Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 18. část

18.část

 

Ráno se probudím s hlavou položenou vedle knihy, kterou jsem včera začal již číst. Myslím, že k pochopení budu opravdu potřebovat Voldemortovu pomoc, protože mám pocit, že sám tomu nikdy nedokážu správně porozumět. Nejen, že je kniha napsaná dost starou angličtinou, ale ještě ke všemu nechápu, jak bych ty všechny věci měl provést. Přečíst se to nějak celé pokusím, ale k provedení ho budu potřebovat..

 

Ta kniha mi připomíná trochu Snapea a jeho "Vyčistěte svou mysl!" bez popsání toho, jak se k tomu dopracovat. Začínám ho dost obdivovat v tom, že se magii mysli dokázal naučit sám a tím myslím temného pána, jelikož Snapea to podle mě učil Brumbál, když začal dělat špeha pro světlou stranu.

 

"Vstávej!" uslyším najednou za dveřmi hlas své tety. "A pojď nám připravit snídani!"

 

"Už jdu, teto!" zavolám na ní zpátky a rychle se do něčeho obleču, než se vydám po schodech dolů. Z té knihy jsem zatím stihl přečíst tak jednu pětinu a nemám čas se nad tím nějak víc zamýšlet, proto mě večer napadlo, že bych se mohl svých příbuzných zeptat na více volného času, což sice nevím, jestli mi vyjde, ale nic za to nakonec nedám, když se zeptám.

 

"Dneska si vymaluješ pokoj, můžeš na to použít zbytek barvy, co zůstal z předvčerejška." řekne mi teta, když vejdu do kuchyně, načež se rychle otočí a odejde směrem k obýváku.

 

"Teto? Nemůžeme udělat novou dohodu?" zeptám se opatrně, když jí doženu.

 

"No, tak co chceš..." otočí se a utrhne se na mě.

 

"Já jen, že když mě tady jen trpíte, tak bych tady ani přes den nemusel být a otravovat váš život..." sleduju její reakci a vidím Vernona, jak se taky otočí směrem k nám od gauče, ze kterého sleduje televizi. "Totiž, můžu tady jen přespávat a pak vypadnout a nebudete mě tu muset snášet celý den.. Myslel jsem, že by se vám to mohlo zamlouvat." dořeknu.

 

"Souhlasím, kluku." ozve se strýc a já na něj otočím svůj pohled. "Podle mě by jsi tu nemusel být vůbec, a čím míň tě tu budeme trpět, tím to pro nás bude lepší!"

 

"Děkuju." odpovím upřímně a bokem se kouknu na Petunii, jak se tváří ona. Její pohled je nesouhlasný, ale nic neřekne a podřídí se slovu strýce. "Tak já teda jdu..."

 

"Ale snídaně budeš dělat pořád, kluku! Za to, že jsme tak ochotní tě tu nechat spávat." zavolá na mě ještě Vernon. Přikývnu na něj, než na ně hodím poslední svůj pohled a odejdu z místnosti zpět do kuchyně, kde začnu onu snídani připravovat. Jako každé ráno udělám vajíčka se slaninou a poté, co je rozdělím na dvě porce a položím na stůl, se vydám zpět do svého pokoje.

 

*

 

"Tak holka, vypadá to, že budu mít víc volnosti." usměju se už ode dveří na Hedviku. "To znamená, že ani ty tu nebudeš muset být tak dlouho zavřená." přejdu k ní a otevřu jí dveře od klece.

 

Zahouká na mě a podezřívavě si mě prohlédne. "Usmlouval jsem si, že tu budu jenom spát, takže zbytek dne budu mít volno. Není to skvělé?" znovu se na ní usměju, i když vidím její ještě podezřelejší pohled. "Nedívej se tak na mě... Teď budu muset hodně studovat, takže se mi nějaké to volno přeci jenom hodí..." natáhnu k ní ruku a ona si na ní po chvíli přeskočí.

 

Znovu na mě zahouká a stočí hlavou k mému stolu a když následuju její pohled, uvidím na něm ležet dopis. "Kdy to přišlo?" zamumlám, protože si nevybavuju, že by v průběhu včerejšího večera přiletěla nějaká sova. Nechám Hedviku, aby si opět sedla na svojí klec a vezmu dopis do ruky, na kterém ihned poznám Hermionino písmo.

