V ulicích Kvikálkova - 2. část
2.část
"Vstávej! Pojď nám připravit snídani!" slyším bušení na dveře a tetin pronikavý hlas, který křičí za dveřmi. "A ne, že něco připálíš!"
"Už jdu, teto!" zavolám polohlasem a zvednu z polštáře své brýle, které si nasadím na nos hned poté, co si pořádně promnu oči.
Vyjdu z pokoje a sejdu po schodech dolů do kuchyně, kde z lednice vyndám vajíčka a slaninu. Na pánvičku naleju trochu oleje a zapnu sporák. Mezitím vyndám ze skříně bagetky, které položím do proutěné mísy a dám na stůl, než se vrátím zpět k pánvi a položím do rozpáleného oleje slaninu, kterou následně překryju vajíčky a dosmažím.
Dudley už sedí u stolu a pozoruje mě. "Tak dělej!" snaží se mě popohnat, ale se mnou to vůbec nic neudělá. Přejdu s pánvičkou k němu a na talíř mu nasypu polovinu směsi, poté víc jak čtvrtku Vernonovi a zbytek Petunii, nějak pochybuju, že by se uskromnili a část nechali taky mě, Harrymu. Stejně nemám hlad a až ho začnu mít, spokojím se s kusem nějakého pečiva, to postačí...
"No to je dost, kluku." odplivne si strýc a pustí se také do jídla, stejně, jako Dudley a po něm i teta... Já se mezitím umyju zašpiněné nádobí, a když chci odejít zpátky do svého pokoje, slyším tetu, jak na mě začne mluvit.
"Chci, aby jsi dneska znovu natřel plot, ta bílá je už hrozná. V garáži najdeš světle žlutou barvu a štětec, tak to udělej a doufám, že to stihneš do večera, zítra budeš dělat totiž už něco jiného!" rozkáže a já přikývnu, když změním směr chůze a jdu ven...
*
Podívám se do ulice a za stromem nedaleko od baráku zahlédnu kus fialového hábitu, což znamená, že na stráži je dneska Kingsley. Myslím, že okolo něj by se mi také večer podařilo proklouznout někam ven, ale to teprve asi zjistím- co vím, tak je tu od začátku prázdnin poprvé...
Otevřu garáž a začnu hledat barvu, o které mluvila teta. Chvíli mi to trvá, než jí objevím, což znamená, že to nechávala až na dobu, kdy se vrátím a bude mě moct zaúkolovat, mezi tím, co si celý rok Dursleyovi užívají a všechnu práci ohledně domu mi přenechají na léto, aby mě mohli takhle využít a oni nemuseli hnout ani prstem- snad kromě sekání zahrady, která je potřeba kosit průběžně, aby byl trávník perfektní, stejně tak, jako všechny trávníky na tomhle sídlišti...
Vezmu barvu a štětec do ruky a jdu k začátku plotu, kde si kleknu na zem a začnu se svou přidělenou prací. Tohle bude na dlouho...
*
Oddechnu si, když konečně skončím a chvíli jen pozoruji západ slunce, který jen poukazuje na to, jak dlouho jsem strávil natíráním tohohle plotu. Povzdechnu si, když najednou můj žaludek začne nadávat na nedostatek jídla a zvednu se. Přejdu se zbytkem barvy zpět do garáže a uložím jí na místo, odkud jsem jí vzal, než se vydám do domu za svou 'rodinou'...
"Doufám, že jsi to udělal pořádně, kluku!" ozve se ihned hrubý hlas mého strýce, jakmile vejdu do předsíně a zuju si v boty.
"Ano, strýčku Vernone." prohlásím poslušně a vejdu do obýváku.
"Na stole máš večeři, asi už ti vystydla, ale sněz jí a pak už tě tu nechceme vidět." utrhla se na mě teta. Přešel jsem ke kuchyňské lince, kde ležel talíř s velmi málo těstovinami přelitými nějakou světle hnědou omáčkou.
"Děkuji, teto Petunie." poděkuji jí upřímně a vezmu si z šuplete lžíci a po chvíli to do sebe nasoukám. Chutná to pro mě jako popel, ale snažím se to nevnímat... Kdybych nejedl, bylo by to horší a navíc nikdy nemám jistotu v tom, kdy mi dají najíst a tak se raději přemáhám v tom, abych snědl všechno, co mi dají, než si to rozmyslí. S nimi člověk nikdy neví...
Když dojím, umyju po sobě talíř, stejně tak, jako ostatní nádobí, které opět nechali na mě a odeberu se k sobě do pokoje. Podívám se z okna do všech stran- nikde Kingsleyho nevidím, uvědomím si a proto rychle popadnu ze skříně mikinu a neviditelný plášť z mezery pod prkny. Potichu projdu barákem až ke dveřím, které otevřu a po opětovném prohlédnutí okolí přes sebe neviditelný plášť přehodím a proběhnu od domu až na ulici a jdu co nejrychleji pryč...
*
Tak, to bylo jednoduché... Oddychnu si, když jsem dostatečně daleko a plášť nasoukám do jedné ze svých kapes.
