Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všechno jednou shoří

6. 12. 2009



Všechno jednou shoří

 

Jak jsi mě mohla tak zklamat... Věřila jsem ti ve všem, ale ty jsi to nikdy nepochopila... Nepochopila jsi mou náklonnost, se kterou jsem se k tobě vždy obracela- se kterou jsi si pak zahrávala... Možná jsi chtěla vyzkoušet něco jiného- něco, co jsem ti mohla ukázat jen já, ale tomu je už konec! Všechny sny se jednou rozpadnou a ty mé to udělaly v tom okamžiku, kdy jsem na vlastní kůži spatřila, jaká vlastně doopravdy jsi...

Jak jsem mohla být tak slepá- jak jsem mohla nevidět, co se kolem děje... Já hloupá!!! Ano, jako mi to vždy říkali- malá a hloupoučká... Ano, taková jsem opravdu vždy byla a myslela jsem si, že se to změnilo, když jsi do mého života vkročila ty, ale ne... Nikdy se nezmění to, čím jsme dřív byli- čím zůstaneme už navždy a ty jsi mě v tom jen utvrdila...

Vlastně bych ti měla poděkovat, že?! Ale to já neudělám, na to mám moc velkou hrdost! Možná, že to nevypadá, že bych vůbec nějakou měla, ale v těhle situacích jí u sebe mám a hodně velkou... Nebudu se přeci před tebou plazit a prosit o to, aby jsi se ke mě vrátila?! Možná, že je to přesně to, co jsi přeji, ale nikdy to neudělám- leda, že by jsi prosila ty, tak bych ti své city vylila- jako osoba, které vzaly jednoho dne všechny iluze... Přesněji- které jsi mi vzala ty...

 

Sedím v koutě a zpívám si…

Zamotaná do všech těch slibů,

které stejně nikdo nesplní.

Už si nepláču ani pro sebe.

 

Vždy jsi mi slibovala, jak vše bude dobré... Protože jsme přeci spolu, tak to tak musí být, ne?! A já ti věřila- proč bych taky neměla, když jsem si v té chvíli myslela, že tvé city patří pouze mě... Oh, jak já se mýlila!

Jak jsme si malovaly barevnou budoucnost... Jak jsme plánovaly, co budeme dělat o prázdninách... Věděla jsi to už v té době, že mě opustíš? nebo spíš to, co mi jednou ukážeš?! Mám takový pocit, že ano... A ty jsi mi slibovala, že spolu budeme dlouho- celou věčnost budeme mít pro sebe a svět se směje jenom proto, že jsme na něm my dvě a smějeme se s ním...

Jak krásné byly ty chvíle, když jsme vedle sebe ležely na posteli a usmívaly se do stropu jen proto, že jsme si na něj přidělaly zrcadlo... Aby jsme se mohly pozorovat, i když budeme ležet vedle sebe... Šťastné výrazy v našich tvářích- nebo pouze v té mé a tvá se přetvařovala? Ne, možná jsi si v tom zrcadle jen představovala někoho jiného... Nebo několik jiných?! Co já vím- je mi to jedno! Už je mi všechno jedno!!!

 

Nezbyly mi žádné slzy.

Všechny jsem setřela.

Jen tenhle deník z prázdných stránek,

jen moje pocity se vytratily…

Ale budu zpívat dál…

 

Pamatuješ na náš společný deníček? Koupily jsme si ho hned na začátku našeho vztahu, aby jsme si tam každá mohla zapisovat své dojmy ze dne stráveného ve dvou... Každá ho měla chvíli a vzájemně jsme si potajmu četly, co tam ta druhá napsala- jen proto, aby jsme věděly, jak vlastně šťastní spolu jsme... Zapisovala jsi tam vůbec dny strávené se mnou?! Ani tohle nevím... Mám ten deník stále u sebe a pochybuji... Pochybuji o každém z těch tvých slov, co jsi do něj napsala... Kdy se ve mě objevila ta nedůvěra?! Kdy?!!

