Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


V rytmu Valčíku- část č.1

22. 5. 2008

Valèík - Daniel Landa

V rytmu valčíku –část č.1

 

Do pokoje vejde jeden z mých druhů a pokloní se: „Šéfe- máme ho- chytli jsme ho na přelomu deváté a osmnácté- co teď s ním?!“  zvednu se ze svého černého koženého křesla a houpavým krokem obejdu stůl a zastavím se až před ním. Vytáhnu si z pusy doutník a vyfouknu mu kouř do tváře- potěšeně se usměji, když vidím, jak nakrčí nos a pokouší se zahnat nutkání kýchnutí.

„Zavřete ho do místnosti číslo 280- však víš kam! Potřebuji si s ním ještě promluvit.“ Nakážu mu a už se dívám, jak mizí dveřmi pryč, dál ode mě. Usměji se a s rukama se zaklesnu do imaginární postavy a udělám pár kroků valčíkového tance, než si sednu do křesla a zakloním hlavu- Tak konečně ho máme…

Pohodlněji se opřu a ruce si dám za hlavu, přičemž si pokládám nohy na stůl z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Třeba se nyní už konečně dozvíme úkryt našich nepřátel a budeme mít nad nimi navrch… Život umí být přeci jenom sladký… Teď už jen, jak ho donutíme, aby promluvit…

 

„Gregory!“ zavolám na muže, který má zrovna za mými dveřmi službu. Chvíli to trvá, ale pak se nakonec otevřou a dovnitř vkráčí mohutný a vysoký muž, který má na sobě černý smoking s černými brýlemi a do ucha mu vede sluchátko do něhož dostává z ústředí informace o aktuálním stavu. Já vím- kopíruji federály, ale tohle opatření je opravdu dobré a já nechci zbytečně riskovat…

Zastaví se přede mnou a už se ani nepohne. „Přines mi můj plášť a můj colt Goverment 1911 A1.“ řeknu nevrle a ani nevím, proč žádám zrovna tohle, když jdu uvítat pouze našeho dočasného zajatce. Usměji se, když si vzpomenu, že ho konečné držíme v zajetí a z toho pokoje nemůže nikudy uniknout. „A pospěš si, jinak si budeš hledat práci v říši nebeské.“ Ušklíbnu se- mám rád tuhle frázi a už nesčetněkrát jsem ji použil. Však oni ji už stejně neberou vážně, protože ví, že mě baví to říkat… Taková moje charakteristika…

Gregory se otočí bez toho, aby se na něm cokoliv pohnulo a jde rovně pryč ze dveří, které za sebou zavře. Tak málo hluční- jak to jen dokážou tyhle osobní strážci?! Možná bych si mohl udělat taky na někoho takového kurs, ale to by poškodilo mou pověst dokonalého mafiána… Ušklíbnu se- pověst- jak na ní dokáže člověk ztroskotat- a hrdost- podotknu s pohledem upřeným na fotku mého otce, který měl to místo přede mnou, než ho odstranili z cesty za to, že je špatně vedl…

Dveře se znovu otevřou a dovnitř vkročí Gregory i s věcmi, které jsem si poručil. Vstanu a přejdu k němu, kde mu věci přímo vytrhnu z rukou a pošlu ho pryč. Černý plášť si přehodím přes ramena a zbraň si zastrčím za kalhoty tak, aby nebyla zepředu vidět. Mám jí jen pro jistotu, kdyby se na mě například pokus vrhnout- obrana… Ale zato bychom neměli nikoho, kdo by nám poskytl nějaké informace…

Prudce se otočím a vyjdu z otevřených dveří, přičemž za mnou vlaje plášť, jako nějaké křídla. Jdu chodbami, které osvětluje světlo ze zářivek pověšených seshora dolu, nad naše hlavy. Po celou dobu cesty nikoho nevidím- naše budova- kde máme sídlo je docela veliká a nás není zase tolik- po posledním střetu- řeknu si, když si uvědomím, proč nás je málo…

 

Prudce otevřu dřevěné dveře a potěšeně se usměju, když vidím, jak muž přivázaný k židli sebou cukne. „Ale, ale- Tak jsi k nám konečně zavítal… Dlouho jsme čekali na tvou návštěvu, víš?!“ můj úsměv se rozšíří a pomalu ho obejdu. Na jeho hlavu svítí světlo z lampičky, která těsně nad ním, jako to bývá v těch hororových filmech- kde nic tu nic a jen židle uprostřed místnosti a světlo… Ach ano- vím, že až moc kopíruji věci, co si někdo vymyslí, ale když ony jsou vždy tak dobré a dokonale vymyšlené- proč bych se tedy měl namáhat já, že?!

