Josh- 1.část
Josh- 1. část
Ach jo, už to bude dva měsíce co mě opustil můj bratr. Už celé dva měsíce tu můj starší bratr není a od té doby se mnohé změnilo… Už nade mnou nedrží ochrannou ruku a nezabránil rodičům udělat tu věc, kterou chtěli… Já se totiž nikdy neměl narodit, ne- pro rodiče jsem byl pouhý omyl a jen kvůli bratrovi si mě nechali, ale ten před dvěma měsíci zemřel při přestřelce v bance…
Jaký smutný osud mě poté potkal- celý měsíc na mě byli rodiče hodní- ne jako za poslední roky, co jsem dostal sotva krajíc chleba na den a sklenici vody- vždy mě musel bratr něco přinést, abych vůbec přežil… Jeho opečovávali jak mohli- každý týden dostával nové oblečení- které následně dával mě, abych měl i já co na sebe, ale před nimi jsem musel mít zase ty špinavé a potrhané hadry…
Jak říkám, celý další měsíc ke mně byli milí a hodní- dostával jsem to, o co jsem si řekl, ale vždy toho bylo málo- od nepaměti jsem byl skromný, kvůli nim a jejich výchově. Otec se mnou chodil do posilovny a já se konečně začal cítit jako muž, protože jsem měl pěkně vypracovanou postavu. Dokonce mi udělali tu radost a nechali mi propíchnout pravé ucho ve kterém teď nosím náušnici s černým křížkem. Ano, začali se o mě dost starat a já jsem naivně myslel, že to bylo kvůli tomu, že zemřel bratr a chtěli ho mít zpátky a tak se začali starat o mě místo něho, ale to byl omyl… Hodně velký omyl…
Byl jsem tak strašně šťastný, že se o mě začali starat a tak jsem si nevšiml jejich změny, která se blížila ke konci měsíce, pak mi řekli, že spolu pujdeme na procházku do jednoho baru, který vlastní jejich přítel, ale jaké bylo pro mě překvapení, když mě zavřeli do jednoho pokoje, kde mě následně svázali…
Nic jsem nechápal a žádal o vysvětlení a až tam mi řekli, že mě moji vlastní rodiče prodali… Až tady jsem si plně uvědomil ten jejich zájem o mě… Když byl bratr naživu- tak mi nemohli nic udělat, protože pro ně byl vším a i kvůli němu si mě nechali, ale když odešel… Ihned toho sprostě využili… Ani nectí jeho památku a přání, aby mě přijali mezi sebe- ne, on si odejde a mě nechá v tom proklatém světě, kde mě dají do trhu s otroky…
Kolik za mě asi dostali? 1000 dolarů, 2000? Ale co je na tom, vždyť vlastní rodiče mě prodali, zbavili se mě, a mě je teď úplně jedno, za jakou cenu… Třeba se dostanu k někomu, kdo se ke mně bude přece jenom chovat o něco lépe, než vlastní rodina… Kdo ví, ale lepší někde jinde než u nich… Nenávidím je za to co udělali! Za to co udělali mě a mému Bratru! Za to, že ani nejsou lidi- jsou to jen prasata!!! Jak já je za to nenávidím…
Ale přísahám, že se jednou pomstím, najdu cestu jak se odtud dostat a pak je najdu… a zabiju… Už mi je jedno, co se mnou bude- hlavně chci pomstu! A chci spatřit znova bratra- mého bratříčka, který se o mě tak pěkně staral a měl mě rád… Ale ten už nežije… Musím pomstít i jeho, ale vrahové už jsou stejně zavření ve vězení- prý za vyloupení banky! Ale co můj bratr, kterého zastřelili? Prý že je ohrožoval a bylo to ze sebeobrany- takový bastardi!!! Musím být silný- hodně silný…
Sedím na zemi, už je to měsíc, co tu sem a ještě pořád jsem se nedostal na řadu. Zatím hniju v téhle kobce, které říkají pokoj. Tsss- pokoj- je tu jen postel a nic víc. Jen dveře mají dole otvor, kterým mi sem 2x denně posílají nějaké sračky- jídlo, kterému se ani tak říkat nedá. Občas slyším, jak někdo projde kolem dveří. To se odtud dostávají ti lidé- otroci, jak se nám říká- přede mnou. Ale už pomalu cítím, že má doba se tu blíží, že zanedlouho si příjdou i pro mě a já konečně budu poslán do náruče nějakého chlápka, či ženy, která za mě dá nejvíce peněz…
Už jsem se s tím osudem celkem smířil, ale pořád nepřestávám doufat v pomstu. Jen budu muset utéct od toho, kdo mě dostane,… klidně i zabiji, když to bude nutné… To mě totiž opravdu nesere. To jen ta bezmoc, která mě tu drží, ten svírající pocit kolem mého vnitra. To, že se dostanu do nepravých rukou a svou pomstu nedokončím, ale to musím… Musím být silný na to, abych to dokázal!!!
