Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zklamání

21. 3. 2010

 

ZKLAMÁNÍ

 

Další zklamání...

Já nepřežiji...

Další zklamání...

Bude mé poslední...

 

Jen těchto pár řádků jsem napsala do deníku... Jen těchto pár slov jsem si vyryla do kůže, když jsi mě opustila... Jako všechny před tebou, jako by to udělaly všechny i po tobě... A rozhodla jsem se... Opravdu rozhodla... Je dodržet za každou cenu... Za všechna utrpení, za všechny mé ztráty a za všechny prolité slzy v mém ubohém životě...

A jako by toho nebylo dost... Má matka umírá...

 

***

 

"Carol, i když tu nebudu, žij dál, jako jsi žila, když jsem tu byla s tebou..." jen pár slov, jen pár slz a nekonečná prázdnota...

 

***

 

Je tak lehké umřít... Nechat za sebou lidi, kteří vás budou oplakávat... A vám to bude jedno... Protože už nebudete... Už nebudete nic cítit, už nebudete nic vnímat, už nebudete vůbec žít... Bude vám to jedno, jestli svět spěje do záhuby, jestli další lidé umírají, jestli někdo týrá své děti a zvířata... Už to bude všechno pryč, už nebude nic... Vůbec nic...

 

Rozhlédnu se kolem sebe- všude je tma... Jsem tu jen já na své vlastní posteli... Sedím a jen vnímám to ticho kolem sebe, tu prázdnou místnost, kde není nic živého, kde je všechno mrtvé... Kromě mě... Zatím...

Už tu není nikdo, kdo by se ke mě tulil, kdo by mě obejmul... Kdo by ke mě zašeptal pár tichých slov, abych se ujistila, že ještě svět existuje, že tu ještě pořád jsem a neumřela jsem... I když nevím, jak by se to vlastně stalo, ale to je nepodstatné... Jsem tu jen já, mé svědomí a slastné ticho... Jako by ani ten prach se nevznášel...

 

Je tak lehké všechny opustit bez výčitek svědomí- je tak lehké spáchat sebevraždu, když k tomu máte důvod... A nepopsatelnou touhu to udělat... Jako by na tom závisel váš život... Ale to také závisí... Kdo by se o vás staral... Stejně by vaše tělo našli až za dost dlouhý čas, a už by jste se někde rozkládali... Ale vám by to bylo jedno, protože už by jste to nevěděli... S životem končí vaše existence... Nevěřím, že by tu bylo ještě něco, co by následovalo.. A jestli ano, tak je vám to stejně jedno, protože do vaší smrti to vědět nebudete... Dozvíte se to až potom... A to už by jste měli začít přemýšlet...

 

Opět se rozhlédnu- žádná změna... Pořád sedím, a nikde není nic... Žádný živý tvor- žádné zvíře, žádná kočka či pes... Vůbec nic... Dřív tu bylo živo, když tu ještě se mnou někdo bydlel, ale to už je dávno...

A já jen čekám na to, až se tu objeví někdo další... Možná pak dojdu svému klidu... Budu opět šťastná a užívat si nový vztah naplno... Protože bude poslední... Poslední, co budu mít... Poslední, co za svůj život udělám, proto si ho budu užívat naplno, přes všechny neshody, přes hádky a ponižování se budu snažit naplno žít... A když to nepujde, skončím to... Svůj vztah, svůj život... Nebude nic lehčího... Nebude nic, co mě víc uspokojí, co mě naplní pocitem volnosti...

 

Bude to tak lehké... Bude to jako sen, jako by to nebyla skutečnost... Bude to ten pocit vysvobození, na který čekám celý život... Bude to ta volnost, kterou jsem nikdy neměla... Bude to umění... Možná poletím, možná vykrvácím... Možná se usměju, možná se rozbrečím... Bude to krása, bude to tanec, bude to poslední etapa mé existence... Bude to završení toho všeho- mého života a já se nemohu dočkat, až se tak stane.. Až se můj osud naplní, až má tělesná schránka již nebude mou součástí... Uvidím krev, či pocítím tříštění kostí... Udusím se, či se mi plíce naplní krůpějemi vody... Jak to bude krásné, jak to bude přirozené... A vám to může být jedno... Jen jsem se zasnila... Na umírání nic není, je to jen pouhý okamžik, který pomine... Všechno se vrátí do běžného koloběhu času a jen tu bude o nepodstatnou bytost míň...

 

Měla bych jít spát...

