Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Strážný anděl

19. 12. 2009



Strážný anděl

Sedím na okně a pozoruji dívku, která si právě rozčesává vlasy před velikým cínovým zrcadlem. Dlouhé blonďaté vlásky protíná její hřeben a oni mezí ním jen prokluzují. A ta dívka je pozoruje se smutným pohledem- možná, že ví, co se jednou stane a tak teskní... Pozoruji její smutek a dokonalou tvář... Jemnou s tvářemi barvy broskve a očima s pohledem zeleným, jak jarní louky...

Tak krásná je a já jí mám ochraňovat, dokud budu moci a vím, že to nebude už tak dlouho... Byla jsem s ní od jejího zrození a dívala se, jak pomalu vyrůstá a krásní... 

Já, její strážný anděl, jsem se do ní zalíbila... Měla bych jí proto přenechat jinému andělu, ale nemohu to udělat... Nemohu se jí vzdát- chci si jí užívat do posledního okamžiku- dokud budu moci pozorovat její nádhernou bytost...

Nikdy od ní nemohu odtrhnout pohled a žárlím na všechny chlapce, kteří se kolem ní míhají, které stejně tak i odhání sama... Nemá zájem o nikoho, kromě svého hřebenu a zrcadla, kterého se nikdo jiný nemůže ani dotknout... Pozoruje přes něj svět- alespoň to tak vypadá, když se dívá na krajinu v něm, místo toho, aby se podívala z okna...

 

Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.

Ptáčci na stromech zpívají, když přichází nový den- nikdo neví, co si říkají... Zvířatům nemůžeme porozumět- mají jiné nebe, jinou řeč... Jsou jiní, než lidé a my andělé... Ani my jim nemůžeme porozumět, i kdyby jsme si to sebe více přály- neslyšíme nic, než zvuky, které vydávají...

Ale já se od nich odvracím a pozoruji tvář své chráněny- tu bledou pokožku, která se stává bělejší každým dnem... Cítím, jak umírá- pomalu a žalostně... Nikdo neví, co by jí mohlo být...

A ona sedí na své židli a rozčesává si své vlasy- zpívá si... Snad píseň, kterou někde zaslechla... Její oči blednou s ní- nejsou zářivé, ale matné- matně zelené, jako řasy, které pozorujeme přes vodu... Cítím, jak se ode mě odpoutává, jak naše pouto slábne, když se probouzí- kolik dní se ještě budu moci kochat tou dívkou, která ukradla mé srdce anděla? Cítím, že dlouho ne...

 

Než vítr dostrká k útesu

tu její legrační bárku
a Pámbu si ve svým notesu

udělá jen další čárku.

 

Pozoruji našeho spasitele zdola, ze země... V rukou drží brk a zapisuje do něj- dnem i nocí- vždy, když někdo umře, napíše jej, aby jeho duše mohla pokračovat dál a neuvízla někde mezi světem živých a nebem... Nikdy nepřestane, nikdy se neunaví a my jej obdivujeme- tak těžkou práci na sobě nese, ale nevzdává se- tolik let, tolik staletí... Další a další jména... Nechci vidět, jak tam píše i její- jak jej tam zapíše, když naposledy vydechne- kdy se ztratí nevždy z mého srdce... A já již nikdy neuvidím její krásnou tvář, její oči s barvou louky a tváře, barvy broskví... I když je to tak dlouho, co tak vypadala- tak radostně a šťastně...

Umírá z vlastní vůle... Umírá, protože si přeje zemřít a já nevím, co udělat, aby to nenechala zajít tak daleko... Nechci se jí vzdát- nechci jí ztratit, ale jsem bezmocná... Jsem pouhý anděl, který jí ochraňuje před světem- ne před sebou samou- tam mi naděje nesvítí...

Kdybych mohla, umřela bych pro ní, aby mohla sama žít- ale jsem jen anděl a ti nemohou umřít... Mohou být vykázáni z království nebeského a stát se smrtelníky, ale nemohou umřít tak, aby se dostali do stejného světa, jako umírající lidé... Pro anděly je ta cesta uzavřená...

Chtěla bych do jejích tváří vehnat radost- chtěla bych, aby si nepřála zemřít- aby si přála žít, jak dlouho bude sama moci...

 

***

Umírá...

 

Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.

"Cítila jsem tvou přítomnost... Cítila jsem to, co ke mě cítíš a nemohla jsem to zranit- nemohla jsem dopustit, aby jsi byla nešťastná, když jsi to všechno ke mě cítila... Prostě nemohla..." šeptá, když pozoruje, jak se svět kolem ní mění ve tmu a světlo, které představuji já... "Tvá duše je tak dokonalá- vždy jsem věděla, že budeš krásná... Čekala jsem, až si mě konečně vezmeš k sobě..." šeptá a pozoruje mé tělo- můj obličej...

"Ale to nemůže být navěky... Chtěla bych, ale zákony nelze porušit..." odvětím jí a opatrně pohladím její obličej- konečně mohu bez toho, aby má ruka jí pouze proplula...

"Alespoň na chvíli se přestaň řídit zákony, když i já čekala tolik let... když ty jsi čekala..." prosebně zašeptá a obejme mě. "Alespoň na malou chvilku poruš vše, co ti bylo vštěpováno..."

"Tolik bych si přála, aby jsme měly víc času... Aby jsi nemusela odejít..." šeptám jí do vlasů, zatímco líbám její čelo. Konečně se mohu dotékat té krásné dívky, konečně mohu cítit její teplo...