 

"Zdá se, že už mi opět napsali..." zamumlám směrem k Hedvice a dopis otevřu. "I když jsem čekal, že mi odpoví mnohem dřív, ale třeba se v řádu dělo zrovna něco naléhavého a tak... Prostě neměli čas mi napsat..." nějak nemám ani náladu na to si ten dopis přečíst a odpovídat na něj. Zase budu muset psát ujištění o tom, že jsem vážně v pořádku a že mě nic netrápí a že je všechno tak, jak má být...

 

Povzdychnu si, když si sedám opět na postel a rozkládám dopis, který je naštěstí celkem krátký. Samozřejmě, nemůžou přeci psát žádné podstatné věci, takže to odpadá téměř úplně všechno, co by mi mohli napsat...

 

Milý Harry,

Jak se ti daří? Jsou k tobě příbuzní stále milý? Všem nám tady moc chybíš a těšíme se na tebe! Profesor Brumbál nám sice ještě stále neřekl, kdy by tě mohl přivést sem, ale všichni doufáme, že to bude už brzo, i když je do konce prázdnin ještě spoustu času...

Tady na ústředí panuje stále zmatek, všichni se obávají toho, aby se neplánoval další velký útok. Nikdo nás do ničeho nenutí, vlastně nás nechávají být spíše na pokoji. Nám také přijde divné, že nejsou žádné útoky a profesor také nic neví. Co jsme zaslechly, tak si ho poslední dobou k sobě ani nevolá...

 

S láskou,

Hermiona, Ron a Ginny

 

PS: Fred s Georgem mi k tomu nic neřekli a stále odmítají, i když se to z nich snažím vytlačit, ale asi se chtějí pobavit, až to vyzkoušíme. Alespoň se máš na co těšit po tu dobu, než sem přijedeš!

 

Když dopis dočtu, stále mi připadá, že nemám vůbec žádnou touhu k tomu jim odpovědět. Stejně mi pravděpodobně píšou jen kvůli tomu, že už jim přišlo hloupé tak dlouho neodpovědět na můj dopis...

 

Když mi hlavou proběhne takhle poslední myšlenka, na chvíli se pozastavim. Jak mě vůbec něco takového mohlo napadnout? Určitě prostě neměli čas a tak psali až teď, ale... Opravdu je to pravda? Myslím, že přítomnost temného pána ve mě začala probouzet pochybnosti. Daleko víc, než je pro mě normální... Ale se stálými myšlenkami na to, co je vlastně kolem mě správné a co jsou jen pouhé lži, ve mě zanechává mnoho pochybností úplně o všem... Třeba už vážně začínám myslet svou vlastní hlavou...

 

Povzdychnu si a promnu si oči, než obrátím pohled k Hedvice, která mě z klece stále pozoruje. "Jak to vidíš ty, holka? Myslíš, že napsali jen proto, že je to dlouho, co neodepsali a nebo proto, že prostě nemají čas?" zeptám se jí, ale ona se na mě jen dívá.

 

Když ani nezahouká nějakou odpověď, zvednu se z postele a přejdu ke stolu, ze kterého vytáhnu pergamen a brk. Odpovím raději ihned, protože vím, že později by se mi do toho nechtělo už vůbec a alespoň tak zaměstnám Hedviku na nějaký delší let. Myslím, že jí už také vadí stále jen létat po okolí Kvikálkova, i když ve skutečnosti ani nevím, jestli se tady zdržuje a nebo létá do nějakých větších dálek...

 

Na chvíli se zamyslím a pak napíši:

 

Milá Hermiono, Ginny a Rone,

Daří se mi skvěle, teta se strýcem jsou ke mě pořád milý a nechávají mě stále napokoji, pokud mě o něco nepožádají. Nevadí mi jim pomáhat a letošní léto je s nimi opravdu lepší, jak ty předchozí, takže o mě nemusíte mít strach. To s Voldemortem je vážně zvláštní, také doufám, že neplánuje žádný útok, ale u něj nikdy nevíme, co můžeme čekat. Snad se brzy dostaneme k nějakým informacím a řád se bude moci připravit. Jak se máte vůbec vy? Povídejte, ať mám také nějaké informace o vás všech...

 

S láskou,

Harry

 

Vím, že se opět opakuju a že jim vlastně nic podstatného nepíšu, ale je mi to úplně jedno. Oni si s tím určitě vystačí a budou třeba i rádi, že jsem jim odepsal tak brzo. Pokud jim tedy na mě vůbec záleží...

