Taneční Hala
(tohle jsem u toho celou dobu poslouchala xD eh, ale našla jsem jen video T___T takže- kdyby někdo věděl, jak se to jmenuje- neváhejte a kontaktujte mě xD)
Taneční hala
Tančím… Celý parket mám pro sebe, celou tuto místnost… Otočka, skok, padnutí k zemi… Hudba prostupuje mým tělem a já se jen… hýbu… Pohybuji se podle toho, co cítím, když poslouchám tuto skladbu… Prudké otočení hlavou ke straně a následný pád k zemi… Nevím, co tančím, nevím, co dělám… Mé tělo vše dělá za mě a já se jen nechávám unášet…
Prudké vymrštění do výšky, následující zavřením mých očí a prudkým oddechováním… Tanec, jak krásné je tančit, jak krásné je se nechat ovívat tony hudby, která zní prázdnou halou… Mít parket sám pro sebe a nehledět na to, co se děje… Nehledět na nic kolem sebe, protože v té místnosti není nikomu, kdo by se smál… Kdo by propukl v nadšený pískot, či snad jen tiše zatleskal… Není tu nikdo, kromě mě.,.. Žádná přetvářka se zde nejeví- jsem to jen já a má duše, kterou neukazuji na veřejnosti… Jsem to jen já a ticho kolem… Jen já a pravda, kterou skrývám uvnitř… Nikdo mě nevidí, nikdo nespatří to, co se ve mně děje… Nikdo…
Pomalé otevření očí ke stropu místnosti a vyšvihnutí se na nohy- další skladba… Otočka, další a další- pořád dokola… Jak opojné je nemyslet na svět za dveřmi této místnosti… Jak opojné je jen tančit a nehledět na tu špínu, která je tam venku… Nehledět na svůj život, který tam venku tak nenávidím… Však tady jsem to doopravdy já a má bolest je poznat z prvků mých pohybů… Mé štěstí a radost taktéž…
Miluji tanec- nikdy to nikdo nezmění… Vždy budu tančit, i když se kolem mě bude svět bořit- i když nebe bude padat na mou hlavu… Když budu tančit- nepřestanu… Vždyť tanec je tak krásný, tak nádherný… Tak prostupující mým zmučeným tělem…
Zavlnění do rytmu, ruce halí tvář- svět pláče… Tanec ukazuje vše… Všechny pocity se v něm odráží… Tanec je mou mluvou, i když mě nikdo nepozoruje- nikdo nespatří to, co říkám… Pohlazení… Nikdo, protože nikomu neukáži to samé… Tanec je jedinečný- pravý tanec není naučený… Pravý tanec prostupuje- je až z hlouby vaší duše vytržen… Pohození vlasy a další otočka následovaná skrčením se…
Pohlédnu na hodiny- hýbou se, ručičky běží… Svět se nemůže zastavit- čas pořád běží, utíká, nenechá nás být… Skok, padnutí k zemi… Však tančit dál je má touha, již má doba se krátí… Za chvíli budu muset jít a uvolnit parket dalším lidem- dvě hodiny, jak krátká doba pro tanec…
Svůj žal z tohoto uvědomění se promítá do tance… Roztáhnutí rukou, jako andělská křídla se povznáší… Nechci odtud odejít, nechci skončit- chci, aby můj tanec zněl dále, aby hudba nepřestala hrát, aby se čas zastavil a já mohl tančit věčnost… Dokud bych znaven nespadl, dokud bych měl sil na to se hýbat… Dokud by vědomí vnímalo pomalé tony, měnící se v rychlejší….
Srdce tepe, dech se zrychluje- další otočka na špičkách nohou… Nechci odejít, chci ještě chvíli snít… Poskočení… Snít o tom, co nemůžu mít… Snít o tom, o čem chci- zapomenout na vše kolem sebe… Na svět za dveřmi- na svou přetvářku, jež zahalí mou tvář, jakmile vyjdu ven z této haly… Nikdo si to neuvědomuje, ale každý ji má… Každý se přetváří- jen v soukromí jsme tací, jakými doopravdy jsme… Prohnutí se v zádech až k zemi… Svět nás mění- chody společnosti nás ovlivňují… Naše mínění, naše všechno závisí na vyšších… Nejsme to my, kdo nás ovládá… jsou to oni a vždy byli…
Však hudba zní dále- naplňuje srdce, duši, nás celé… Uklonění a zavření očí… Je ticho- tony skladby dozněly a pro mě je to pomalu, jako by se zbořil svět- jako by se zhroutil společně s jejím koncem… Zase budu muset jít do toho světa za dveřmi, zase tam budu muset jít a chovat se, jak se ode mě očekává… Zase tam budu muset jít a opustit tuhle místnost, která ví… Která bude skrývat mou bolest a radost… Která pohřbí dnešní den do zapomnění…
„Pane- váš čas skončil- měl by jste se jít převléci a pustit sem další lidi, kteří to mají teď zamluvený…“ dovnitř nakoukne mladý muž, který je tu jako správce této haly- usměje se na mě, než zase zmizí… Ano- měl bych odejít…
Přejdu k rádiu a vyndám ven své cd, které následně ukládám do malého batůžku- kolem ramen si pohodím ručník a pořádně se napiji vody, kterou jsem si sebou vzal… Povzdychnu si- vůbec se mi odsud nechce pryč, ale co mohu dělat- život jde dál a čas tak utíká- rychleji, než bych si přál… Vyjdu ven z místnosti a kývnutím se omluvím pár lidem stojícím za dveřmi, za to, že odcházím trochu později, než jsem měl…