„Působivé prostředí- nezdá se ti?“ zašeptám mu do ucha, když vidím, jak zavře oči a hlavu zahne dozadu. „Och- mě totiž velice, sám jsem tuhle místnost vybavoval…“ zasměji se. „I když tu skoro nic není.“ Můj smích utichne a já se postavím před něj. „Ovšem má to i své chyby- nevím, kam se mám posadit!“ ušklíbnu se spíš pro sebe.

„Nic neřeknu!“ řekne rozhodně svázaný muž a já se na něj otočím, jako bych ho viděl poprvé. Zatřepu hlavou. „Vždyť já zatím ani nic vědět nechci a ty už odporuješ.“ Naposledy se rozhlédnu a přejdu ke stěně, kde je napůl světlo a napůl stín, a tam se opřu, protože mě docela bolí nohy- hlavně koleno, který jsem si včera nějak narazil pádem z prvního patra, když mě z bytu vyhnal požár od zapáleného plynu v kuchyni.

„No dobře.“ Tlesknu o sebe rukama. „Když už chceš odporovat tedy- nebudu ti bránit- a to jsem si chtěl s někým normálním popovídat- ostatní ze mě mají nějaký strach a já ani nevím proč- nikdo mi to nechce říct, víš?“ zasměju se znova a pak zvážním. „Kde je váš úkryt?!“ Trochu tvrdšího hlasu neuškodí.

„Nic neřeknu…“ opakuje to, co jsem již slyšel a vidím, jak mu v očích plají vzdorovité plamínky- roztomilé- zhodnotím, ale na tohle nemám náladu.

Přejdu k němu. „Ale ano- nakonec promluvíš… a víš proč?“ zeptám se ho, když mi v tom začne zvonit telefon. Naposledy si ho prohlédnu a vytáhnu si ho z kapsy (Telefon), přičemž mačkám tlačítko Příjem.  Otočím se k našemu zajatci zády a poslouchám co mi ten na druhé straně říká…

„Cože?! Jak to, že vám uprchl- Ty chceš snad přijít o místo, ne?!“ rozhodím druhou rukou do vzduchu a dál poslouchám roztřesený hlas na druhé straně, který mi přináší ne příliš dobré zprávy. Skončím hovor a jsem už značně podrážděný- oni ho nechali zdrhnout pryč! Někdo to asi brzy ode mě schytá…

„Copak- žádné dobré zprávy?“ ušklíbne se muž v židli a já mu jednu vrazím, až mu z pusy ukápne kapka krve, která mu teče po bradě dolu.

„To víš- dobré zprávy mi nechodí skoro nikdy…“ zvednu oči nahoru, jako bych mluvil ke stropu a obejdu ho. „… Kromě tebe- ty jsi byl rozhodně dobrá zpráva- přímo ta nejlepší.“ Zasměju se. „Budu muset jít- tak si to tu užij- ve tmě.“ Dodám, když zhasínám světlo a se zpěvem se vydávám pryč ze zajatcovi místnosti…

 

 

Jestli máš odvahu poslouchat,
jen pro tebe začla muzika hrát.
Jenom si hochu s náma skoč
a v rytmu valčíku v kole se toč.

Pískám si a vcházím s dýkou schovanou v kapse kalhot- kterou jsem si tam došil sám, aby se tam zbraň vešla- do kanceláře, kde mají na starost vězně. „Kde je Malory!“ zařvu, až se na mě všichni otočí od svých počítačů a pár listů z lejster spadne na zem. Nikdo ani nedutá a všichni se dívají na mě. „Tak.Kde.Je!“ zopakuji pomaleji.

Pár hlav se otočí dozadu odkad se zvedne jeden hubený mužík, který jde pomalým krokem ke mně. „To ty jsi ho měl na starosti Miku? Ale to, že ti utekl není moc dobré, že?! Teď už může být u svého šéfa a říkat mu cestu sem…“ dívám se mu do očí, když někdo vzadu vykřikne. „Ale šéfe- my jsme ho nakonec dostali- už nepromluví!“ otočím se tam a ledovým pohledem je sjedu všechny- hovor utichne.