„Hej ty, mladej! Zvedej se a jdeme!“ řve na nějakého nebožáka dozorce, který je určitě také dost nasraný. Ale jak je znám, tak nakonec stejně poslechnou, jinak tu mají donucovací prostředky, které použijí, když musí a to oni mají opravdu rádi…. Hledají každou záminku, pro to, aby nám ublížili, ponížili nás, zlomili… Ale to se u mě nepodaří- za tu dobu co jsem tu jsem se naučil k dobrému chování mezi nimi a ovládat se, když mi začnou nadávat, vyplnit rozkaz…sic je to někdy až nechutné… Jen na začátku to tak nešlo a i já byl potrestán, znásilněn mužem okolo padesátky. Málem jsem se při tom pozvracel…
A teď odvádějí toho kluka, který měl pokoj hned vedle mého, což znamená, že jsem konečně na řadě, ale co vím, co přinese zítřek… Za den se totiž koná pouze jeden prodej- prý- lhůta na vrácení otroka… To je samo o sobě ponižující, ale zažil jsem, že vraceli a s nimi se pak zacházelo opravdu hrubě… Tak moc, až se mi zvedal žaludek při pouhého pohledu na jejich zubožená těla, která táhla po zemi. Klíčovou dírkou se dá vidět spousty věcí, ale nesmí vás přistihnout, pak je také zle…
Sednu si do tureckého sedu a začnu meditovat- další velice důležitá věc pro to, abych se tady nezhroutil. Naučil mě to kdysi bratr, když jsem trpěl depresemi a nemohl pochopit, proč se ke mně mí rodiče chovají tak hrozně… To byly časy- usměji se pro sebe. Zhluboka se nadechnu a vydechnu… Vím, co se zítra bude dít, slyšel jsem o tom tady vyprávět… Budu muset na slovo poslechnout někoho, kdo bude vykonávat dražbu, budu tam muset být celý nahý, kromě nějakého obojku na krku a kožených řemenů, které navléknou na mé spodní partie, budu muset…. Spousty věcí, ať už budou jakékoliv…
Za chvilku bude noc- venku se začalo stmívat, to vidím i já, přes to zamřížované okno vysoko nad zemí. Nebe je čisté, bez mraků- zítřek mi přinese určitě něco dobrého, jako ten úplněk, který mě uspává do bezesného spánku…
„Vstávej!“ kopne mě někdo do břicha, až se odkutálím o pár metrů dál. „Tak dělej!“ zařve ten někdo znovu a já konečně otevřu oči- tak už to tu je! Zasténám, ale poslušně se zvednu a přejdu k němu. „Hodnej mazlíček!“ zavrní a hrubě mě k sobě přitáhne, přičemž mě chytne za vlasy a prudce trhne dozadu. Padnu na kolena a snažím se vstát, ale bolí to. „Zvedej se a dělej! Snad nechceš nějakej trest?!“ zavrní sladce a já se s velkými obtížemi vyškrabu na nohy, hlavu pořád v záklonu.