"Pokusím se to oddálit... Pokusím se odporovat všemu, co mě bude chtít vytrhnout ze tvého objetí..." šeptá a vyhledává mé rty, které začne líbat... "Cítila jsem tvou zlobu, když se o mě zajímali... Cítila jsem tvou bolest, když jsem s nimi promluvila a oni se mě pokoušeli získat... Nedovolila bych jim to... Protože ty jsi byla tak křehká..." Naše objetí zesílí...

"Nechtěla jsem se dívat, jak mi tě berou- tu, do které jsem se zamilovala..." odpovídám jí a objímám štíhlé tělo před sebou. "Nechci se loučit... Neměla jsi ještě odejít... Neměla jsi zemřít..." cítím slzy, které mi tečou z očí- andělé nepláčí... Andělé mají být šťastní- nemohou mít citové vztahy... Mají pouze úkoly, které musí plnit- nikdy se nemůžou k nikomu vázat... Ale já se zamilovala...

Andělé nepláčou, ale já již andělem nebudu... Stvořitel je nekonečný, vidí vše špatné, co se děje... Vidí a zhatí to...

"Chtěla jsem umřít pro tebe, aby jsme mohly být spolu..." zašeptá a vše si uvědomuje- to, co provedla tím, že umřela... Líbá mě a pomalu se rozpadá... Její tělo se mění v prach, zatímco se někde na zemi vytváří nový život...

 

Psáno je v nebeské režii,

a to hned na první stránce,
že naše duše nás přežijí

v jinačí tělesný schránce.

Cítím, jak mě vítr odvává- je silnější, než já a padám... Propadávám se hustotou mraků a řítím se k zemi... Za jeden polibek... Za jeden cit, který jsem nemohla ignorovat...

A jí už nespatřím... Nespatřím její krásnou tvář- je pryč... Zemřela a narodila se... Nevím komu, nevím kde... Její dokonalá tvář- broskvová pokožka a pohled jarní louky... V mé mysli pomalu mizí- proč jsi tak krutý spasiteli?! Proč mi jí bereš, proč mě opouštíš?! Pracovala jsem pro tebe staletí a najednou je to pryč... Jsem odvržená a nelitovaná... Ani bůh nemá slitování nad stvořeními, které odvrhl... Mé nebe mi bude peklem- můj život bude smrtí...

 

Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.

Jen pár řádků písně mi zní v hlavě... Písně, kterou si zpívala ta dívka, kterou jsem strážila,... Kterou jsem milovala...

Můj smutný pohled, upřený na zrcadlo před sebou, se zamlžuje... A já konečně vidím- vidím svého strážného anděla... Tak bůh není tak krutý, jen nebe bude jiné, než pro lidi... Ach má lásko- jak mohu žít, když ty žiješ jinde? Jak se mohu radovat, když jsi sama pro mě umřela- jen pro chvilku polibků a objetí, pochopení... A pak jsi zmizela a já padala... Pro tebe lásko- udělala jsem vše a stejně musíme žít odloučeni...

Do ruky uchopím hřeben a podívám se na své krátké blonďaté vlásky bývalého anděla- češu je, i když na nich není co česat... Nechci na tebe zapomenout úplně, i když si to stvořitel přeje- to proto jsem tady na zemi- lidé zapomínají, lidé ztrácejí vše, co je jim drahé a nemohou to dostat zpět... Nemají svatozář, znají bolest a strach... Ví, co je to opravdový život bez pochopení, bez opětované lásky...

 

Úplně na konci paseky,

tam, kde se ozvěna tříští,
sedí šnek ve snacku pro šneky

- snad její podoba příští.

Nemohu slyšet, co si šeptají zvířata... Nemohu pochopit, co po mě chtějí- nerozumím jejich řeči- mají jiné nebe než já... I když jsem byla andělem, nemohu vědět, co říkají- smutně pozoruji holoubka, který sedí na parapetu okna a vrká... Pozoruje můj bledý obličej a zvědavě se naklání na stranu, když si rozčesávám vlasy... A pak je pryč... Zmizí... Vstávám z židle, postavím se k oknu a dívám se, jak si sedá na větvičku stromku a pozoruje zelenou trávu pod sebou...

Tolik bych jim chtěla porozumět... Třeba by věděli... O mé krásné dívce s plavými vlasy.... O lásce, kterou jsme k sobě chovaly, i když jsme nevěděly, že o sobě navzájem víme... Že cítí mou přítomnost, když jsem jí pozorovala přes okenní tabuli... Třeba mě viděla, když jsem se dívala- jako já zahlédla svého strážného anděla, který mě pozoroval z dálky...

Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
A holoubek vrká na malého šnečka v trávě- nevíme, co mu říká, ani, co mu chce sdělit- ale oni si rozumí… Oni mají stejné nebe…

(V příběhu je použit text písně Karla Plíhala- Ráda se miluje)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Angela, 5. 1. 2010 20:15)

Všechno, co tam je...je to tak kruté a pravdivé...tak nádherné... Povídám si tu s Ondrou (Slavíkem) a začínám brečet...cítím beznaděj...prosím, lásko, neubližuj si...

...

(Callie, 19. 12. 2009 23:19)

oooo děkuju ti lásko moje.. jsi prostě úžasná.. beru to jako vyznání tvé nepoznané lásky ke mě :D slzy mi padají na klavesnici.. a nejradši bych tě umačkala.. ale prostě... nemůžu.. jako ten anděl nemohl být s člověkem..