 

Párkrát si po sobě dopis přečtu, než ho složím do obálky, kterou podám Hedvice. "Opravdu to odesílám?" ptám se jí s povzdechem a nejraději bych ten dopis roztrhal a vůbec nic jim nepsal... Nebo alespoň do doby, než bych je pochopil a věděl, na čem u nich jsem, protože co když i oni jsou proti mě? Co když i oni mě obviňují a nechtějí mít se mnou nic společného a je jim jen blbý se ode mě najednou odtrhnout?

 

Znovu si povzdychnu a napřáhnu k Hedvice ruku, která si na ní přeskočí a povzbudivě na mě zahouká, což mi připomene, že už mám vlastně volno! Žádné domácí práce, žádné poslouchání nadávek, jen volnost v téměř celém dni... Při psaní toho dopisu mi to na chvíli opět vypadlo z hlavy a jak jsem si rozvzpomněl, ihned mnou projela vlna štěstí...

 

Otevřu okno a vyndám z něj svou paži, na které sedí. Stále se na mě dívá, jako by se chtěla ujistit, jestli jsem v pořádku. Usměju se na ní a hlavou přikývnu. "Budu v pořádku, neboj. Odteď bude všechno jen lepší..." zašeptám pro ujištění, jak její, tak i své. Naposledy se na mě podezřívavě podívá, než roztáhne křídla a i s dopisem odletí.

 

Dívám se za ní, stále s úsměvem, a těším se na své další dny, které budou určitě o tolik lepší, jak ty nynější a je mi jedno, jestli kolem mě bude Voldemort, nebo se budu prostě jen procházet po ulicích, či si v parku číst nějaké knihy, které mi dá k nastudování teorie. Hlavní je, že jsem už téměř volný, až na ranní snídaně...

 

Zavřu za Hedvikou okno, z postele si vezmu knihu, kterou jsem tam nechal rozloženou a neviditelný plášť. Naposledy se rozhlédnu po pokoji, jestli nebudu potřebovat ještě něco a když mě nic nenapadne, seběhnu dolů schody do předsíně, kde se obuju do bot a vydám se směrem do ulic Kvikálkova.

 

*

 

Vlastně ani nevím, kam jinam bych si měl jít sednout a tak opět zamířím do místního parku, kde si sednu na svou oblíbenou lavičku a v duchu se raduji, že si na ní nikdo jiný zatím nesedl. Rozhlédnu se kolem sebe, než si na klín položím knihu a otevřu jí v místě, kde jsem v noci přestal číst- nebo respektive usnul- a začtu se do ní.

 

Po chvíli mě však nadšení ze čtení přejde, jelikož ta kniha je vážně napsaná hrozně nudně a tak se raději začnu dívat po lidech, kteří kolem mě chodí. Jako vždy je tu v okolí mnoho maminek s dětmi, ale vidím i partičku mladých lidí, která sedí ode mě napravo na dalších lavičkách. Pousměju se, když vidím, jak se baví a smějí se spolu.

 

Ano, i takovéhle mohlo být moje dětství- nebo spíše už dospívání. Mohl jsem studovat na střední škole a s kamarády chodit o prázdninách ven do parku, kde by jsme se bavili o všem možném a užívali si prázdniny, kdy nás netrápí žádné studijní povinnosti. Mohli jsme po večerech chodit do hospody a nebo se prostě jen u někoho doma dívat na televizi, pokud bych byl z mudlovské rodiny...

 

Kdybych se narodil kouzelníkům, nebo kdyby má rodina nebyla stíhána Voldemortem, mohli jsme bydlet v nějaké kouzelnické vesnici a nebo čtvrti, kde bych s ostatními vrstevníky mohl hrát přes den famfrpál a nebo by jsme se zbavovali zahradnických trpaslíků, kteří by se usadili na našich zahradách. Mohl jsem se od rodičů učit nová kouzla! Samozřejmě bez hůlky. A nebo o kouzelnické etiketě, o které toho vím tolik málo. Mohl jsem se pokoušet o kouzlení bez hůlky, kdyby mě k tomu dokázal někdo navést!

 

Kdyby Voldemort neexistoval a nebo nešel po nás, mohl jsem se v létě vídat se Síriusem, který by se mě snažil naučit být zvěromákem, se kterým by jsme vymýšleli různé vtipy na naše okolí a pak se všemu smáli...

 

"Půjdeme?" ozve se vedle mě a když se otočím, uvidím stejnou tvář, jakou jsem měl možnost vidět včera. Zavrtím na chvilku hlavou, abych odehnal myšlenky na Síriuse a lehce se usměju.

