Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 16. část

16.část

 

Když se ráno probudím a posadím se do sedu, začnu přemýšlet nad včerejším setkáním a nejraději bych se propadl do země. 'Bože, co jsem to jen zase provedl?!' Projede mi hlavou, když strnu s rukou na svém obličeji, při přemítání vzpomínek.

 

Znovu se položím a přikryju si hlavu polštářem, než se usilovně začnu snažit opět usnout, abych nad tím nemusel přemýšlet. Jsem takový hlupák! Když už se nehroutím kvůli Síriusovi, tak provedu něco takového, jako je zoufalé přemlouvání Voldemorta, aby se mnou zůstal dýl a neodcházel. Myslím, že jsem zaprodal svou duši peklu...

 

"Vstávej a pojď nám připravit snídani!" uslyším za dveřmi tetu a i tu bych v tuhle chvíli nejraději zabil a dál se snažil usnout. Jen škoda, že to není možné...

 

"Už jdu, teto!" zavolám zpátky a vyhrabu se z postele. Hodím na sebe nějaké vyprané oblečení a seběhnu dolů ke sporáku, kde opět připravím vajíčka se slaninou. Vyndám talíře, na které porci rozdělím a odnesu na stůl, u kterého už sedí Vernon.

 

"Dneska vymaluješ chodbu, kluku! V garáži najdeš barvu, včera jsem jí přivezl." oznámí mi strýc, než se pustí do své snídaně.

 

"Ano, strýčku." odpovím a odejdu dělat svou práci.

 

V předsíni si obuju boty, než vyjdu ven a zajdu do garáže, kde ihned uvidím nádobu s barvou, o které strýc mluvil. Ze stěny sundám ještě váleček a štětce, z poličky si vezmu igelit na pokrytí podlahy, z rohu malé štafle a vydám se opět zpět do baráku.

 

Venku se ještě rozhlédnu, jestli někoho neuvidím na stráži, ale vypadá to, že už mě opravdu přestali hlídat úplně. Na chvíli se pousměju, než za sebou zavřu domovní dveře.

 

Věci si položím na zem a začnu odsouvat od stěn nábytek, který v předsíni máme. Poté na zem rozložím igelity a i ten odsunutý nábytek pro jistotu překreju. Tuším, že kdyby na něčem našli byť jen kapičku barvy, tak by bylo zle, čemuž se chci opravdu vyhnout.

 

Vezmu do ruky váleček, otevřu barvu, a začnu stěnu opatrně od dveří natírat. Není to tak hrozná práce a natírání mě docela i baví, naštěstí. Samozřejmě, že bych nejraději byl v pokoji, ležel na posteli, a nic nedělal, ale tohle je přijatelný druh práce a nenutí mě to tolik přemýšlet nad včerejším večerem... Na druhou stranu..

 

Co když dneska nepřijde? Ztuhnu na chvíli, když si uvědomím, kam až mé chování mohlo zasáhnout. Říkal sice, že opět příjde, ale co když si to rozmyslel? Rychle zatřepu hlavou, abych se zbavil takových myšlenek.

 

Mělo by mi to být přeci jedno, jestli přijde a nebo ne. A pokud nepřijde, budu mít o výčitky míň. Nebude mě už muset trápit to, jestli podvádím světlou stranu tím, že se s ním vídám. Tedy, že se vídá on se mnou a já to nikomu nenahlásil, či alespoň nezůstal v bezpečí krevní ochrany v domě svých příbuzných hned po prvním setkání. Ale...

 

Nechápu se, nechápu své pocity. Proč vlastně tolik chci, aby za mnou opět přišel? Neměl bych to chtít... Je to sice jediná osoba, která se se mnou normálně baví- která se se mnou vůbec baví- když nepočítám minimální nutnou konverzaci a rozkazy od tety a strýce. Je to tedy tím? On je mé rozptýlení v těchto dnech, on mi pomáhá se se vším vyrovnat, on tu pro mě prostě je...

