V ulicích Kvikálkova - 12. část
12.část
"Dneska vypereš prádlo a umeješ znovu koupelnu a záchod." oznámí mi teta, jakmile sejdu dolů ze schodů do kuchyně, kde začnu připravovat snídani. Vím, že se mě o to dnes nikdo neprosil- tedy, ne, že by oni někdy prosili- ale už to mám nějak zažité a tak to dělám.
"Ano, teto." přikývnu a dál dělám svou práci. Naštěstí své první čištění mám za sebou, takže vím, že to dnes nebude už tak namáhavé.
"Aaaa, tady je můj Dudley!" slyším za sebou tetu, která mého bratrance určitě teď objímá. "Jak se těšíš na dovolenou? Doufám, že budeš mamince často psát!"
V tu chvíli si uvědomím, že odjíždí pryč a ve mě to na chvíli zajásá. Na další měsíc ho nebudu muset vidět, protože pojede na nějaký bojový tábor pro mládež. Jen mám trochu obavy z jeho návratu, aby se nesnažil si své nově nabité dovednosti zkoušet zrovna na mě. On, Pierce a celá jejich parta mě sice už nechali být na pokoji, ale to neznamená, že si na mě hned nebude chtít všechno vyzkoušet, až se vrátí zpátky.
"Neboj mami." slyším ho odpovídat. "Napíšu ti alespoň čtyři dopisy, když tam budu."
"Můžeš klidně i víc, miláčku!" téměř na něj žvatlá, což mi přijde docela nechutný. Nedokážu si představit, že by se ke mě takhle chovali rodiče i v tomhle věku, ale Dudley je rozmazlený, takže mu určitě takovýhle přístup nevadí. Ale do ví? Třeba by Lily a James Potterovi ke mě byli úplně stejní, a já bych teď byl stejný, jako Dudley. Přesně takový, jakýho mě stále vykresluje Snape...
"Tady máš ode mě svačinu na cestu, dělala jsem jí sama." podává mu velký papírový sáček, který je úplně přecpaný k prasknutí a on si ho jen vezme, strčí do batohu, a ani nepoděkuje. Ne, doufám, že takovýhle bych nebyl...
Snídani znovu rozložím na talíře, které položím na stůl a jdu zpátky do svého pokoje, jelikož vím, že dneska snídani nedostanu s tím, jak se Petunie snaží co nejvíc si užít poslední chvíle se synem. Ani mi to moc nevadí, stejně nemám vůbec hlad...
Po chvíli mi do pokoje vtrhne Vernon a ukáže na mě prstem. "Kluku, jedeme teď odvézt Dudleyho, takže se tu budeš chovat slušně a nic nerozbiješ! Nebo uvidíš, až se vrátíme!"
"Ano, strýčku." odpovím mu.
"A ven půjdeš, až se vrátíme! Pro jistotu dole zamknu." dodá ještě, než mi s dveřmi třískne a pak už jen slyším dusot nohou dolů po schodišti a nadšené klábosení tety, jak jim Dudlánek odjíždí pryč na tak dlouhou dobu a že jim bude chybět.
Povzdychnu si a sednu si ke stolu, odkud z šuplíku vytáhnu dopis, který mi přišel od Hermiony s tím, že bych na něj konečně mohl odpovědět.
Milá Hermiono, Ginny a Rone,
Doufám, že i vy se máte na ústředí dobře a nikdo vás do ničeho nenutí. Pozdravujte ode mě Billa zpátky. Nebyl žádný nájezd? To je zvláštní, vůbec se to na Voldemorta nepodobá. Nevíte náhodou, jestli třeba Snape neví něco víc? Určitě musí něco plánovat...
Pokusím se vám psát častěji!
S láskou, Harry
PS: Rone, možná by jsi to mohl vyzkoušet na dvojčatech, ale počkej na mě, jsem taky zvědavý a nechci si to nechat ujít! Neřekli ti k tomu alespoň něco?
Zašklebím se, když si po sobě podruhé přečtu, co jsem napsal- myslím, že teď mám o mnoho víc kontaktu s Voldemortem já, jak Snape, ale i přesto nic nevím, což mi nakonec přijde stejně frustrující. Ale nedá se nic dělat, jsem rád za to, co mám...
Nehledě na to, že by mě to nemuselo vůbec trápit. Oni mi nic neříkají. Nechávají mě stále stranou a je jim úplně jedno, jak se cítím, co prožívám a nebo se o to prostě jen nestarají... Možná, že pak jednou zjistí, že je to jejich největší chyba. Nebo alespoň Brumbál, protože to podle něj všichni jednají a on určuje, co jak bude a nebo nebude.
