Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ulicích Kvikálkova - 11. část

28. 12. 2015

11.část

 

"Vstávej! A připrav nám snídani!" slyším za dveřmi řev tety. Dneska už jsem dávno vzhůru, ani nevím, kolik jsem toho naspal a kolik prokoukal do prázdna. Mé pocity mě začínají mást. Jako bych to ani nebyl já, kdo takhle přemýšlí, ale byl jsem mimo své tělo a jen to vše pozoroval.

 

"Ano, teto, už jdu!" zavolám zpátky a zvednu se z postele, kde jsem doteď ležel. Hedvika je ještě stále pryč z jejího nočního lovu. Obléknu se a sejdu dolů.

 

Přejdu do kuchyně ke sporáku a začnu dělat svůj už naučený rituál- vajíčka se slaninou. Už v tom mám dost praxe a tak dál můžu přemýšlet nad svými pocity. Nad tím, že bych se měl začít chovat jinak. Lépe řečeno, že jako chlapec-který-přežil, jako hvězda světla, a že bych neměl už chodit ven.

 

"Dneska posekáš znovu zahradu!" přikáže mi Vernon, když zrovna obracím vše na pánvi, aby se to opeklo i z druhé strany.

 

"Ano strýčku." odpovím mu, než začnu snídani rozdělovat na tři talíře.

 

"Můžeš si vzít jednu bagetu a plátek sýra z lednice." řekne mi teta, když položím na stůl připravené jídlo.

 

"Děkuju." odpovím a vezmu si, co mi dovolila. Jdu zpátky do pokoje, kde to v klidu sním a část bagety položím Hedvice do klece, na dobu, až se vrátí a bude mít třeba hlad.

 

Sejdu dolů a jdu do garáže, odkud vytáhnu sekačku a vytáhnu jí na zahradu. Mezi tím, co sekám, se mé myšlenky stále otáčejí ke včerejšímu večeru. Přemýšlím nad tím, jak je možné, že bych si přál být víc v jeho společnosti, než ve společnosti svých přátel. Přátel, kteří za mnou stojí, kteří jsou vždy po mém boku a čelí se mnou nebezpečí a všem nástrahám, které nám doposud kouzelnický svět připravil. Ne, já prostě musím víc stát o pozornost pána zla, který mě chce od mého narození jen zabít, zmrzačit, ublížit mi, tyranizovat celou kouzelnickou Anglii a ještě lépe celý svět. To prostě nemůže být normální...

 

Stejně tak i jeho chování, které se mi k němu vůbec nehodí. Neměl by za mnou chodit a trávit depresivní večery v mé přítomnosti. Měl by mě unést, nechat hladovět, posmívat se mi a říkat mi, jak moc jsem ubohý. Jak moc slabý jsem a nechávám své přátelé za sebe umírat, místo toho, abych se postavil svému osudu a umřel já. Ale on se tak vůbec nechová a já už nevím, co si z toho mám vzít...

 

Myslel jsem si, že je to nějaká past, ale copak to může být nějaká past, když za mnou chodí, když se mnou mluví? Když už past dávno mohla sklapnout, s tím, jak moc jsem nechráněný a sám pobíhám ulicemi Kvikálkova, kde mě každý den nakonec objeví. Mohl něco udělat, ale nic nedělá, jen se mnou tráví ten čas...

 

Hermiona psala, že teď nejsou žádné útoky, a já nevím, co si z toho mám vyvodit. Vídám ho každý večer, ale i přesto vůbec nevím, co plánuje, co dělá. Proc nejsou žádné útoky? Očividně má dost času, když ho tráví se mnou.

 

Měl bych Hermioně odpovědět! Vzpomenu si najednou, ale i přesto cítím, že se mi nechce. Nechci odpovídat jí a ani nikomu z řádu, ze svých přátel, když mám pocit, že je každým dnem zrazuji, když mám pocit, že raději trávím čas se svým nepřítelem, než tím, že bych jim měl odpovědět na jejich dopis.

 

Dosekám trávu a všechnu shrabu na jednu hromadu a nasypu do umělohmotného pytle, který položím vedle popelnice. Už mě to tu vážně nebaví, tady, se svými příbuznými. Každým dnem se cítím unavenější a přitom vím, že by mi mohli dávat daleko víc práce, než kolik mi jí dávají v posledních dnech. Klidně by mi mohli každý den nařídit, ať sekám trávu, ať myju nádobí, ať vařím i každý oběd a večeři, že by mi mohli zakázat jít ven a zamykat mě do pokoje. Ale i přesto už jsem z nich unavený, unavený ze všeho a nejvíce ze svého života, který najednou nedává žádný smysl...

 

Vejdu zpět do baráku a jdu do obývacího pokoje, kde sedí Vernon.

 

"Už to mám hotové, strýčku!" povím mu, mezitím, co se okem podívám na televizi, kde zrovna dávají nějaký starý černobílý film.

