Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Zničený

5. 9. 2008

Zničený

 

 

Už nemůžu... Prostě to nevydržím a vůbec nevím, co mám dělat... Jsem zoufalý, nepřítomný, smutný a hlavně zničený... Je to teprve týden, kdy jsem se vrátil z tábora, který navždy zamával mým světem, protože tam jsem poznal- zjistil tu pravdu, kterou jsem si nikdy nechtěl připustit... Zamiloval jsem se tam... Do jednoho z dětí... Jednoho, který chodil do téže oddílu, jako já... Jednoho... Chlapce...

A v tom je ten problém... Já... taky jsem kluk a ještě k tomu mladý- je mi teprve patnáct a ten tábor- ze kterého jsem se vrátil- mi ukázal, že moje orientace je opravdu jiná a že... Že to tak bude navždy... Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat a jak... Jak to vůbec prožít- prožít ten čas, kdy budu muset vedle něho být... a předstírat to, že jsem jeho přítel... Nic jiného, než kamarád, který s ním spí ve stanu... Žádná láska a žádné sny o tom, co bych chtěl doopravdy udělat... Ničilo mě to...

Hráli jsme různé táborové hry a já... Nevnímal jsem je, protože jsem se soustředil na jeho přítomnost- protože vím, že už ho například nemusím nikdy vidět a když on... Byl mou první opravdovou láskou, na kterou se prý nezapomíná- bylo to pro mě ještě horší...

Každé ranní vstávání, kdy jsem se přetočil na bok ve spacáku a viděl jeho uvolněnou tvář, protože jsem se budil vždy dříve a on ještě spal... Možná, že někdy i vycítil, že se na něj dívám, že ho pozoruji a otevřel ty své šedomodré oči, které ihned upřel na mě a rozespale se usmál, přičemž rty zašeptal "Dobré ráno." A poté, kdy jsme se ještě chvíli pozorovali- někdy i promluvili- jsme se začali převlékat ze spacího úboru do oblečení, které si ten den vezmeme a já...

Vždy se z nás musel převlékat jen jeden, protože tam nebylo tolik místa, aby jsme se tam vešli oba a já... Když se převlékal- hypnotizovaně jsem ho pozoroval zpodvíček a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby se jednou takhle svlékal jen pro mě... Pak se to obrátilo a já se měl převlékat- tolik jsem se styděl- styděl za své tělo a marně doufal v to, že bych se mu alespoň trochu mohl líbit...

Bylo to hrozné- stát vedle něho a nemoci se dotknout... Tolik mě to sžíralo a já nevěděl, co mám dělat, ale... I tak jsem byl šťastný, protože jsem ho viděl a nyní... Každou chvíli na mě jde deprese z toho, že ho nevidím... Neslyším ty jeho hlášky, kterých měl až příliš a já si každou z nich pamatuji, ale... Pomalu si nevybavuji barvu toho hlasu a... Trápí mě to- tolik, protože zapomínám na nějaké zážitky a nemohu si vzpomenout...

Nebo, když jsme každý večer zalézali do stanů, protože již byla večerka a smáli jsme se vedoucím, kteří se nás do nich snažili zahnat, jelikož nikdo z nás větších ještě spát jít nechtěl, ale... On byl často unavený a stěžoval si na to, že by chtěl jít spát, ale večer... To byl zase plný energie, jako by byl nějakým nočním tvorem a mě to vždy nutilo usmívat se...

Ale jednou... Jednou, když jsem šel do stanu a viděl ho tam s jinou dívkou, která na něm ležela a něčemu se smála- já... Uvědomil jsem si to... To, že nebudu snad nikdy tak šťastný, jak bych mohl být, kdybych byl také na dívky, protože... Oni nás odsuzují- pomalu všichni- a je nás málo, přičemž polovina to zřejmě ani nepřizná... Tak málo možností... Ten den- hned po tom, co jsem je zahlédl- jsem běžel na wc a brečel jsem... Hodně jsem brečel a ani nevěděl kvůli čemu... Jestli kvůli tomu, že jsem jiný a nebo kvůli tomu, že jsem ho tam viděl s tou dívkou- vím, že se nic nestalo, protože ani nemohlo, když jsme na táboře, ale... Sebralo mě to- strašně moc...

