Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopis

18. 12. 2009

Dopis

 

'Víš, vždy jsem ti měla chuť říct, jak jsi kouzelná. Jak krásná z tebe za ty roky vyrostla dívka, která se dokázala dostat do mých nesplněných snů... Do mého malého srdíčka, které pro tebe začínalo být- jen pro tebe, pro nikoho jiného, chápeš? Celé roky jsem tě milovala a celé roky nad tebou snila. Představovala jsem si, jaký vztah by mezi námi mohl být a jak by to vzalo naše okolí, kdyby jsme s tím vyšly na světlo... Jaké utrpení mou zmítalo, když jsi byla poblíž, když jsi mi dávala pusu na tvář při loučení, zatímco já chtěla víc, než jen tu nevinnou "pusinku". Měla jsem chuť tě obejmout- měla jsem chuť se rozplakat, když jsi se na mě usmívala a nevěděla nic o mých citech k tobě. A po nocích jsem si představovala- celé večery jsem probloumala nad tím vším a vytvářela si svůj vlastní svět, ve kterém jsme spolu byly... Jak krásný útěk od reality, kde jsi nic nevěděla... Proč já byla tak hloupá a nic ti neřekla dřív?! Teď je to již skoro tři roky, co jsme se neviděly- tři předlouhé roky, kdy jsem se tě pokoušela najít a mě se to povedlo, víš? Vím, kde bydlíš, ale bojím se jít blíž- bojím se toho, že když tě opět spatřím, už nebude cesty zpět a mé pochroumané srdce by neuneslo být dál vedle tebe pouze, jako kamarádka, které se svěřuješ... Ani nevíš, jak bych si přála svěřit právě tobě s tím, co cítím. A ty by jsi mi řekla, že je vše dobré- že tu pro mě budeš už navždy, když si to budu přát... Naivní představy, že? Co já bych dala za to, aby se splnily... Aby jsi neměla předsudky a pustila mě k sobě blíž- k sobě do domu, k sobě do srdce... Ani nevíš, jak bych si tě vážila, jak bych tě milovala a uctívala... Zahrnovala tě vším, čím bych mohla, jen proto, aby jsi byla se mnou šťastná- moc bych si to přála, víš? A mezitím se tu jen utápím v sebelítosti nad sebou samou- jsem tak slabá, co se týká tebe... Připadám si nicotná, jako bych vůbec neexistovala... Tři dlouhé roky a mé city jsou stále stejně silné, jako před lety- nic z nich neubylo, jen se k nim přidal ještě žal... Žal z dlouhých a promarněných dní, měsíců, kdy jsem nic nedělala... Kdy jsem jen polehávala a myslela na tebe, než abych něco udělala, ale konečně jsem se odhodlala, víš? Po všech těch letech, jsem si řekla "Dost!" a bylo to... Píši ti- píši ti dopis, který je přímo z mého srdce, který je tak upřímný, jak si dovolím ho upřímným napsat... Tolik mi chybíš- tolik mi chybí tvá přítomnost v mém světě, v mém domě, v mé ložnici... I když nikdy nic z toho nebylo, už nechci dál jen snít... Přeji si svůj sen uskutečnit a odhodlání mě dovádí přímo k tomuto dopisu, který ještě dnes odešlu... Nevím, zda nedoufám zbytečně v tvojí odpověď- raději se nic nesnažím odhadnout, abych nebyla zklamaná. Kdyby jsi se se mnou chtěla střetnout, víš, kam jsme chodívaly dřív- v pátek tam budu- klidně i celý den tam prosedím- od rána do zavírací doby, kterou se pokusím prodloužit... A když se neobjevíš a já budu zklamaně a zničeně odcházet domů, uvědomím si svou chybu- to, že jsem tento dopis nikdy neměla odeslat a raději se pokusit zapomenout, i když to bude těžké... Přijď si alespoň promluvit, když nic jiného... Prosím, moc tě prosím, aby jsi přišla... S láskou, Maria.'

***

V ruce svírám tužku a pozorně si po sobě čtu text, který jsem napsala... Napiji se Kafe a do popelníku odložím cigaretu, kterou jsem právě dokouřila. Vezmu do ruky krabičku, ze které si vytáhnu další a zapálím si jí...

Proč je někdy tak těžké, učinit nějaké rozhodnutí- jako to, že teď sedím v této kavárně na rohu ulice, který ve mě vyvolává bolestné vzpomínky a utápím se tu ve svém nitru, kterému může pomoci jen jediná osoba... Osoba, do které jsem se zamilovala již před pěti lety a nikdy jsem nebyla schopná to nikomu svěřit... Až teď, po tak dlouhé době, jsem si uvědomila, že konečně musím začít doopravdy žít a zapomenout- nebo naopak si vzpomenout... A jednat...

***

Dveře se otevřely se zadrnčením zvonku a do místnosti vstoupila dívka s hnědými vlnitými vlasy a černou šálou snad delší, než je ona sama. Hnědý kabátek si odložila na věšák a pruhované rukavice zastrčila do jeho kapes. Oklepala si sníh z bot a zhluboka si oddechla, že už je schovaná v teple. Oči jí zářily, když se přibližovala ke stolečku, kde na ní někdo již čekal...

A pak zašeptala: "Mario..." a té osobě se na tváři rozprostřel šťastný úsměv- po tolika letech opravdu šťastný...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét