Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Klaun

10. 11. 2009

Klaun

 

Další rána a další… Cítím, jak do mě kopají… Jak se mé vlastní tělo snaží bránit, ale ono to nejde, protože je jich tolik… Nejméně pět kluků, kteří bijí do mého těla… Kopou, dávají rány pěstí, plivou a smějí se… Smějí se mé bezmoci… Matně vidím světlo pouliční lampy, která svítí nad mojí hlavou… A stíny se ploužící po zemi…

„Tak co, pořád nemáš dost, Richí???“ směje se jejich vůdce- směje se MŮJ vůdce- můj bývalý kamarád… A tohle všechno je z pouhé hlouposti… Zachránil jsem nepřítele… Vykašlu pramínek krve a pokusím se vražedně se na něj podívat, ale nejde to… Jsem tak moc vysílený…

„Že nééé? Ale Rychí, už jsem si myslel, že ti to mohlo stačit, ale když ne, tak… Kluci!“ začínají opět další rány… To mám za to, že jsem se snažil někoho ochránit od smrti… Hm, nepřítele… A co z toho teď mám? Další nepřátele, mé bývalé kamarády, které jsme podle nich zradil… Copak jsem však mohl jen tak přihlížet, jak by je pak odváželi do kriminálu, kdyby ho opravdu zabili?!

„Poldové! Kluci padáme!!!“ ozve se nade mnou a z dálky slyším houkat houkačku sanitky… Že by mě někdo zachránil? Neodvažuji se doufat- už nemám přátele… Už nemám žádného přítele, protože jsem se k nim obrátil zády… Zbyly jen ti zlý- ti, co po mě jdou… I když… co kdyby se obrátili strany a já šel na tu druhou? Zachránil jsem ho, byl důležitý…

Mé oči se zavírají, už nejde zůstat při vědomí… Slyším lidi- křičí a běží… Běží pro mě?

 

Svití se na dlažbě…
Rozbitý štěstí v krvi leží.

„Probudil se…“ slyším vedle sebe hlas… Pomalu otevřu oči a podívám se na sestřičku, která se usmívá a přitom nabírá do injekční stříkačky látku z ampulky…

„Dám vám něco proti bolesti a pak vás ošetřím… Dneska už budete moci jít…“ řekne mi, než jehlu zapíchne do mého těla a její obsah se přeleje pod pokožku. Jen jí pozoruji, nic neříkám… Nikdy jsem si nepomyslel, že budu v nemocnici kvůli svému vlastnímu kamarádovi, kvůli svým vlastním společníkům v našem –v mém teď už ne- gangu… Doufám, že už mě teď nechají jít… Přestěhuji se- ano, to udělám hned, jak mě odsud pustí- sbalím si všechny věci a peníze a vypadnu… Už tu nemohu zůstat- mohli by se vrátit… Bojím se, jak by to mohlo skončit… Jak bych mohl dopadnou, kdybych tu zůstal…

„Máte štěstí, že vás ten kluk viděl z okna, jinak by jste dopadl určitě hůř… Zavolal nám hned, co spatřil, co se dole děje na ulici…“ otočím se na ní a pokusím se usmát…

„Hotovo…“ řekne po chvíli. „Můžete jít, ale dávejte na sebe pozor, co kdyby se vrátili…“ mrkne na mě a já se se zamračením zvedám a pomalu odcházím… Neotočím se, na to jsem moc líný a zamyšlený- nerozloučím se…

 

***

Doma rychle naházím pár věcí do batohu a na mobil si vyfotím, jak vypadal můj byt, než jsem musel odejít- vzpomínání… Rád vzpomínám na minulost, ale někdy to bolí a já vím, že tohle vzpomínání bolet bude…

Rozhlédnu se a z šuplíku skříňky vytáhnu všechny peníze, které tam mám schované. Batoh hodím na záda a odcházím pryč… Na vlakové nádraží- nevím, kam pojedu, ale asi tam, kam mě mé nohy potáhnou…

Na silnici si stopnu taxíka a už jedu- do neznáma… Mohl bych jet za sestrou- bydlí ve Augustě ve státu Meine …To je od New Yorku docela daleko, ale co mohu dělat… „Vlakové nádraží“ řeknu řidiči, když se rozjíždíme a pak už jen přemýšlím, jestli bylo dobré odsud odcházet, ale ano, bylo… Nikdo neví, co by mohli udělat… Vždyť věděli, kde bydlím, znali místa, kam jsem chodil… Znali o mě všechno…

„Jsme tady, pane…“ nese se do mé mysli. Vytáhnu peněženku a dám mu do ruky pár drobných- vystoupím… Taxík opět odjíždí, zatímco já se rozcházím směrem k pokladně…

 

„Dobrý den- jednu jízdenku do Augusty.“ Řeknu milé paní, která sedí za přepážkou.

„Hned to bude pane.“ Odpoví mi a usměje se, když rukou utrhává kus papírku z přístroje, který ji vytisknul. Podá mi ji a já jí dám požadovanou částku- odstoupím a podívám se na čas, kdy autobus vyjíždí… 23.50- úžasné… mám ještě 4 hodiny…

 

Rozhlédnu se kolem sebe a zamířím do baru, který vidím blízko nádraží. Vejdu do dveří a ihned se na mě otočí všechny ohledy v místnosti, než se zase začnou bavit mezi sebou… Je tu šero a po stranách místnosti jsou rozmístěná červená a modrá světla, která ozařují stěny…

„Dobrý den, pane… Co si dáte?“ zeptá se mě barman, který právě leští sklenici odrbanou utěrkou. „Mimochodem, nechceme tu žádné rvačky, tak vám doporučuji se tu chovat slušně, jinak poletíte…“ úkosem na něj pohlédnu- jistě- můj rozbitý obličej- mohl jsem si to myslet…

„Jednoho panáka bílého rumu a sklenici červeného vína.“ Vím, že se to k sobě nehodí, ale musím zapít tu hořkou chuť zrady, kterou v sobě cítím a přitom si potřebuji vychutnat kapku něčeho dobrého, co mi zvedne náladu… Vidím jeho nedůvěřivý pohled, ale pak se otočí a naleje mi, co jsem si přál…

„Stanly! On mi utekl!“ vedle mě si sedne na židli nějaká žena. „On mi prachsprostě zdrhnul! Jak mi to mohl udělat?! Byla jsem tu s ním celý večer!“ Položí si hlavu na stůl. „Dej mi panáka, Stanly, prosím…“ Barman k ní jednoho pošle po desce stolu.