Je to strašné, uvědomit si, že vaše láska- tu, co k někomu držíte ve svém srdci- vás odmítne- nebude chtít, zahodí, vysměje se vám případně a kdo ví co ještě... A já... Najednou jsem nevěděl, co mám dělat... Zamilovat se do kamaráda, který pro mě ani kamarádem nebyl, je strašné a já... Najednou jsem se začal bát... Bát se jeho a toho, že mé city k němu objeví a už... Pořád jsem se na něj díval- pozoroval ho z dálky, někdy z blízka, ale... Odcizili jsme se, protože jsem s ním málo mluvil a on se začal bavit s někým jiným... Ani pomalu nevím, jak je možné, že mám tolik síli o tom přemýšlet, protože mě to bolí... Tam uvnitř...

A pak... Pak byl konec našeho turnusu a já jsem byl zničený... Z toho všeho a ani jsem se s ním pořádně nerozloučil, čehož nyní strašně moc lituji, ale lituji hlavně toho, že jsem se zamiloval zrovna do něj, protože když jsem si to uvědomil, tak to bylo bolestivé... Ale...

Klepou se mi prsty, když na to pomyslím... Když pomyslím na to, co jsem k němu cítil... A... Srdce se mi rozbuší, jen co vyslovím jeho jméno či na něj jen pomyslím... Chce se mi brečet, když jdu po ulici a někdo má stejnou vůni, jako měl on... Vzpomínám na něj, na jeho hlas, když v obchodě zahlédnu stejnou mikinu, jakou měl on, když odjížděl... Je prostě všude- je ve mě...

A já teď na něj znovu myslím- chce se mi skončit se životem- nebo prostě jen udělat nějakou velkou hloupost, které bych litoval více, než toho, co jsem k němu cítil a nikdy neudělal to, co jsem chtěl... Sedím na schodech uvnitř našeho paneláku a snažím se přijít na něco, u čeho jsem se zapřísáhl, že nikdy neudělám a nebo alespoň ne, když jsem takto mladý... Přemýšlím nad něčím, co děti dělají na mém místě, co asi dělají, když si říkají, že jejich život nestojí za nic...

Pomalu se plížím domů- potichu odemykám zámek s vcházím do bytu... Měl jsem tu být už dávno a já... Mezitím jsem se utápěl ve vlastních myšlenkách, že jsem zapoměl na čas a místo toho, abych byl doma do půl devátý, jsem přišel v jedenáct... Opatrně za sebou zavírám dveře, které vedou do mého pokoje a doufám v to, že si toho rodiče nevšimli... Doufám v to, že si myslí, že jsem už dávno tady a přišel jsem dřív, než teď... Co mám jen dělat... Život je tak krutý a ničí mě... Celou mou existenci...

Ani další den to není o moc lepší... Rodiče odjeli pryč na nějaký Banket a mě nechali tady doma- samotného... Je zrovna neděle a to znamená, že se vrátí hodně pozdě, protože tyhle akce v tento den většinou trvají dlouho do noci... A já vždy nevím, co mám celý ten den dělat, protože... Nikdo nikde není a jen já se svými vzpomínkami, které bolí den ode dne víc a víc... Někdy mi připadá, že si jen stěží vybavuji jeho tvář a ona je to pravda... Zapomínám... I když nechci... Zapomínám... I když jsem si řekl, že na něj budu myslet pořád a užívat si alespoň těch zážitků, které mě drží ještě částečně v pořádku, ale... I na ně pomalu začínám zapomínat a v mysli se mi vybavují jen některé dny... Jen některé z jeho tváří a oni se pomalu vymazávají z té mysle...

Sedím na posteli a houpu se dopředu a dozadu... Potřebuji uvolnit nějak to napětí, potřebuji na chvíli zapomenout, ale jak, když na něj myslím pořád... Každou hodinu... Volnou chvíli... Ráno, když se probudím i večer, když jdu spát... Při obědě a snídani, někdy i večeři, když je mezi mou rodinou a mnou ticho... Když vidím něco, co mi ho připomíná, nebo jen nějaký okamžik... Prostě všechno a já vím, že to nevydržím... Mít ho všude... Mít a přitom nemít... Vůbec...