 

Měl bych mu být vděčný? Měl bych mu něco říct? Stále je to nepřítel, měl bych tak na něj myslet, ale nějak to už nejde. Ne po těch všech dnech, které se mnou byl, byť jen vždy na chvíli. Nevím, co si mám myslet, nevím, co mám dělat, nevím asi už nic...

 

Když domaluju první stěnu, vezmu do ruky štětec a vylezu na štafle, které si postavím hned vedle dveří a vylezu na ně, abych mohl pořádně barvu natřít i do rohů a hrany se stropem. Postupně si štafle přemisťuju, dokud nedotřu celou horní část stěny. Poté si kleknu a to samé zopakuju i se spodní částí, než se zvednu a přesunu se k protější stěně.

 

Neměl bych nad tím uvažovat, neměl bych vůbec nad NÍM uvažovat. Měl bych přestat chodit ven, měl bych se odpoutat od svých myšlenek, které určitě nejsou správné. Ale vím, že to nedokážu... Jsem tak slabý a touha ho vidět je stále větší a já se nemohu dočkat večera, až ho opět uvidím. Už zase...

 

I přes ten stud a strach po včerejším setkání se na nej těším, na další konverzaci, na další společný čas. Na další útěk od reality, kterou mám tady se svými příbuznými. Je to, jako by mě on chránil před světem, i když to není vůbec pravda. On je prostě má propustka k tomu na chvíli zapomenout na všechno ostatní, na válku, na smrt, na trápení...

 

Vím, že je to on, kdo tuhle válku začal a kdo jí vede. Alespoň na jeho straně, když nepočítám Brumbála. Ale přesto, kdykoliv jsem s ním, cítím, jako by nic z toho neexistovalo a on nebyl můj nepřítel, ale můj společník, který tu pro mě je. Jako by nic neexistovalo kromě našich večerních setkání v ulicích Kvikálkova. Je to, jako by byl můj druhý svět, ve kterém mě uklidňuje a chrání, ve kterém se o mě zajímá...

 

Samozřejmě, že stále netuším, proč za mnou chodí a třeba to celé je jedna velká past, kterou vymyslel v mých nejtěžších chvílích po smrti mého kmotra. A já jsem jen tak moc hloupý, že jsem se do ní chytil a teď nevím, jak z ní ven. Tedy- ne, že bych nevěděl, ale nechci... Protože ho chci vidět, protože chci být v jeho přítomnosti, která je pro mě tak uklidňující, že mi na ničem jiném v těch chvílích nezáleží, než na tom, aby se mnou byl dýl, aby si se mnou povídal, aby mě odnesl z tohoto krutého světa, který je ke mě tak nespravedlivý...

 

Najednou mám chuť zahodit váleček na zem a jen bušit zoufalstvím do stěny, kterou právě maluju. Chtěl bych utéct někam pryč, kde by mě nikdo nenašel! Chtěl bych se propadnout do země, abych už nemusel snášet to všechno, co se kolem mě děje a nad čím jsem ztratil kontrolu. Chtěl bych, aby mě zabil a já už nemusel být na tomhle světě, v tomhle životě, abych byl opět se svými rodiči a Síriusem. Abych už nemusel přemýšlet nad svým osudem a prostě už jen nebýt...

 

Cítím, jak se mi začíná shromažďovat vlhkost v očích a raději sevřu váleček víc v ruce a snažím se už na nic nemyslet. Mé ruce se klepou a má hlava asi za chvíli vybuchne, pokud budu ještě přemýšlet nad tímhle. Nezvládám to, už zase...

 

V rychlosti domaluju stěnu válečkem, než vezmu do ruky štětec a udělám to samé, co jsem udělal u první stěny. Pak ještě vezmu štafle, které položím před dveře a natřu stěnu nad nimi a to samé nad dveřmi vedoucími do kuchyně.

 

Když jsem hotový, umeju štětce a váleček, složím igelity a se zbytkem barvy vše odnesu zpět do garáže, kde vše uklidím na své místo. Povzdechnu si a vrátím se zpět do baráku, kde odejdu do obývacího pokoje, ve kterém sedí můj strác v křesle před televizí.