„Víš, že si nemáš začínat s lidmi, které obsluhuješ… Já ti neporadím.“ Odejde k dalšímu zákazníkovi, zatímco žena do sebe vyklopí celou skleničku.

Otočím se na ní- v malém zrcátku, které má v ruce si upravuje svůj obličej, aby vypadala zase jako předtím, než si rozmazala o ruku rtěnku. Napudruje si obličej a podívá se na mě. „Nečum tak blbě.“ Utrhne se, až nadzvednu obočí. Zvedne se a odejde k jinému stolu.

 

Dřív hezká číšnice,
líčí si pudrem zpuchlé tváře.

Otočím se k ní a pozoruji, jak dělá oči na dalšího chlapa. Že si to od ní nechají líbit?! Vždyť už není taková kráska- možná, že dřív byla, ale nyní už má své nejlepší období za sebou…

„Líbí se vám?“ Ozve se za mnou hlas Barmana. „Jestli jo, tak od ní dejte ruce pryč, ta není pro vás!“ Překvapeně se na něj podívám, i když… Je pravda, že už jí pěknou chvilku pozoruji…

„Dejte mi ještě tak dva panáky a pak odejdu.“ Otočím se k němu a vypiji toho, kterého mi sem právě postavil a hned na něj druhého. „Tady máte.“ Hodím na stůl peníze a zvednu se ze židle… Naposledy se otočím k té číšnici, která tomu muži už sedí na klíně. Lísá se k němu, vidím její ruce, které ho začínají objímat, zatímco ty jeho se posouvají na její ňadra- nechutné… Chová se jako děvka, ale kdo ví, třeba jí doopravdy je…

Na parketu uprostřed místnosti nikdo netančí, jen kouř z cigaret a doutníků zaplnil tuto místnost od chvíle, co jsem sem přišel… Znechuceně si odfrknu a odcházím… Ne, opravdu nemusím vidět, jak po sobě lezou…

 

Parket teď zeje prázdnotou,
stíny se k sobě ve tmě tulí.

Co budu dělat teď? Mám ještě dvě hodiny- odešel jsem moc brzo.. Nechtěl jsem pro jistotu dělat problémy- ten barman se mi nelíbil… Moc chránil tu číšnici, i když mě vůbec nezajímala- mohl by si ještě něco domyslet a já nemám zapotřebí dostat dneska ještě nějakou nakládačku… Už mi to stačilo…

Ach Miku, proč jsi mi to udělal?! Copak jsi mě neznal dost dobře na to, abys odhadl, že to nedělám kvůli němu ,ale kvůli tobě? Přece jsi nechtěl sedět za vraždu, přeci jsi nenáviděl vězení! Tak proč si nepoznal, že jsem nechtěl, aby se to stalo… Teď už je pozdě, Miku… Někdy na to dojedeš a až se tak stane, tak já tam nebudu… Jen kvůli tvé hlouposti, že jsi mě chtěl zničit, že jsi mě od sebe odehnal pryč, i když jsme vždy byli jak dva bratři…

 

***

 

Sedím ve vlaku a čtu si noviny, které na té sedačce někdo zapomněl… Nic zajímavého- škoda… Jsou tu jen bláboly o politice a prezidentovi… Nic víc… Stočím pohled z okna a pozoruji noční krajinu, i tohle je zábavnější- ta tma- než to, co tam píší…

A vlak jede pořád dál… Chce se mi spát- ospale zavírám oči a usínám- noviny z mých rukou padají na zem- doufám, že se probudím do doby, než dorazím…

 

***

 

Ještě pořád za tmy dorážím do Augusty… Na vlakovém nádraží je prázdno- až na dva bezdomovce, kteří leží na lavičkách a spí na batohu, ve kterém mají celý svůj majetek… Nějaká paní zapíská na píšťalku a mávne- vlak se rozjíždí dál…

Je hluboká noc… Kam mám teď jít? K sestře bych měl přijít ve více přijatelnou dobu- tudíž někdy dopoledne a ne uprostřed noci… Nehodí se to…

Pomalu se ploužím od nádraží a přemýšlím, jestli bych neměl následovat příklad bezdomovců a lehnout si na nějakou lavičku, kde bych do rána přečkal… Ale na to jsem moc líný, moc rozrušený, z dnešního dne… Proto se odebírám dál… Vycházím velkými dveřmi z nádraží a jdu dál uličkou, která je právě přede mnou. I když… sestra bydlí celkem daleko od nádraží- pár stanic autobusem, ale… Mohl bych se projít… Jednou, nočním městem…

Procházím se ulicemi dál a jen pouliční lampy osvětlují chodník pode mnou- obloha je zatažená, byla by tma, jak v pytli, kdyby nesvítili…

Dojdu na nějaké malé náměstíčko- jen pár stromků a 4 lavičky na každé straně… Ale co to?! Na jedné lavičce leží tělo, od kterého se mým směrem kutálí láhev, ze které vytéká červené víno… Přejdu blíž k muži, který bezradně začíná brečet do svých rukou…

„Stalo se něco pane?…“ zeptám se a položím ruku na jeho rameno.. Jeho tvář se zvedne a podívá se na mě… Bílý make-up se rozpouští, jak slzy tečou dolu po jeho obličeji… Červené rty do úsměvu jsou povadlé a otočené dolu, než nahoru, jak by to mělo být… Rychle od něj odskočím, jak se leknu… a Jen vidím oči, které se opět sklápějí dolu a muž začíná opět brečet…

Opatrně se k němu opět přiblížím a sednu si na lavičku vedle jeho hlavy… „Co se vám stalo?“ ptám se opět… Ale muž nemluví- jen pláče… Je to smutné, když vidíte klauna, který místo bavení dětí, leží na ulici a pije víno…

 

Na náměstí leží klaun. Ano. ten co nás bavil.
Jeho vlastní nos je červenější než ten umělý.