 

***

 

„Ahoj Tati, jsem doma.“

„Ahoj Carol, musím ti něco říct.“

„Copak se děje?“

„Mám přítelkyni, budeme se brát.“

 

Jen pár slov, a další bolest… Tak brzo… Tak brzo po smrti, tak brzo po prázdnotě v srdci…

Nemohu nic říct… Otočím se a odejdu, s dalšími otázkami, s další temnotou…

 

Copak je to opravdu tak lehké?… Opustit, nevrátit se, zemřít… Je to pravda, že se tak rychle zapomíná… Že vzpomínky se vytratí, jakmile ten dotyčný odejde z vašeho života… Už vám to snad bude jedno? Už snad nebudete mít žádné svědomí?

Jestli ano, tak žádné výčitky nebudou… Nikdo se o mě nebude zajímat, nikdo si nevzpomene, budu pryč… Odejdu ze světa, odejdu ze vzpomínek,… Odejdu a bude mi to jedno, protože vím, že tu stejně pro nikoho nebudu… Bude to tak jednoduché… Bude to tak nezapomenutelné… I když to není pravda, protože zapomenutelné to bude rychle… Bude to jen má mysl a pak už nic, už nic jiného… Ona se vypaří, ona odejde…

 

***

 

„Zdravím, Sáro, jedno kafe…“ sednu si na volnou židli u pultu a dívám se na tu roztomilou dívenku, jak pro mě připravuje pití… Jak by to bylo krásné mít zase někoho takového doma… Nějakou hezoučkou dívku, která mi připravuje šálek čaje či kávy a přitom se na mě usmívá… A mě z toho hřeje u srdce, protože vím, že ona dívka je jen má… Že mi patří, že já patřím jí, že jsme pár… Že jsme do sebe zamilované, že chceme žít jen pro sebe… Navždy…

Ale takhle to nechodí… Tohle není život, to je pohádka, protože dříve či později mě všechny opustily… Nejdříve se zamilovaně dívaly, pak se pomalu odtahovaly, pak se se mnou přestaly vídat a odešly… Z mého života, jen v mém srdci po nich zůstaly prázdné díry, které tam vypálily, které tam tak špinavě vykopaly…

„Dík, tohle potřebuju…“ poděkuji a zapálím si cigaretu. „Ještě popelník, díky!“ křiknu na ní, protože už obsluhuje dalšího zákazníka…

Sice tohle je jen kavárna, jen zákazníci chtějící pití… Ale já jsem viděla… V jedné ulici… Jí tam chodit… Jí tam čekat, na další auto… Na auto, které jí odveze pryč, do nějakého domu, do nějakého bytu… Dělám, že nevidím, dělám, že nic nevím, ale vím, co jí dělají… Všechny ty modřiny, co se snaží skrývat pod dlouhým rukávem, pod límečkem či šátkem… A ona je tak krásná, tak milá a roztomilá… Pro každého…

Pro mě obzvlášť… Nezapírám, že mě přitahuje, protože ona je jak éterická bytost v mých očích… Ale je to kurvička… Malá a pokorná, nedokáže se toho vzdát…

Potřebuje cítit něčí dotyk, potřebuje být v něčí moci… Její touhou je být držena, znásilňována, týrána… Líbí se jí to… A tohle není pro mě… Takhle bych to nechtěla… Dívka se má opečovávat, chovat se k ní vznešeně… Musí se cítit být milována, musí se cítit být krásnou a nepostradatelnou v životě toho druhého…

Po tom ona netouží… Její přání je být držena… Možná, že dříve poznala lásku, ale zapomenula… Rychle zapomenula, jaké to vlastně je… Teď se nedokáže vzdát něčí nadvlády… Myslí si, že miluje ten pocit… Myslí si, že je to pro ní to pravé… Protože zapomněla… Lidé obvykle rychle zapomínají na krásné okamžiky… Zbudou jen ty přirozené…

 

Zapomínat… Na všechno krásné… Zapomenout na všechny ty okamžiky s nimi, které se proměnily v běsy a hrůzy… Které se proměnily v bolest a ztrátu… Které mě pronásledují všude… Doma, při spánku, při snění… Při všem…

Už chci pryč, vypadnout odsud… Přímo ODSUD! Z tohoto světa, z tohohle těla, z téhle schránky, která je mi stejně k ničemu… Je to k nevydržení… Vyčerpávající… Žít, je to tak nepodstatné, tak zanedbatelné zabývat se vším na tomto světě… Člověk stejně vše ve svém životě zadupe, zahodí všechny příležitosti… Je mu to jedno… A mě je jedno, jestli žiji a nebo bych zemřela… Protože potom to bude tak dokonalé… Nic… Prázdnota…