„To tě ale neomlouvá- co kdyby opravdu utekl a my by jsme byli teď všichni v hajzlu?“ vidím, jak se začíná viditelně chvět a těkat očima ze strany na stranu. „Nemáš mi co říct? To je ale škoda- já myslel, že se alespoň omluvíš, ale když ne- tak…“ nedořeknu a rychlostí blesku vytáhnu z kapsy kudlu a vší silou mu jí zabodnu do břicha.

Jeho oči se najednou rozšíří a on si přiloží ruku k zasaženému místu. Ostatní zatím nic neví, protože ze svého úhlu na nás nevidí. Usměji se na něj a jedním tahem zbraň z těla znovu vytáhnu a on se sesune na zem, odkud je vidět, jak se rozlijí rudá skvrna. Slyším lapání po dechu a tlumené výkřiky…

Z kapsy vytáhnu bílí kapesník a obě strany ostří do něho otřu, než kapesník upustím a on klesne na mrtvé tělo ležící na zemi.  Konečně zvednu pohled na všechny přítomné a sjedu si je, když říkám „Tohle byla výstraha pro vás všechny- chyby neodpouštím a to ještě k tomu takové, jaké se dopustil on… Mám pro to důvody a těmi jsou ochrana nás všech a popřípadě i odstranění škodlivých lidí. Je vám to jasné doufám?!“ poslední větu zavrčím a už vidím, jak všichni horlivě přikyvují.

Znovu se otočím na tělo ležící na zemi. „Je mi tě vážně líto Miku- měl jsem tě rád.“ Chvíli zůstanu stát bez pohnutí, jako bych přemýšlel, než zatřepu hlavou a otočím se. „Odkliďte jeho tělo a pořádně ukliďte- nechci tu mít žádné skvrny na podlaze. Ten koberec stál pěknej majlant…“ Stihnu ještě říct do hrobového ticha a opouštím místnost znovu si pískajíc mou oblíbenou píseň Valčík- s pozměněným textem… Pěkně tvrdý valčík, jež mě pomalu vystihuje…

 

Jak divoký zvíře chtěl bys být,
pojď s náma žít my budem se mít.

 

Zapadnu spět do své kanceláře- do svého ráje, kde je uklizeno, čisto a ticho, které za chvíli bude protínat hudba valčíku… Přejdu k cd přehrávači a zapojím ho do elektřiny, než si zapnu onu melodii. Zavřu oči a představím si ples plný lidí, kteří mají oblečený šaty a společenské oděvy rudých, černých a samých tmavých barev, jak se pomalu začínají stavět do párů na svá místa. Hudba se rozjede…Udělám krok vpřed a už znovu tančím- dopředu se pomalu vlním v jeho rytmu- proniká do mě, do mého nitra a naplňuje mě příjemnými pocity zadostiučinění…

Další mimo hru. Další patolízal, který nám nechá uniknout jednoho- celkem nedůležitého- zajatce. Ale i to je pro nás hrozba- ví, kde máme sídlo, kdy se co semele, a tak dále… Prostě odpad…

Zakloním hlavu dozadu a z hrany stolu vezmu do úst růži, kterou jsem si tam už dřív připravil. Krok střídá krok a já se s imaginárním tanečníkem či tanečnicí zatočím, než prudce klesnu do úklony…  Vyjmu si růži z úst, přičemž se o trn říznu do rtu a ona mi upadne na zem. Chytnu si za ústa a poté se podívám na prsty, kde se třpytí moje krev- promnu ji mezi prsty a ty pak olíznu, vychutnávajíc si tu trpkou chuť.

Rychle oči otevřu, když přijdu na ďábelský plán, který mi stejně jisto jistě nevyjde, ale zkusit to můžu. Usměji se a s parádní otočkou, za valčíkové hudby vzpřímeně vypochoduji z místnosti. „Gregory- zamkni a hlídej, ať se tam nikdo nedostane. Jinak!“ nedořeknu, protože jsem stejně již dost daleko a hulákat se mi na něho zrovna nechce. Jdu zpět do kanceláře, kde mají na starost zajatce.