„Opustil mě… Všichni mě opustili…“ zavzlyká a natáhne se po láhvi, která už není v jeho dosahu, ale válí se po silnici… Podívám se na něj… Další? Napadne mě v hlavě…

„Mě taky dneska opustili- zmlátili a utekli…“ povzdychnu si a ukážu na svůj obličej, i když vím, že on se nedívá… Možná, že mě ani neposlouchá… Kdo ví…

„Odešel… Odešel a už se nevrátí…“ opakuje dál… „Proč by taky někdo měl mít rád klauna? Vždyť pro něj je přeci všechno hra, vše je pouhá komedie…“ opět se rozbrečí… Mám odejít? Ptám se sebe…. Mám no tu nechat, aby tu zůstal sám, když ho všichni opustili a nebo mám zůstat a čekat, co se stane…

 „Nebreč…“ Potichu zašeptám a opřu se o opěradlo lavičky. Zastrčím si ruce do kapes- rozhodl jsem se tu zůstat, dělat mu společníka, i když… To spíš, aby ho dělal on mě- je to lepší, než se sám ploužit ulicí… „Stejně to jednou přejde a pak už nebudeš chtít…“

„Nechápete to… Nemůžete to pochopit!“ zvýší na mě hlas- že by mě opravdu poslouchal? „Co po mě vlastně chcete?! Odejděte, když už mi chcete dávat nějaké rady- běžte, ne?!“ téměř křičí a dívá se mi do očí… Je to smutný pohled, pozorovat tu bolest v jeho očích… Ten hněv, který si vybíjí na mě- nechávám ho, potřebuje to…

„Ne…“ stojím si za svým. „Neodejdu…“ jen se na mě podívá a snaží si utřít oči od slz, přitom si však rozmazává celé své líčení… Zvedá se a vrávoravým krokem se pohne pryč… Na poslední chvíli ho chytím za ruku, až opět upadne na zem. „Promiň!“ vykřiknu- nechtěl jsem, aby spadnul… Opět se rozbrečí- nevím, jestli bolestí a nebo kvůli opuštěnosti…

„Jsi v pořádku?“ klekám si vedle něj, zatímco po mě hází bolestné pohledy…

„Opustil mě… Proč to udělal?“ zašeptá znovu a skloní hlavu…

„Třeba to nechtěl a nebo musel… Uvidíš, že to bude dobré- vždy to bude jednou dobré…“ uklidňuji sebe a nebo klauna, který tu sedí? Jeho komický oblek se ale nehodí k plačícímu muži s parukou na hlavě… „Pojď sem blíž…“ zašeptám a přitáhnu si ho k sobě… Začínám také brečet- proč Miku, proč?! Proč jsi mi tak ublížil, můj bratře… Myslel jsem si, že budeme navždy přáteli- že spolu vyrosteme a zestárneme, ale my jsme spolu jen vyrostli- ne- ty nejsi ještě dospělý- jsi jen hloupé dítě, které se nechtělo nechat ochránit…

„Kde je má láhev?“ uslyším z ničeho nic vedle sebe a zjistím, že klaun už nebrečí… Jen zničeně hledá láhev vína, která se již stejně rozlila…

„Nech jí být…“ zašeptám a vytáhnu ho na lavičku, kam ho položím a sednu si na volný kousek, který tam ještě zbyl… Už nic neříká, jen pozoruje zataženou oblohu a občas popotáhne… Jsem za to rád- bolest se nezmírnila, ale už nemá sil na to odporovat… Možná se začíná smiřovat s tím, co se stalo…

„Proč mě opustil? Vždyť jsme se milovali- říkal mi, že mě miluje… Říkal to… A přesto odešel jinam… Copak jsem mu nebyl dost dobrý?“ smutně šeptá…. „Nevím, kdo jste… Ale vypadáte taky zničeně… Buďte však rád, že se vám nestalo to, co mě… Tu bolest by jsme nesnesl, ani já jí nemohu unést…“ zmlkne, když se jeho oči začnou opět zalévat slzami…

 

***

Probudím se… Ani nevím, že jsem spal… Porozhlédnu se, ale klaun nikde- ani láhev vína, kterou upustil, nikde nevidím… Zatřepu hlavou a protáhnu se… Vidím, že náměstíčko vůbec nebylo malé, jak jsem si myslel… Táhne se ještě dál a jsou tu další lavičky a další stromky- uprostřed velký záhon s květinami…

Zvednu batoh ze země a hodím si ho na záda- rozcházím se- musím dorazit k sestře dřív, než se rozhodně jít někam z domu…

 

Crrr! Crrrr!!!!

Zazvoním na dveře. „Už jdu!“ zavolá někdo zevnitř, než se otevřou dveře a já se neocitnu v obětí vlastní sestry. „Richarde! Tak ráda tě zase vidím!“ podívá se na mě a v jejích očích se mihne úlek. „Kdo ti to udělal, Richarde?! Pane bože, ty vypadáš- pojď rychle dovnitř!“ Už mě popostrkuje k sobě do baráku…

„Phille! Máme návštěvu… Můj brácha se na nás přijel podívat z New Yorku- ještě jsi ho neviděl!“ Zavolá do nějakého pokoje a sama mě zavede do kuchyně, kde mi ihned naloží na talíř zbytek ze snídaně, který měla schovaní v zavřené misce.

„Tak povídej, co se ti stalo, Richí?“ sedne si naproti mně- Její zrzavé vlasy dorostli tak do půli zad, za tu dobu, co jsem tu nebyl- naposledy jsem jí viděl- no, to je měla tak lehce pod uši- možná ani to ne- prostě je měla hodně krátké…

„Máš krásné vlasy…“ řeknu jí, když už mě to napadlo. „Víš, Mike mě ještě s pár kluky zbili, když jsem zachránil nějakého kluka z Vodního gangu… Odsoudili mě a vyloučili… Myslel jsem si, jestli by jsi mě tu nemohla na nějaký čas nechat, než si najdu něco svého… Ale jak vidím, tak tu bydlíš s přítelem- nechce se mi vás rušit…“ kývnu na muže, který vešel do dveří- sestra má opravdu zajímavý vkus na chlapy- zhodnotím, když se podívám na zeleného pankáče, který zdobí jeho hlavu…

„To je Phill Richarde- jsme spolu už půl roku, ale bydlí tu teprve pár dní.“ Usměje se na mě sestra, přejde k němu a políbí ho. „To víš, dlouho jsi tu nebyl…“ řekne. „A samozřejmě, že tu můžeš na pár dní zůstat s námi- jsi přeci můj bratr- neodkopnu tě jen tak…“ oba dva se posadí ke stolu ke mně, zatím co dojídám namazaný chleba čokoládovou pomazánkou. „Myslela jsem si, že jste s Mikem kamarádi, no nic- dlouho jsem ho neviděla a tak nevím, jak moc se změnil.“

„Změnil se moc- jak se stal našim vůdcem, tak nějak zpyšněl a začal si o sobě moc myslet… Věř mi, že teď by jsi ho znát asi nechtěla, ale i tak jsem ho měl rád… Moc mě to od něj mrzí, ale byla to jeho volba…“ posmutním. „Mimochodem- moc mě těší Phille…“ Podám mu ruku a on mi jí lehce zmáčkne.

