu, Harry.." jeho ruka se opět dotkne mého kolena, až sebou lehce nadskočím a otočím pohled směrem k ní. Opět se mě dotknul! Projede mi hlavou, když vnímám její tíhu.

 

Zvednu hlavu a podívám se do jeho očí, které se na mě intenzivně dívají a pokusím se slabě usmát. "To by mě zajímalo, jak dlouho to bude trvat..." nervózně se zasměju a rukou si prohrábnu vlasy na vrcholu své hlavy.

 

"To už záleží jen na tobě samotném, Harry." usměje se a ruku na mém koleně lehce stiskne, než se v jejím okolí začnou rozšiřovat lehké vibrace, jak do mě pouští malé části magie. "Chtěl by jsi se pokusit o další pokus?" zeptá se a ruku stáhne.

 

"Ano, snad to nyní bude lepší..." naposledy se na něj usměju, než zavřu oči a zakloním hlavu dozadu. Ruce si opřu na opěradla křesla a postupně se uklidním, než se začnu ponořovat hlouběji do sebe, abych našel opět to místo s mou magií.

 

"Velmi dobře, Harry, a teď se pokus jí cítit i v okolí..." promlouvá v mé hlavě jeho hlas. "Jako by se z toho místa rozlévala do dalších částí tvého těla.."

 

Stále jí cítím jen ve svém nitru, ale snažím se napodobit to, co mi pár chvil zpátky ukázal. Pokouším se jí z toho jednoho místa posunout i dál. Vnímám, jak se mi za víčky rozšiřují zorničky u očí, jako by se i oni snažili ji 'vidět' ve větším okolí a postupně pociťuju, že se tak i opravdu částečně děje. Má magie se pomalu rozšiřuje o trochu dál od svého jádra, ale je to pomalé- jako by jí samotné se do toho moc nechtělo.

 

"Velmi dobře, Harry... Postupně jí v sobě rozšiřuj..." Snažím se o něco víc, ale zůstává stále jen v blízkém okolí svého nitra. Frustrovaně si po chvíli povzdychnu, když opravdu nejde dál a postupně otevřu oči.

 

Podívám se na něj, jak naproti mě sedí a jeho oči mě zamyšleně pozorují, ale nedokážu z nich vyčíst, co si myslí. Po chvíli se jeho úsměv rozšíří o něco víc a on s jedním ladným pohybem vstane ze svého místa.

 

"Zkusíme to o trochu jinak, Harry. Ale jinak si vedeš výborně..." pronese jeho hladký hlas, když postupně obejde mé křeslo a postaví se za ním. Celou cestu ho pozoruju a teď mám hlavu zakloněnou lehce dozadu v tiché otázce, co se bude dít dál.

 

"Uklidni se a opři se do svého křesla." rozkáže mi a tak udělám, co mi povídá. Ani ne pár sekund později ucítím na spáncích jeho teplé prsty, které je začnou v malých kruzích mnout. "Teď se opět zaměř na svou magii." promluví tentokrát už v mé hlavě a já si povzdychnu.

 

Opět se vše kolem mě začne lehce točit, jak se zaměřuju do svého nitra, kde pocítím lehké vibrace. Posunu se k nim blíže a postupně je rozšiřuju dál od svého středu, dokud se ten tok opět nezastaví.

 

"Správně, Harry... A teď mě následuj..." šeptá pomalu a ve svých spáncích pocítím vlny jemné magie, která míří přesně k té mé vlastní. Zhluboka se nadechnu, když se spolu setkají a projede mnou silný hřejivý pocit. Jako by obě magie byly natěšené ze svého shledání.

 

"Pojď za mnou, Harry..." šeptá jeho hlas dál a jeho magie se začne lehce oddalovat od té mé. A malé vibrace, které cítím uvnitř sebe, se opravdu za jeho magií začnou natahovat, jako by jí chtěly znovu pocítit, znovu být s ní.

 

A to samé cítím i já. Nechci, aby mě ten jeho příjemný pocit opustil a přeji si cítit, jak se naše magie společně dotýkají, jelikož je to nepopsatelný pocit, který toužím znovu vnímat.

 

Jeho prsty na mých spáncích dále tvoří jemné kruhy a já nakloním hlavu k jedné straně, abych je ucítil více. A když jí položím ještě o kousek, jeho prsty nahradí celá dlaň, která postupně hladí celou mojí tvář a já vydechnu štěstím, když se tak stane.

 

Nevím, co se se mnou děje, ale jeho dotek je pro mě okouzlující a já si přeji jen to, aby se mě dotýkal dál, aby mě hladil. Vím, že bych se měl více zaměřit na svou magii, ale copak mohu, když tahle ruka vysílá jemné impulzy své vlastní magie, kterou bych si přál pocítit plnou silou?