 

„Je tady Sandy?!“ zeptám se už v otevírajících se dveřích. Všichni najednou ztichnou a já se zarazím. „Děje se něco?“ zeptám se a ignoruji dva muže, kteří urputně čistí bílí koberec, na kterém jsou ještě vidět skvrny zaschlé krve. Třetí právě táhne pryč z místnosti s igelitovým pytlem. „Sandy!“ zahučím zpěvavým hlasem a zapískám.

Jedna dívka na pravé straně vyskočí na nohy a dál se ani nepohne- pouze se červená- z čeho to asi může být? Ptám se sebe, ale ignoruji to a s prstem vztyčeným do vzduchu k ní přecházím. „Potřeboval bych na chvíli Waltra!“ omluvně se na ní usměji a dodávám. „Pokud to ovšem přežije.“ Nakloním hlavu na stranu a zatřepu s ní, čekajíc, co mi odpoví.

„Jistě šéfe- je v pokoji číslo 023- zavedu vás tam.“ Vykročí zpoza stolu a naznačí mi, abych jí následoval. Přesunu se těsně za ní a dívám se na její úzké nohy, které jsou vidět z džínové minisukně. Olíznu si rty a raději přejdu na stejnou úroveň jako ona, aby mě nelákalo se tam dívat pořád…

„Tady pane.“ Ukáže na dveře, za kterými jsou slyšet nějaké zvuky, jako by si někdo povídal sám se sebou. „Poslední dobou je nějak dezorientovaný, ale nic mu nedáváme,  dokonce jsme ho dlouho nechali na pokoji.“ Oznámí mi a já opatrně vstoupím, dívajíc se štítivě na muže v rohu místnosti.

Otočím se. „Je to opravdu on?“ zeptám se se zvednutým obočím, a když kývne na ano- otočím se zpět a přejdu k němu. Uvážu mu kolem krku řetízek, který vezmu z kapsy kalhot a zatáhnu, aby šel za mnou. Muž se postaví a podívá se na mě. „Jdeme!“ přikážu mu tvrdě a on k mému překvapení poslechne. Vyjdeme ven. „Zamkněte zase.“ Řeknu ženě a už si to mířím za naším přítelem, který je pořád v místnosti 280- a bez světla- škodolibě si připomenu…

 

„Garry… Gaaarry… O Garry!“ zašeptám do ticha pokoje a rozsvítím světlo. (Zase jsem použil hlášku někoho jiného- Daraculi z Van Helsinga- ale ten tam nevolal Garryho, ale Gabriela- no co, je to na stejné písmeno,že?!) Pohled mi padne na pořád ještě uvázaného mladíka na jistě nepohodlné židli. „Mám tu pro tebe kámoše, ale ne na dlouho…“ lítostivě se zatvářím a přejdu k němu blíž, dívajíc se mu do očí, které jsou až nepřirozeně fialové. „Máš čočky?“ zeptám se zcela nesmyslně k předchozímu hovoru, ale musím to vědět, vždy mě zajímalo, jaké to je, je nosit…

„Do toho je ti ty víš co…“ nakrčí nos, ale vidím, že ho ta otázka docela překvapila. „Jak chceš… já můžu počkat…“ podívám se do stropu. „Ale fakt mě to zajímá…“ dodám a pak už se k němu opět sehnu. „Tak a teď ti představím novou návštěvu- určitě ho znáš… Je to….“ Chvilka napětí. „Waltr! Máš radost?“ zeptám se ho a zatáhnu za vodítko- do místnosti vejde onen muž.

„Škoda že tu nemám foťák- máš fakt dobrý obličej.“ Ušklíbnu se nad nevěřícným pohledem Garryho. „Škoda… Hej- jestli pak si Waltr chce zatančit valčík?! Víš- já přímo miluji valčík- úžasný tanec, ale nikdo ho nechce se mnou tancovat- divné…“ udělám zamyšlení a pak se mi rozjasní tvář. Za řetízek si Waltra přitáhnu a vezmu ho do základního postoje, přičemž ho ohnu do zadu a znovu zvednu- udělám krok a další- tančím s ním kolem židle s Garrym a jako okouzlený přemýšlím co dělat…

 


Tak pojďme smrt objímat, pojďme sní zpívat
a na svět bez lásky budem se dívat.
Zahoď sví svědomí daleko od sebe,
poslouchej jak valčík proniká do tebe …

Udělám před Garryho očima další otočku s trochu zblbnutým Waltrem a přitom svého společníka bodnu dýkou do boku. Se zaskučením se sesune na zem a drží se za poraněný bok… Nakloním hlavu ke straně a podívám se na něj, pak vzhlédnu a vidím vyděšený pohled muže uvázaného na židli, jak se snaží se dostat z provazů.