Zvedám se s úmyslem si dojít pro pití, když se zastavuji u skříňky s otcovým chlastem a pomalu se na ní otáčím... Hlava mi klesne na stranu a já přemýšlím- ani nevím, jak dlouho před na tom místě stojím a rozjímám o tom, či jít a otevřít a nebo ne a prostě nic nedělat... Přejít tu skříňku, která skrývá to, po čem nyní ze včeho nejvíce toužím... Hlavou mi probleskne jeho obličej a já už vím, co dělat... Už vím, že se ho chci alespoň na chvíli zbavit a zničit si část svého života, kdy jsem byl pořád jen ten slušný synáček, co nikdy nespravil nic proti etice...

Klekám si a otevírám ten ráj, kde se skrývá snad dvacet láhví nějakého alkoholu... Už sahám pro flašku s vodkou, když si všimnu čtyř krabiček cigaret zastrčených za lahvemi. Zastavím se v půli pohybu a znovu přemýšlím- když se opiju, tak na to rodiče přijdou určitě, ale co když bych si zapálil... Nemuseli by na to přijít a já bych měl to své- porušení pravidel- porušení zákona... Na nic víc nečekám a beru si jednu z oněch čtyřech krabiček a rychle jí schovávám do kapsy kalhot, než skříňku opětovně zavírám a dělám, jako by se nic nestalo a dál pokračuji do kuchyně pro sklenici vody, ale ta kapsa mě táhne dolů a svědomí mi říká, ať to vrátím...

Svědomí... Ale duše mi říká, ať si vezmu alespoň jednu- ať to jen zkusím... Vím, že otec příjde na to, že mu ta krabička chybí, protože si je počítá, ale... Nedalo mi to a přeci nebude podezřívat svého syna, který v životě nic neukradl, nic neudělal- nic nezákoného... To si raději bude myslet, že si tu krabičku vzal sám a zapoměl na to... Nebude mě podezřívat- doufám...

Otáčím se na hodiny a rukou sáhnu do oné kapsy, která jako by mě pálila a nahmatávám tu hříšnou krabičku- pořád svádím souboj sám se sebou- zda si vzít a nebo vrátit zpět na místo, ale jeho tvář v mysli mě žene dál a já odcházím i s krabičkou sirek na balkon, kde si sednu do židle a na stůl před sebou obě věci položím...

Pomalu odtrhuji obal, kterým jsou cigarety chráněny a jednu z balíčku vytahuji- přivoním si k ní a zavírám oči... Mám takový strach, že mě někdo uvidí, že na to někdo příjde... Nebo, že přijdou rodiče o něco dřív a uvidí mě... Mám takový strach z toho, že se to provalí, že se mi klepou prsty u rukou a já jen stěží zapaluji sirku o škrtátko... Až na třetí pokus se mi povede si onu cigaretu zapálit a já těkám pohledem pořád k proskleným dveřím, které jsem pečlivě zavřel, aby se ani malá část dýmu nedostala do bytu...

Naposledy polknu a se zavřenýma očima se poprvé nadechnu kouře, ve kterém je cítit nikotin... Cítit?... Je to asi jen má představivost a já se nyní divým, že jsem se ani nerozkašlal, jako je to v těch filmech a dokonce mi to i chutná... Jako bych kouřil roky se na cigaretu naposledy podívám a pak už jen... Kouřím... Bez zábran si užívám svou první cigaretu a cítím, že se uvolňuji... Jako by to bylo na odreagování... Jako by to bylo něco s čím žiju už roky...

Znova se nadechuji a vidím, že je konec- že mi ona cigareta došla... S nějakým zvláštním pocitem zklamání se dívám na ten nedpalek a uvnitř mě cítím ztrátu, která by tam ani neměla být... Mám chuť si znovu zapálit, ale... Když se otočím na hodiny a trnu hrůzou- ihned cigarety schovávám zpět do kapsy a jdu rychle do svého pokoje... Je hodně hodin a i když nevím, kdy se vrátí rodiče, jde na mě strach... Strach z toho, co jsem udělal... Musím ten osudný balíček někam skrýt, ale kam? Ale kam, když nechci, aby to rodiče objevili?! Začíná ve mě hlodat svědomí- neměl jsem to dělat! Prostě neměl! Sakra, co jsem to udělal?! Zhluboka se nadechuji, abych se uklidnil, ale v tu chvíli cítím pach cigarety... Je tady všude! A ta její vůně... Je ze mě cítit... Co mám dělat?! Co?!