Zamířím do sprch, abych se ze sebe smyl ten pot a vše ostatní… Musím znovu získat svou masku, kterou budu ukazovat tam venku, ale se mnou pořád hýbají zbytky tonů, které si pamatuji z oné haly…
Otočím kohoutkem a na mé bolavé tělo začnou dopadat lehounké kapičky vody a stékat po pokožce dolů, než se spojí v pramen, který odtéká pryč- jako čas ubíhá, tak voda teče dál… Horké pramínky mě máčí- mé vlasy přiléhají k šíji, jak jsou pod proudem vody těžké… Vezmu si do ruky mýdlo a začnu se pomalu umývat- pomalu, jako celou věčnost- nechci odsud, tak moc nechci odejít… Prodlužuji tu chvíli, než budu muset…
Přivřu k sobě oči a vydechnu- horká pára halí mé tělo a vytváří na kachličkách třpytící se kapénky- jak krásné… Jak neskutečné a nádherné v porovnání s tímto světem prolezlým temnotou, která se skrývá za každým rohem… Tak jemné, jako pohlazení, tak průhledné a průsvitné, že se tomu až divím- tak krásné, že to nedokáži popsat…
Mýdlo už dávno odteklo se zbytky špíny pryč, ale j pořád stojím pod proudem a přemýšlím- je tak krásné se nechat takto omývat- nechat se hýčkat tou teplou vodou… Vypnout a nic nedělat- jen vnímat její šum a to, co vytváří- jak dopadá na mé tělo, jak stéká a dotýká se mě… Pohlazení- je jako pohlazení saténu…
Rychle otevřu oči, až mi do nich pár kapek nateče a začnou mě štípat- je již čas… I ony kapky mi to připomínají- je čas jít do toho krutého světa, plného přetvářek a lží- plného lidí, jež vám chtějí ublížit, podvést vás- plného radosti, která jí ani není… Lidé zapomínají na krásu, když pracují- chodí na nákupy- starají se o své děti…
Nemají na to čas a to je špatné- každý by se měl v zimě zastavit u zamrzlého jezera a pozorovat ten jas, který hladina odráží… Každý by se měl zastavit na louce zahalené mlhou a roztáhnout ruce, když se pomalu nadechuje chladného a vlhkého vzduchu… Každý by se měl zastavit u růže, na které se leskne kapička ranní rasy, kterou osvětlují první paprsky slunce… Každý by se měl na chvíli zastavit a dívat se na krásu světa… Však většina na to nemá čas a tak lidé zapomínají- zapomínají si užívat- zapomínají se bavit- zapomínají na to, proč tu vlastně jsme…
„Tak zase zítra Cale, nashledanou…“ kývnu na onoho mladého správce, který zvedne pohled od knihy a nadšeně se usměje.„Jako vždy Nigely.“ …
Vyjdu ven do sychravého podzimního dne- k tělu si ještě více přitáhnu černou šálu a se zamračeným pohledem se vydávám na cestu- do práce ve své kanceláři- přijde mi to až nudné dělat každý den to samé- pořád dokola… Vydělávám si dost peněz- vedu jedno celé oddělení a přesto mi tam něco chybí- chybí mi tam radost, přátelství, volnost…
Děje se tam každý den to samé- každý pracuje sám za sebe- někdy je tam více hluku, někdy méně, ale připadá mi to smutné- ponuré tam mezi nimi pracovat… Většina z nich nezná krásu- většina z nich se nepozastaví na kouzelném místě a na chvíli se nepoddá- většina z nich ho přejdou bez povšimnutí a jdou dál…
„Dobrý den Betty.“ Pozdravím svojí sekretářku a projdu kolem ní- naštvaně rozrazím dveře kanceláře a znova je hlasitě zabouchnu- nesnáším to tu!… Vím, že se za mnou dívá asi překvapeně, ale já dneska nemám náladu- nemám náladu na nic jiného, než znovu odejít a v prázdné hale se nechat unášet tóny hudby… Vím, že nemohu, i když chci- vím, že odsud nemohu odejít dřív, než mi skončí „směna“- než uběhne nejméně osm hodin… Tak dlouho tu budu muset být- tak dlouho…
Sednu si za stůl a kabát pohodím někam na věšák- je jedno jak, hlavně, že tam visí… Zapnu si počítač a začnu pracovat- bolí mě oči- každý den se neustále dívat do monitoru a pracovat- občas chodit na porady, jindy si vyslechnout svého podřízeného, někdy si zajít pro kafe a na jídlo- to je tak vše…
Vytáhnu si z kapsy malou krabičku, ze které vyndám ven brýle, které si nasadím- předepsal mi je doktor, ani nevím proč, když vidím normálně, ale možná- on ví více, než já… Ach, jak mě to tady nebaví- jak bych nejraději odešel pryč a už se nevrátil- žil někde ze dne na den a toulal se po kraji- prošel celý svět a zastavoval se u každé kouzelné věci- zastavoval se na každém rohu a pozoroval maličkosti, jež člověka potěší…