 

"Můžeme..." nakloním hlavu lehce ke straně a najednou jsem rád, že mě přerušil zrovna nyní, jelikož bych se opět dostával hlouběji a hlouběji, myslet na Síriuse. Zvednu se z lavičky a jdu za ním, když se otočí a odchází o kousek dál mezi stromy.

 

"Zarezervoval jsem nám opět stůl, Harry." řekne mi těsně před tím, než ucítím jeho ruku na svém předloktí a všechno se mi na chvíli rozplyne ve víru přemístění.

 

*

 

Opět jsme přistáli v uličce, jako tomu bylo předchozí den a když se vzpamatuju, vydáme se bok po boku opět do té malé kavárny. Po cestě přemýšlím, jestli si dám opět heřmánkový čaj a nebo se podívám, co mají vlastně v nabídce a případně si vyberu něco jiného. Včera jsem byl celkem v šoku, když jsme s Temným pánem dorazili zrovna do mudlovské kavárny a tak jsem moc nepřemýšlel nad tím, co jiného bych si mohl dát...

 

Když dojdeme až na místo určení, otevře mi dveře a nechá mě projít dovnitř prvního. "Děkuji." zamumlám směrem k němu, načež mě obejde a zamíří opět k tomu stolu, u kterého jsme seděli i předchozí den.

 

"Celkem mě překvapilo, že jsi mohl odejít tak brzy, Harry..." začne, ale v tom okamžiku zachytím pohyb vedle stolu a uvidím nad námi stát servírku, která nás obsluhovala i včera.

 

"Co to bude dnes, pánové?" optá se nás s úsměvem.

 

"Heřmánkový čaj, Harry?" odpoví ihned Voldemort a otočí svým pohledem směrem ke mě. Rychle si vezmu z prostředka stolu nabídku s nápoji a v rychlosti si jí prohlédnu, než se otočím na servírku.

 

"Já bych si dal ledový čaj s mátou." usměju se na ní a ona přikývne a se slovy, že bude za chvíli zpátky odejde. "Je zvláštní, že to ještě nevíš s tím, že toho víš tolik..." prohodím směrem k Voldemortovi. "S příbuznými jsem se dohodl na tom, že od teď budu dělat jen snídaně..."

 

"To bylo moudré, Harry." slyším jeho odpověď. "A teď, když už jsme si řekli tyto formality... Jak pokračuješ se čtením mé knihy?"

 

"Nechápu ji." odpovím mu a zatvářím se rozmrzele. "Snažil jsem se číst část včera a dneska, ale je to na mě moc nepochopitelné..." dodám opatrně.

 

"Myslel jsem si to." překvapeně se na něj obrátím a vidím jen jeho mírný úšklebek. Dál už nic neříká a tak se odhodlám ještě něco říct, aby mezi námi nebylo ticho.

 

"Bál jsem se, že budeš naštvaný..." zašeptám ještě, přičemž se stále na něj dívám.

 

"Nejsem na tebe naštvaný, Harry, je to dost pochopitelné. Ty prostě potřebuješ praxi, což jsem sice tušil již od začátku, ale musel jsem si to i ověřit.." prohodí ledabyle a podívá se směrem k servírce, která se k nám vrací i s objednaným pitím. Na chvíli se odmlčíme, když ho před nás pokládá.

 

"Děkujeme." usměju se opět na ní, než stihne odejít, a vrátím se pohledem zpět na svého společníka, který mě stále pozoruje. "Omlouvám se."

 

"Nemusíš." odpoví mi a zamíchá svůj čaj. "Stále však moc přemýšlíš o tom 'coby kdyby', Harry, což mě svým způsobem znepokojuje..."

 

"Nedělej to..." zašeptám a sklopím pohled dolů na svou sklenici a začnu si hrát s ledem pomocí brčka, které jsem dostal. "Není to tak jednoduché, když vlastně ani nemám svůj život... Abych se nezbláznil, musím přemýšlet nad různými možnostmi..."

 

"Musíš hledět do budoucnosti a ne přemýšlet nad tím, jaké by věci mohly být..." ucítím ruku na své tváři, kterou ihned zvednu směrem k němu. Dotkl se mě, opět se mě dotkl! Cítím, jako by mi jeho dotek to místo spálil a mám pocit, že se začínám červenat. Což z celého srdce doufám, že se neděje...

 

Chvíli ho pozoruju, jen proto, abych se vzpamatoval z toho náhlého pocitu, než mu začnu odpovídat. Nevěřím nyní svému hlasu s tím, jak rozechvěle se v sobě cítím. A to to bylo jen gesto pro upoutání mé pozornosti zpátky k němu a já tady tak 'vyvádím'. Nervozně si odkašlu.