„Mě taky Richarde- tvá sestra mi o tobě taky něco vyprávěla, ale myslel jsem, že jsi trochu jinej.“ Zasměje se.

„Možná, ale to už bylo dávno, co jsem byl takový, jakého mě znala…“ Odpovím mu- zatím se mi moc nezdá, ale snad spolu budeme vycházet… „Pujdu se projít ven a nechám vás, aby jste probrali to, jestli tady můžu zůstat vy dva spolu, dobře? Vrátím se kolem oběda…“ mrknu na oba, zvednu se a s „Zatím ahoj.“ Odcházím ven… Přemýšlet…

Tak sestra má nového přítele…

 

***

 

Procházím se, když zaslechnu z uličky hlasy… Ne moc pěkné hlasy, které vyhrožují… Nesnáším, když někdo někomu ubližuje- zvlášť né teď, když mě samotnému tak bylo učiněno… Slyším tělo, které spadlo na zem- ten zvuk už znám- znám z New Yorku, kde tohle dělal náš gang často- mlátili slabší a nepřátele… Nesouhlasil jsem s tím ,ale zůstával jsem po boku Mika- bylo to bezpečnější a navíc jsem si myslel, že je to můj nejlepší kamarád… Jo, ale nejlepší kamarád by neudělal to, co udělal Mike mě!

Rychle se rozběhnu do uličky a pěstí sejmu prvního překvapeného kluka, kterého uvidím… Začínám se prát- už zase… Jako by mi to v minulosti nestačila… Je jich tu dost, ale jsou menší… Mladší… Koutkem oka pohlédnu na toho, koho mlátili a překvapeně vydechnu, když spatřím toho klauna ze včerejška…

Rána! Někdo mě zasáhl, když jsem nedával pozor… Sesunu se k zemi a nechávám do sebe opět mlátit- stejně tak, jako včera- pořád mě tělo bolí a teď bolí ještě víc… Zahlédnu pohled toho klauna, kterého bije zbytek- pozoruje mě, stejně, jako já jeho… Vidím mu na očích, jak říká, že jsem ho tu měl nechat- že tohle by se mi nestalo, kdybych tu nebyl… Ale já musel- prostě nesnesu mlácení jiných… Dřív to bylo jiné- se zatnutými zuby jsem to pozoroval ,ale nyní nějak nemohu…

 

Vycítils boxera.
Dáreček tajnej vod kámoše.
S tím sundáš frajera… ihned.

Zavřu oči a nechávám je, aby do mě mlátili- co jiného bych mohl dělat?! Po chvíli je to přestalo bavit- odešli- nechali nás tam… Udýchané s bolestí… Otevřu oči a pokouším se přisunout blíž ke klaunovi ze včerejška- že by osud měl stejný, jako já? Být zbytý na ulici?…

„Jak ti je?“ snažím se zeptat, ale moc mi to nejde… Otevře oči a podívá se na mě.

„Měl jsi je nechat mě zbít… Nemusel jsi tu pak být takhle zřízený, jako já…“ zachroptí- usměji se.

„Včera jsem ti říkal, že mě taky opustili- zbili a nechali na ulici, stejně, jako teď… Začínám si zvykat..“ snažím se naši situaci alespoň trochu zesměšnit… Možná spíš zlepšit, aby se cítil lépe… „Alespoň se tu na zemi neválíš sám, ne?“ zasměji se a rozkašlu… „Pojď… Zvedneme se…“ doplazím se ke zdi a snažím se podle ní zvednout- opírám se a pomalu zvedám nohu- bolí to, ale musím se přemoci…

„Nedělej to, blbče- ještě si ublížíš víc…“ slyším za sebou a uchechtnu se.

„No tak, někdo tě odsud dostat musí…“ otočím k němu hlavu a usměji se- s potížemi, ale ano… „Navíc mě doma čeká sestra.“ Jo! Stojím! Podlamují se mi kolena, ale přemáhám to a jdu pomoci tomu klaunovi, aby se postavil. „Zvedni se, přeci tě tu teď nenechám, když už jsem se kvůli tobě nechal zmlátit.“

To ho probudilo a snažil se se mnou spolupracovat… Za chvíli jsme stáli oba… „Tak, kam tě mám odvést?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že já sám bych to domu bez pomoci nezvládl.

„Stačí, když mě necháš někde na lavičce…“ odpoví mi a já se zamračím. Co to říká?!

„Víš co? Tak já tě vemu k mojí sestře, ta nás ošetří určitě oba dva.“ Usměju se na něj a téměř v obětí odcházíme směrem k sestřině domu…

 

Crrr! Crrrrrr!

Opět znovu mučím ten zvonek, dokud sestra neotevře… Sjede nás oba pohledem a povzdychne si. „Co to zase děláš Richarde, jednou ti to nestačilo?!“ lomí rukama. „Prosím vás, pojďte dovnitř ať s vámi něco udělám a nikdo vás před domem nevidí…“

S klaunem se rozpajdáme a já to zamířím rovnou do obýváku. „Kde je Phill?“ zeptám se, když ho nikde nevidím.

„Musel jít do práce- někdo musí vydělávat na domácnost, když já jsem doma…“ odpoví- ani jsem nevěděl, že sestra nepracuje… „Nechceš mi náhodou představit svého kamaráda, Richí?“ zeptá se mě sestra a já si uvědomím, že ani nevím, jak se můj společník jmenuje. Bezradně se na něj otočím.

„Já jsem Bernard, paní…?“ zeptá se.. Hm- Bernard… To se na klauna nehodí… I když- Klaun Bernie… Musím se usmát… Jo, to už by se hodilo…

„Já jsem Sharon. Nevěděla jsem, že už jsi si tady našel kamaráda, Richi.“ Usměje se na mě. „Když tu teď budeš nějaký čas bydlet, tak to bude dobrý, mít tu nějaké přátele. I když nevím, co jste zase vyváděli, dám vám na to led a bude to!“ s tím odejde a po chvíli nám do rukou dá studené šátky…

Přiložím si ho na hlavu a syknu, jak zastudí. Bernard mě pozoruje a pak následuje mého příkladu. „Jak ti je?“ zeptám se, ale on jen přikývne, takže doufám, že už trochu lépe… „Jak ti mám říkat? Bernard a nebo Berie???“ zeptám se ho zvědavě…

„Bernard bude stačit.“ Otočí se ke mně. „Mimochodem- díky, že jsi mě tam nenechal.“ Pohlédne na mě s vděčností- musím se odvrátit- tolik mi připomíná toho kluka, kterého jsem zachránil naposledy…

„Nic to nebylo…“ odpovím stroze.

