Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Temnota Terezína

8. 5. 2008

„…bolest má vždycky jest přede mnou.“ (Bible Svatá, Žalmy 38/18) Židovský Památník v Terezíně

 

 

Strach a bída…

Ponurá nálada panuje všude kolem…

Nádech-výdech a znova…

„Namířit.“

Z dálky je slyšet řev a křik vězňů, sténání…

Všichni stojí vedle sebe, chvějí se…

Zimou? Strachy? Z hladu, či nemoci trýznící jejich těla?

„Pal!“ zazněl rozkaz a pak byly slyšet pouze výstřely…

Krev… Zima… Strach… Temnota…

Zohavená těla jsou poskládána na sebe a vezena dál…

Kremace- spalovna… Společné hroby…

Pláč… slzy… špína…

Všechno kolem je rozmazané…

Ne, neopouštěj mě… Nenech mě tu samotného…

Vrať se…

Tiché modlitby šeptané do ticha zní plání…

Proč? Cena války… Hroby… Jeden vedle druhého…

Hořké slzy tečou po tvářích…

 

Oprýskané zdi- Bolest, pořád je zde cítit- Jako by to ani neskončilo a město žilo dál… Jako tenkrát… když ještě žil on… Ten, jež mi byl světlem v tom všem…

Strach… Je to tu cítit pachem zahnívajících těl, která tu již stejně přes roky nerozkládají… Válka skončila, a vzala mi tě sebou… Do pekel… Není fér, že já přežil a ty ne… Prosil jsem Boha, víš to?! Ale ne, nepomohlo to… Jsi nadobro pryč… Ty i Tvé úsměvy, které byly tak zřídké… Hlavně poslední dobou…

Věděl jsi, že umíráš… Že stejně nemůžeš přežít… Jen pár dní a stejně by jsi mi zemřel… Nebyly tu léky a tvůj kašel se stále zhoršoval, jako tvé horečky zvyšovali… Nutili tě jít pracovat, přesevše co se ti dělo… Byl jsi tak hubený… Nad 40 kilo by se tvá váha asi nevyšplhala…

Pomáhal jsem ti, se vším… Nosil jsem ti část své vlastní porce, ochraňoval tě a pomáhal chodit s cely do cely… Byl jsi pro mě vším co jsem měl… Ale opravdu jsi mě děsil… Všechnu tu krev, co jsi poslední dobou vykašlával… Zranění, která se ti hojila čím dál pomaleji… Bolest ve tvých milujících očích… To všechno…

Když jsi jednou zmizel pryč, nemohl jsem… Byl jsem tak prázdný a chtěl tě jít hledat,… Jenže jak, když byly dveře zamčené… Řval jsem a probudil všechny ostatní… Řval jsem a prosil, ať mi tě vrátí… Řval jsem a chtěl jít za tebou…

Ve zdi byla malá díra, ani nevím, jak se tam vzala… Podíval jsem se skrz ní a viděl tam tebe… Jak jdeš… Pomalu a nohy se ti podlamují… Za tebou i před tebou šli další… Plakali, ale někteří už asi ani nemohli… Vzhlédl jsi k nebi a usmál se… Poprvé, za posledních pár dní a také naposledy, to jsem věděl… A pak? Pak jsi mi zmizel z dohledu a já doufal… Že se ti nic nestalo… Ale ne…Neměl jsem, protože po chvíli se ozvaly výstřely… Jeden, druhý, třetí, a tak dál… Jen malé dunění od padání těl na zem mě usvědčilo v tom, co se děje…

Zavřel jsem oči… Ne, nechtěl jsem brečet… Opravdu ne, ale já tě miloval a oni mi tě vzali… Nepřestával jsem věřit v tvůj vrat, ale i víra mě pomalu opouštěla… Tady…

Ani nevím jak se to stalo, ale za měsíc jsme s pár dalšími postavili žebřík, Lásko, víš? Byla to jediná šance, jak se odtud dostat… Ale všichni, kdo se o to pokusili, zemřeli… Ale to já neudělám- už jen proto, že tě chci pomstít…