„Je to jen škrábnutí- nic, co bych nedokázal ošetřit ani já.“ Ušklíbnu se, protože svým slovům až tak moc nevěřím. „Jestli promluvíš- pošleme pro doktora a jeho ošetříme… Rozmysli se.“ Líbezně se na něj usměju a nůž otřu o provazy svazující našeho zajatce. Ten se na mě podívá očima plných hněvu- odvrátím pohled.

„Nic neřeknu!“ zavrčí, ale vidím, jak hypnotizuje svého kamaráda ležícího na zemi, jemuž se každou vteřinou víc a víc barví bílá košile do červena. „Ach ne- zase budu muset uklízet. Že já sem nikdy nedám nějaké folie.“ Zamyslím se nahlas a pak se zasměju. Otočím se a vyjdu ven.

„Gregory!“ zařvu na celou budovu a do chvíle přede mnou stojí můj osobní strážce. „Vem Waltra na ošetřovnu, ať ho co nejdříve ošetří a pak mi to řeknou!“ zavrčím na něj a pustím ho dovnitř, aby mohl tělo odnést pryč. Vidím, jak ho bere do náruče a odchází pryč bez jediného slova. Jen vůně kolínské po něm zůstane.

„Tak tvůj kamarádíček bude v pořádku, ale jestli nic neřekneš- můžu ho přivést zpět… Tamto bylo takové varování, co se může stát, když nebudeš moc mluvný…“ zamyslím se. „Špatně- když nebudeš moc sdílný- tak se to říká.“ Usměju se na něj.

„Proč mi připadá, že jste nějaký šáhlý?!“ zeptá se mě s úšklebkem. Tak tohle mi ještě nikdo neřekl. Hodím po něm zlým pohledem, ale pak k němu přejdu a sednu si mu na klín. Cítím, jak ztuhne a jeho oči se rozšíří.

„Možná, že opravdu jsem… Víš- mezi těmi lidmi, co mě obklopují se pomalu nedá dělat… Vážně nevím, čím to je, ale ty jsi tady pomalu jediný normální…“ začnu mu povídat a ani nevím proč- asi kvůli tomu, že když s tímhle začnu mezi svými- často zdrhají pryč- ale Garry nemůže, protože je přivázaný…  Zasměji se té myšlence, na utíkajícího zajatce přivázaného k židli.. „Moc lidí se mnou nevydrží, ale vedu je dobře a chyb dělám minimum. Mám jejich respekt, což je dobře- chudák Táta…“ zase se zasním a hned nato zatřepu hlavou…

„Proč tady sakra není ještě jedna židle?! Kdo si tady má někam sednout, když je tady jen jedna židle a ta je vždy obsazená…“ povzdychnu si. „Je to tu těžký. A já  z toho už začínám být unavený.“ Zasměju se- to tak…

„Tak proč nám neuděláte tu radost a nechcípnete?“ zeptá se mě- už si pravděpodobně na tuto situaci zvykl. Nakloním se k němu blíž, hypnotizujíc jeho oči. „Oh- tobě se to řekne- to už bych si nikdy nezatančil můj milovaný valčík… Jeho rytmus, jeho ladné křivky…“ zvednu se a začnu kolem něj tančit s další imaginární postavou…

„Promiň za to zpestření, ale nikdy nemůžu odolat.“ Zasměji se po chvíli. „Zase jdu pryč mimo to, co chci vědět a ještě k tomu k tobě promlouvám a ty skoro nic neděláš… Musíš se nudit a proto Garry- kde je vaše základna?!“ zavrčím mu do obličeje.