 

"Jsem hotový, strýčku." oznámím mu, když si všimne, že jsem vešel dovnitř.

 

"Doufám, že jsi to udělal pořádně, kluku! Jinak si mě nepřej!" završí na mě a já pokývám hlavou. Zajímalo by mě, jestli to už říká ze zvyku a nebo by mě vážně opět zmlátil a zamknul v pokoji. "Už máš pro dnešek volno, tak vypadni ven, a ať tě tu do noci nevidíme."

 

"Děkuju, strýčku." odpovím mu ještě, než vyjdu z místnosti a vyběhnu nahoru do pokoje. Už je odpoledne, takže jsem rád, že už mě propustil, abych mohl jít ven.

 

*

 

Když vejdu do pokoje, podívám se na Hedviku, která je v kleci a usměju se směrem k ní. "Jak je, holka?" zeptám se a posadím se na postel. Otevřu jí dvířka a natáhnu k ní ruku, aby si na ní mohla naskočit.

 

Zahouká na mě a nakloní hlavu ke straně. Smutně se usměju. "Nevím, už nevím asi nic..." pronesu potichu. "Těším se na něj, to je asi tak to jediný, v čem jsem si jistý..."

 

Opět zahouká, ale zní to také smutně, jako by se mnou soucítila. Skloní hlavu k mé ruce a jemně mě štipne do prstu, jako ujištění toho, že ona tu se mnou je. Ano, ona tu se mnou bude vždycky, tomu věřím, ať se stane, co se stane...

 

"Mám tě rád, holka..." zašeptám směrem k ní a opět se usměju. "Je čas jít ven a ty se určitě chceš taky proletět, viď?" pronesu a zvednu se, načež přejdu k oknu a otevřu ho. Pro jistotu se ještě podívám do ulice, jestli náhodou někdo někde nestojí a vytáhnu ruku s Hedvikou ven. Naposledy se na mě podívá a zahouká, než se otočí a rozletí se pryč.

 

Chvíli se za ní ještě dívám, dokud mi nezmizí z dohledu. Zavřu okno, popadnu do ruky neviditelný plášť a odejdu z pokoje dolů do předsíně, kde se obuju a vyrazím ven do ulic.

 

*

 

Procházím se ulicemi a přemýšlím, kam bych mohl jít dneska- jestli opět do parku, na dětské hřiště, či pro změnu úplně někam jinam. Nebo, jestli bych se neměl vrátit do domu, zavřít se v pokoji, pokoušet se usnout a na nic nemyslet, zapomenout na všechno, zapomenout na něj...

 

Stále netuším, jak bych se měl zachovat, co bych měl udělat a hlavně, co je správné. Na jedné straně mám své přátele a Brumbála, na druhé straně je temná strana, s ním v čele. Na jedné straně mi stále neříkají žádné podstatné věci a nechávají mě ve tmě, a na druhé straně mám někoho, kdo si se mnou povídá a u koho vím, co mám čekat- tedy částečně, protože poslední dny jsou pro mě velice matoucí. Stojím na rozcestí a nedokážu se přinutit v tuhle chvíli rozhodnout...

 

Je vůbec důvod se rozhodovat? Nemůžu mít obojí? Nemohu, to vím... Jenže já si nedokážu představit, že bych byl se světlem a tohoto muže se snažil zabít. Ale nedokážu si ani představit, že bych měl být na druhé straně a postavit se proti svým přátelům- proti lidem, kteří se stali mými prvními přáteli, které jsem kdy měl.

 

Nemohu prostě odejít? Nechat vše na nich, ať se o sebe postarají, ať to vyřeší po svém, jako bych já nikdy neexistoval? Prostě se vypařit do mudlovského světa, začít pracovat svýma vlastníma rukama, schovat se před vším, co mě v kouzelnickém světě čeká... Vynechat nějaké rozhodování a prostě začít jednat svou vlastní hlavou- nebýt pro světlo jen zbraní, nebýt pro temnou stranu jen nepřítelem a cílem. Prostě se začlenit do obyčejného života. Klidného života, kde po mě nikdo nebude nic chtít, kromě své vlastní práce, kterou budu muset dělat...