 

"V momentální době nejde hledět do budoucnosti, když ani nevím, na čem jsem, Vol-" zastavím se v půlce slova a spěšně se vyděšeně rozhlédnu kolem sebe. Jsme sice v mudlovské kavárně, ale člověk nikdy neví a jeho jméno vyslovovat by se na veřejném místě mohlo stát osudným. Kdo ví, jestli se tady v mudlovském světě nepotloukají nějací čarodějové, kteří by nás mohli případně zaslechnout.

 

"Proto by jsi měl přemýšlet nad tím, jak toho dosáhnout a ne jen uvažovat o nesmyslných představách." odpoví, jako by se vůbec nic nestalo a nedělal si starosti s tím, že jsem málem nahlas vyslovil jeho jméno.

 

"Představy nás činní lidskými!" odseknu mu, jelikož najednou nemám náladu tu vést takovýhle rozhovor. Kdyby byla tma a my jsme byli v parku, myslím, že bych se s ním dál o tomhle tématu klidně bavil, ale nechce se mi za bílého světla uprostřed veřejného prostoru, kdy on sedí naproti mě a ne vedle, i když by stejně sledoval mou vlastní reakci. "Můžeme o tom přestat mluvit?" zeptám se jemněji a napiju se ze svého čaje.

 

"Samozřejmě, Harry." odpoví mi a když se na něj opět podívám, jeho tvář má neutrální výraz, ze kterého si nemohu nic vyvodit.

 

Je to jen pár dní zpátky, co jsme seděli jen na lavičce a probíhala mezi námi lehká konverzace. Nezajímavá, dalo by se říci. Kdy jsme jen seděli vedle sebe a na chvíli pozorovali hvězdy. Je to tak zvláštní, že jsme nyní tady, za dne, kdy on nemá svou vlastní tvář, a pijeme společně čaj. Na chvíli pocítím bodnutí smutku, že to tady není tak osobní, jako ve chvílích zahalených večerem, ale odsouvám tu myšlenku ihned stranou.

 

Stejně je stále zvláštní, že je ke mě tak milý. Vím, že jsem k němu byl párkrát drzí, což by zrovna on neměl tolerovat, ale i přesto se mnou stále mluví klidně a nic nenaznačuje jeho hněv či naštvání. Nechápu to! Naše každé dřívější setkání bylo naplněné bolestí, kdy byl stále jen vidět jeho hněv, ale nyní... Nyní tu sedí a je klidný, baví se se mnou a není v hněvu, jako by mu bylo úplně jedno, co řeknu, ale on by měl stále zůstat takový...

 

"Proč jsi takový?" zeptám se ho, když už mlčíme delší chvíli a jen pijeme naše nápoje.

 

"Nerozumím." dostane se mi odpověď, ale vidím, jak mu lehce zacukají koutky úst, jakoby se chtěl usmát. Chvíli ho pozoruju, než začnu pokračovat, abych si byl jistý, že nedělám chybu.

 

"Takový klidný, jako by jsi byl člověk..." vyjde ze mě a najednou mám chuť si zacpat ústa rukou. Jak jsem mohl říct něco takového?! Pomyslím si zděšeně, ale když uslyším jeho tichý smích, tak si vnitřně oddechnu.

 

"A jaký bych měl podle tebe být, Harry? Jen mi to pověz..." stále slyším úsměv v jeho hlase. Dívám se do jeho uvolněné tváře a nejraději bych jí také pohladil, jako to udělal on jen pár chvil zpátky. Raději se napiju a schovám ruce pod stůl.

 

"Děsivý, naštvaný, zlý?" optám se, ale také se při tom usmívám.

 

"Ale ty si přeci nepřeješ, abych takový byl, ne, Harry?" odpoví mi otázkou a já se na chvíli zamračím. Dělá to kvůli mě a nebo je prostě takový, když kolem sebe nemá své následovníky, když mezi sebou máme tenhle podivný mír?

 

"Ne, samozřejmě, že ne... Jen mě zajímá, proč jsi ke mě milý, proč se najednou takhle chováš?" zúžím svou otázku na menší a podívám se přímo do jeho očí. Možná je můj pohled nadějný, ale nezajímám se o to. On tu pro mě je, a já jsem rád... Nedokážu si představit, kdyby tu nebyl a já byl na všechno sám. Na tu dobu, kdy Sírius umřel, na své vyrovnávání se s jeho smrtí, na všechno...