„To by jste chtěli vědět, co?! Ale ze mě to nedostanete.“ Řekne tvrdě, ale jeho rty se zvlní do úšklebku, když zvednu pohled do stropu a zhluboka se nadechnu. „Je tu něco směšného?!“ zeptám se ho, ale jsem rád, že se tu již trochu uvolnila atmosféra- zakroutí hlavou. „Ach- všichni se mi smějí, a já nevím proč… Víš co? Jak se ti líbí- být svázaný… Nebolí tě náhodou ruce, nohy…?“ zeptám se s nadzdvihnutým obočím- provokuji a vím to, ale nemůžu odolat pohledu do jeho obličeje, který se najednou jako by setmí…

„Víš co? Děsně rád bych tě uvolnil a nechal jít, ale to nejde víš… pořád jsi mi totiž něco neřekl.“ Poklepám si na hodinky. „Jo- a máš tedy ty čočky?“ zeptám se znovu zvědavě, ale on jen zakroutí hlavou. „Takže nemáš, nebo neřekneš?“ zeptám se ho, protože mi to není jasné.

„Neřeknu.“ Usměje se- pokrok- už se směje a viditelně není vidět, že by měl strach. Pak najednou do vzduchu vztyčím prst a nadechnu se: „Ach- to bylo ode mě nezdvořilé- já tě tu pořád oslovuji a přitom ty…“ říkám, jako bych měl zrovna nějakou přednášku. Dvakrát máchnu rukou, přičemž se lehce pokloním. „Mé jméno je Jason, ale můžeš mi říkat Jasie- tak mi říkala maminka, když ještě žila- asi chtěla dceru.“ Zamyslím se nad tím, proč mi tak říkala, ale nikdy jsem na to nemohl přijít…

„Oh- ty provazy- asi tě už uvolním. Docela se mi zamlouváš, víš?! Ale opovaž se utéct- jinak budeš ještě dnes klepat na bránu nebeskou!“ pohrozím mu, ale to už vytahuji, pořád od krve, nůž a přeřezávám provazy…

 


Tak .. teď poznals můj plášť,

mý jméno je zášť a smrt to je zpěv,
jak rudá je krev, tak se drž,

pojď se mnou, tančit Valčík !!

Když ho odvážu, vidím, jak si ihned mne zápěstí. „Kdo to dělá tak pečlivě?!“ ptám se sebe, protože většinou to ty budižkničemu  udělají tak, že se z toho vyvleče i tříroční děťátko… „Tak co- budeš pořád odporovat a nebo mi řekneš, kde je to vaše sídlo?!“ zeptám se prudčeji, než jsem zamýšlel, ale vrátit to již nejde, že?!

Muž se na mě podívá a najednou se mnou hodí o protější stěnu a přes pusu mi dá ruku, abych nemohl řvát. Ublíženě se na něj podívám a přitom naznačím, ať se podívá dolu, kde je moje ruka i s dýkou, která je napřažená přesně do prostředku jeho břicha.

Ušklíbne se a nakonec poodstoupí, pořád si mě však prohlíží očima plných nenávisti- kde se tam jen vzala?! „To od tebe nebylo moc hezké.“ Zhodnotím to a začnu si ho také pozorněji prohlížet… „Tak tady končí hra a začíná dospělost?!“ ušklíbnu se a prsten ukážu na židli a naznačím, aby si do ní sedl.

„A teď mi hezky vyklop, kde je vaše sídlo- nebo sem mám zavolat znovu Waltra?“ zeptám se a pomalu se ho dotýkám hrudí.  Vezmu si do ruky tu jeho a obejdu ho, přičemž mu jí skroutím za záda. „Tak co řekneš, hm? Co si vybereš Garry?“ šeptám mu do ucha a pořád víc a víc tlačím na ruku.

„Nic vám neřeknu!“ sykne a zakloní hlavu se zavřenýma očima. „Nic ze mě nedostanete!“ Překvapeně si ho prohlédnu a „Gregory!“ zařvu z plných plic a jsem si jistý, že muže přede mnou jistě dost bolí uši- potěšeně se ušklíbnu. „Dones mi sem Waltra a vyřiď Sandy, že je mi to líto…“ nařídím muži, který se objeví ve dveřích a hned zase zmizí s instrukcemi pryč. „Bude zábava.“ Zašeptám Garrymu do ucha a podám si ze země kus provazu, kterým mu svážu ruce znovu k opěradlům židle a ještě mi kus vyzbude na jednu nohu. Druhou budu muset bohužel nechat volně.