 

Uslyším nad svou hlavou tichý smích, než se mi v hlavě rozezní další jeho slova. "Zaměř se na svou magii, Harry, ne na mě..." Zklamaně hlavu opět narovnám, ale jeho dlaň stále spočíná na mé tváři a nestanou se z ní jen prsty na mých spáncích.

 

Natáhnu se ke své magii a rozšiřuji jí pomalu dál, za tou jeho. Jde to pomalu, ale po chvíli vnímám, že je téměř všude ve mě, i když přesně nechápu, jak se to stalo. Ale je tam a stále postupuje dál za tou jeho, která mě postupně opouští do prostoru.

 

Zkousnu svůj spodní ret, když se poslední vibrace jeho podstaty rozplynou a v sobě zůstávám jen já. Má magie je teď všude a dokonce i lehce na pokožce. Jako by celé mé tělo jen slavě vibrovalo a snažím si zapamatovat tenhle pocit, abych ho mohl opět vyvolat, až tu nebude stát za mnou a povzbuzovat mě k větším výkonům.

 

Nikdy jsem netušil, že by něco takového s magií bylo možné, dokud nepřišel on a neukázal mi, co mám dělat. Zajímalo by mě, jestli by mi tohle na světlé straně někdo řekl. Myslím si, že Brumbál tohle ovládá, ale nějak si nemyslím, že by mě do téhle oblasti zasvětil. Ne, on by určitě jen chtěl, abych byl průměrný student a pak mě poslal na smrt...

 

"Výborně, Harry..." zašeptá mi v hlavě jeho hlas a já si uvědomím, že stále svou magii udržuji, i když mi myšlenky zabloudily někam jinam. Přesunu se tedy zpátky do tohodle okamžiku a postupně otevřu oči, čímž vibrace posílám zpět, odkud přišly.

 

Jeho prsty se postupně zastaví v malých kruzích a ona ruka zmizí, načež si zklamaně si povzdychnu. Opět si vysloužím tichý smích, když i dlaň na druhé straně hlavy naposledy přejede opatrně přes mou tvář a oddálí se i ona s tím, jak obejde mé křeslo a opět se naproti mě posadí.

 

Pozoruji, jak bere z tácu můj nedopitý pohár s džusem a nabídne mi ho, než si sám vezme svůj čaj, který už musí být také jistě studený.

 

"Já... Děkuji ti, že mi pomáháš..." řekni rozpačitě a dotknu se své tváře, kde ještě před chvílí spočívala jeho ruka, než se slabě usměju jeho směrem.

 

"To je to, na čem jsme se dohodli, ne, Harry? Děkovat mi můžeš, až dokončíš celý svůj trénink." prohlásí předtím, než se napije a šálek opět položí na stůl. "Dosahuješ velké pokroky, což je pro mě celkem i překvapující s tím, jak si podle všeho vedeš ve škole."

 

"To jen proto, že jsi dobrý tak učitel." zamumlám, na což se opět zasměje. "Opravdu, sám bych tohle nikdy nezvládl!" řeknu víc rázně a podívám se do jeho očí, ve kterých je vidět jeho pobavení nad mými rozpaky.

 

"Jsem velmi potěšen, Harry." koutek jeho úst se zvedne do úšklebku. "Pomalu dopij své pití, mám ještě nějaké činnosti, které musím dodělat." pokyne mi, abych se urychlil a tak na pár loků dýňový džus dopiju, než pohár postavím zpět na tác a zvednu se.

 

"Pojď sem, přemístím nás." natáhne ke mě ruku, které se ihned dotknu, než se hluboce zadívám do jeho očí. Nevím, co se to se mnou děje, ale jako by mě má magie táhla stále k němu, abych mu byl blíž a abych se ho dotýkal. Opatrně se usměju do jeho tváře, která má na sobě lehce zamyšlený výraz, když se jeho hlava nakloní o malý kus na stranu. Jeho druhá ruka omotá kolem mého pasu a přitáhne si mě tak blíže k sobě. Otevřu pusu, abych něco řekl, ale to už se oba točíme ve víru přemístění.

 

*

 

Když přistanu, rozhlédnu se kolem sebe, ale opět ho tu nikde nevidím, jako tomu bylo předchozí den. Cítím v sobě bodnutí smutku, když si uvědomím, že mě v tuhle chvíli zanechal samotného, ale co já vím, co by se mělo dít, kdyby zůstal? Celkově netuším, co se děje...

 

Proč mě to k němu najednou tak táhne? Je to naší magií, která se dnes sebe pořádně dotkla a nebo je to prostě jen reakce na to všechno kolem? Vím, že jsem měl vždy zvláštní pocit, když se mě dotknul, ale nevím, co si mám myslet teď.

 

Nehledě na to- on mi přeci pomáhá a já tady přemýšlím nad svou hloupou reakcí na jeho dotek! Vždyť pokud čte v mé mysli, musí být naprosto znechucený tím, jaké reakce na něj mám! Musím s tím nějak přestat, nějak to vymazat, protože možná kvůli tomu se se mnou tak náhle rozloučil a nedoprovodil mě ani na tohle místo a raději zůstal na panství...

 

Nevím, co si mám teď myslet. Je to Temný pán, na to bych neměl zapomínat. Měl bych to brát tak, že mi pomáhá a na nic jiného nemyslet. Hlavně ne na podobné věci, jako jsem myslel dnes, když mi ukazoval, jak mám svou magii vnímat, když mě naváděl, jak si jí roztáhnout do celého svého těla.

 

Musím se víc zaměřit na trénink a ne na své vlastní pocity, které jsou kolem celé věci tak matoucí. Určitě ani jeho trpělivost se mnou nebude pořád tak silná, i když mi dnes řekl, že postupuju rychle ve své učení. Měl bych se pořádně zaměřit na všechno a co nejdříve se naučit všechno, co mi sám nabídne, protože stále může přeci změnit svůj názor, ne? A já bych byl teď opravdu nerad, kdyby si své učení rozmyslel a opustil mě znovu sám se sebou...

 

Takže přesně tak! Odteď se budu snažit víc, aby byl na mě hrdý, že všechno zvládám tak rychle a že se dobře učím! Protože já chci, aby byl se mnou spokojený, aby byl potěšený s tím, jak všechno zvládám. Protože si přeju, aby mě chválil dál, aby viděl, že ve mě něco je, i když jsem tak mladý a bez jakýchkoliv zkušeností, které se mohou nasbírat jen během životních událostí.

 

S těmito posledními myšlenkami se rozejdu zpět do domu svých příbuzných. Ještě není tak pozdě a tak třeba budu mít ještě chvíli času na to, si všechno zkusit zopakovat, než budu muset jít spát... 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

aww

(Ilay, 7. 3. 2016 17:29)

Další skvělá část povídky :33 bože můj jsem zvědavá jak to bude vypadat až se harry zase potká s Ronem a Hermionou a hlavně, až se to naučí od Voldyho :D

No a k těm povídkám mě bys zase mohla doporučit něco na fanfiction narazila jsem na jednu skvělou a ráda bych si jich přečetla víc :333 Ale já bych ti mohla doporučit, když to nejspíš znáš, ale Nezáměrně tvůj :33
a potom stránku renni, která je právě hodně překládá. renii.webnode.cz
A pak http://ausa.blog.cz/ tenhle blog už sice nejede a je to i dost mimo mísu jo, ale krásná povídka na Salazara a Harryho a je tam i jedna povídka HP LV zrovna myslím :333

Re: aww

(K-Katti, 8. 3. 2016 20:09)

Děkuji za stránky, které jsi napsala, osobně jsem v českých stránkách nečetla už hodně dlouho.. :) ale zrovna nedávno jsem hledala povídku Lettered a nemohla si vzpomenout na její název a ani na to, že jsem jí četla na hpfandom.net, místo fanfiction.net a na stránkách renii je právě napsaná! :D
Jen je škoda, že teď mám spoustu povinností a na čtení mi nezbývá vůbec žádný čas :( alespoň ke čtení ff, když nepočítám všechny možné knihy a dokumenty, kterými se teď musím prokousávat :D
Mezi příběhy, ke kterým se po čase ráda vracím, patří:
A snake named Voldemort od estalita11
To kill you with a kiss od Paimpont
Abandon od Batsutousai
Liquida Tenebris od DoYouMindIfISlytherin
The love of a Good Wizard od SweetSorcery
A v neposlední řadě nemagický příběh z Anglie v roku 1862:
A l'ombre des regards - Remastérisée od Park Jun Jie
Bohužel jsou všechny anglicky (poslední francouzsky), ale google.translate určitě v nouzi pomůže, pokud by jsi si něco z nich chtěla přečíst :)

Výborný jako vždy

(Gypori, 1. 3. 2016 9:50)

Naprosto bombastický :) to jak je Tomova magie taková mocná a to všechno... já si myslím, že by ho Harry tím, že na něj nebude myslet, mohl zklamat, ale uvidíme, jinak se moc těším na další kapču doufám, že bude taky tak úžasná ;)