 

„Tady máš, zítra se tu stavím taky… Možná…“ hodím na stůl pár drobáků a naposledy se podívám do její dokonalé tvářičky… Kolik peněz lidé dávají, aby jí měly… Aby jí vlastnili alespoň na jednu noc, na jeden večer… A by jí mohli pohladit, aby jí mohli uhodit… Aby si s ní mohli dělat co jen si přeje jejich nejčernější duše… A ona vše dovolí… Vše, co se jim zamane… A stále drží, nikdy neklesne…

Je jí škoda zabít… Je jí škoda na sebevraždu… Je tak krásná a každý chce alespoň kousek její krásy vlastnit, pošpinit… A jí je to jedno… Jí už je všechno jedno…

 

Stejně, jako mě…

 

***

 

„Ano.“

„Ano.“

 

Jen pár slov… Pár šťastných polibků, pár gratulací a já… Neviditelná, nepřehlédnutelná… Celá v černé, přeji novomanželům… I když není co…

Je možné, že šťastná událost je pro mě téměř ta nejhorší… Neraduji se, nejásám… Jen tupě souhlasím, přikyvuji a nechávám se všemi ovládat.. Říkám, co si přejí slyšet… Nic špatného, nic dobrého… Nejsem šťastná, nechci tu být… Už si přeji odejít, ale oni mě tu drží… Jsem přeci jeho dcera…

 

Možná, že již brzy nebudu…

 

***

 

Koupila jsem si kočku…

Je to k nevydržení, tak velký byt… Tak prostorný, jen pro mě… Jen pro to nic, co má osoba představuje… A teď je tu někdo další… Malá černá kočka- mňoukající, škrábající… Rozčiluje mě… To její neustálé pozorování mě… Jako by věděla, na co myslím… Jako by jen vyčkávala, až to udělám… Až si bude sama moci zalést do skříňky a sníst tam všechny kočičí granule, co pro ní mám… Možná by se dostala i do lednice, aby vypila vše mléko, co vlastním…

Znervózňuje mě ta její klidnost… To, jak dokáže sedět na jednom místě a dívat se před sebe, na mě… Občas vydat nějaký zvuk a to je všechno… Začíná mě štvát… Můj život… Není v něm nic… Je prázdný… Tak moc pustý… A já už si nepřeji ho mít, vlastnit… Už nechci být otrokem sama sebe…

 

Už nechci být otrokem sama sebe… Už nechci dělat to, co mé tělo dělá… Už nechci cítit svůj pach, už nechci vidět svůj odraz v zrcadle… Už nechci cítit všechny ty potřeby, které má tato schránka… Je to tak unavující, tak obtížné, jako roztoči… Jako moly, či myši ve vašem vlastním bytě… Jako šváby, které se snažíte zabít a oni vždy přežijí…

 

Řekněte mi člověka, kterému bych chyběla… Nikoho nemám, nikoho neznám… Jen svého otce a jeho manželku- tu krávu jednu, co si ho vzala pro peníze… A on tomu říká láska… Leda tak její láska k jeho penězům… Mě je to jedno, klidně ať ho oškube, neměl si jí brát…

Nejsem zlá, jen upřímná… Říkám jen to, co vidím- to co, si myslím… Jen výplody mé vlastní fantazie… Jen pravdu, kterou jsem pochytila, kterou jsem odkoukala od ostatních…

 

Myslím si, že tenhle život nemá cenu žít, stejně zemřeme… Stejně po nás pak ani ten pes neštěkne… Ale to už nám bude jedno, protože budeme mrtvý… Budeme čichat trávu, která si na nás vesele roste… Oh, koloběh života… Ano známe…

 

***

 

Nevím, co mám dělat… blázním… Opravdu… Cítím, jak se má duše pomalu rozpadá, jak má schránka chřadne… Ale je mi to jedno… Už je mi jedno všechno…

Kdo má čekat na další zklamání, když ani neví, kdy přijde… I když možná, že právě já zklamávám sebe ze všeho nejvíce… Každým dnem, co se o sebe nestarám… Každým dnem, co se ničím více a více… Co se zanedbávám…

Poslední slova matky byly, že mám žít, i když tu nebude, jako jsem žila dřív… Ale já na tom nikdy nebyla moc dobře… Žít dál… Koho by to bavilo, když není pro co… Když ani neví, jestli někdy bude… A já to opravdu netuším… Nechce se mi čekat, už toužím po svém konci… Už, aby se má kniha dopsala a uložila do nebeského archivu… Ale ani na tohle nevěřím… Není nic… Nikdy nic nebylo a nikdy nic nebude… Jen řeči, co si lidé vymyslely… Kdo na ně má myslet…