Vím, že to nejde- v tohle světě se musí každý nějak uplatnit a být někdo… bohužel… Lidé už prostě zapomněli na to, jaké to je žít obyčejný život bez celodenní práce, která je naší povinností… Všichni již zapomněli na to, jaké to je být doopravdy volný, svobodný, bez pout a závazků, které nás svazují… Zapomněli…
Doma se konečně posadím do pohodlného křesla naproti lcd televizi a zhluboka se nadechnu, než zničeně zakloním hlavu dozadu- to byl zase den… Kdo má tuhleto každý den snášet?! Nevím…
Natáhnu se rukou pro ovladač od hi-fi věže a zapnu ji- pokojem se ihned rozezní pomalé tóny piána. Ani si nepamatuji, že jsem tam dával tohle cd… Má ruka opět klesne a já i se zavřenýma očima se poddávám svým představám…
Už jen pár hodin a pujdu tam- pujdu tančit… Mé tělo se v křesle začíná kolébat a mé ruce vlát spolu s hudbou… Hudba je můj život- klidně bych jí jeho zbytek zasvětil- vím, že to nejde a proto ji alespoň poslouchám každou volnou chvilkou…
Vím, že přicházím o hodně peněz, když si onu halu pujčuji každý den na dvě hodiny, ale co na tom… Plat mám vysoký a tak mi nic nebrání tam chodit- i když pak nemám pomalu na nic jiného- když poslouchám ty skladby- zapomínám na vše… Zapomínám na to, že to tolik stojí… Zapomínám na to, že jsem asi blázen, když si ji pujčuji jen pro sebe… Pro své potěšení… Pak už prostě nemyslím, protože ty přívaly radosti jsou tak silné, tak reálné, tak opojné… Nechci dělat nic jiného, než tančit- a tančit dlouho- co nejvíc to jde…
„Dneska jste tu nějak brzo Nigely- vaše hodina začíná až za hodinu a půl…“ oznámí mi překvapeně Cale- podívám se na hodinky, které mám na ruce a zakleji.
„No jo- ani jsem si neuvědomil, že je teprve tolik. No nic- nevadí, když tu s tebou zatím zůstanu, než odejdou pryč?“ zeptám se ho se zdviženým obočím a ani nečekám na odpověď a jdu dovnitř místnosti pro správce, kde si vedle něj sednu na židli- už jsem tu několikrát byl- taky, když jsem přišel dřív, než jsem měl… Nestává se mi to často, ale občas přeci jen- no jo, když mám jít tančit, tak jsem dost nedočkavý a přehlížím podstatné věci… Nebo alespoň čas…
No jo, k čemu je lidem čas?! Nechápu, na co ho potřebujeme- na co potřebujeme někam chodit včas- na co ho potřebujeme, když je tak pomíjivý… Raději se tím nebudu zabývat… „Tak jak to dneska jde Cale?“ zeptám se mladíka vedle sebe, který se na mě v tu chvíli otočí od malého okýnka, kterým vidí na chodbu… Dívá se, jestli někdo nejde- třeba tak, jako já před chvílí…
„Ale jde to- vždyť to znáš- nebaví mě dělat každý den to samí… Pořád tady jen sedět a občas nakouknout do haly a říct, že už by měli končit… Nebo se neznámých návštěvníků ptát, co tu dělají a tak… Už mě to celkem nebaví- ale je hezké si z někým popovídat…“ pokývá hlavou- jak já mu rozumím… Taky mu chybí volnost- uvědomuje si, že život je tak jednotvárný, když musí pracovat pořád na tom samém…
„Ani nevíš, jak ti rozumím…“ zamumlám opět, ale spíš pro sebe, i když je mi jasné, že to slyšel taky… „Proto sem chodím tančit- abych z toho -pořád stejného- světa utekl… Alespoň na chvíli- zkus si taky někdy udělat něco podobného…“ usměju se na něj a vidím,že i na jeho tvář se pomalu vloudil malý úsměv…
„Někdy bych mohl, ale řekni mi jak, když tu celý den hlídám tuhle halu a lidi, co tu procházejí?! Vůbec nemám žádný čas…“ povzdychne si. „Tohle mě už štve- dělám to samí už 5 let- od toho, co jsem nastoupil a nikdy to není jiné…“ podívá se mi do očí. „Ani nevíš, jak bych chtěl na chvíli od toho všeho vypadnout pryč…“
„Tak někdy řekni a já to tady na chvilku pohlídám a běž si zatančit, ne?!“ nabídnu mu- opravdu by potřebovat trochu uvolnit to napětí v jeho těle… Celých pět let jen hlídat a nemoci tam jít a dělat si, co chce…
„To je dobrý Nigely- nemusíš- jen bych tě obíral o čas a navíc- vždyť po práci klidně můžu na pár chvil zůstat a jít do té haly… Jen je problém v tom, že to už nemám náladu- už jsem unavený, chce se mi spát, taky jsem otrávený z toho, že sem do tý práce vůbec chodím a všechno… Třeba někdy bude čas na to si tam zajít i s chutí…“ usměje se na mě- docela mu rozumím- po práci se mi taky už nechce nic moc dělat, proto sem taky chodím před ní…
„Jak myslíš.“ Pokrčím rameny- když nechce mou pomoc, tak mu pomáhat nemusím, ale vidím to na něm, že byl tím návrhem překvapen a že by chtěl- jen ze slušnosti odmítá- vím to… Já osobně bych také něco takového odmítl- nechtěl bych někoho ubírat o čas tím, že bude sedět a dívat se před sebe, zatímco já bych si v místnosti naproti němu užíval toho malého volna, kterého by se mi dostalo… Nedivím se mu…