Strhne ze mě špinavé triko, až cítím praskání láky, která se následně sveze z mého těla. „Nadešel tvůj čas hošánku…“ zavrčí a prudce se přisaje na mé rty, které automaticky otevřu, aby mohl udělat to co chce- tohle se tu stává dosti často a tudíž jsem se s tím už musel smířit. Odtáhne se ode mě a já mám sto chutí si odplivnout, ale to nemohu udělat, protože by mě další trest neminul. Sehne se dolu a serve i mé kalhoty, pod kterými nic nemám.
Zvedne se a hodí mi nějaký postroj, ve kterém poznávám ony řemeny. „Klekni si a dělej!“ zařve na mě a když tak udělám, vytrhne mi to z rukou a nasadí na můj penis. Pásky začne postupně utahovat- tak moc, že mi z očí začnou téct slzy a můj orgán je až fialově rudý, jak do něj nejde téměř žádná krev. Postaví se a na krk mi nasadí poslední část mého oděvu, která se skládá z obojku a vodítka se kterým ihned škubne a já spadnu na zem, kde nelidsky zařvu, protože moje mužství bylo tvrdě zmáčknuto k zemi, poněvadž ty pásky jsou spojeny tak, že je neustále ztopořený a o to víc to bolí.
„Nefňukej a zvedni se! Tak makej!“ znova do mě kopne a já s jsem nucenej se postavit, jak to udělám ihned zatáhne znova za černé vodítko a já jej musím následovat úzkou chodbou až do sálu, pro dražby… Ani nemusím podotýkat, že tyto obchody jsou trestné a kdyby na to přišli poldové, tak by je zavřely do basy na doživotí… „Mákni sebou ty špíno!“ cukne za provaz, div, že nespadnu znova na zem a vhodí mě do sálu na podium, které bylo hned za dveřmi.
Musím si zastínit oči- snad všechny světla v místnosti jsou na mě otočena. Moc pohodlně se tedy necítím, a navíc je celá místnost zakouřená od doutníků těch bohatých, z nichž budu jednomu po dnešku patřit…
„Takže tu máme dalšího otroka s číslem 20578“ začne a já se tomu ušklíbnu- tak já mám dokonce své vlastní číslo. „Jmenuje se Josh, je mu 18 let a je velice poslušný. Jak můžete vidět, tak má modré oči, které vás zajisté upoutají, dále- je vysoký 173 cm a váží 56 kg, což je velice dobré…“ s tím mě ten chlápek provázel po podiu sem a tak, aby si mě mohli všichni prohlédnout a zhodnotit.
„Nyní vám ukážeme jeho poslušnost!“ vyřkne to, čeho se bojím snad nejvíce, ne že bych to neudělal, ale vždy po vás chtějí nechutné věci, ze kterých se mi zvedá žaludek, jen co na to pomyslím… „Joshy.“ Pokyne mi rukou ať jdu k němu. Zhnuseně se zatvářím tak aby to neviděli a jdu na stupínek, kde stojí a moderuje tohle všechno. V jedné ruce drží mikrofon a druhou si rozepíná kalhoty. Zašklebím se, alespoň že není tak hnusnej a pomůže si sám. Ale když se podívám na jeho malý a poněkud scvrklý penis- opravdu se mi začíná dostavovat reflex zvracení a to už jen z toho, že vím co budu muset udělat- vykouřit mu ho.
Znova mi pokyne rukou a já jak nějaký beránek jdu k němu a s odporem beru tu věc do úst. Musím mu to udělat alespoň dostatečně a hlavně rychle, ať už se toho zbavím. V puse se mi nahromadí snad všechny sliny co mám v sobě a začnu sebou pohybovat tam a zpět, přitom má obecenstvo perfektní výhled na mé pozadí, které se hýbe ve stejném rytmu. Ještě, že jsme tak daleko od ‚diváků‘ že na mě nemohou sahat. Cítím jak mi stříká do úst a v tu chvíli se opravdu rozkašlu, což mu dělá snad ještě větší rozkoš, než předtím. Chci to vyplivnout a vypláchnout si ústa po té pachuti, ale on mě pořád drží za hlavu a já jsem nucen to polykat.
Když mě pustí, ihned se od něj odtáhnu a rukou si setřu zbytky jeho spermatu z koutku úst a snažím se zbavit té chuti, což mi moc nejde. Najednou mi zase někdo zatáhne za vodítko a já se položím na zem. Uchopí mě dvoje silné ruce a vyzvednou do vzduchu, přičemž mi drtí obě dvě ramena a já v nich přestávám mít cit…
Nějaké další ruce mě chytnou za nohy, které násilně odendají od sebe, tak, aby toho z podia co nejvíce viděli. Poté přede mě přejde onen moderátor už zase oblečený a upravený. Do rukou vezme můj pásky svázaný penis a otáčí ho na všechny možné strany, přičemž něco říká, ale to už já nevnímám, protože bolest v rukách začíná být opravdu intenzivní. Pak mě najednou ty ruce pustí a já tvrdě dopadnu na zem, kde si je začnu mnout. Černé, zpocené vlasy mi přepadnou před obličej a já si konečně začínám přát, aby tohle všechno skončilo a já mohl i se svým novým pánem odejít pryč…
Zvednu se malátně ze země a rozhlédnu se kolem sebe- už začali vyvolávat cenu, která je zatím docela nízká- pouze 1500 dolarů, ale pro mě až moc nicotná, jak se vůbec může obchodovat s lidmi?! „4000!“ křikne někdo v zadu, ale hned to přebije další hlas „4100!“ a tak to jde dál, už to ani nevnímám- chci se odtud dostat pryč- vždyť je mi teprve 18?! „6300“ zaslechnu přede mnou. „6350“ z leva…
„8500 dolarů! Prodáno panu u dveří, vyzvedněte si ho i s penězi u pana Bollvicka v kanceláři!“ slyším hlas toho bastarda, kterému jsem musel udělat tamto. Projede mnou vlna nenávisti vůči němu a v duchu přemýšlím nad tím, že bych pomstu vykonal i na něm, když už budu jednou v ráži…
Někdo znovu cukne s vodítkem a já jdu poslušně za tou gorilou, jež mě vede do té kanceláře, kde si mě přebere ten chlap, co si za mě zaplatil. Ohrnu zhnuseně horní ret- otrok, stejně jsem nikdy nic jiného nebyl... I když si to můj bratr nemyslel, já se jím opravdu cítil, protože když doma nebyl- tak se mnou tak zacházeli. Když přišel domů ze školy, zase jsem byl pouze odpad, kterého si nevšímali… No jo, to je ten skutečný svět, bez všech zasraných iluzí..
Hrubě mě vhodí do nějaké místnosti, která nevypadá ani jako kancelář. A také, že to není, sem zřejmě zavírají otroky, které si někdo koupil a pouští je, až lidé zaplatí. Chytré- zhodnotím, alespoň něco… Ve vedlejší místnosti slyším hlasy- o něčem se dohadují a já jsem si jistý, že to souvisí se mnou. Zřejmě nějaké smlouvy ohledně otroka…
Dveře se otevřou a další gorila z hlídačů se sehne pro obojek, za který mě táhne do místnosti, kde budu předán. Vejdeme a já se začnu rozhlížet všude kolem, docela normálně vybavená kancelář, takže kdyby sem zavítali poldové, nic by nenašli. Ale to co se děje ve sklepeních a jiných částech firmy- to už by zjištění tak dobré nebylo.
Pohled se mi zastaví na muži sedícím v křesle, kterého ze svého úhlu vidím moc dobře, ale druhý je ke mně otočen zády. Ten, na kterého se dívám se usmívá, zřejmě spokojen s obchodem, který dneska udělal a proto mi pokyne na obyčejnou dřevěnou židli vedle sebe. Muž za mnou zatáhne za vodítko a tudíž se musím jít posadit…
Nyní si konečně mohu prohlédnout svého…pána… Má černo-hnědé vlasy, částečně protkané šedými. Může mu být tak kolem padesáti let, a navíc vypadá na aristokrata, už jen tím postojem- spíše tady posedem, ale i ten výraz v tváři tomu tak naznačuje. Pohrdlivě si mě prohlédne a já se začnu ptát sebe, co se mu zase nelíbí, protože si mě on sám koupil. „Ujednáno.“ Prohodí k chlapovi vedle mě, přičemž se zvedne a odchází- muž který držel vodítko mě hrubě zvedne a postrčí ke dveřím, což znamená asi to, že mám následovat toho muže, jenž si mě koupil.
Šourám se za ním, protože mě ještě bolí noha od toho, jak mě tam pustili na zem, ale on je velice rychlí a je div, že mu stačím. Zamíří si to k jednomu černému autu, kterému nějaký pán otevře dveře- takže další sluha. A ten pak pokyne mě, abych si sedl dozadu, kde jsem nyní sám, protože oni jsou vepředu. Ten sluha bude asi i šofér, protože nastartuje a už jedeme někam pryč. Já jen sedím a snažím se zapamatovat cestu- což mi stěžuje to, jak dlouho jedeme. Zřejmě bydlí někde hodně daleko, ale já se ptát nebudu.
Zastavíme před nějakým sídlem, které má velice rozlehlou zahradu. Muž si vystoupí a jde rovnou k hlavním dveřím, něco říkajíc onomu sluhovi, který se následně vydá přímo ke mně. „Pojďte pane. Pán vás bude za půl hodiny očekávat v jeho soukromé pracovně a vy se budete muset převléci do něčeho vhodnějšího.“ Pokloní se lehce a pomůže mi vystoupit z suta- je jasné, že má vychování- zřejmě tu pracuje i jako komorník. Kývnu mu a následuji ho poslušně dovnitř.
Zavede mě do nějaké místnosti, o které mi řekne, že je to můj prozativní pokoj a koupelna je hned vedle, ale pán nesnáší nedochvilnost, tak ať se dostavím do pracovny včas. Poté odejde pryč a já si konečně mohu prohlédnout ten velice honosný pokoj o kterém vím, že ho nebudu sdílet dlouho, ale dostanu jiný. Na takový přepych by se dalo zvyknout, ale já jsem teď tak vystrašený, že rychle zmizím v koupelně, kde ze sebe smyji všechny ty cizí dotyky a vyčistím si ústa, zubním kartáčkem. Poté si vezmu oblečení, které je položeno na posteli u okna. Je to nějaký oblek a já se sebe ptám, proč tohle, když jsem jeho otrokem, ale pak zavrtím hlavou a jdu směrem, kterým si myslím, že je jeho pracovna.
„Tudy pane.“ Pokyne mi onen komorník, který mě vidí jít po schodech nahoru a ukáže chodbou napravo. „Pujdete až dozadu a poslední místnost je pánova pracovna.“ Informuje mě se zdviženou hlavou, než se otočí a odejde pryč. Chvilku se za ním koukám, ale pak se vydám tam, kam mi řekl, přičemž začínám být velice nervózní.
Zhluboka se nadechnu a vkročím do dveří, ke kterým jsem za tu dobu už došel. Rozhlédnu se po veliké pracovně a pohled se mi zastaví na něm. Je u okna a dívá se z něho, to dělá ještě dlouhou dobu, než se konečně otočí na mě a slušným gestem mě vyzve ať se posadím naproti němu do křesla. Což také udělám. „Takže pane-„ začne „Josh“ řeknu mu své jménu. „Ano, takže pane Joshi, koupil jsem si vás proto, že budete skvělým darem pro mého milovaného syna…“ začne od znova a já se zarazím- takže tohle můj pán nebude, ale někdo jiný… Jeho syn- ještě že tak, i když, co když bude strašný a rozmazlený a kdoví co ještě… „Ano, a ten má přijet už dnes odpoledne, slaví zrovna pětadvacetiny a přál si něco velice neobvyklého, takže jsem koupil vás a jsem si jistý, že budete dobrým darem.“ Pokračuje ve své řeči. „Nebojte, nehodlám vás balit do nějaké krabice, jen proto, aby vás otevřel. Budete pobývat v komnatě za hlavním sálem a po skončení oslavy, až se hosté rozejdou, pro vás zavolám a vy poté budete jeho majetkem… Rozumíte?“ zeptá se a podívá se na mě zpoza brýlí, které mu pomalu padají z nosu, jak jsou dole. „Ano pane.“ Odpovím slušně a přemýšlím, zda by odtud nešlo zdrhnout už dříve, při té slavnosti. To by bylo nejjednodušší…
„Gabby vás odvede zpátky do vašeho pokoje, kde vám dá oblečení, které si na sebe obléknete.“ Pak zatleská a dovnitř vejde opětovně ten komorník, který se tedy jmenuje Gabby. Pokloní se a poručí mi, ať ho následuji. Jdeme zase stejnou cestou až do mého pokoje, kde ze skříně vyndá také nějaký oblek, ale jiný, než mám teď na sobě. Skládá se z černých kalhot a rudé košile, a k tomu je sako stejné barvy jako spodní díl obleku. „Boty si můžete nechat ty co máte na sobě, a až budete převlečený- zatleskejte- a já vás přijdu ještě trochu upravit.“ Znova se pokloní a odejde za dveře, které zavře.
Přejdu k posteli a natáhnu se do ní na chvíli, přičemž zavřu oči- třeba to nebude tak strašný, jak jsem si ze začátku myslel, ale kdo ví, jak se ke mně budou chovat potom. Třeba mě potřebují nepoškozeného, aby si synek zbohatlíka mohl hrát a až přestanu bavit, zabijí mě… Kdo ví. Sednu si a pomalu se svléknu a znova obléknu do připraveného oblečení. Přejdu k velkému zrcadlu naproti sobě a pohlédnu do něj- opravdu mi to sluší a vypadám snad nejlépe, za ty všechny roky. I dokonce s číslem oblečení se trefili přesně- zhodnotím, když se znova prohlížím a nevisí na mě to oblečení a ani není přes příliš úzké. Otočím se dokola- opravdu mi tohle oblečení sekne- ušklíbnu se.
Zatleskám a dovnitř ihned vejde Gabby „Sluší vám to pane, pán bude velice potěšen a mladší určitě také.“ Postaví za mě židli na kterou si sednu a on kolem mě přehodí plášť, než vytáhne z horní kapsy nůžky. „Musím vás upravit- konečky pouze přistřihnu, pořádně vás oholím, nějaká vůně by také neuškodila.“ Prohlíží si mě, přičemž mě obeznamuje s tím, co udělá. Pak ke mně dotáhne ještě nějaký vozíček, kde má položená kdejaká líčidla, tužidla na vlasy, mísu s vodou, žiletku a spousty dalších věcí. Jen se na to dívám, připadám si, jako bych byl nějaká žena, která tráví doma hodinu před zrcadlem, než někam vyrazí…
Namokří mi vlasy a pak už slyším jen šmikání nůžek a svist látky. Připadá mi to, že už to dělá pomalu hodinu, než se přesune znova ke stolku a začne na mě stříkat různé spreje na zpevnění a držení účesu vlasů. „Hotovo pane.“ řekne, když mě i oholí, sundá ze mě ten plášť nyní pokrytý chuchvalcema vlasů a nesměruje mě k zrcadlu. Otevřu pusu a nejsem schopen slova- tohle, že jsem já?! Tomu prostě nemohu uvěřit…
Mé dlouhé černé vlasy jsou o něco kratší, až na ramena a sestříhané tak, že vzadu jsou nejdelší. Už nejsou tak splihlé, jsou spíše načechrané a lesknou se. A také to vypadá, že i má pokožka se leskne méně a je spíš více hnědavá. „Jak se vám to povedlo?“ zeptám se pomalu bez dechu- teď vypadám, jak se říká- dokonale…
„Pouze nůžky a trocha kosmetiky, přesto to dokáže divy, že pane Joshi?“ zeptá se řečnickou otázkou a vozík strká zase pryč z pokoje. Pořád se dívám do zrcadla, a to i když do pokoje vejde ten pán, který mě koupil jako dar pro syna. „Opravdu vám to suší- Akimu se budete velice líbit.“ Oznámí mi a zase odejde- tak tenhle člověk mě opravdu mate….
„Pane, za chvíli by měl přijet mladý pán, měl by jste jít už do salonku vedle hlavního sálu, aby vás nikdo neviděl a hlavně on ne, dokavad vás pan nepředá.“ Pokyne mi rukou ať ho následuji…
Když říkali hlavní sál, tak tím mysleli spíš taneční- protože tento je opravdu velice velký… Je bledě béžový a po stranách má mramorové sochy. Gabby mě vede až na jeho úplný konec, kde jsou jedny dveře- za kterými zřejmě budu pobývat až do skončení toho všeho. Povzdychnu si, alespoň se budu moci koukat klíčovou dírkou, jako jsem to dělal tam, na trhu s otroky… „Odtud nebudete moci vykročit až do doby, než vás pán zavolá a pro jistotu vás tu zamknu.“ Oznámí mi Gabby a to už za mnou zavírá dveře. Tohle je pouze malá místnůstka s pohovkou a konferenčním stolkem, na němž jsou květiny. Celý pokoj je zbarven do bledě modré a žluté. „Argh.“ Protáhnu si ruce a povalím se co nejopatrněji na pohovku, abych si nezničil ten účes, co mi Gobby udělal. Tak to bude dlouhá chvíle…
Ani neležím pár chvil a už slyším, že se pomalu začínají scházet hosté. Vypadá to, že to je spíš něco jako ples, než oslava narozenin. –No jo, ty aristokrati… A ani nevím, jestli už ten synáček přišel…. Ale stejně- mám chuť mu nakopat prdel, i když ho neznám, nesnáším takovouhle společnost! To bude asi tím, že jsem vyrůstal jako sluha a ne jako někdo na úrovni, proto k nim mám odpor. Brr- otřepu se a podívám se klíčovou dírkou ven- vypadá to, že už jsou tu všichni, protože jsou různě rozmístění po sále a povídají si ve skupinkách, i hudba pomalu začíná hrát nějaký wals, nebo jak se to jmenuje. Pár párů tančí, ale převážně je ostatní pozorují. Jak tohle musí být nudné…
Znovu si sednu na pohovku a začnu se dívat do stropu- tudy se nedá nikudy utéct, protože je to pouze salonek bez oken a já jsem tu zavřený. Budu se o to muset pokusit až někde jinde. Až budu u toho synáčka doma, jak jsem to pochopil z toho, že tamten pokoj nebude můj dlouho. Jak je to ironické… Zemře mi bratr a ani nevím jak, se ocitnu tady jako někoho otrok, sluha- dar k pětadvacetinám… Ale já si to s rodiči jednou vyřídím a pak se budou divit, koho si to proti sobě vlastně poštvali… Ušklíbnu se- tohle jediné mě tady snad drží ři vědomí a nutí k poslušnosti…
Cuknu sebou, když uslyším hlasité rány vedle z místnosti- tak oslavenec hraje se svými hosty nějakou aristokratickou hru, o které nemám ani ponětí a ani mě to nesere. Jen by mohli být potišeji, když tady člověk se snaží přemýšlet! Ještě pár takových her, než přijde přípitek a veliká hostina nejméně o pěti chodech, zdvořilostní konverzace mezi sebou a poté oslavencem, než přijdou na řadu dary, po kterých se to rozpustí pryč a jeho tatíček mu předá poslední dar- mě…
Další skladba začala hrát, ale tentokrát je už podle zvuků poznat, že se přidalo mnohem více lidí, než předtím. Tady je taková nehorázná nuda- i když, tam bych se nudil určitě více, než tady. Odfrknu si. Vždyť já se dostanu do rukou jednoho z těch lidí tam a kdo ví co se mnou udělá a ještě k tomu nesnáším tuhle vrstvu lidí. Kdyby o tomhle věděl můj bratr- hrdinně by se sem vydal a šel by pro mě přes mrtvoly- ach můj starší bráško… Povzdychnu se a na chvilku se zasním, abych se mohl ještě na pár chvil vydat do dětství, které bylo ještě jakž takž dobré. To mi bylo tak kolem šesti let, a pak to začalo jít všechno skopce…
Hudba za dveřmi utichne a otec oslavence začne míti proslov o tom, jak už je jeho syn veliký a kolik toho od dětství zvládl a za poslední rok udělal…. Že mu přeje všechno štěstí do života a hodně peněz… a tak dále, tyhle řeči fakt nenávidím a ještě k tomu to má pravděpodobně naučený na zpaměť – bla bla bla- samí kecy… Protočím panenkama… Vždy je to stejné a je mi úplně jedno, že teď ani neslyším, co tam říkají… I když by nebylo na škodu se něco dozvědět o Akiovi- tak se jmenuje… Aki-podzim, nebo také bystrý, chytrý… Ale jména se stejně dávají před narozením, takže je to jedno…
Proslov skončí a sál se ponoří do ticha, kde je slyšet pouze cinkání příboru a sklenic. V tuhle chvíli si uvědomím, že mám také hlad, protože jsem nejedl od té doby, co jsem šel včera spát. „Ach jo…“ ani tohle je nenapadlo, to že zřejmě potřebuji také jíst, když mám přežít… Protože, k čemu mi je oblečení a dobrej účes, když zemřu na nehoráznej hlad a žízeň…
Ani nevím, jak, ale hosté se začalo rozcházet a domovní dveře se neustále otevírají a zavírají- ty ale musí nadělat hluku, když to slyším až sem, ale je pravda, že sál je hned za přijímacím salonkem. Najednou slyším v zámku klíče a dveře se otevřou. Na prahu stojí Gobby, který si mě prohlédne a pokyne mi, ať jdu za ním. Ale to znamená, že jsem tu byl pravděpodobně pro nic za nic, když mě teď stejně odvede někam pryč. „Pán vás očekává, přišla chvíle vašeho předání jeho synovi, který již jistě čeká na otcův dar. Pojďte za mnou- pujdeme do pokoje mladého pána, kde na vás pán již čeká. A ještě- mladý pán už ví, že jste neobvyklí dar a proto vás tam poté necháme samotné. Splňte mu to, co bude chtít, jak vás to učili…“ dopoví svou ‚úžasnou‘ řeč a pak se zvednu, abych konečně mohl jít do jámy lvové…
Komentáře
Přehled komentářů
Nemám slov...nemůžu se dočkat až si přečtu pokračování....nádhera...
=0)
(teressa, 28. 3. 2008 19:50)...slint...zasnene hladi na monitor...hmmmmmmm....ja proste nemam slov bolo to jednoducho krasne...fakt som uz zvedava na toho akiho...chudalik josh...znasilnenie-brrrrr...no ale neze nas nechas dleho cakat?!?!?!?takze šup šup rychlo nam dodaj dalsi diel lebo ma budes mat na svedomi ked sa tu od nedockavosti roztecem!!!
taaak...
(Fussi-chan, 27. 3. 2008 15:23)
Pisu, checht *tento usklebek si preloz jak chces XD*
mas to pekny holka, docela by me zajimalo, jak se to bude vyvijet dal... hlavne se tesim na Akiho!!!
vypada to na dalsi slibne poctenicko, takze cekam na dalsi dil!!
Paráda
(Wendy, 18. 2. 2009 17:36)