"Mám pro tebe dopis, holka..." usměju se na Hedviku, která mě pozoruje z klece. "Nechce se mi to vůbec odesílat, je to normální? Oni se o mě nestarají... Kdyby se starali, dělo by se vůbec všechno tak, jak se děje teď?" optám se jí a ona nakloní hlavu ke straně. "Nemyslím si. Kdyby se o mě starali, nebyl bych tady stranou, ale v centru dění na ústředí a nemusel jen občas odeslat dopis Ronovi a Hermioně a Ginny, ale byl bych s nimi a všechno jim říkal do očí..."
Hedvika z klece chlácholivě zahouká a já se na ní usměju, než jí otevřu dvířka a vezmu si jí na ruku. "Kdyby se starali, tak by za mnou někdo alespoň chodil a mluvil se mnou. Informoval mě o tom, co se děje. Ale to oni nedělají, Hedviko, a nemyslím si, že bych měl doufat v to, že by někdy mohli..."
Podám jí dopis, který si ode mě převezme a otevřu jí okno, aby mohla vyletět ven. Naposledy na mě hodí pohledem, ale pak už se vznese a vzdaluje se dál a dál. Dívám se z okna, dokud jí ještě vidím a pak ho zavřu a vyjdu ven z pokoje do předsíně, kde si vezmu ze skříně čistící prostředky.
Trvá mi to asi tři hodiny, než umyju záchod a koupelnu a vyperu prádlo, které následně vyvěsím na šňůry sušáku. Když mám hotovo, jdu zpátky do svého pokoje a lehnu si na postel- možná, že než se Vernon s Petunií vrátí, tak budu mít možnost se ještě chvíli prospat...
*
Probudí mě až to, když mi teta začne bušit na dveře. "Už můžeš jít ven!" uslyším její pronikavý hlas. Vezmu si na sebe brýle a pdívám se směrem k oknu, kde vidím, jak se začíná už stmívat a uvědomím si, že jsem musel zase prospat téměř celé odpoledne.
"Ano, teto Petunie!" zavolám na ní zpátky a protáhnu se, než se zvednu z postele a přejdu k oknu. Rozhlédnu se po okolí a o kousek dál uvidím mezi auty stát Tonksovou, která vypadá opět stejně, jako předchozí dny.
Vezmu si ze skříně mikinu a z díry v podlaze pod prkny neviditelný plášť, než vyjdu ze svého pokoje a seběhnu po schodech dolů do předsíně. Obuju si boty a plášť přes sebe přehodím, než otevřu dveře a pomalu se vydám na druhou stranu, než stojí Tonksová, která vypadá právě zaujatá něčím, co je položené v jednom z těch aut, co tam stojí.
Zavrtím hlavou, když otočím hlavu zpět do svého směru chůze a ztratím se v myšlenkách...
Nohy mě nakonec po dlouhé době zavedou na dětské hřiště, kde přejdu k houpačce, na kterou si sednu a začnu se pomalu houpat. Můj život nemá žádný smysl, říkám si, když se v mysli dívám zpátky na své poslední dny, které trávím ve společnosti Dursleyových. Jistě, měl bych mít smysl v tom, zabít Voldemorta a vyhrát tuhle válku, aby všichni lidé mohli být šťastní a užívat si volnosti, ale i přesto bych já nakonec skončil jako troska, pro kterou nemá žádný smysl žít dál. Ne, když už tu není Sírius, se kterým bych nějakou rodinu mít mohl, se kterým bych oslavoval osvobození...
Ale osvobození od čeho? Od války, která je stejně stále zamrzlá v jednom bodě. Voldemort nedělá nyní žádné kroky, světlo se zbrojí. Jak tohle bude pokračovat? Nemůže to takhle být na dlouho, to vím, ale nějak si nedokážu už představit toho člověka, který se mnou tráví večery, jako nějakého tyrana, který zabíjí. Vím, že je to stále on, že je možná jen 'ticho před bouří', která se co nevidět odehraje, ale nedokážu si ho přiřadit k tomu, že to on za to bude moci.
Najednou přemýšlím nad tím, jestli stále chci, aby mě zabil, aby skončil mé trápení a nevím. Ještě nedávno jsem si nedokázal představit další život a chtěl to skončit sám. Později jsem chtěl, aby to on skončil za mě. Ale teď? Teď se téměř nemohu dočkat večera, kdy za mnou opět příjde, kdy se mnou bude opět mluvit, kdy budu opět mít pocit z toho, že nějak žiju a jen neexistuju.
Je to zvláštní, že mi takovéhle pocity přivozuje zrovna on, ale je to tak. Nedokážu si představit, jak bych na tom teď byl- psychicky- kdyby tu pro mě nebyl. Je to stále Temný pán, ale nedokážu si ho tak představit, když se tu vedle mě objeví a prostě tu jen se mnou je, když mi neubližuje, když se mi neposmívá, když mě neuráží, když se mě nesnaží zabít, když tu pro mě pouze je a já nejsem sám...
"Opět ztracen v myšlenkách?" ozve se z vedlejší houpačky a já sebou trhnu, když se na něj otočím. "Jsem tu již tak dlouho a ani jediný náznak toho, že by jsi mě zaznamenal. Tak málo ostražitosti, co máš v těchto dnech, Harry, se může stát třeba osudnou..."
"Myslíš, že mě to nějak zajímá?" nadzvednu obočí a v duchu si nadávám, jak jsem si nemohl všimnout, že už tu nějakou dobu je.
"Mělo by... Přeci nechceme, aby se ti něco stalo, že ne?" prohlídne si mě od shora dolů, než pohled opět přesune k mým očím. Odfrknu si a zavrtím hlavou. "Myslím, že ani ty sám to nechceš, nebo se mýlím?"
"Nemyslím si, že by jsi dovolil, aby se mi něco stalo, když mě chceš jen pro sebe, co se týká těhle věcí..." pokrčím rameny a on se na tu odpověď usměje, což ve mě opět vyvolá vlnu nečekaného tepla. Raději odvrátím svůj pohled.
"To máš pravdu..." slyším zašeptanou odpověď. Chvíli mlčíme a jen sedíme vedle sebe, každý na své vlastní houpačce a já neodolám a obrátím svůj pohled opět na něj.
Nedívá se na mě, ale před sebe, což mě těší, jelikož mohu chvíli obdivovat to, jak tu sedí vedle mě. Je to tak lidské, být na houpačce, na dětském hřišti- mudlovském dětském hřišti- a mnou projede vlna nečekané zvědavosti. Ano, zajímá mě, jak tohle bere, to, že tu se mnou je, v mudlovském světě, mezi těmi lidmi, které tolik nenávidí, i když tu žádný z nich není, ale tenhle svět je jimi vytvořený. Připadá mi to, jako by mu to vůbec nevadilo, takhle sedět na houpačce, na které se lehce pohupuje, stejně, jako já na té svojí.
Začnu pozorovat jeho tvář, která je, stejně jako jiné dny, naprosto uvolněná. Nevadí mi pohled na něj- vůbec, ani trochu- je možné, že jsem si na něj už zvykl? Že ho v sobě pomalu přestávám brát jako monstrum, ale jako obyčejného člověka, který má pouze trochu jinou tvář, který trochu jinak vypadá, ale i přesto je to žijící bytost, která si přeje žít, jako všichni ostatní? Možná, že o trochu dýl, než všichni ostatní, ale na tom nesejde- každý máme přeci nějaké cíle, i když v tuhle chvíli já osobně žádný nemám...
"Jak dokážeš být tak klidný?" zeptám se ho a on otočí své oči směrem ke mě, možná i trochu překvapeně, z čehož jsem nakonec překvapený i já, že se tak dokáže tvářit a nebo možná z toho, že já sám jsem na něj opět promluvil, když jsem chtěl ještě chvíli sedět a jen se na něj dívat.
"Nitrobrana." Odpoví po chvíli. "A také to, že je večer..."
"Aha..." vydechnu, protože vlastně nevím, co bych na to měl odpovědět, jelikož ani pořádně nechápu, jak tu druhu část myslel a ptát se ho dál nebudu. "Také bych si někdy přál umět na nic nemyslet a být prostě jen v klidu..."
"Možná by stačilo si více utřídit své myšlenky, Harry..." nakloní hlavu ke straně a dívá se na mě, jako by se snažil na něco přijít, ale neřekne to. "Příliš nad vším přemýšlíš, tvé myšlenky jsou jako změť všeho, co tě zrovna napadne a nejsou vůbec nijak koordinované. Nesmíš se pak divit tomu, že se nedokážeš uklidnit natolik, aby jsi nemusel nad ničím přemýšlet..." dodá, když se na něj nechápavě dívám.