„Nashledanou…“ „Naschle…“ „Naschledanou Cale, tak zase za týden…“ kolem okénka začnou procházet děti v čele asi s paní tělocvikářkou a odcházet pryč z budovy…
„Hala je volná Nigely- už by jsi měl jít, abys sis to co nejvíce užil- zase se někdy stav na kus řeči…“ usměje se na mě smutně- vím, že by nejraději šel taky, ale jeho povinnost je tu hlídat… Opětuji mu ten samí úsměv a zvednu se, abych se šel převléknout zatím do šaten…
Vytáhnu si z batohu cd, které jsem si sem dnes dneska přinesl- něco jemnějšího, než to bylo minule… Místností se rozezní první tóny a já na chvíli zavírám oči, přičemž se dál opírám o desku stolečku, který tu je- krása…
Najednou z ničeho nic sáhnu do batohu, vytáhnu dvě rudé saténové stuhy a i s nimi se rozběhnu na druhý konec místnosti- vlají za mnou- kroutí se ve vzduchu- tančí se mnou… „Tak jdem na to Nigely- čas ti běží…“ zašeptám si pro sebe a i s úsměvem udělám první otočku… Stuhy vlají v kruhu, uprostřed něhož se nachází postava… Hlavu a část svého těla ukloním ke straně a stuhy jedou po mém těle až na zem… Ten dotyk je tak mrazivý- chladná látka dotýkající se mé pokožky- naskočí mi husí kůže- nevím proč- snad těmi představami?! Snad tím, že znovu naplno žiji? Mohou za to ty krásné stuhy, jejíž konce svírám v pěstích?…¨
Kotoul po zemi- výskok do výšky a otočka… Mé tělo se s nimi mazlí- oni mne hýčkají, když jej obmotávají svou hebkostí… Zdvihnu ruce do výšky a stuhy zavlají spolu s nimi- nahoru, než se pomalu začnou spouštět dolu, kolem mých zápěstí stékat k ramenům… Unikne mi povzdech, když se znovu rozbíhám… Výskok následuje padnutí k zemi a překulení se na stranu… Mé oči pozorují strop haly- je tak vysoko a já bych chtěl umět létat… Letět výš až k jeho stropu, letět výš a oknem dál- k nebi, kde je vše tak čisté… Prohánět se mezi mraky, které rosí kapičkami vody mé tělo, když kolem nich proplouvám…
Chtěl bych letět ještě dál a stuhy nechat za sebou vlát- nechat je, aby si dělaly co chtějí- aby se třepotaly ve větru, aby se mezi sebou proplétaly, jako milenci uprostřed vášně… jako labutě, které předvádějí milostnou hru… Jako herci na jevišti svádějící souboj dvou mečů… Chtěl bych je pozorovat a nechat se unášet jejich krásou… Jejich hebkostí, jaké je satén schopný… Jejich leskem, když na něj dopadá měsíční světlo uprostřed lesa, naplněného houkání sov a vlka, vyjícího na měsíc v úplňku…
Výskok na nohy- otočení a další- stuhy se točí… Právě dělám jednu otočku, když pohlédnu ke dveřím, mezi nimiž stojí postava a pozoruje mě- zastavím se uprostřed pohybu a stuhy padají k zemi, kde zůstávají ležet- pustím jejich konce a oni se sunou po mých nohách až tak, kde již leží jejich delší části.
„Cale?“ vyhrknu, když poznám onu postavu… Prudce oddechuji a snažím se popadnout dech- vylekal mě- nejsem zvyklí na to, že by mi sem někdo chodil- podívám se k těm dveřím znovu a vidím ho, jak pozoruje cd přehrávač, přičemž má přivřené oči… Vypadá, že si ani nevšiml, že jsem přestal tančit- poslouchá tu skladbu, která mi tam běží…
Usměji se pro sebe, než znovu zvednu ze země stuhy a znova se roztančím… Výskok se zakloněnou hlavou následuje roztáhnutí rukou, přičemž se stuhy lesknou do prostoru… Pomalu se k němu přibližuji- chtěl tančit- sám mi to říkal… Pohodím stuhami, které ho obmotají a jemným tlakem zatáhnou dovnitř… Vidím, jak se mu v očích na chvilku mihlo vyděšení- asi si ani neuvědomil, že se zamyslel… Ani se mu nedivím- hudba vás dokáže okouzlit- na chvíli vás zbaví myšlenek- na chvíli vás do sebe vtáhne a vy ji jen posloucháte a nevnímáte nic jiného… Vše podstatné se vypaří v jednom okamžiku a vy posloucháte jemné tóny, které hladí vaše srdce, lehounce se dotýkají vaší duše…
„Promiň Nigely- já… já… Jen jsem ti přišel říct, že tě někdo shání po telefonu…“ vyhrkne rychle a ukáže rukou dozadu na dveře… Jen se usměji a stuhy opět stáhnu k sobě- obejdu ho a postrčím víc do místnosti… Tady není okolní svět- tady je jen ten, který si vytvoříme… Nic ho nesmí rušit- žádné vlivy zvenčí- ty počkají… Saténové stuhy se ho dotýkají, když ho jimi obmotávám kolem dokola… „Tanči Cale… Tanči a nehleď na nic jiného… Tanči a nech se unášet tóny hudby… Jen tanči- vše ostatní počká…“ šeptám a beru jednu jeho ruku do té své, když se pokouším o to, aby se konečně hýbal… Přitáhnu si ho k sobě a udělám s ním pár kroků- trochu prkenné, ale po chvíli se nechává unášet stejně jako já…