Proč jsi musela vše zkazit... Proč jsi musela pošlapat ten náš krásný sen- ten náš společný život, který byl teprve v plínkách- který se na nás tak šťastně smál, protože jsme byly tak zamilovaní... Ne- to já byla zamilovaná- protože jsem o tobě nic nevěděla... Myslela jsem si, že tě znám, ale byla to chyba!!! Nikdy neznáš nikoho tak dobře, jako sebe a všichni ostatní jsou lháři! Protože nikdo k tobě nemůže být tak upřímný, jako ty sama...

Jak já bych chtěla vymazat všechno, co se mezi námi stalo a přesto si to navždy zachovat v mysli... Protože i přes tu bolest k tobě pořád cítím mnoho... Protože i přes všechny lži, to byla šťastná etapa mého života... Jak jsem si ničeho nemohla všimnout... Jak jsem mohla být tak pošetilá?! Tak malicherná... Mám v mysli obrázek tvé smějící se tváře a chci ho v ní mít pořád, ale nejde to, protože pak vždy vidím sebe před zrcadlem, jak brečím, jak se lituji! Nesmím se litovat! Je to špatné...

 

Než všechno shoří,

zatímco všichni křičí,

spálím jejich lži,

spálím své sny.

 

A já chci všechny ty tvé lži vymazat a nechat svou mysl bíle neposkvrněnou... Ale jak bych mohla, když nevím nic z toho, co vlastně pravda byla a co ne... Jednou jsme si řekly, že si nebudeme lhát- ten večer jsme se pohádaly... Uznaly jsme, že úplná pravda přeci jenom není moc dobrá... Dohadovaly jsme se téměř o všem- o skládání příborů na stůl... Nebo o květinách, které jsme si navzájem nosily... Zkritizovali jsme své způsoby jedna druhé a byli jsme rozzlobení... Rozhádaní... A já si uvědomila, jak vlastně moc rozdílní jsme... Možná je pravda, že jsme k sobě neměly vůbec patřit, ale i přes tu myšlenku to hodně bolí...

Víš proč to bolí? Protože jsem ti věřila... Tak moc jsem ti věřila, jako nikomu jinému v mém životě... Ani mamince, ani tatínkovi jsem nevkládala tolik důvěry jako tobě... Protože to ty jsi měla být můj celý život- můj sen... Můj krásný sen o tom, že i když jsme obě dívky, tak to bude klapat bez předsudků... Ale ty jsi věděla, kolik mužů přitahují lesbické ženy- kolik mužů si je přeje získat do postele, protože je to prostě zakázané a o to je to lepší... Věděla jsi to! Celou dobu jsi to věděla a využívala jsi našeho vztahu! Jen tak- bez omluv, bez kání... Byla jsem pro tebe pouze nástrojem na balení kluků? Dívek?

Každý má rád něco zakázaného- už děti rády dělají vše, za co jim rodiče nadávají... Jak jsem si mohla myslet, že tento vztah bude pro nás přínosem?! Ty jsi mě nikdy nemilovala!!! Tuším to, vím to... Protože jsi moc náročná... Jsi krásná a víš to o sobě... Náš vztah tě dělal pouze ještě krásnější...

 

Všechnu tu nenávist

a všechno to zlo.

Všechno to spálím,

protože mě k tomu nutí můj vztek.

Než to všechno shoří…

 

Nenávidím všechny muže, všechny ženy! Všechny ty, kteří tě měli, když jsme byly spolu... Když jsme byly pár... Bylo to od tebe kruté, když jsi mě nechala vidět, co děláš... A ty jsi chtěla, abych to viděla... Možná jsem tě už omrzela? Kdo ví... Ale když jsem vešla do našeho pokoje a viděla jsem tě tam, jak si užíváš... Bolelo to! Ani nevíš, jak moc bolelo to zjištění, že jsi to udělala záměrně! Možná ještě více, než kdyby jsi mi řekla, že tě svedl- že jsi nemohla nic dělat- byla jsi bezmocná... Možná i to by jsem v našem vztahu překousla, ale ta slova "Kotě. Ber to tak, jak to je..." mě ničí ještě nyní...

jak jsi mohla?! Jak jsi to mohla udělat, když jsi jasně viděla, jak moc je má zamilovanost k tobě veliká... Dávala jsem ti tolik lásky, kolik jsem mohla... Tolik jsem ti důvěřovala a pro co?! Pro to, že jsi k nám domů budeš tahat muže?! Nemohla jsem uvěřit... Nemohla a ani nyní nemohu... Ty všechny růže, co jsem ti posílala do práce... Ty plyšáci, které jsi tak milovala a já tě jimi zahrnovala... Večeře, na které jsem tě zvala- do tvých oblíbených restaurací, i když byly tak drahé... Všechno to bylo kvůli tomuhle?! Kvůli tomu, aby jsi mě nakonec opustila takovým odporným způsobem?!