"To bych asi nedokázal..." zašeptám spíš pro sebe, ale zamyslím se nad tím a vím, že v tom má pravdu. Poslední dobou je má hlava naplněná k prasknutí, samé obrazy událostí, přeskakující myšlenky z jedné na druhou, utrpení...
"Tak to zkus trochu jinak..." začne a jeho hlas zní, jako by byl na chvíli zamyšlený. "Je pravda, že nad ničím nepřemýšlet ty nedokážeš, na to máš až moc chaotickou mysl i bez těch svých nejpřednějších myšlenek, které přímo křičí do světa..."
"Ale nevím jak jinak..." tentokrát jsem to já, kdo naklání hlavu na stranu a mezi očima se mi určitě objevila známka zamračení. Nepřemýšlet nedokážu, má pravdu, ale nedokážu ani vymyslet žádný jiný způsob, jak bych se dokázal do toho klidu navodit. Myslím, že mu v tomhle závidím, že alespoň někdy to on dokáže...
"Odpusť si, úplně ve všem, co jsi kdy udělal..." poví mi rázně a upřeně mě pozoruje, mojí reakci.
"To nedokážu, ne, když..." nedopovím, jak se mi před očima opět objeví obraz Síriuse padajícího za závoj na ministerstvu kouzel.
"Pak už nemám, jak jinak ti dnes poradit..." zašeptá a nakloní se ke mě. Jeho ruka se dotkne mých vlasů, jako by mě chtěl pohladit, než se ihned stáhne zpátky a na jeho tváři se objeví náznak úsměvu. "Ale věřím tomu, že by jsi to dokázat mohl, Harry..." dodá, než se opět rozplyne do vzduchu a nechá mě tam sedět samotného.
Sklopím pohled k zemi a ucítím, jak se mi do očí žene pět vlhkost. Vím, že by Sírius nechtěl, abych se za něj dál trápil, že by si přál, abych si odpustil. A teď mi to radí dokonce i pán zla, který by se měl spíše vyžívat v tom, že trpím.
Chtěl by Sírius vůbec, abych si odpustil? Vždyť to já mohu za jeho smrt, to já mohu za to, že už tu není, když mohl... Ne, Sírius by chtěl, abych se netrápil, abych dál žil, když on nemůže, abych prožil svůj život a jednou, až se s ním setkám, abych mu o všem vyprávěl! Najednou chápu, protože to sám bych si přál já, kdybych za něj umřel. A byl bych šťastný, že bych umřel a on mohl žít dál, protože by má smrt pak nebyla zbytečná... Ale co ostatní? Nikdo jiný mi odpustit nemůže, Lupin hlavně...
Cítím pár slz, které už opustily mé oči, ale i přesto stále nebrečím. Možná, že nakonec se dokážu s jeho smrtí smířit, že si ho uchovám ve vzpomínkách a budu se snažit žít tak, jak on nemohl. Vím, že teď nad tím takhle přemýšlím a že do zítřka se to opět může změnit a já se opět budu obviňovat. Ale teď to nedělám a po dlouhé době se cítím téměř v míru. Jako by mě jedna část myšlenek opustila a nechala mě konečně si pořádně vydechnout...
Zvednu se z houpačky a pomalu se vydávám zpět do domu svých příbuzných, kam se i přes to, že jsem téměř celé odpoledne prospal, těším do své postele. Možná, že si své myšlenky na dnešní setkání budu moci v hlavě i daleko víc probrat, než se odeberu do říše snů...
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji za komentáře, jsem ráda, že se vám příběh líbí :)
Ještě nějakou dobu bude pokračovat příběh tímhle stylem- přeci jen je to psané po jednom dni a chvíli trvá, než k sobě lidé naleznou cestu... Navíc je podle mě na příbězích to nejkrásnější, jak se k sobě pomalu dostávají a taky podle toho vedu tento příběh :)
Tak snad i nadále se vám bude líbit a zůstanete u něj ;)
Další úžasná kapitolka ;))
(Gypori, 6. 1. 2016 15:09)Naprosto úžasný, sice je už dvanáctá kapitola a stále o tom samým, ale pořád se nemůžu vždy dočkat další :D mohli by se posunout... více romantiky a taky akce ;)) jinak strašně suprový :**
Děkuji
(K-Katti, 10. 1. 2016 21:55)