„Kde budu mít pokoj sestra,?!“ zavolám na ní- odešla zase někam pryč.

„Druhý pokoj vlevo chodbou.“ Odpoví mi zpátky, zvednu se.

„Jdeš taky a nebo budeš tady?“ zeptám se ho, když odcházím. Vstane a jde za mnou. Otevřu dveře od pokoje- hm, tady už jsem taky někdy spal- ale už to bylo dávno. Přejdu k posteli a sednu si na ní, než ukážu na místo vedle sebe a onen klaun- vlastně teď Bernie- si tam sedne…

Dnes už nemá ten oblek, co měl včera- má pouze džíny a kostkovanou košili, ale i přes to, jsem ho ihned poznal, i když nebyl namalovaný, jako tomu bylo v noci.

„Co po tobě chtěli?“ zeptám se se zvědavostí, aby tu v místnosti nebylo ticho.

„Nic!“ odpoví až příliš rychle. „Ne, vlastně… Nevím, co po mě chtěli- ty kluky znám- většina jejich sourozenců se jednou za čas přijde podívat na mé klaunské představení, v jednom malém domečku kousek odsud… Nevím, co to do nich vjelo- snad ty děti na mě něco řekli? A nebo mě jen viděli včera na té lavičce a řekli si, proč si taky nekopnout…“ podívá se na mě smutně.

„Aha… Co se ti vlastně stalo? Říkal jsi, že tě někdo opustil…“ ptám se dál- a žádné svědomí se neozývá- neměl bych se ptát…

„Jo, opustil…“ zašeptá a skloní hlavu do klína. Ne- ať už nebrečí- proč jsem se jen ptal?! Přitáhnu si ho k sobě a nechávám ho, aby se zase vybrečel… Že já se jen ptal…

„Promiň, když ono mě to tak bolí…“ říká, ale přesto pláče dál…

„Jednou to bolet přestane- uvidíš a bude líp…“ vezmu jeho hlavu do rukou a podívám se mu do ubrečených očí. „Rozumíš?!“ přikývne. „Tak neplač, jsi už na to dost starý!“ hm, o tom pochybuji, když já sám jsem včera brečel, ale musím ho nějak uklidnit…

„Dobře…“ utře si oči rukávem a pousměje se- nebo se o to alespoň pokouší...

„Vidíš? Takhle ti to sluší víc.“ Usměju se naoplátku. Vidím, jak se začervená, ale přejdu to bez povšimnutí…

„Díky…“ sklopí pohled. „Nemohl bych tu zůstat přes noc? Domů se mi nechce… Ten byt je poslední dobou tak prázdný.“ Podívá se na mě a čeká na odpověď.

„Když mi to dovolí sestra, tak budeš moct spát támhle na gauči.“ Ukážu do rohu místnosti a oranžovou pohovku. „Postel ti nenechám, ta je moje.“ Zasměju se a on taky.

„Tak platí.“ Řekne. „Pujdu se zeptat sám, jestli tu budu moct být. Za chvíli jsem zpět…“ řekne a odejde z místnosti. Sám pro sebe se usměju… Tak z tímhle klukem si ještě asi užiju…

 

„Tak tu zůstat můžu!“ oznámí mi ihned, co s úsměvem vejde do místnosti. Alespoň už nebrečí…

„To je dobře, alespoň tu nebudu spát sám.“ Ušklíbnu se, zatímco vidím, jak pokládá deku, kterou mu sestra půjčila, na pohovku. „Snad se ti tam bude spát dobře… Budeš mít asi pěkný modřiny po těle.“ Zhodnotím situaci.

„Ale to ty přeci taky, Richarde.“ Zasměje se a přisedne si opět ke mně.

„Tak to máš asi pravdu.“ Nemohu odporovat. „Takže ty jsi klaun, jo? Hm- tak to bych chtěl někdy vidět nějaké tvé představení… Nedovedu si tě představit, jak rozesmáváš publikum… Asi je to tím, že jsem tě ještě neviděl se tolik smát…“ pohlédnu na něj zvědavě.

„To víš, je to dřina. Ale ty malé děti za to stojí. Sice si se společníkem moc nevyděláme, ale alespoň je zábava… Tak až budu mít zase představení, tak tě vezmu sebou, ale dávej pozor! Nám se směje každý, když nás uvidí.“ Usmívá se- asi ho to opravdu dost baví…

„Beru! Pořádnou dávku smíchu by jsem potřeboval… a ty taky…“ dodám. „Víš, ani tě pořádně neznám, ale už se mi začínáš zamlouvat!“

„To ty mě taky, tajemný neznámý, který mě našel uprostřed noci a zůstal se mnou…“ zase pohled… Takový vděčný a přitom to není on… Co si o něm mám myslet? Sám nevím…

 

***

Když už je dost pozdě, tak zaleháváme do postele- tedy- já do postele a on na pohovku… Téměř hned potom, co řeknu „Dobrou noc.“ Tak usnu… Nevím, jak dlouho byl vzhůru on, ale už mi to bylo jedno…

 

Bylo to asi kolem druhé ráno, co jsem cítil pohlazení a šustění deky… Někdo si ke mně lehnul- nebyl jsem schopný to vnímat, jelikož vše bylo pořád ještě v jednom velkém snu- možná i to byl sen…

 

Stíny se k sobě ve tmě tulí.

Probuzení… Bylo rychlé…

Vyskočil jsem z postele, jako kdyby mi leželo za patami. Někdo leže se mnou! Někdo- ne, to není jen někdo- je to Bernard… Musel si ke mně lehnout v noci- vůbec si nepamatuji, kdy to mohlo být…

Mí rychlý odchod z postele ho probudil také- zamžoural a podíval se na mě, jak se na něj vyděšeně dívám.

„Richarde…“ zamumlá a protře si oko. „Promiň, ale měl jsem zlý sen, nechtěl jsem být v posteli sám. Nechtěl jsem tě budit…“ zazívá a upře na mě svůj pohled. „Doufám, že se nezlobíš…“

„Ne, jen… Mě to překvapilo..“ dostanu ze sebe a sednu si vedle něj. Co si jen o tobě mám myslet Bernarde?! Najednou spíš v mé posteli, vedle mě a to se neznáme… Nevím, kdo jsi a probudím se vedle tebe… Vedle tvého těla, které mě tak vyděsí… Už je to hrozně dávno, co jsem s někým spal… Co se ke mě někdo ve spánku tulil…

„Vážně? Moc se ti omlouvám ,ale bylo mi opravdu hrozně, když byla všude tma a nikdo vedle mě… Pořád si pamatuji…“ zašeptá. Pohladím ho po vlasech.