Tančíme kolem sebe- proplétáme mezi sebou stuhy… Jednu mu hodím a on ji chytne- než udělá otočku dozadu… Málem spadne na zem, jak na to není zvyklí… Zaplaším to nutkání se smát… Tady to není k smíchu- tady ne… Hudba nás naplňuje a je jedno, jak tančíme- hlavní je, že děláme to, po čem touží naše tělo- protože to ono dělá ty pohyby- ty prvky, které se odráží v nás…
Zavřu oči, když se jeho stuha obmotá kolem mé ruky a jak Cale začíná utíkat ode mě, tak stuha pomalu klouže po mé paži dolu- teď chladí, teď hřeje… Její jemnost mě udivuje… Je to, jako by se mě dotýkalo labutí pírko… Jako by mě halila voda na nahém těle, jako bych ležel v trávě pokryté rosou za rozbřesku slunce… Jak opojné…
„Nech se unášet dál…“ šeptám a nechávám sebou hudbu prostupovat- nechávám jí pronikat až do mého nitra… Otočení hlavy ke straně, když ji stuha společníka přejede po šíji- otočka na špičce nohy a chycení za ruku… Usměji se mu do tváře a nutím ho jít pozadu dál- přibližuji se k němu a on couvá… Vpíjím se do jeho očí… Přiblížím se ještě blíž k jeho obličeji- vydechnu, otočím se a utíkám od něj dál, přičemž stuha zavlaje a klesne k zemi, když se na něj znovu otáčím…
Stojí u mě a jeho oči se lesknou- obejde mě a já stojím- tóny hudby mi to dovolují- teď hraje on- teď je hercem a já se poddávám tomu, co dělá… Obchází mě a stuhou lehounce přejíždí po mém udýchaném těle… Pozoruji ho a on mě- přiblíží se za mě a jako vánek, se o mě lehce otře hrudníkem, než znova odtančí pryč- nadechnu se- ani nevím, kdy se můj dech zastavil… Otočím se na něj a cítím, jako by mezi námi bylo nějaké napětí po tomto činu… Pozoruje mě a já jeho… Nezdá se mi to, a i on to cítí- i on cítí, že se něco změnilo…
Zastavím se a nechávám stuhu klesnout dolu- znovu jí pouštím a pomalým krokem se k němu rozcházím- on stojí pořád na místě- ani se nehne, ale i jeho stuha pomalu sklouzává z jeho zápěstí a končí na zemi… Když jsem těsně u něj, obmotávám svou ruku kolem jeho krku a za šíji si ho přitahuji k sobě, než ho začnu vášnivě líbat…
Nevím, co dělám, nevím, proč to dělám, ale… Může za to hudba- očarovala mě a proto to dělám… Získala si nadvládu nad mým tělem a já přestávám myslet… A i on již dávno nemyslí- nepřekvapil ho můj čin- vůbec… Jako by to čekal- ihned objal rukama můj pas a jeho jazyk začal nedočkavě čekat, kdy ho již konečně pustím dovnitř- dovnitř, aby si mohl zahrát hru, tu opojnou hru s tím mým… Oddálím od sebe zuby a nechávám ho, aby si dělal, co chtěl…
Mé zavřené víčka se chvějí, mé řasy se hýbou… Mé tělo hřeje to jeho a to jeho předává teplo tomu mému… Doplňujeme se, když se pomalu třeme o toho druhého… „Cale…“ zašeptám, ale neodtrhnu se od něj- nechávám dál probíhat věci, jako probíhají teď… Nechávám se od něj hladit, nechávám se líbat a hýčkat… Nemohu přestat a hudba zní halou dále- je tak opojná, je tak… Vášnivá… Ani jsem si neuvědomil jak- až teď, když ji poslouchám lépe a mé srdce tepe radostí…
„Ni-Nigely…“ šeptají jeho rty, když se přesunu na jeho krk a tlačím ho pomalu ke stěně místnosti- přitisknu se na něj a nohu skrčím mezi ty jeho… Saji tu jemnou kůži na šíji a poslouchám jeho steny, které se linou místností stejně tak, jako pomalá hudba- jsou v každém zákoutí, rozléhají se i tam, kam nevidíme…
Nemyslím na nic… Nemyslím na to, že by jsme neměli- protože nyní jsme v této místnosti a dokud hudba hraje, nic není zakázané- vše je možné a uskutečnitelné a my létáme v oblacích… Nemyslím na to, že ho skoro vůbec neznám- protože hudba nás sbližuje, protože ona nás naplňuje a my jsme si nyní podobní více, než si sami myslíme… Nemyslím na to, že bych toho mohl jednou litovat- protože proč litovat něčeho tak krásného? Něčeho, co mě nyní naplňuje, jako nikdy nic?! Něčeho, co mi nyní připadá, jako to nejkrásnější, co jsem kdy zažil?! Jak je krása krásná…
Znovu se vrátím na jeho rty, které zlehounka líbám- dotýkám se jich, jako by se měli rozplynout, jen co více zatlačím… Líbám ho, jako nikoho předtím… Pomalu otevírám oči a pozoruji jeho růžové tváře, jeho oteklé a rudé rty, které si přejí víc… Jeho ruce se zatínají do mého oblečení a on se chvěje, když rukama opatrně přejíždím po jeho pase nahoru, na hrudník…
Pomalu mu začnu rozepínat knoflíčky na uniformě, kterou má na sobě- pomalu, jako bych to chtěl dělat celou věčnost- pomalu, jako je pomalá ta hudba, kterou posloucháme… Která kolem nás plyne a nás ovívá…