Jak by se na tohle vůbec tvářil Sírius? Na to, že se takhle kradu z domu svých příbuzných ven? Zrovna v téhle době, zrovna v tenhle čas a dobu, když to bylo jen včera, co mě objevil na dětském hřišti Voldemort?
Nemyslím si, že by byl nadšený, měl by o mě strach... Vždyť i on sám se raději schovával na Grimmauldově náměstí, i když to tam nenáviděl, místo toho, aby se sám vystavoval nebezpečí. Ale co na tom teď záleží- jednou vyšel ven a pak už bylo moc pozdě pro něj, aby toho litoval...
Procházím se ulicí a po chvíli zahnu do blízkého parku, kde se nakonec posadím na lavičku, na kterou nedopadá žádné světlo z pouličních lamp, na rozdíl od těch ostatních. Opřu se do opěradla a zavřu oči, když si bolestně uvědomím, že se dívám na hvězdy a jedna z nich je Sírius...
Možná, že jeho duše šla tam, když se jmenoval stejně. Odfrknu si tiše, když si vzpomenu na Lvího krále, ze kterého jsem část zahlédl jako malý, když jsem zrovna nebyl v přístěnku pod schody, ale připravoval jsem jídlo Dursleyovým, kde popisují, jak se každá duše promění v nějakou hvězdu na nebi. Kdyby to jen byla pravda...
"Domácí práce, Harry?" ozve se opět vedle mě hlas a to je další noc za sebou, kdy sebou trhnu a prudce se otočím na postavu sedící na lavičce hned kousek vedle mě. Znovu obrátím pohled na nebe a pokrčím rameny.
"Alespoň mám co dělat..." připustím, i když vůbec netuším, proč mu odpovídám. Možná je to jen další rozptýlení v těchto dnech, kdy se utápím v zármutku nad smrtí svého kmotra.
"Ano, ano..." zazní neurčitá odpověď vedle mě a pak chvíli oba dva mlčíme.
Když už je ta doba dost velká, otočím hlavu směrem k němu a otevřu oči, jen, abych zjistil, že on se také dívá na hvězdy... Zvláštní, sedí tu vedle mě a dělá něco tak lidského, něco, co by temný pán dělat neměl- alespoň podle mých představ...
Dnes na sobě nemá kápi a tak ho začnu pozorovat, jeho tvář natočenou nahoru, kterou slabě osvětlují hvězdy nad námi a v tomhle světle se mi nezdá tak děsivá, jakou bych jí měl shledat. Samozřejmě, že je stále bledý, jako smrt, že vypadá stále stejně, jako v tu dobu, kdy rituál vytvořil tohle jeho tělo...
Možná, že je to jeho uvolněnou tváří, na které se nezobrazuje žádný vztek a ani hněv. Vypadá tak uvolněně a celý jeho postoj poukazuje na to, jak klidný v tuto chvíli je, jako by to bylo naprosto přirozené, že tu vedle mě sedí a pozorujeme spolu hvězdy nad námi, díváme se na nebe...
Najednou ke mě tu tvář otočí a jeho téměř neexistující rty se stočí do něčeho, co připomíná lehký úsměv, i když je na něm poznat, že je to pro něj nepřirozené se takhle tvářit...
"Chtěl by jsi mi něco říct, Harry?" optá se tiše, tak, že ho téměř neslyším...
"Ne, nic..." zašeptám zpět, stále se stejným výrazem, který v sobě možná ukazuje trochu fascinace nad tím, že tu vedle mě sedí, ale i přesto je ten výraz prázdný, jako se já cítím uvnitř sebe...
"To je v pořádku, nebudu tu již déle..." jeho hlas doznívá, i když jeho tělo se už rozplynulo do okolí, jako by to byl pouhý obraz, který vedle mě seděl, jako by tu opět nikdo nebyl a já si na chvíli pomyslím, jestli jsem se nakonec přeci jen nezbláznil...
Ale kdyby ano, byl by tu opravdu vedle mě on? Nebyl by tu náhodou Sírius, který by se díval na hvězdy a usmíval se a ukazoval mi sám sebe na obloze? Nebyl to jen sen, vím, ale stále nemám žádnou sílu s tím cokoliv dělat, někomu to říct. Možná totiž, že on nakonec nebude tak špatná společnost v těchto dnech, kdyby se rozhodl svá setkání udržovat i nadále a třeba... Třeba si to pak rozmyslí a sejme ze mě mé utrpení a nechá mě jít dál...
Tolik bych si přál být ve světě, kde je Sírius, kde slyším jeho štěkavý smích, kde mi říká, že už navždy můžu bydlet s ním a kde jsou mí rodiče, kteří se na mě budou usmívat a budou na mě hrdí za to, co jsem všechno dokázal, i když jsem nikdy vlastně nic nedokázal... Vlastně, dokázal jsem ztratit svého kmotra, kvůli sobě, kvůli své hlouposti...
Pomalu se zvedám z lavičky, víc mě tu již dnes nečeká, a tak se otáčím a vracím se zpět ulicemi do domu svých příbuzných. Doufám, že na mě nečekají, že mě nechají být na pokoji, že budou předstírat, že neexistuji...
?
(Aidrien Assagir, 27. 10. 2015 11:05)