Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 13. část

13.část

 

Když se ráno probudím, cítím se nezvykle svěží. Své sny si sice v poslední době nepamatuji, ale je to, jako bych neměl vůbec žádnou noční můru a celou noc jen klidně prospal, což je pro mě celkem neobvyklý pocit a musím uznat, že se mi zamlouvá.

 

Otočím hlavu směrem k oknu a za oknem vidím sedět Hedviku na parapetu, naštěstí bez dopisu, a tak se dokonce sám od sebe po dlouhé době usměju. Nerad bych, aby mi po dlouhé době dobré ráno zkazili přátelé svým dopisem. Vím, že bych měl být za to rád, že píšou, ale nějak se mi to nezdá tak 'upřímné', jak by to mělo být, když si s někým píšete...

 

"Pojď, holka." otevřu okno a ona ihned přelítne na svou klec, kde se posadí a nedůvěřivě se na mě podívá. "Dneska je krásné ráno, nemyslíš?" usměju se na ní, když k ní napřahuju svou ruku, na kterou si sedne a já jí dám zpět do klece. Potěšeně zahouká a já se znovu lehce usměju.

 

"Asi je čas jít dolů." řeknu jí omluvně, než se převléknu z pyžama do normálního oblečení a vydám se dolů do kuchyně.

 

"Dneska uklidíš Dudleyho pokoj, aby ho měl v perfektním stavu, než se vrátí!" rozkáže mi teta, jakmile vejdu do místnosti. Posadím se ke stolu, kde už vidím připravenou suchou bagetku a říkám si, že je asi pro mě a teta se strýcem už jedli.

 

Tak nakonec došlo i na tohle- neví, co by mi dali za práci a tak mi dají uklidit něco, u čeho nechtěli, abych se toho dotýkal. Vlastně bych si nakonec neměl stěžovat, protože to zase tak moc náročné nebude, jen se trochu obávám toho, aby na mě neřvali za to, že jsem tam udělal něco špatně..

 

"Ano, teto Petunie." přikývnu. Už dál nic neříká a tak poté, co dojím, tak se vydám nahoru do Dudleyho pokoje. Dobrá nálada z rána mě ihned přejde, když se dívám kolem sebe a vidím, kolik toho tady budu muset udělat. Nevím ani, jestli mohu vyhodit rozbitý věci a nebo je jen dát do nějaké z jeho už tak přeplněných skříní. Nakonec se rozhodnu, že něco vyhazovat by byl opravdu dost hloupý nápad a tak se pustím do úklidu a doufám, že se ty věci do těch skříní ještě nějak vejdou...

 

Povzdychnu si a nejdříve otevřu všechny skříně, abych měla alespoň nějakou představu o tom, jak to tady všude vypadá. Nechápu, jak v tomhle může Dudley něco najít a nebo se v tom vyznat, když se dívám na to, jak všechno v těch skříní je přeházený a bez nějakého většího řádu. Co nadělám, stejně to budu muset nějak udělat...

 

Nejdříve vyházím všechno oblečení, které postupně složím a roztřídím podle toho, o co se jedná. Kalhoty, trička, mikiny a svetry složím do poliček. Do šuplíků pak naskládám spodní prádlo a ponožky- do každého šuplíku jedno z toho. Ve věšáku pořádně upravím košile i bundy a některé z nich dám zespodu skříně, kde byly pohozené, na ramínka. Boty, které nemá dole v předsíni, pak dám do nejspodnější poličky, která zůstala prázdná.

 

V další skříni pak upravím jeho pár knížek, časopisů a CD disků. Další věci tam poskládám podle toho, jak se tam vejdou. Předměty, které byly různě poházené po zemi a po stole pak naskládám do zbylých poliček. Hračky, které má ještě z dětství pak naskládám do menší skříňky, která je v rohu místnosti.