 

"No to je dost, dneska ti to trvalo!" utrhne se na mě. "Běž do svého pokoje, ať o tobě dneska už neslyšíme. A nebo klidně ven. Hlavně někam pryč, ať tě nemám na očích!" rozkáže mi.

 

Alespoň to je pro mě dobré, už nemá tolik těch násilnických sklonů, kdy mě tahal za uši do přístěnku pod schody a zamykal mě. Ignorace je rozhodně lepší, jak to, co bylo předtím...

 

Přikývnu a raději už nic neříkám, když vidím, jak se obrací zpátky k televizi. Vyběhnu po schodech nahoru do svého pokoje a vezmu si neviditelný plášť, předtím, než se zběžně podívám z okna, kdo je dneska ve službě.

 

Nevidím nikoho! Uvědomím si, když se začnu rozhlížet víc, než zběžně, a na nikoho na ulici nenarazím. Možná, že měl dneska zase hlídat Mundungus? A nebo prostě jen polevili na svých stráží, když zjistili, že jsem celé dny zavřený doma a kromě výletu s tetou do obchodního centra nikam nechodím?

 

Raději nad tím nebudu teď uvažovat, když je vzduch čistý a já mohu vypadnout! A s touhle poslední myšlenkou seběhnu schody dolů, obuju si boty, přehodím přes sebe neviditelný plášť a vydám se znovu do ulic...

 

Vlastně ani nevím, proč jsem nezůstal v domě o něco déle. Říkám si po chvíli, když si uvědomím, že je teprve něco po poledni, možná jedna, nanejvýš dvě hodiny. Vím, že v tuhle dobu se nikde neobjeví, že je moc brzo, a tak se trochu skleslý vydám dál do ulic, kde mě ještě dalších pár hodin nic nečeká...

 

*

 

Když už se začíná stmívat, vydám se opět do parku. Vlastně stále netuším, proč chodím tam, když vím, že on mě může najít kdykoliv a kdekoliv. Možná je to prostě proto, že tam je takový klid a nikdo tamtudy po setmění nechodí, i když začínám mít pocit, že za to může nějaké kouzlo, které vždycky vrhne do našeho okolí. Přeci jen nemůže být normální, že když jsem s ním, nikdy nepotkáme jedinou živou duši...

 

Posadím se na svou oblíbenou lavičku a zavřu na chvíli oči, které hned vzápětí otevřu, když ucítím závan vzduchu a po chvíli mi něco přistane na rameni. Rychle se otočím, jen abych zjistil, že mi na něm přistála Hedvika.

 

"Ahoj, holka..." usměju se na ní a podrbu jí za krkem. "Už jenom chvíli..." zašeptám směrem k ní a tím odhalím všechny své myšlenky v jedné větě. Ano, těším se, až sem dorazí. Nemůžu za to, prostě to ve mě je...

 

Hedvika lehce zahouká a jemně mě štípne do ucha. Myslím, že i ona se začíná smiřovat s tím, že jsem nepoučitelný. Že tu venku prostě budu a nepůjdu zpět do domu svých příbuzných.

 

"Nikdy jsem ti ani neřekl, jak krásná je tvá sova, Harry..." ozve se z druhé strany, na kterou se ihned otočím. Hedvika z toho pohybu zahouká a zamává křídly, jak se snaží udržet rovnováhu na mém rameni.

 

"Byla můj první dárek, Hagrid mi jí pořídil, když jsem byl poprvé v životě v Příčné ulici." odpovím mu a znovu Hedviku podrbu za krkem. Podívám se na ní, ale její oči jsou upřené jen na něj a mám pocit, že kdyby mohla pohledem vraždit, už by tu temný pán dávno nebyl. Lehce se zasměju nad jejím chováním.

 

"Je velmi ochranná..." zašeptá Voldemort a já se znovu otočím na něj.

 

"Umí být, když si myslí, že mi hrozní nějaké nebezpečí." odpovím mu. "Hedviko, leť domů, budu v pořádku..." zašeptám o dost potišeji směrem k ní. Upře na mě své oči a dá mi dlouhý pohled, než roztáhne křídla a z mého ramene se vznese do vzduchu. Dívám se, jak nad našimi hlavami udělá dva kruhy, než odletí dál do tmy.

 

"Doneslo se ke mě, že v poslední době nebyl žádný nájezd..." nadhodím potichu a upřu své oči z nebe směrem k němu.

 

"Také, že žádný nebyl." dostane se mi odpovědi.

 

"Co se stalo, že velký Pán zla neuspořádal žádné další vraždění nevinných životů?" zeptám se posměšně, i když tak vlastně vůbec znít nechci. Ve skutečnosti mě to vážně zajímá, proč se tak chová, ale ten tón jsem si nějak odpustit asi nemohl...

 

"Netahej mezi nás válku, Harry..." zašeptá jemně- tedy, tak jemně, jak to na temného pána jde. "Přeci nechceš vést dlouhé rozhovory, při kterých se akorát dostaneme do dalších sporů, dalších hádek a možná i boje, když tenhle večer je tak klidný..."