Poslední knoflík je rozepnutý a já mu opatrně shazuji z ramen onen kus látky, který se zašustěním zůstává nedbale ležet na místě pod námi… Pohladím ho po klíční kosti, na kterou ihned putují mé rty- bílé, volné tílko se napíná na kůži s každým jeho hlubokým nádechem… Jeho ruce se sevřou v mých vlasech a ruka mě tlačí ještě blíž k němu- zasténám- tak dokonalé… Tak dokonalé je naše spojení- jen zachytit na obraz… Jen různobarevnými barvami kroužit po plátně- úzký šťetec, který zachycuje hudbu, který zachycuje nás dva a vír vášně, který námi hýbe…
Rukou začne mačkat mé oblečení, které mám na sobě, jeho dech se zrychluje, tu zpomalí… „Ni-Nigely… Prosím…“ vyhrkne a já začnu o trochu více sát kůži kolem klíční kosti. „Prosím…“ zašeptá…
I když nechci- mé rty opouštějí to malé místo a já lehce zatáhnu za lem bílého tílka, než ho začnu pomalu vytahovat nahoru- až mučivou pomalostí se ho dotýkám… Až nezvykle moc pečuji o to tělo, které reaguje na mé dotyky- je tak horké… Tak horké… Zakloní hlavu dozadu a nechá si sundat ten přebytečný kus látky, který končí na stejném místě, jako vrchní část uniformy… „Ještě chvilku…“ šeptám mu do ucha, když slyším jeho přerývavý dech a tiché steny… Lehounce se otírá o mé tělo a žádá o víc… O víc, než dostává- chce o tolik víc…
„Ni-Nigely…aaaargh…“ kloužu rukou po jeho obnaženém hrudníku, na kterém se občas lesknou kapičky potu- fascinovaně je pozoruji- mít tak fotoaparát a zachytit to na něj… Zachytit jeho vzrušené tělo, které se nemůže dočkat pokračování… Které se nemůže dočkat toho, co přijde- co má přijít a ono samo ví, co to bude…
Sevření ve vlasech pomalu povoluje a ruka padá volně po mém rameni až na můj vlastní hrudník- pomalu mi svléká triko, které mám na sobě a černé hloubky se vpíjejí do mých očí- není v nich barva, jsou tak rozšířené, že všechnu překryly… Nezůstalo nic víc, než ta pohlcující temnota v nich…
Přitáhne si mě k sobě za zátylek a naše rty se o sebe lehce otřou… Vystrčím ven z úst jazyk a navlhčím si je, než ho obejmu kolem krku a polibek prohloubím- tak, jak moc je to možné… Naše hrudníky se o sebe otírají- dotýkají se navzájem- hýčkají se. jako by pro sebe byly stvořeni… Pomalu a líně, dráždivě…
„Cale…“ zašeptám mu do ucha. „Už nemůžu čekat… Musím tě cítit- všude…“ šeptám mu dál a pomalu odhazuji na zem i zbytky našeho oblečení… Pod náporem vášně zasténá a přitáhne si mě blíže pro malý polibek, který se stává každým okamžikem víc dravým, víc dráždivým a přivlastňujícím…
Pomalu ho obejmu kolem pasu a sesouvám se s ním dolu na parkety, které jsou pokryty naším oblečením a oběmi stuhami- pokládám ho tam a s úsměvem pozoruji jeho semknuté oči a lehce načervenalé tváře… Jeho rozcuchané vlasy lákají mé prsty, které se do nich znovu zamotají- znovu cítí tu jejich jemnost…
Hudba kolem nás se začíná měnit- z pomalé do rychlejší… Podobné lesu- podobné pramenu říčky protékající mezi skalami… Podobné měsíci zářícímu na obloze, pro nějž víly tančí svůj půlnoční tanec a tím si chtějí získat jeho přízeň… Podobné vodě, která dopadá na ranní obličej a vrací ho opět do reality ze spánkového snění…
„Ano… ano…“ šeptají jeho rudé rty, když ho pomalu laskám- jeho tvář se převrací ze strany na stranu a mě se začíná motat hlava- tep slyším až v nitru své hlavy a tóny, jako by bušili na moje smysly…
Zkušeně beru do ruky jeho úd a přejedu po jeho spodní straně jen konečkem nehnu- jeho prsty se zaryjí do mé paže a on se na chvilku prohne v zádech- tak málo… Tak málo a tolik pocitů… Skloním se k němu a uvězním jeho rty- čekám, až se do těch mých ponoří- čekám, až i on se přidá…
Je to jako sen- je to jako sen tu ležet a nechat vše jít dál- nechat vše tak, jak se to má stát a né tak, jak to chtějí naše vůle, protože… Oni by byly proti- to jen hudba nás odpoutává od všeho… To jen ona může za to, že jsme se odhodlali a nechali vše na ní a jejím kouzlu, které je cítit všude kolem nás… Jako barevné kapičky kolem nás víří, jako malé kuličky mezi námi ono kouzlo proplouvá a hýbá s námi- to jen my se jí podřizujeme- ne ona nám…
Pomalu si strčím do pusy onen prst a navlhčím ho, než se znovu přesouvám k němu- rukou tam dolu- pohladím ho a sevřu- pomalu pohladím a vyčkávám, až se začne pohybovat proti mé ruce, žádajíce mě o víc- o víc toho, co mu dávám… Konečky prstů druhé ruky se dotýkám jeho tváře, která se pod tím dotykem uvolňuje z napětí a vychutnává si tento okamžik- slastně zavrní a jeho rty se od sebe oddálí a osychají…