 

"Možná, že já sám jsem došel k určitému poznání..." odpoví dost neurčitě, ale víc toho neřekne. Cítím se trochu zklamaný, ale měl bych být rád, že mi odpověděl alespoň nějakým způsobem a neřekl jenom 'Na tom nezáleží...'.

 

"Aha..." povzdechnu si trochu sklesle, načež uslyším znovu jeho lehký smích.

 

Mohlo by to být třeba proto, že opravdu v ulicích Kvikálkova i on našel své útočiště, když mě začal navštěvovat? Nebo to může být mnou, že mi pomáhá? Může to být kvůli tomu, že i on je unavený a je šťastný v mé přítomnosti, když může na chvíli vše nechat za svými zády? Či je to proto, že objevuje svého nepřítele, kterého tak dokáže na konci zničit?

 

Při té poslední myšlence se zamračím a v duchu doufám, že to není ten případ. Ale copak mohu u něj vědět? Netuším, co ho přivedlo k tomu mě navštěvovat, co ho přivedlo k tomu se mnou trávit další dny. Proč mě rovnou nezabil, když jsem byl tak slabý a nechal bych ho. Abych se mohl vidět se svými rodiči, se svým kmotrem, se všemi, co tu už nejsou...

 

"Moc přemýšlíš, Harry..." opět udeří hlas do mých myšlenek a já se na něj podívám s částečným studem.

 

"Promiň." znovu se omlouvám. Nevím, proč bych se měl cítit provinile, ale cítím se tak. On mě vezme sem do kavárny a já skoro celou dobu sedím ztracený v myšlenkách- ano, mám důvod se za sebe stydět.

 

Podívám se směrem k jeho hrnku a vidím, že už je skoro dopitý. Zapřemýšlím nad tím, jestli jsem opět tak dlouho přemýšlel a nebo ten čaj někam prostě vylévá, jelikož podle mě jsem v nich nemohl být ztracený tak dlouho. Ale kdo ví?

 

"Půjdeme pomalu, Harry, mám ještě nějaké vyřizování..." řekne mi po další chvíli a já přikývnu. V rychlosti a pod jeho pohledem dopiju zbytek svého čaje a zvednu se.

 

Opět jsem směrem k pultu s obsluhou a on za nás oba zaplatí. Ještě jednou se na chvíli zamyslím, proč to dělá. Proč mě vlastně zve do kavárny a platí za mě? Proč za mnou stále chodí, když nemusí? Proč už mě prostě jen nezabil, aby měl o starost ve svém životě míň?

 

"Pojď, Harry." vytrhne mě opět z přemýšlení a ukáže směrem ven z kavárny. Ihned ho následuju a nechám se opět dovést do boční uličky, kde se následně přemístíme zpět do parku v Kvikálkově.

 

*

 

"Vezmu si zpět svou knihu, Harry." otočí se ke mě, když přistaneme a natáhne ke mě ruku. Opatrně do ní knihu položím a usměju se na něj.

 

"Děkuju ti za čaj." pronesu potichu a on se na mě usměje zpátky.

 

"Nemáš vůbec za co, Harry, bylo mi potěšením tě pozvat." koutek jeho úst zůstává zvýšený do úsměvu, když ta slova říká a já si v sobě oddychnu. I přesto, co jsem byl tolik času uvězněný ve svých myšlenkách, tak se na mě nezlobí. Nebo to alespoň nevypadá, že by se zlobil...

 

"Zítra?" zeptám se s nadějí v hlase a vím, že je to z něj slyšet. Vidím, jak nadzvedne obočí, ale přikývne. Podle mě by si už měl pomalu zvykat na to, že jej tak často chci mít na delší čas, vždyť už je to celkem dlouho, co se ho snažím zadržet na déle...

 

"Ano, zítra..." slyším jeho poslední slova, která doznívají s tím, jak se najednou rozplynul do vzduchu. Povzdychnu si a šouravým krokem se vydám zpět k lavičce, na kterou si sednu. Mám ještě dost času do té doby, kdy se budu muset vrátit k Dursleyovým a tak je alespoň strávím tady, i když už tu se mnou není a odešel...

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(K-Katti, 20. 2. 2016 20:29)

Děkuji Vám moc za komentáře!

+

(Maxë, 20. 2. 2016 19:20)

Moc pěkné, jen tak dál! :)

Bomba

(Anet, 18. 2. 2016 16:40)

Naprosto senzační příběh :33
Jen tak dál ;)

 

Portrét