 

V mudlovském světě by na mě nikdo netlačil, že budu muset někoho zabít. Nikdo by přede mnou neschovával důležité informace, na kterých by záviselo mé přežití. Nikdo by ode mě neočekával věci, které nemohu zvládnout- na které nemám sílu, ani tu psychickou...

 

Nakonec se rozhodnu pro park, jelikož je pro mě jako útočiště na které jsem zvyklý, jelikož je to můj pevný bod..

 

Když do něj dojdu, ihned se vydám ke své oblíbené lavičce, na kterou se posadím a zavřu oči. Nechci už nad ničím přemýšlet a tak se raději snažím poslouchat zpěv ptáků, které se schovávají ve stromech. Také se schovávají- před lidmi, před nebezpečím. Jako bych se i já rád schoval...

 

*

 

"Dobrý podvečer..." ozve se vedle mě, po nějaké době, co tu již sedím. Otevřu oči a podívám se vedle sebe, na něj. Sedí jen asi dvacet centimetrů ode mě a pohled má upřený před sebe, jako by se se mnou ani nechtěl bavit a mě to trochu zamrzí po tom, co jsem se na něj celý den těšil.

 

"Dobrý podvečer i tobě..." zašeptám a uvnitř mě se pere štěstí z toho, že opravdu přišel, a smutek z toho, že se na mě ještě ani nepodíval. "Omlouvám se..." zašeptám ještě potišeji a skloním pohled k zemi.

 

"Nemáš proč, Harry." pronese a já na sobě konečně ucítím jeho pohled. Opatrně se na něj podívám, dokud neuvidím jeho oči, které se opět zdají být zamyšlené, jako tomu bylo včerejšího večera a mě najednou zajímá, proč tomu tak je. "Neměl by jsi se stále utápět ve svých depresích..."

 

"Když já už prostě nevím..." zašeptám, když opět skláním pohled k zemi, abych se nemusel dívat na něj, když budu mluvit. Je to akorát jen těžší a takhle si můžu představovat, že mluvím k sobě a ne k němu. "Nevím už ani pomalu, kdo jsem, co mám dělat, jaký je účel toho, že tu stále ještě jsem a žiju. Dneska jsem přemýšlel nad tím, kdybych už být nemusel, protože by zmizela všechna ta nejistota a já bych se už nikdy pro nic rozhodovat nemusel..." netuším, proč mu toho tolik říkám, ale v sobě cítím, že musím. Protože on tu pro mě ty poslední dny je a pomáhá mi, i když třeba nechce a neuvědomuje si to. Podle mě o tom musí vědět, nebo něco tušit, takže je vlastně jedno, co říkám...

 

"Netuším, jak bych ti v tomto mohl poradit, Harry..." řekne rozvážně a na chvíli se odmlčí. "Jsi Harry Potter, zachránce kouzelnického světa s velkým posláním k tomu mě zabít, není to dostatečné k tomu, aby jsi věděl, kdo jsi a jaký je tvůj účel?"

 

Hořce se zasměju. "To ale nejsem já! Já jsem jen Harry, kterému byl osud předurčen a nebylo mu nabídnuto žádných jiných možností, jak žít..."

 

"Pak by jsi asi měl začít přemýšlet sám za sebe, ne?" nabídne mi jedinou možnost, o které vím, ale která pro mě není jednoduchá. Která prostě není pro mě, protože všichni ode mě očekávají ten osud, který mi sami nařádkovali, a ve kterém nemám na výběr.

 

"Zní to tak krásně..." zašeptám. "Už nechci být v magickém světě, je tu pro mě akorát tolik bolesti, kterou už nezvládám..."

 

"Buďto se podvolíš svému osudu a nebo se mu vzepřeš, Harry." po těch slovech se na něj podívám a vidím akorát opět jeho zamyšlený výraz. "Nenechej nikoho, aby ti určoval, co máš dělat. Nemusíš si to nechat líbit, Harry, jsi dospělý- tedy skoro- ty se můžeš vzepřít komukoliv. Můžeš se rozhodnout, protože máš svou vlastní hlavu, tak s ní začni myslet!"