Tu noc měli strážný velikou oslavu- bylo to slyšet všude… Jak se smějí a vypráví si historky z mučení… Zvedal se mi žaludek- protože já jim rozuměl, i když mluvili německy… Byli ten den tak neopatrní a já jsem prostě jen řekl „Uděláme to dneska v noci.“ A bylo rozhodnuto… Ano, bylo rozhodnuto…

Měsíc svítí v úplňku a nocí je slyšet cvrkání kobylek… Běžíme- jeden za druhým… Jsme  dohromady tři… Všem nám válka něco vzala… A mě bohužel tebe… Rozhlížím se, ze strany na druhou a zpět, nahoru… Všude svítí světla, ale my se držíme stínů… Jen tak máme šanci na útěk… Blížíme se k přechodu- tam kudy se vyšplháme a utečeme pryč… Není záruka, že nás nechytí, ale já doufám… Musím, jinak bych se tu už zbláznil… Do čehož bez tebe mám hodně blízko..

Raz, dva, tři- všichni šplháme… Nikdo nás nespatřil- zatím… Musíme být zticha, i když se sotva udržíme na nohách a ruce nás taky pomalu neunesou… Vydržet- to je vše co musíme- a nepovolit…

Skok dolu a už jsme za pevností… Mám chuť vyřvat svou radost, ale ještě pořád nás mohou zastřelit, chytit a umučit… Ne, na radost opravdu není čas… Začínám běžet- pryč- strach mě pohání k větším výkonům, než bych byl schopný… Ohlížím se za sebe, zda-li se nespustí sirény na poplach, ale zatím se budova až moc tichá… Až moc…

Ostatní začínají běžet každý jiným směrem… Já rovně- rovnou za nosem do Terezína, kde je největší pravděpodobnost na mé chycení… Ale co… Bez tebe život už stejně nemá cenu Lásko, víš? Podívám se na nebe- určitě tam někde jsi a bdíš… Pozoruješ mě a ochraňuješ… Usměju se a běžím dál… Nohy se mi pletou jedna pod druhou… Jsem slabý, tak moc slabý…

První domy- vypadají tak opuštěně… Jako by tu nikdo nebydlel… Jako by byli všichni zalezlí strachy pod postelí… Jako by měly takový strach, že přestaly mluvit… Jediného zvuku není slyšet… Nikde…

Ohlížím se- za sebe, jestli mě nikdo nesleduje… Bojím se- tak moc… Jako by se ani vzpomínky na mučení tomu nevyrovnaly… Musím běžet dál… Schovat se a přečkat do té doby, než se uzdravím… Pokud se vůbec tak stane a já nezemři na následky toho všeho, co jsem zažil… Nemám žádný pevný bod co by mě tu držel… Protože to ty jsi mi byl vším- úplně vším… Rodinu nemám, je mrtvá… Nikoho neznám- bývalý přátele jsou mrtví, nebo někde v táboře… Koncentračním… Tak co mám dělat?! Žít jako tělo bez duše…

Možná jsem měl zůstat v Terezíně a počkat si… Počkat, až na mě dojde taky… Zemřít tam, kde jsi skonal i ty, má lásko… Lituji, že jsme nemohli mít společný konec… Byl jsi tak nemocný, že se tě raději zbavili… Nechtěli, abys nakazil další pracovní sílu… Co na tom, že já tě miloval? Láska mi byla k ničemu, stejně jako tobě… Ale nelituji…

Ještě si vzpomínám, jak jsi se ke mě tiskl na dřevěných ložích, kam jsme se všichni nemohli vejít… Jak jsi se třásl zimou, když horečka trýznila tvé tělo… Jak jsi se na mě usmíval a utěšoval, že bude dobře… Že se odtud dostaneme… Někdo se vzbouří… Jak ironické- nikdy to nemohlo skončit dobře a ty jsi to věděl… I já…

Nenávidím tento život, protože mi tě vzal… Ze svého srdce nenávidím Němce a přesto jim děkuji… Děkuji, protože mi tě přinesli, alespoň na pár krásných chvil… Alespoň nějaké světlo v temnotě Terezína… Nenávidím je, protože mi tě hned zase vzali… Zastřelili a byl jsi sám… Jako já se teď sám ploužím tichým městem, kde jako by nikdo nebyl… Všechno je pryč- okenice rozbité a po ulici lítají částečky prachu…