 

Následně uklidím stůl a police, které má v pokoji. Všechny věci, co má do školy, tak uložím do šuplíků, které jsou ve stole a stejně tak i upravím věci, které jsou v nich ledabyle naházené. Vyhodím jen pár popsaných papírů nebo roztržených do igelitového pytle v koši, který později vynesu ven, až půjdu. Tašky, které se mu válí po pokoji pak pověsím na stojan v druhém rohu místnosti, kde už visí dva batohy.

 

Vydám se z pokoje do chodby, kde ze skříně vezmu čisté povlečení, než se vrátím a převleču a ustelu postel. Následně vyluxuju podlahu, než umyju i zbytek věcí od prachu- onen stůl, židle, jeho osobní televizi s videem, CD přehrávač s bednami, police, parapet, lustr na stropě, vrcholy skříní a skříně celkově, lampičku vedle postele, dřevěná čela postele,...

 

Nakonec ještě vyleštím okna, které se zdají být už zašlé, a oddechnu si, že už mám všechno za sebou. Nevím, kolik času uplynulo, ale určitě mi to pár hodin zabralo. A komu by to také nezabralo ten čas, když by viděl, v jakém stavu pokoj původně byl?

 

"Už to mám hotové, teto." oznámím, jen co sejdu dolů.

 

"Tak se na to podíváme, doufám, že jsi to udělal pořádně!" utrhne se na mě a zvedne se ze židle, než kolem mě projde do schodů nahoru a rovnou do Dudleyho pokoje. Potichu jí následuju a pak čekám před dveřmi na její reakci.

 

"No dobře." prohlásí, když se rozhlédne a nahlédne do všech skříní. "Už máš pro dnešek volno..." oznámí mi a odejde zpět do obývacího pokoje.

 

Přejdu do svého pokoje, kde se na chvíli svalím na postel a koukám do stropu. Je to celkem úleva, že už to mám za sebou a jsem rád, že nemám bratrance dva, kterým bych musel uklízet pokoje. Nevím totiž, jestli bych to ještě jednou zvládl podstoupit...

 

Otočím hlavu směrem k Hedvice, která vypadá, že zrovna spí, což se stává málokdy, když jsem v místnosti. Většinou spí, když tu nejsem a když tu jsem, tak mě pozoruje, pokud není zrovna někde venku.

 

Po chvíli se zvednu a přejdu k oknu, to, že už mám volno, znamená, že už mohu jít ven. Rozhlédnu se po ulici, než pohledem narazím na pana Weasleyho, který zrovna pozoruje se zaujetím nějaké dvě děti, jak skákají u vedlejšího baráku přes švihadlo. Zajímalo by mě, jestli si ho poté také pořídí a přinese si ho domů, aby ho mohl víc zkoumat.

 

Raději nad tím přestanu teď přemýšlet, jelikož jeho ostražitost teď není moc velká a mám nejlepší příležitost se kolem něj dostat někam ven. Podívám se úkosem na Hedviku, která má stále zavřené oči, než ze židle popadnu mikinu, u které mám v kapse stále ještě daný neviditelný plášť a seběhnu po schodech dolů, než se vydám opět do ulic Kvikálkova.

 

Když vyjdu ven, pan Weasley je stále zaujatý těma dvěma dětmi a dívá se na ně, takže je pro mě jednoduché projít někam pryč. Sice si nemyslím, že by si mě jinak všiml, ale jistota je jistota...

 

*

 

Bloudím ulicemi, opět skrytý ve svých myšlenkách, a stále mám na sobě svůj neviditelný plášť, i když už se pomalu stmívá a jsem dost daleko od domova, abych se musel ještě stále skrývat. Po ulicích nikdo už skoro nechodí, takže by to nevadilo, kdybych šel bez něj. Ale na druhou stranu, on mi dává jakýsi pocit ochrany před okolním světem a cítím se pod ním víc v bezpečí, než kdybych byl bez něj...