 

"Ne, to nechci..." sklopím pohled k zemi. "Neměl jsem s tím začínat, omlouvám se..." dodám ještě, jako bych narušil nějakou chvíli, která mezi námi probíhala, i když to je teprve začátek našeho rozhovoru.

 

"Tvou omluvu přijímám..." usměje se na mě, načež v sobě pocítím záchvěv radosti, z toho jediného pohledu na jeho tvář, která se stočila do úsměvu. Nedostihl jeho oči, ale to mi nevadí. Opatrně se na něj usměju zpátky...

 

"Nikdy nepovídáš o sobě..." nadhodím, když ta chvíle začíná zanikat a my vedle sebe jen sedíme a pozorujeme se navzájem. Vlastně jeho tvář ani není tak odpudivá, když si na ní člověk zvykne. Nebo když neodráží jen zhnusení a vztek, ale když se usmívá a je uvolněná...

 

"Není toho moc, o čem bych ti mohl vyprávět, Harry." odpoví a ještě jednou se na chvíli usměje. "Nemyslím si, že je vhodné ti vyprávět o svých dlouhých dobách strávených v knihovně s Červíčkem, o svém dalším studiu, které zatím nemůžeš pochopit. O tom, jak těžké je vést válku, o které nyní nechci mluvit..." jeho ruka se zvedne a přiblíží se k mé tváři, o kterou se jemně otře. "Nemyslím si, že by bylo něco, cokoliv, co by jsi si přál slyšet ode mě..."

 

Na chvíli jsem tak v šoku, že ani nedýchám. Znovu se mě dotkl! Úplně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, co mohl v tom okamžiku udělat. Jako by nad tím ani nepřemýšlel a udělal to automaticky.

 

"Ale... Já... Já bych si přál slyšet také něco víc..." vykoktám nakonec a pokusím se o rozhodný pohled, který mi v tu chvíli asi vůbec nejde. Zasměje se, ale ani ten jeho smích už mi nepřipadá děsivý- ne, když je tak přirozený. A teď už vím, že není vynucený, ale že jsem ho opravdu pobavil. Možná, že ten úsměv, co se mi rodí na tváři, je spokojený, ale odmítám být spokojený za to, že jsem ho rozesmál.

 

"Možná někdy jindy, Harry, ne dnes." odpoví poté, co se dosměje a já už mám na jazyku zvuky protestu, které utne svým pohledem. "Někdy příště..."

 

"Dobře..." odpovím nakonec, protože se s ním nechci hádat- to je to poslední, co bych si v tuhle chvíli přál.

 

A tak dál mlčíme a jen se pozorujeme. Nevím, nad čím přemýšlí on, ale z jeho výrazu mohu poznat, že jen tak nesedí a nečeká, co víc povím, ale že sleduje mé reakce. Možná, že dokonce čte mé myšlenky? Nevím, ale doufám, že tohle není pravda. Nechci, aby viděl cokoliv v mé mysli- cokoliv z toho, co si myslím, co si myslím o něm...

 

Nějak z něj už prostě strach mít nemůžu- ne potom, co se mnou tráví tyhle chvíle. Ne po tom, co je ke mě tak milý, co se stará. Co se stará víc, než mí vlastní přátelé, co se stará Brumbál a řád. Ne po tom, co on je jediný, komu jsem brečel do ramene kvůli Síriusvi, když nepočítám Lupina ten osudný den...

 

"Půjdu..." zašeptá náhle a já se opět proberu ze svých myšlenek a kývnu. Nechci, aby chodil, ale vím, že budu dál zabraný do svých myšlenek. Že by jsme už stejně dnes o ničem víc nemluvili, ale jen seděli a pozorovali jeden druhého. Nebo spíše, že já bych byl ztracený ve svých myšlenkách a on mě pozoroval...

 

Když se opět rozplyne do vzduchu, nezadržím už svůj povzdech. Zavřu oči a zakloním hlavu. Ani si nepamatuji, kdy jsem byl tolik zmatený ve svém životě. Nikdy se mi nestalo, že by se ve mě mísilo tolik různých pocitů, kdy bych vůbec nevěděl, co mám dělat dál, jak pokračovat...

 

A Sírius už tu není, aby mi poradil a řekl mi, jestli jsem na správné cestě a nebo ne. On by mi už řekl, co mám dělat, i když vím, že by se mi jeho odpověď pravděpodobně nezamlouvala, jeho bych poslechl... Ale copak já mohu vědět, co by mi nakonec poradil? Chodit dál ven a vídat se s ním či nikoliv? Nevím, já opravdu netuším a bojím se, že se můj život řítí do záhuby a nic s tím nemohu už udělat, jelikož čas už rozhodl za mě a já se jen dál povezu na jeho horské dráze...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Nelien, 2. 1. 2016 0:43)

další skvělí dílek :-)