 

Když se svou řečí skončí, jen se na něj dívám. Najednou mi hlavou probleskne myšlenka, jak se rozhodnout, jak udělat tu správnou věc. Šílená, šílená věc, ale už jsem rozhodnutý, protože jestli se mám rozhodnout, musím to udělat a já vím, že už prostě není cesty zpět. Nebude...

 

"Nauč mě nitrozpyt!" pronesu tak rozhodně, že i já se nad tónem svého hlasu zarazím. Ale i přesto si budu stát za svým. Musím. Prostě musím vědět, za koho bojuju, za kým bych měl stát. A tohle je pro mě opravdu jediná možnost...

 

"Jsi si jistý?" optá se mě, ale vidím mu na očích, že ve mě našel, co hledal. Odhodlání, to je totiž to, na čem záleží. Ne na nejistotě, ale na tom se rozhodnout a stát si za tím, což v tuhle chvíli přesně cítím a proto se mi nyní nic nesnaží rozmluvit, kromě otázky o ujištění.

 

"Ano." odpovím a dívám se mu přímo do očí. Teď už vím, že tohle je potřeba, a vím, že on mi dokáže pomoci, že on mě naučí. Narozdíl od Snapea, který se o to ani nesnažil.

 

"Dobrá, Harry, pokud je to tvé přání..." jeden koutek jeho úst se zvedne do úsměvu. Někomu by se ten úsměv zdál zlověstný, ale já už se ho nebojím. Ne po těch večerech, které spolu trávíme, ne po tom všem času.

 

"Děkuji..." zašeptám a položím na chvíli ruku na tu jeho a stisknu jí ve znamení vděčnosti. Vím, že tohle bylo mé rozhodnutí, které pravděpodobně změní všechno, ale nedokážu se tomu už bránit. Ani nechci, i když tuším, že nedělám správnou věc, ale prostě musím vědět, za kým budu dál stát a jak se zachovám. Třeba nakonec opravdu zmizím do mudlovského světa, když zjistím, co všechno mi má strana tají a už nebudu mít důvod za ně bojovat...

 

Usměje se na mě zpátky a vezme ruku, kterou jsem na tu jeho položil do druhé a stiskne také. "Nezapomeň však, že tohle byla tvá volba, Harry." věnuje mi pohled, na který jen přikývnu. "A nikdy nelituj."

 

"Nebudu..." zašeptám tiše a tím už nadobro ztvrzuji to, že bude mým učitelem. Už nyní tuším, že to nebude procházka růžovým sadem, ale já to zvládnu a udělám všechno, co po mě v tomhle ohledu bude žádat. Nerozmyslím si to, už prostě nemohu...

 

"Půjdu, Harry..." pronese, když jsme chvíli potichu, a pustí mou ruku, o které jsem nevěděl, že jí stále drží. Podívám se na něj a přikývnu, protože vím, že dnes už toho není víc potřeba probrat a já chci na chvíli ještě přemýšlet nad svým rozhodnutím. Ne- nepotřebuju přemýšlet, ale uvědomit si, co jsem vlastně udělal a jaké to bude mýt následky, se kterými se dříve, nebo později stejně budu muset smířit.

 

Když se přede mnou rozplyne do vzduchu, neubráním se nakonec svému povzdechu zklamání z toho, že už je opět pryč a já zůstal sedět na lavičce sám. Ihned se z ní zvednu a pomalým krokem se vydávám zpět do domu svých příbuzných...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super super

(Maxë, 5. 2. 2016 20:53)

Moc krásné! Jen tak dál :3

Jůůů :D

(Gypori, 2. 2. 2016 14:48)

Tak tohle bych teda nečekala, i když je pravda, že se Harry rozhodnout musel... :)) už se mocmocmocmocmocmoc těším, jak to bude dál ;D snad se Harry rozhodl správně...

:-)

(Nelien, 2. 2. 2016 8:59)

tak tohle bude ještě zajímavé, jsem zvědavá, jak to dál vymyslíš :-D

 

Portrét