 

Procházím životem nezpozorována.

Vím, že jsem ukradená všem těm,

co se staraj jen o svou přetvářku.

 

Jsem zničená... Je ze mě troska... Nikdy jsem na tom nebyla tak špatně, jako nyní- ani v té době, co se mi pokazil můj první vztah... Možná jsem ho nebrala tak vážně, jako ten náš... Opravdu jsem si myslela, že by nám to mohlo fungovat... Opravdu jsem v to věřila celou svou duší...

Pořád si pamatuji na ten pocit, když už jsem to nevydržela a vše ti řekla... Všude byly růže- v mém bytě- na zemi, na stole, kde jsem připravila večeři pro nás dvě... Opravdu jsem si dala záležet, aby bylo vše perfektní- aby bylo vše tam, kde to má být... A pak zazvonil zvonek- ty... Šla jsem otevřít se srdcem až někde hluboko v krku a v hlavě jsem si kontrolovala vše, co jsem udělala... Ve dveřích jsi stála- nesmělá... Nevěděla jsi, co ti chci a trochu jsi se bála.. A já si přála ti ten strach z očí vymazat- pozvala jsem tě dál... Pamatuji si na tvůj dojatý pohled, když jsi se zvědavě rozhlížela... Seděly jsme u stolu a popíjely kaktusový džus, když jsem se rozhodla.... Rozhodla, že mi za to úsilí opravdu stojíš a vyznala jsem se... A ty jsi tam seděla- zaražená a s nedůvěrou, která se pomalu měnila v porozumění... Najednou jsi chápala všechno mé chování a já byla šťastná... Vrhla jsi se na mě a opakovala jsi "Ano, ano, ano..." pořád dokola a já byla šťastná... Však každá euforie jednou skončí... Jako jednou každý vztah...

 

Nikdo mě tu nevidí,

nikdo mě tu neslyší,

ale já pořád ještě zpívám…

 

Proč jsi mě nikdy neslyšela- proč jsi nikdy nevyslyšela mé prosby, když jsem tě o něco žádala... Až nyní si uvědomuji, že jsi pro mě toho dělala tak málo... V tu dobu mi to připadalo až příliš a vše jsem ti oplácela několikrát... Ale když si na tebe vzpomínám teď, už nic z toho nevypadá tak šťastně... A nebo jsem to nyní já, co lže sama sobě... Protože já nic takového neviděla... To si jen snažím ulehčit svou situaci... Jen si jí snažím zhnusit, aby nic nebolelo... Ale má snaha je marná a já to vím, protože jsem tě milovala... Tak moc jsem tě milovala a bez pochybností jsem si namlouvala, že ty mě taky! Měla jsi mě alespoň někdy trochu ráda? Alespoň malinkato? A nebo jsem opravdu byla pouhým nástrojem v tvých rukách, se kterým jsi mávala, jak jsi chtěla... Se kterým jsi si si bez výčitek zahrávala...

Před očima vidím tvůj překvapený pohled, když ti ukazuji, že jsem si vyprázdnila polovinu šatníku jen proto, aby se tam vešly tvé šaty... Vidím tvé šťastné objetí, když jsi mi děkovala a slibovala, že budeme spokojené, že budeme ještě šťastnější, když spolu budeme žít... Jako opravdové manželky... Bez registrace... Bez prstýnku.... Bez závazků! -dodám tvrdě, zničeně... Možná, že když jsme se objímaly, tak jsi potřebovala pouze schovat svůj zděšený výraz v obličeji, své zhnusení k tomuto kroku...