„Je to dobrý- už jsem ti řekl, že mi to nevadí!“ ujistím ho. Má pod okem pěkný fialový flek- jak asi vypadám já?

„Bernarde? Jak vypadám?“ zeptám se- nikde poblíž není zrcadlo, abych se na sebe podíval a ještě se mi nechce někam jít- celé tělo bolí…

„No, ehm…“ zakašle. „Jsi… no- moc hezký… Proč to chceš vědět?“ vyblekotá a já se zasměji.

„Takhle jsem to nemyslel- myslím ty rány- je to hodně špatný?“ zeptám se opět a on se ode mě rychle otočí.

„Aha… Promiň, nenapadlo mě… Jinak- celkem to jde… V obličeji máš jen ty rány z jindy, než včerejška… Myslím, že se ti obličej rychle zahojí…“ odpoví už poslušně.

„To je dobře… Nechci takhle vypadat dlouho…“ zasměju se a přemýšlím… Hm, tak hezkej… Když myslí… Ale sestra je hezčí… Jak já jí závidím ty zrzavé vlasy- co já bych za ně dal. Má je po matce, zatímco já mám po otci takový špinavý blond- dalo by se říct…

 

„Pojď, jdem se najíst… Sestra určitě už něco udělala…“ řeknu, když pociťuji svůj hlad a odebírám se do kuchyně- on se vydává za mnou.

„Dobré ráno, spáči! To je dost, že vstáváte. Phill už odešel, ale říkal, že by rád poznal tady tvého kamaráda- už jsem zase zapomněla, jak se jmenuje… To je jedno. Nasnídejte se a padejte nakoupit- potřebuju něco na oběd. A když už tady budete bydlet, tak budete taky nakupovat!“ Překvapeně se na ní podívám, zatímco Bernard přikývne, jako by to bylo samozřejmé.

 

Najíme se a když dostaneme od sestry peníze na nákup, vyrážíme ven.

„Kde tu je obchod?“ zeptám se Bernarda, ale to už mě k němu vede. Když do něj vejdeme, tak do vozíčku naložíme vše, co bylo napsané na papíře od sestry plus pár sladkostí pro nás dva, zaplatíme a odcházíme zase domů…

 

„Dejte chudákovi nějaký peníz… Dejte mrzákovi drobné, aby nezemřel hlady… Přispějte mi na kousek chleba- vodu si obstarám sám z rybníka…“ zaslechnu hlas starého muže, který stojí opřený o hůl u strany ulice, kterou procházíme… Cítím, že s ním soucítím- snad to, co mi Mike udělal mě trochu změnilo a já jsem schopný lítosti, nad zmařenými životy, které kolem sebe vidím….

„Bernarde?“ otočím se na svého společníka, který toho bezdomovce také pozoruje- otočí se na mě s otázkou v očích… Zavrtím hlavou a zalovím v kapse… Jen pár drobných- to mohu obětovat pro toho starce, který žebrá…

Když jdem kolem něj, tak se usměji a vhodím do kelímku těch pár penízků, které jsem v kapse našel. „Jste moc hodný, pane… Ať se vám to vrátí!“ řekne mi ještě, než se vydáváme dál a opět zaslechneme jeho křehký hlas, jak prosí dál…

„Jsi milý, že jsi mu dal peníze- nikdo to tady v městě neudělá- nemají ho rádi, víš… Dřív byl vodákem a měl loď, se kterou vozil turisty po vodě, ale pak mu utekla manželka a on všechno ztratil… Tu ženu našli týden na to nějací rybáři, utopenou. Všichni si myslí, že to byl on a tak ho odvrhli… Chudák…“ smutně se usměje Bernard- ano, je to nespravedlivé a jak tuším, tak každý, kdo mu přispěje a je viděn, bude také odvrhnut… Lidé se bojí- mají strach, že je někdo opustí- že je opustí všechny…

„Je to smutný příběh…“ pokývám hlavou…

 

Do klína žebráka
falešná mince ladně padá.
Hyena kdejaká… hryzne,
jakmile spatří něčí záda.

 

***

 

„Á, už jste tady, tak to položte na stůl a můžete si dělat, co chcete.“ Řekne sestra, jakmile dorazíme. Konečně zase volní.. Ne- já jí rád pomůžu… Je strašně laskavá, že mě tu nechává a ještě k tomu Bernarda, když sama má přítele.

„Pujdeme ven- potřebuji se stavit v jednom krámku a pak do toho domku kousek odsud, kde máme s kamarádem představení…“ oznámí mi a já přikývnu.

„Tak mi zase jdem!“ řeknu sestře, která stejně všechno slyšela a přikývla.

„Jen si to užijte…“ rozloučila se, když jsme odcházeli ze dveří.

 

„Ahoj Bernarde, tak co to bude tentokrát?“ zeptá se prodavač, když vejdeme do obchodu s žertovnými předměty. „Och- máš společníka. Dobrý den, pane…“

„Richard.“ Odpovím.

„Dobrý den pane Richarde. Bernarde, divím se, že sebou někoho bereš, většinou chodíš sám…“ zeptá se s otázkou prodavač.

„To je můj kamarád-poznali jsme se předevčírem… Vezmu si tohle a ještě mi sem hoď jeden červený nos- někde jsem ho ztratil.“ Usměje se na prodavače, který mu ho podává. Na pultu ježí červená rtěnka a pár barev na tělo- asi mu už došly a potřebuje další.

„Všechno v pořádku, Bene?“ zeptá se prodavač, když už Bernard zaplatil. Ten se na chvíli zasekl, než se s úsměvem podíval na jeho tvář a přikývl. „Samozřejmě, že ano, Lucku. Nedělej si starosti…“ Odcházíme, ale přesto vím, že jsem asi něco přehlédl- možná spíš nevěděl…

 

Zevluješ u stánku…
U toho na tu levnou krásu.

„Máte to tu pěkné!“ zhodnotíš, když vejdete do dveří a uvidíš lavičky po stranách místnosti a uprostřed volnou plochu. „Tam vystupuješ?“ zeptám se a přeskočím lavičku, než si stoupnu na prostředek a začnu dělat škleby na všechny strany, jako by tu byli děti a byl to já, kdo je zde klaunem a ne Bernard.