A můj zrak to vidí- vidí a říká si, jak velká je to krása- jak velká je a chtěl by se nad tím pozastavit- čas nenechat plynout dál a jen se dívat- pořád dokola si přehrávat osychající rty, které jsou pro mě nyní lesními jahodami…
Pomalu obkružuji jeho penis rukou, dokud se na špičce nezjeví alespoň malinká bílá kapičky, která o trochu steče dolu a zastaví se… Ještě pár pohybů- říkám si… Pár pohybů… Roztáhnu nohy od sebe a kleknu si- jeho vytahujíc do sedu za mnou… Držíc se jeho ramen se k němu znovu skláním a olíznu pokožku na šíji… Zasténá a zakloní hlavu- dávajíc mi tak přístup tam, kam chci já…
Usměju se na něj, i když to nemůže vidět a za pochodu hudby podržím jeho penis, jež si pomalu přikládám ke svému otvoru, který se snažím se co nejvíce uvolnit… Dech se mi zadrhuje v plicích, když se na něj bez přípravy nabodávám- jen za pomoci pár kapiček tekutiny, které stékají po jeho stranách… Zakloním hlavu dozadu a z hrdla se mi vydere hlasitý výkřik spojený s bolestí… Jeho ruce mě obejmou a konejšivě se rozjedou po zádech- přitahujíc mě k němu blíže…
Pevně sevřu víčka a snažím se ho vnímat- jen jeho a zapomenout- zapomenout na bolest, kterou si stejně nebudu pamatovat, protože toho příjemného je tu tolik… „Cale…“ vydechnu chraplavě… „Cale…“ opakuji a vyhledávám jeho jemné rty- potřebuji ho- právě v tento okamžik potřebuji, aby smazal i ty poslední uhasínající plameny bolesti a nahradil je těmi, které mě dokáží rozpálit po těle a přesto mi neublíží…
Prohýbám se v zádech a sténám jeho jméno, když se pohybuje…
Zatínáme do sebe navzájem nehty…
Na vrcholu se zkousávám do jeho ramene, tlumiv tak výkřik- pramínek krve pak opatrně slíbávám dolu- omlouvám se zaň…
Naše zpocená těla na sobě leží- vyčkávají…
Čekají snad na konec?- nechtějí se od sebe odpoutat- chtějí zůstat spojeni navždy…
Avšak- jednou vše skončí- vždy a když slyším poslední tóny skladby a následné zastavení cd v přehrávači- téměř bolestě svírám oči k sobě a jeho křehké tělo k sobě tisknu o to více… Slyším náš dech- slyším ticho, které se kolem nás rozléhá… Tak neskutečné- tak nehodící se pro tento okamžik, kdy ležíme nazí vedle sebe na zemi… Tak neskutečné pro mou mysl, která si vše uvědomuje- hudba je opravdu mocná čarodějka- dokázala mě okouzlit stejně, jako jsem byl okouzlen jím, když jsem ho tam viděl na prahu stát…
Tak tomuhle se také říká krása? Ptám se sebe, když pozoruji křivky jeho těla- jeho zavřené oči a klidný dech… jeho klíční kost a hrudník, který se pomalu zvedá a klesá… Mé oči se zavírají, ale my nemůžeme spát- ne, když by sem měl jít už někdo další… Ale- ležet tu je tak krásné- ležet tu a nechat čas, ať si plyne dále, zatímco my stojíme na místě- zatímco my se nepohybujeme a ignorujeme jej…
„Cale…“ zašeptám do ticha a sehnu se k němu- líbajíc ho na líce a krk… „Měli by jsme jít…“ šeptám dál a bojím se mu podívat do očí- bojím se, že tam uvidím pravdu- pravdu o tomto unáhleném činu… Nemělo se to stát a přesto toho nelituji- to samé jsem si říkal dřív- nikdy toho nebudu litovat, ale… Nemělo to takto být…
Slyším tiché zavrnění a z jeho strany se ke mně přitiskne další teplo- opírá se o mě a já si kolem něj obtočím paže- obejmu ho. „Opravdu by jsme měli jít a… mimochodem…“ podívám se na něj- jak leží v mém náručí a z pod víček mě pozoruje- s malým úsměvem na rtech a zasněným výrazem- mám chuť se k němu nahnout a ukradnout si pro sebe další polibek, ale nemohu… Nevím, jestli by to bylo správné- nevím teď vůbec nic… Hudba skončila a já si nejsem ničím jistý- a sebou už vůbec ne…
„Kdo mi to volal?“ zeptám se na otázku, která mě až nyní začala trápit- vím, že mi podle něj někdo volal- říkal to, když tam tak stál a pozoroval mě… Chtěl odejít a já jsem rád, že jsem ho zastavil- že jsem ho nenechal, aby mi utekl pryč…
Vidím, jak se do jeho tváří vehnala další červeň a on se o to více na mě usměje- tak roztomilý- tak krásný a mladý… „Víš… Vlastně ti nevolal nikdo Nigely… Já jen… Musel jsem tě vidět, když tančíš…“ dostane ze sebe s menšími potížemi a můj úsměv se rozšíří, když to slyším… Ano- takhle je všechno správně- už to vím… Pomalu se k němu skláním a beru si pro sebe další sladký polibek z těch hříšných úst…
-fin-
Komentáře
Přehled komentářů
je to užasné moc se mi to líbilo
WtF?