 

Než všechno shoří,

zatímco všichni křičí.

Spálím jejich lži,

spálím své sny.

 

Ale já už nežiji s tebou, nežiji společným životem... Jsem volná- mohu si najít někoho dalšího, znova experimentovat... Mělo by to být zábavné... Měla bych se zase smát, ale já se nesměji... Všechny mé sny jsou pryč- uletěly... Jako peří, které opustí své místo na letícím ptáčkovi- spíš, které mu vyškubne nějaká liška před tím, než ho s chutí sežere! Jak já nenávidím své myšlenky- svůj smutek, zármutek, zklamání, zhnusení, bolest... A spoustu dalších pocitů, které mě ovládají... Mě i mé chování!

Všude po bytě jsou rozházené papíry- věci... Roztrhané oblečení, které jsi tu nechala, když jsem tě vykopla... Ano- vlastně si za to všechno mohu sama... Překvapení? Nemělo by být... Vždyť to přeci já jsem ta zlá- ta co si malovala šťastný vztah, zatímco ty jsi chtěla být volná... To přeci já jsem tě držela pořád na tomhle místě!!! Ale teď jsi pryč a jsi také volná- měla by jsi se radovat, protože už tě u mě nic nedrží! Kdo by tak se mnou chtěl být!!! Musím být nesnesitelná! Musí mě přeci všichni považovat za tu malou a hloupoučkou! Kterou jsem... Která nedávno ztratila iluze...

Vyhodila jsem tě ze svého bytu- lituji? Ach ano, lituji toho, ale nemohu tě tu držet... Ne, když vidím, že potřebuješ volnost a já jsem sobecká... Chtěla bych tě celou pro sebe! Ale to přeci nejde, když ty potřebuješ více prostoru, když potřebuješ více extáze, vzrušení... Když potřebuješ být obklopována... Život se mnou by tě zničil, stejně, jako by zničilo mě to, že si je všechny sem vodíš...

 

Všechnu tu nenávist

a všechno to zlo.

Všechno to spálím,

protože mě k tomu nutí můj vztek.

Než to všechno shoří…

 

Polévám vše benzínem... Stěny, podlahu, nábytek, květiny... Všechno... Polévám sebe... Už nemohu být v tomhle bytě! Všechno mi tě připomíná, všude tě vidím... Jak se díváš na televizi... Čteš si knihy v posteli... Svačíš u počítače, i když víš, že to nesnáším... Jak se se mnou miluješ... Jak se upravuješ v zrcadle a já ti mezitím češu vlasy... Jak se vrtíš na tom odporném chlapovi!

Nevydržím to! Všechno musí skončit! Všechno spálím a už mi nezbude nic... Kvůli tobě se všeho vzdám- i svého života... Jen proto, aby jsi mohla jít dál a neohlížet se za mnou... Za tou, co tě svazovala provazy do vztahu, ve kterém jsi určitě nechtěla být...

Jsem tak zklamaná a unavená... Už chci spát- už chci spát!!! Odejít na věčnost... Usnout a neprobudit se... Nikdy- už nikdy více!

Mám vztek! Vztek na sebe! Že jsem si nikdy ničeho nevšimla, že jsem neviděla to, jakou chceš doopravdy být... Musela jsem tě dusit, ale... Tomu je už konec...

 

Dívám se,

jak všechno pomalu hoří,

jak všechno pomalu shoří.

Všechno hoří…

 

I já hořím... V našem bytě... Teď už v mém...

 

(V textu je použit překlad písně Everithing Burns od Anastacie)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

cnlkanc

(ckqanc, 31. 1. 2010 15:01)

mociiinky hezké drsné veci trochu moc, ale to se občas šikne..:-D

...

(Dark Dookie, 8. 12. 2009 21:36)

Moc hezky napsaný... Je to sice hodně drsný, ale to život prostě je... Ne vždy je vše podle našich představ...

...

(Callie, 8. 12. 2009 20:54)

Takze divozenko.... copak te trapi? ze by te nechal Š.? :D ne vtip.. je to dobre napsany.. ale na muj vkus moc drasticky :D sak ty vis.. :D

 

Portrét