„Jo, tam vystupuji. Počkej chvíli- dám si věci dozadu a pujdeme. Vystoupení mám až příští týden.“ Oznámí mi a já přeskočím další lavičku, jen proto, abych s ním šel do vedlejší místnosti, která byla prostě… Velkolepá- všude převleky, vlasy a dvě zrcadla s židlemi.

„Hotovo, jdem.“ Ozve se za mnou Bernie, až se leknu a rychle se otočím- čemuž se zasměje. Když odcházíme, tak ho vidím, jak se smutně usmívá- už zase… Co ho takhle nějak rozveselit?! Mohli by jsme si večer vyrazit do nějakého Baru!

„Bernie? Tedy- Bernarde…. Máte tady někde nějaký Bar? Mohli by jsme si jít zadovádět- napít se něčeho dobrého a užít si… Bary mám celkem rád…“ usměju se na něj.

„Hm…“ odmlčí se. „Dobrý nápad…“ řekne, ale jeho tvář nevypadá, jako by chtěl říct zrovna tohle.

„Jestli nechceš, tak nemusíme, ale mohli by jsme se trochu pobavit!“ zkoumavě si prohlédnu jeho postoj- opravdu nevypadá vůbec nadšeně…

„To nic, pujdeme se pobavit!“ vypadá to, jako by se přemáhal, ale mě se tak moc chce zase pobavit- jako za starých časů, když jsem chodil do různých klubů s Mikem… Jen tak pozorovat dění okolo a pokecat si- občas si zavolat číšnici, či flirtovat s nějakou dívkou… To byly časy- dřív…

„Ok.“ Usměju se- už se těším…

 

***

„Tak my jdeme sestra!“ zavolám do kuchyně na sestru, která připravuje večeři pro Philla- tak jsme ho zase nezastihli.

„Dobře! Bavte se dobře a ne, že příjdete domu zase zmlácení! To bych vám dala asi přes zadek!“ zasměju se a Bernard taky. Obujeme se a odcházíme z bytu pryč…

„Těšíš se?“ zeptám se ho.

„Ale jo…“ odpoví smutně, ale pak se na mě usměje…

 

Vcházíme dovnitř a to, co první ucítíme, je příjemná vůně vanilky. Místnost je osvětlená červenými světly- zatímco stěny jsou růžové a bledě modré- alespoň si to myslím, podle odstínu barev… Nejsem si jistý…

Vepředu je malé podium, na kterém jsou tři tyče, kolem kterých tancují tři nádherné ženy pouze ve spodním prádle. Bernard do mě strčí, když se tam dívám už delší dobu a zavede mě k jednomu stolečku s vysokými židlemi.

Zatímco se dál rozhlížím po místnosti, Bernie objedná pití. Nějaký alkohol… „Je to tu pěkný…“ řeknu po chvilce a můj pohled se opět obrátí k tancujícím ženám.

Číšník před nás položí dvě piva a dvě skleničky džinu, než odejde pryč- přitom kývne na Bernarda a ten to udělá zpět.

„Díky.“ Řeknu mu a pozvednu sklenici s pivem. „Na zdraví, Bernarde.“ Cinknu si s ním a pořádně se napiji.

„Líbí se ti nějaké z těch děvčat?“ zeptá se mě najednou z ničeho nic Bernie- vidím jeho smutný pohled a ptám se sám sebe, jestli jsem něco neudělal špatně… Možná se mu moc nevěnuji- měl bych si s ním povídat, když jsem ho už sem zatáhnul.

„Jsou pěkné, ta černovlasá se na mě pořád dívá.“ Odpovím mu a mrknu na ženu, která už mě zase upřeně pozorovala, když se její tělo smyslně kroutilo do rytmu hudby- jaká by asi byla?

„Brenda… Ano, ta se líbí mnoha mužům…“ odpoví zamyšleně Bernie a otočí se ke mně čelem. „Nezačínej si s ní, prosím…“ zašeptá a to mě donutí se na něj podívat. Proč? Ptám se a nakloním hlavu ke straně. „Prosím, slib, že si s ní nic nezačneš…“ naléhá a já tiše kývnu…

 

Už mám v sobě pár piv a pár panáků různých alkoholů- Bernard už jen leží na stole a pozoruje nějaký pár, který se oblézá na velké červené pohovce v rohu místnosti…

„Dobrý večer, hoši..“ ozve se nad námi- zvednu pohled a vidím tam stát tu černovlasou nádhernou dívku- už nemá ani podprsenku! Dostane se do mého mozku, když si jí prohlížím… „Můžu si přisednout?“ zeptá se a já přikývnu, ale…

Není tu už další židle- uvědomuji si, když si dívka sedá na můj klín a objímá mě kolem krku. „Doufám, že tvému příteli nebude vadit, když na tobě budu sedět…“ zašeptá mi do ucha, na které mě políbí- Svůj pohled stočím na Bernieho, který nás pozoruje- vidím smutek v jeho očích, ale jsem otupělý alkoholem a tak tu dívku nechci ani vyhnat, i když bych měl… Přeci jsem něco slíbil!

Když ucítím její ruce, které mi rozepínají poklopec u kalhot, rychle na Bernarda zapomenu a začínám dívku před sebou líbat… Je to špatné! Říkám si ještě- je to špatné? Ne- je to dobré! Vyndává z kalhot můj vzrušený penis a hladí ho… Nemůžu se bránit, jsem posedlý touhou… Budu toho litovat? Budu, ale ne teď- teď je čas na to, si užít…

V místnosti se začíná rozprostírat tma- někdo ztlumil světla- to, aby nás- nás, co právě provádějí orgie- nikdo neviděl…

Cítím, jak chytá můj penis jiným způsobem, ale to už se nořím do jejího teplého těla… Začíná se pohybovat- sténá… Je to jako ve snu, když v ní jezdím- když mě líbá, když mě chce… Otupělá mysl alkoholem nevnímá nic kolem- ani Bernarda, který začíná plakat, který odchází pryč se smutnýma očima- který odchází do mého domu za sestrou, aby ho utěšila, protože nikoho jiného teď nemá- protože ho všichni už opustili- i já…

Poslední trhavý nádech a cítím, jak po mém penisu v té černovlásce začíná stékat mé vlastní semeno. Jako z transu se probudím a odstrčím tu šklebící se zrůdu, která se začíná smát- ne… Ne! Běžím za Bernardem… Nevím kam… Co jsem to jen udělal?!

Potácím se po ulici- chce se mi zvracet- sám ze sebe, z té dívky- z toho, co jsem udělal…

 

Tak si dáš pár piv a sexu potom říkáš láska.
Bohyně je na chviličku ta, co zrovna podrží.

„Bernarde…“ šeptám ulicí… Šeptám a chytám se zdí, abych nespadl na zem… Pláču… Pláču? Ale proč- vždyť ho ani neznám- nevím, kdo je… Tak proč brečím kvůli tomu, že vím, že jsem ho zklamal… Proč je mi ze sebe tak špatně, když na to myslím…

Běhám ulicemi sem a tak a šeptám jeho jméno.. .Ptám se lidí kolem, jestli ho neznají, jestli ho neviděli… Ale oni- straní se mě, nechtějí mít nic z opilcem- s mužem, který je na dně…

 

***

Je už pozdě večer, co se odhodlávám jít domů- plačící, s pocitem, že jsem ztratil něco cenného…

„Co se ti stalo Richí?“ zeptá se mě sestra, když mě vidí na prahu, jak tam sedím, zničený…

„Ani se neptej- nechci o tom mluvit…“ zašeptám a projdu kolem ní.

„Bernard vypadal podobně, když sem přišel. Co se stalo?“ zeptá se a já se prudce otočím a přeběhnu k ní.

„On je tady?!“ vyhrknu.

„Ano. V pokoji, spí.“ Vidím strach v jejích očích, když jsem jí popadl za ramena a zatřásl s ní, ale… Cítím takovou bezmoc…

 

Vbíhám do pokoje a můj pohled padne ihned na Bernarda, který leží na svém gauči- obličejem otočeným ke stěně a na tvářích stopy slz. Klesám na zem vedle něj a hlavu si položím na ten kus nábytku- brečím… Hodně moc… Tolik mě mrzí, co jsem udělal… Byl jsem opilý, ale to mě neomlouvá… Jsem tak hloupý! Proč?!

„Ach Bernie… Já nechtěl… Nechtěl jsem s ní nic mít… Odpust mi to…“ beru ho za ruku a on se ke mně otáčí- oči plné slz- upírá je na mě.

„Proč bych ti měl odpouštět? Jsi prostě další kluk, který mi ubližuje… A proč jsi s ní nechtěl nic mít? Jsi přeci chlap, potřebuješ si občas pořádně zašukat, ne?!“ utrhne se na mě, ale i přesto je v jeho očích neskutečná bolest…

„Mě to tak mrzí- nevím, co to se mnou je… Já to opravdu nevím… Odpusť mi to… prosím…“ opět prosím- jako vždy, když něco udělám, tak prosím o odpuštění, ale jen málo kdy se mi jej dostává…

„Proč bych ti to měl odpouštět Richarde, řekni… Proč?“ pozoruje mě- to, jak se mu tu hroutím… Ale já to nevím, proč by mi měl odpouštět.. Vždyť je to pravda- skoro se neznáme, proč by to měl dělat? Proč se mu omlouvám za to, že jsem měl sex s dívkou, vždyť každý má své touhy a proč on brečel…

„Já nevím, Bernie, ale strašně mě to bolí… To pomyšlení, že jsi brečel kvůli mně… Jenom kvůli mně…“ zvednu pohled- dívám se na něj- dívám se mu do očí, aby mě pochopil.

„Je to děvka, Richi- já jsem ti říkal, ať jí necháš být, ale ty jsi i přesto s ní spal… Proč jsi mi to udělal, proč?“ položí si hlavu na mé rameno. „Proč, Richi?!“

„Měl jsem v sobě moc alkoholu, nevnímal jsem co dělám, do té doby, než bylo po všem… Tolik toho lituji…“ pošeptám mu do ucha a pohladím ho po vlasech- začínám ho tisknout k sobě… Poslední dobou je všechno špatně- všechno se hroutí! Celý můj život a asi i ten Bernardův…

„Polib mě, Richarde…“ zašeptá a já ho přestanu hladit. „Polib mě, ať vím, jestli je to pravda a nebo není… Jestli je to sen a nebo skutečnost, to, co si přeji…“

Nemohu odporovat, nejde to… Já prostě… Musím…

Přibližuji své rty k těm jeho- cítím alkohol- od něho, či ode mě? Nevím… Opatrně líbám jeho rty- opatrně? Dobývám je, jak nejlépe to umím- tak sladké, tak horké… Ně, jako ty její- ty jsou oproti jeho chladné…

Zvedám se a lehám si na jeho postel- líbám ho, svlékám ho… Ale… Nemohu udělat tu samou chybu- nemohu s ním teď spát- to prostě… Nemůžu… Až bude chtít on…

Nechávám ho svléknutého a u sebe udělám to samé- až na spodní prádlo- tisknu se k němu- stejně, jako on ke mně…

„Prosím, ty už mě neopouštěj… U tebe bych to nepřežil Richarde… Prosím… Měj rád- ne- miluj! Jednoho mladého klauna, který chce poznat opravdovou lásku a ne jen přetvářku…“ šeptá mi do ucha…

„Budu se snažit…“ zašeptám mu nazpátek a opět se dotknu jeho rtů… Ano- budu se snažit, ty můj malý klaune- budu se snažit začít žít nanovo s tebou… Žádný Mike a žádný gang… Jen ty a má sestra s přítelem… Jen jedna šťastná rodinka v tomhle městě Augusta…

 

Nahota se tak s nahotou
zkouší spojit celou vůlí.

 

 

(Text písně: Landa-Gang)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bože...

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 6. 3. 2011 12:44)

tá poviedka mi vzala dych...veľmi pekná, mala niečo do seba...vtiahla ma do deja a ja som len vnímala slová a nič iné :) krásna

krása

(hanka, 10. 12. 2010 19:30)

tak to byla krásná povídka .... sice smutná... alre krásná...aspoň to nebyla ta povídka bez příběku jak sew do sebe někdo jen tak z ničeho nic zzamiluje... těch je hrozně moc

krása

(hanka, 10. 12. 2010 19:30)

tak to byla krásná povídka .... sice smutná... alre krásná...aspoň to nebyla ta povídka bez příběku jak sew do sebe někdo jen tak z ničeho nic zzamiluje... těch je hrozně moc

...

(Aylen, 10. 11. 2009 19:11)

pěkná povídka....

...

(Profesor, 10. 11. 2009 17:53)

Hezká povídka. Nemám sice moc v lásce povídky napsané v ich formě, ale tahle byla dobrá. Možná trochu zkratkovitá, ale na druhou stranu by jí rozpitvávání postav asi ublížilo.