(Probuďte se, 2. 9. 2010 17:58)Děláte si srandu? Je to nejvetší sračka kterou jsem kdy četl a eště je to Yaoi. Bože tohle se muže libit jenom ubožákum. Měli byste brat nejake prašky. *Sick*
Re: WtF?
(keishatko, 15. 12. 2010 17:30)no nehnevaj sa, ale nikto ťa nenútil to čítať, tak prestaň urážať niečo o čom nemáš ani potuchy, tá poviedka bola krásna, precítená, normálne som mala dojem ako keby som tam bola...mať ja taký talent...uvedom sa ty sám, o tvoje sprosté komentáre nikto nestojí!
^^"
(Semeko, 2. 9. 2010 17:04)krásně a tak nádherně napsané a přitom peotické...procítěné..
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 15. 2. 2009 19:15)Hm zajímavé, krásně napsané.
.....
(Deny, 29. 1. 2009 9:10).........mě uplně došly slova.....to...uf...nádhera...a ta písnička k tomu....bezvadně popsaný...fakt nevim co k tomu napsat...na to není to správný slovo...nádherný...
úža
(Red, 6. 12. 2008 21:49)to bylo super =) chtěla bych se zeptat jestli bys nenapsala nějakou yuri nebo shoujo ai povídku?...jestli to nepude tak neva
WOW
(Lusia, 5. 12. 2008 22:58)Jaj jak krásná .... ehm .... kapitolka? Tutu povídku mam rozkliklou asi už dva dny že si jí přečtu, ale až dneska jsem se odhodlala :D fakt se mi to moc líbilo....:) Mam ráda takovýhle povídky, líbí se mi a jistě nejsem jediná *tiše doufá*
och...
(Sax..., 2. 12. 2008 22:13)
...to byl úplný balzám pro mou dušičku...
(vážně nevím, jak to jinak popsat... ale slova ten pocit stejně nedokáží správně vystihnout...)
^___^
Protože jsou
(Nex, 2. 12. 2008 0:00)
kolem nepovolané uši, písničku jsem se neodvážila pustit, ale vlastně nebyla potřeba.
Tvůj text je příběh dávných bardů, slova si tvoří vlastní píseň, píseň, která odráží duši příběhu i tvoji duši, píseň, která se s každým převyprávěním trochu změní. Píseň, díky které je krása stále živá. Píseň, která tančí a tepe v síních života, tady pomalu, tam zuřivě rychle, ale vždycky s melodií vášně.
Chybí mi přesnost, abych s ní mohla vyjádřit změnu, kterou ve mně ten text vyvolal, neznám ani sama sebe tak, abych rozlišila, kde končí akordy mé duše a začínají melodie světa, neznám ani tvou píseŇ tak dobře, abych dokázala říct, proč je tak důležitá a významná. Je jiná, TO je jisté, jako jedna z mála věcí. Je také krásná a důstojná. Má v sobě kouzlo majestátních hor a dravou jiskřivou sílu jejich bystřin, má v sobě klid velikých jezer i volnost nekonečné oblohy. Má v sobě radost z nového i štěstí vzpomínek na staré.
Ukrývá život.
Jsem dojata.
A přece nelze zastavit, protože mě melodie strhla na své cestě mojí duší a já teď musím tančit.
Jak nejlépe budu umět, protože cokoli menšího by bylo její znesvěcení...
www.nex.estranky.cz
......................
(Teressa, 1. 12. 2008 16:31)ja nemam slov...bolo to naozaj nadherne.........
T_T *hlboko dojatá*
(Broskynka, 1. 12. 2008 15:40)krása.... *nie je schopná po takom krásnom zážitku vypotiť viac* ....... krásne....... *je nad jej sily povedať niečo ďalšie* ........
Děkuju
(Calwenka, 1. 12. 2008 14:02)
Děkuju mockrát za nádherný zážitek z téhle povídky.. Byla mi světlem v tomhle dni, kdy ostatní světla zhasla:) Taky tančím, a tanec miluju..
Písnička z úvodního videa je Ghost of a Rose od skupiny Blackmore's night;-)
užasné
(jana, 4. 6. 2011 9:08)