Rychle ze sebe všechno oblečení sundávám a lezu do vany... Mydlím se- tak moc- ale když vylézám, pořád je tu ten podivný zápach kouře... Drhnu se znovu a znovu- už potřetí, ale pořád jsem jí cítit... Jak je to možné?! Své oblečení rychle schovávám pod postel na nejzadnější místo a modlím se... Modlím se za to, aby rodiče nic nepoznali- ani mojí nervozitu, která mnou nyní lomcuje...

Co jsem si myslel?! Tak co? Co jsem si myslel, že se stane, když si zakouřím... Chtěl jsem si zkazit život a chci to pořád, ale... Jak jsem mohl být tak hloupý?! Jsem kretén, pitomec, idiot a všechny nadávky, které znám... Jen kvůli tomu, že jsem chtěl zapomenout nyní všude cítím kouř... Z mých úst, které jsem si už dvakrát čistil... Z vlasů, které jsem si myl... Ze všeho... Co je to za pocit?! Sakra... Jsem jen prostopážné dítě, co nic nezná a ještě k tomu jsem kouřil, což je nezákoné...

Jsem z toho ještě více zničený, než z toho, že ho nevidím... Že neslyším jeho smích, který koliv- škodolibý, uvolněný, vítězný... Že nevidím jeho oči, které byly otevřené vždy jen z poloviny a jeho šedomodré duhovky, které jako by mě probodávaly... Že necítím jeho tělo, kterého jsem se párkrát dotknul... Že necítím jeho vůni, která byla cítit z jeho oblečení a i z něho samotného...

Proč to prostě nepřestane bolet?! Bolí to- moc to bolí... To vzpomínání na něj- celej můj život, jako by byl ráj oproti tomuhle peklu, kdy ho nevidím... Je to strašné a já jsem zase v depresy... Nestydím se za to... Už ne- vždyť i já jsem člověk- i když jsem gay, tak mám právo na lidskost... A bolest... Ta je lidská až moc... Jen kvůli ní přeci víme, že žijeme, ale ta bolest na srdci... Je ještě horší... O moc horší... A on mi tak chybí... Co bych dal za to ho spatřit, co jen bych za to dal?! Nechci mít jen nějakou fotku- chci ho mít reálného...

Chybí mi jeho chování, vystupování, zvyky, kterých má mnoho... Chybí mi celý... A to je jen týden od toho, co jsem se vrátil a ono to bolí čím dál víc a... Nejde s tím nic udělat... Jen se s tím smířit a začít... Kouřit... Ne- ničím si tím zdraví, ale já vím, že v kapse těch kalhot je ještě celá krabička těch osudných věcí a já vím, že je jen tak nevyhodím, ale vezmu si... Zase zítra... A budu... Kouřit... Aby to tolik nebolelo, i když to není vůbec pravda... Ale... Něčím se ten život zkazí vždy, tak proč tomu něčím nenapomoct?! Hm?... A já vím, že tohodle se už neodnaučím- jednou a buďto to chutná a nebo ne... Když ano- nezapomeneš a budeš chtít víc... A i já chci víc... A budu chtít pořád...

 

-Fin-

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zvednul se mi kýbl

(Angela, 2. 10. 2008 21:27)

jak moc to bylo reálný....mám strach, že ta holka mám být já, že jsem ti ublížila....na ty šedomodrý oči se obávám už nikdy nazapomene ani jedna z nás. Možná bychom měly, ale...Občas mě až děsíš, jak si mi podobná, bojím se, že někdy uděláš stejný píčoviny jak já....už jen to, že si učila Šňupíka...Doufám, že nebudeš následovat mé kroky....mám tě moc ráda a musela bych si to vyčítat. Možná ti to zní sobecky, ale já mám prostě o tebe strach.....

*boj proti nadpisom*

(Tamara, 6. 9. 2008 9:16)

myslim ze sa ti tato poviedka moc podarila.. ako povedala Yummi XD chytilo ma to za srdce :D

...

(Yummi, 6. 9. 2008 7:06)

Tento príbeh bol veľmi pôsobivý, dokážeš človeka chytiť za srdce...bolo to smutné...a reálne...a je zvláštne, že som sa v niektorých častiach tohto príbehu našla. proste, chytilo ma to za srdce, píšeš skutočne výborne.