 

„Ach Waltre- dlouho jsme se neviděli.“ Přejdu k muži vstrčenému dovnitř a obejmu ho… „Co takhle valčík?“ zeptám se dychtivě, ale hned se zase otočím k Garrymu. „Dobře sleduj a rozmysli se.“ Usměju se na něj a poplácám Waltra po rameni. Chce se mi vyhnout, ale je natisknutý na stěnu a tudíž nemá kam.

„Řekni- bojíš se Waltre? Nemáš čeho… Já jsem jen psychopat, který to tu vede.“ Zasměji se vlastnímu pokusu o vtip a přitáhnu si ho blíž. „Líbal jsi se někdy s chlapem?“ zeptám se ho a ani nečekám na odpověď, už mu do úst pronikám jazykem a natáčím se tak, aby Garry všechno viděl…

„Líbí? Doufám že jo, protože díky tady Garrymu už toho asi víc nezažiješ- jen… pokud si to ovšem nerozmyslí a neřekne mi to, co chci.“ Usměji se na Waltra, který na mě třeští vyděšeně oči a snaží se mi vytrhnout- držím ho pevně- ano, i já to dokážu… „Tak co Garry, jak moc ti záleží na kamarádovi Waltrovi?“ zeptám se s úsměvem znovu přivázaného muže, který svádí velice zajímavý vnitřní souboj se sebou samým. Pomalu začne kroutit hlavou, ale já mu v očích vidím, že není přesně rozhodnutý…

Vytáhnu z kapsy znovu dýku, kterou za dnešek již tolikrát a pomalu jejím ostřím přejedu po Waltrově krku, že kterého se začne řinout krev- jen lehce ho říznu a přesto je vidět, že krvácí docela dost. „Mám pokračovat?!“ ptám se a stočím pohled na Garryho, který zavírá oči. Naštvu se- to divadlo je pro něj a on se ani nedívá. „Dívej se!“ přikážu. „A dívej se pořádně!“ vezmu Waltrovu ruku a po jednom prstu mu je začnu uřezávat. Z jeho hrdla se dostávají zvuky krásné, jako můj Valčík… Pokračují dál a tělo pomalu chabne a podél stěny se sesouvá na zem, kde zůstává držet v kaluži krve, která tryská z každého místa, kde měl prst a z krku taktéž… Napřáhnu se do vzduchu a dělám poslední řez vedený přes jeho celý krk, až to v něm nepříjemně čvachtá a křupe…

Otočím se na Garryho a dívám se jak malé kapky v podobě slz se spouštějí z jeho krásných očí a tečou v potůčcích přes tvář a odkapávají od brady dolu na oblečení… Přejdu k němu a zakryji mu pohled na mrtvého přítele, přičemž mu lehce ony slzy stírám.

 

Cítíš tu sílu valčíku,

v rytmu raz dva tři,

seber svůj sentiment,

sevři rty, slzy sem patří.

Valèík - Daniel Landa
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....... eeehm co rict....

(Maya_san, 9. 8. 2008 17:04)

Tak ja sem se konecne dokopala kouknout se taky na tvuj blog ale ted... eh.. no... jak to rict, To je trosku brutalnejsi nez bych cekala.... ten ehm Jeson... no je to z prominutim peknej magor... tak jako povidka vyhlizi velmi zajimave... jen....*čumi pred sebe a nevi co napsat* a veř to se nestava casto.... no jako pevni dojem je to trošku krutejsi nez jsem cekala... nic mene se ihned vrham na dalsi dil xD

........

(Fussi-chan, 23. 5. 2008 22:25)

????????
Cooo? Z Katti-chan se nam stala masochystka!!! pane boze! I brutalni je slaby slovo... Ale psychopat je dobrej! XD takze du cist dal XD!

...

(Ayasumi, 22. 5. 2008 22:14)

wau!! tak tohle bych do tebe opravdu neřekla!! Takovou brutalitu. oi... nechtěla bych být v kůži Garryho a sledovat, jak mi nějaký parchant zabijí přítele...
A mooc se ti povedla postava psychopata, jestli ho tak můžu nazvat... počkat, on je psychopat XDDDD
Opravdu se už těším, jak to bude pokračovat. už jdu na to. :)
P.S. Moc děkuji za věnování!!!!! :)))