 

Je vůbec správné takhle Síriuse odhrnout stranou? Sejmout ze sebe svou vinu? Cítím se za to špatně, že vnímám tu úlevu, která se mnou včera rozprostřela, když jsem si uvědomil, že on by si nepřál, abych se obviňoval. Myslím, že by se trápil sám, kdyby mě takhle viděl, ale co když ne? Co když mě obviňuje, že jenom kvůli mě umřel? Ne, nesmím takhle přemýšlet...

 

Určitě je teď šťastnější tam, kde je. Je s mými rodiči, svými kamarády a přáteli, znovu se se všemi vidí a je tam volnější, než jakým byl v tomhle světě. Necítí už žádnou bolest, už se nemusí skrývat v domě, který nenávidí a poslouchat rozkazy Brumbála...

 

Najednou si přeji, abych tu už taky nebyl, abych také nemusel už nikoho poslouchat a byl volný. Nic by mě netrápilo a mohl bych si dělat, co bych chtěl. Byl bych se Síriusem a svými rodiči. Byl by tam i Cedric, kterému bych se omluvil, který za mě zemřel také, stejně tak, jako spousty dalších lidí...

 

Vím, že je válka, že lidé umírají, ale copak si to nemůžu brát za vinu, když část z těch úmrtí je kvůli mě? Kvůli tomu, že jsem přežil a kvůli tomu, že on mě chce zabít? Pokud tedy stále ještě chce...

 

Nevyznám se v něm a je to pro mě matoucí. Nechápu, proč to dělá, proč za mnou chodí, proč si se mnou povídá. Ale je tu pro mě, za což jsem rád, opravdu, i když stále nevidím do hloubky toho, kvůli čemu to tak je. A mé myšlenky jsou opět u něj, stejně jako vždycky, když začnu o něčem přemýšlet, co se netýká domácnosti a Dursleyových...

 

Povzdychnu si, když zjišťuji, že mé myšlenky se už jinam nechtějí pohnout a rozhlédnu se po ulici. Už se setmělo, což jsem doteď ani nezaznamenal. Otočím se na patě a zamířím opačným směrem, abych se opět dostal do svého oblíbeného parku a sedl si na svou oblíbenou lavičku...

 

"Je to lepší, že?" ozve se hlas vedle mě. Rychle se otočím a pohlédnu na něj. Jsem překvapený, že tu je, když to není ani pár sekund, co jsem se otočil a chtěl se vydat tam, jako vždy.

 

"Po dlouhé době jsem měl po probuzení pocit, že žiju..." odpovím mu tiše a zvolním svůj krok. Když už je tu, nemá cenu nijak pospíchat. Buďto tam dojdeme a nebo se budeme jen procházet ulicemi, což už se pár dní také nestalo...

 

"Stále však cítím tvůj nepokoj, Harry..." pronese pomalu s důrazem na svá slova. "Musíš ho nechat jít, a všechny ostatní také... Přeci nechceme, aby tě tvé trápení zničilo, že ne, Harry?"

 

"Snažím se..." zašeptám a sklopím hlavu víc k zemi. Ani nevím, proč najednou cítím tolik studu, zrovna před ním a pod jeho slovy. "Není to tak, jako by jsi to chápal. A o tom jsme se už dřív bavili, tak nevím, proč to znovu řeším..."

 

"Ano, to je pravda..." slyším jeho odpověď. "Neříkám, že máš zapomenout, ale že si máš odpustit. Sám musíš v sobě vědět, Harry, že oni by si tohle nepřáli..."

 

"Snažím se si říkat, že je to pravda, ale pak mám pochyby, co když to tak není..." zamumlám, protože se stydím něco takového přiznat nahlas, ale i přesto cítím potřebu mu to říct. Alespoň někomu se svěřit a on tu zrovna je. I když je to možná tím, že to je zrovna on. "Není to totiž tak, jako bych se jich mohl zeptat a když se zeptám těch, kteří žijí, tak nemohu vědět, jestli mi nelžou a myslí to upřímně. Nikdo ti do očí nepřizná, že tě z něčeho obviňuje, že tě obviňuje z něčí smrti..."

 

"Tedy, když jim na tobě záleží." dodám rychle, když si uvědomím, s kým to mluvím. Jeho také musí stále všichni obviňovat. Nemyslím jeho přisluhovače, ti by si to nedovolili. Myslím obyčejné lidi, kteří už vědí, že je jejich konec a nebo ti, před kterými někoho zabil- on a nebo jeho smrtijedi...

 

Pomalu dojdeme do parku, kde zamíříme k 'naší' lavičce, na kterou si opět vedle sebe sedneme. Podívám se na něho a vidím, jak mě pozoruje.

 

"Nitrozpyt by ti ukázal, kdo svá slova myslí vážně a kdo ne, ale tobě ho nedoporučuji, Harry." začne. "Nemyslím to v tom směru, že by jsi se ho naučit nedokázal, ne... Ale kvůli tomu, že ty sám nechceš vědět, co si lidé myslí..." dívám se do jeho očí a zdá se mi, jako bych za nimi viděl záblesk nějaké staré vzpomínky, která je ovšem ihned pryč, že si říkám, jestli se mi to jen nezdálo.

 

"Bylo by to hodně zlé?" zeptám se tiše a odtrhnu svůj pohled od něj.

 

"Ano..." zašeptá tiše, že ho téměř neslyším, ale jako by za jeho slovy bylo daleko více. Možná, že dřív byl stejný jako já... Depresivní chlapec, který nikam nezapadal, před kterým všichni všechno tajili a nic mu neříkali a tak se rozhodl, že na všechno přijde sám... A to, co pak našel, se mu nelíbilo a změnilo ho to. S tím, jak šel čas a s tím, kolik myslí lidí přečetl. Jak poznal skutečné tváře lidí, se stával sám víc a víc zlým, protože jinak by to sám nezvládl, kdyby se měl postavit proti celému světu.

 

Nedokážu si sebe představit v takové situaci. Věřím svým přátelům, zatím ano, ale nevím, jak bych se k nim stavěl, kdybych si mohl prohlédnout jejich mysli. Kdybych četl, co si myslí, když s nimi mluvím. Ano, bylo by to asi zlé...

 

"Je mi to líto..." zašeptám směrem k němu.

 

"Je to minulost, kvůli které tady nejsme, Harry. Daleká minulost, kterou už nikdo nezmění..." když se na něj nyní podívám, vidím lehký úsměv, který ve mě akorát vyvolá další vlnu smutku. Nemůže mi ho být líto! Jeho ne! Ale i přesto cítím, jako bych soucítil s jeho osudem, s jeho směrem života, kterým se vydal...

 

"Stejně mě to mrzí..." vrátím mu opatrně úsměv a má ruka se zvedne- sama od sebe, jako bych nad ní neměl žádnou moc- položí se na jeho rameno a lehce stiskne. Je to poprvé, co se dotýkám já jeho, a nepřijde mi to ani tak divné, jak by mi to mělo přijít...

 

A najednou přemýšlím nad tím, jestli ulice Kvikálkova jsou jen mým útočištěm a nebo dvou osamělých lidí, kteří se nakonec mohou pochopit víc, než by je kdy mohl pochopit někdo jiný...

 

Když se poté vypaří do okolí, ruku si položím do svého klína a druhou jí obejmu. Stále ještě cítím trochu tepla, které vyzařoval, i když by si každý člověk musel říct, že je chladný, tak není. Povzdychnu si a zvednu se z lavičky, než se vydám zpět do domu svých příbuzných, s hlavou a srdcem naplněnými ještě větším smutkem. Najednou si uvědomuji naší situaci, které nikdo pomoct už nedokáže, protože naše osudy jsou již řízeny jinou mocí a ne námi samotnými...

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^^

(Maxë, 12. 1. 2016 22:37)

Mám moc ráda tuhle povídku, těším se, až bude trochu akční :3