 

Zklamání…

 

Ano, zklamala jsem… Sama sebe, svou přísahu… Celý můj život je jedno velké zklamání… Ne na dlouho… Ne na moc dlouho… Ještě je čas, ale i ten pomine… Jsme hříšníci… Všichni, do posledního… Nemá cenu, proč ten čas ztrácet tady…

Zapomínám, jak milovat… Nechci skončit jako Sára… Nechci být jako ona… Po tom netoužím… Ani malou částí své duše… Možná, že pozná lásku… Ale jen na pár okamžiků… Než si uvědomí, že s ní zase bylo vláčeno, vymeteno… Že je jen kurvička, že to nedělají pro ní, ale pro sebe… Pro vlastní uspokojení a její je jim úplně jedno… Dělají, jen po čem touží sami a ona si myslí, že po tom touží také, ale to není pravda… Jen iluze, jen obestření mysli… Jen pouhé namlouvání si něčeho…

A já chci být volná, v tom je rozdíl…

 

Zklamala jsem…

Sama sebe…

Zklamala jsem…

A zklamu…

 

***

 

„Sbohem otče…“

 

Jen pár slov… Jen pohled plný utrpení… A oči, které se za mnou dívají… Nechápané, však jednou pochopí… A bude již pozdě na to, vrátit čas… Nepůjde, on půjde dál… Beze mě…

 

A poslední úsměv na rtech, než přijde nicota…

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bez nadpisu

(Neru-chan, 7. 12. 2010 21:42)

...hlavou prolérávají myšlenky...tělem pocity....dny míjí týdny...rozhjodnutí...trvalé..Sbohem...Hezké a procítěné...i když jen z útržků...stejně si s toho poskládala kásnou povídku...jen tak dál

...

(Psychotic Revulsion, 6. 9. 2010 18:24)

No vidíš a kde jsme teď... V---V

...

(Psychotic Revulsion, 2. 5. 2010 21:47)

Ano i ne... Pravda i lež... Ne vše se může zdát pravdivé... Někdy stačí myšlnka, někdy pocit, někdy pouhé slovo a jindy zase změna v žívotě... Každý příběh vychází z něčeho čemu se říká mylšnka, nápad... Ale nápad, či myšlenka pochází z reality... Když se ti staně v životě něco špatného vniknou pocity a myšlenky které v tvém případě si napsala do jiné podoby od toho co se ti stalo, ale když nahléndu do hlouby příběhu a a přotom vím co se ti stalo, nacházím podihu reality i tvého příběhu... Něco ztratíš, něco obětuješ a nadruhou stranu něco ztratíš... Víš hodně lidí mě kvůli tomu nemá rádo... Kvůli tomuto příběhu nebo spíš kvůli tomu se pod ní ukrývá... A přitom by mi měli poděkovat a ty taky... Pikud nahlédneš do hlouby toho co jsem právě napsal zjistí co se za tímto textem ukrývá...

...

(K-katti , 5. 4. 2010 20:47)

Jaká byla realita se asi nedozvíš, protože nebyla žádná... Ne všechny příběhy se točí kolem ní... Někdy stačí myšlenka a příjde začátek i konec- celý příběh...

...

(Psychotic Revulsion, 5. 4. 2010 1:52)

Co mi to připomíná... Co se ukrývá za timto příběhem... Jaká byla realita... Myslím si že to vím... A nelituji toho, ba naopak... V---V

...

(k-katti, 23. 3. 2010 15:56)

Děkuji ti...
Žádné problémy nemám, jen občas příjde nálada a pak píši, co mi prolétává myslí- myšlenky, věty... :-) Myslím, že poslední dobou píši spíš podobné věci, než yaoi, shounen-ai a tak... Na jednu stranu je to škoda, a na druhou zase ne- mě se tohle líbí- jak číst, tak psát ;-) xD

T-T

(sisisinka, 21. 3. 2010 21:42)

Musím říct,že jsi mě překvapila. nic podobného jsem u tebe ještě nečetla. je to napsaný dost lhostejně? jako k životu myslím... Nechci se vyptávat,ale nemáš poslední dobou problémy? o.o
Jinak musím říct,že patřím mezi ty,kteří k tomu vztah moc nemají,ale myslím si, že až na pár chyb jsi to napsala hezky,procítěně ;)