Chci tě tu mít… Chci, abys mě zase utěšil… Nejde to a slzy mi už ani netečou z očí… Všechny jako by vyschly a já nemám sílu… Nemám sílu na to, abych plakal… I když si to toužebně přeji…

Běžím dál… Nevím, kam jít… Nevím, kam se schovat… Vůbec nic nevím a ani to, jestli se chci schovávat… Jestli chci opravdu žít Lásko… Protože já to nevydržím… Bez tebe ne… Je ze mě troska…

Město pomalu končí a já nevidím široko daleko nic… Jen pláně, na kterých mě mohou spatřit i na kilometr daleko… Mám to riskovat a nebo to ani nemá cenu? Ta nevědomost mě ničí…  Život nemá cenu, ale něco dělat musím… Rozběhnu se dál…

Cesta je dlouhá… Tak moc dlouhá… Nemám sílu- žádnou… Tvrdost a mučení v Terezíně si pomalu vybírají svou daň… Každou chvíli musím spadnout… Necítím nohy… Běží automaticky a já nic nedělám… Jen čekám až přijde konec z mého vysíleni… Určitě nepřežiji Lásko, já to vím…. Nedokážu se uzdravit- fyzicky… psychicky…

Řítím na zem a ani ruce nezbrzdí můj pád… Nemůžu se pohnout… Jen dýchat… Všechno kolem je rozmazané, přestávám vidět… Všechno černá a i dech se zpomaluje…  Bolest ustupuje pryč… Co je to? Konec? Vysvobození? Ne… to jen omdlévám… Doufám, že se již nevzbudím… Že se Bůh umoudří a nechá mě jít za tebou… Abychom byli zase spolu… Život je krutý… Tak moc Krutý…

Svítá… Světlo je kolem mě a já necítím své tělo… Kde to jsem- v nebi? V pekle? Vím, že ne… To by to tolik nebolelo… Uvnitř mě se trhám na kusy… Já nechci žít! Řve moje nitro, ale nikdo ho nevyslyší… Protože já žiju… A nevím, kde jsem… Zpět v táboře? Nebo v Koncentračním městě? Nebo pořád ležím na zemi v trávě, kde pomalu umírám… Každý pohyb mě bolí… Ani oční víčka nemohu otevřít… Tak slabý… a Živý… Bohužel…

Měsíce běží… Jsem v komatu? Pořád spím a probudit se nemohu… Lidé mluví… Lidé chodí… A já nic nevím, nic nevidím… Ale jedno vím- jsem odtamtud pryč… Už nejsem v táboře… Nemučí mě, ale tohle je mučení také… Jen myšlenky mi létají hlavou… Obrazy se míhají… Mučení… Tvá tvář… Tvé slzy… Můj pláč… Bolest… Pořád tu je… Až moc velká. Její síla mě zasahuje do srdce, které jako by bylo v jednom ohni…

Nejsi tu a nebudeš… Chtěl bych navštívit tvůj hrob… Ale bohužel vím, že to nebude možné… Protože tě nedali do rakve… Spálili tě a dali do společného hrobu s ostatními zemřelými… Však já budu vzpomínat… Uctívat tvou smrt… Milovat… Pořád, až do mého konce… Kde je však? Kde? Kde je, když ho volám…

Žiju, ale je to to hlavní? Není… Chci tě… Tak moc…

Roky plynou… Jsem už vzhůru… Chodím, jím a piju, ale doopravdy nežiju… Už nemluvím- umím to ještě vůbec? Myslí si, že jsem němí, protože nikdy nevydám ani hlásku… Ztratil jsem řeč s tvou smrtí… Jen myšlenky se mi honí hlavou- na tebe… Na nikoho jiného…

Válka skončila, víš Lásko? A bylo to pár měsíců po tom, co jsi mě opustil- co mi tě zabili… Život je opravdu krutý a nevyzpytatelný…  Nenávidím ho… Modlím se k Bohu… Modlitby šeptám a žádám o odpuštění- čeho?! Že jsem tě nedokázal ochránit… Prosím o spasení- Proč?! Protože myslím pořád na pomstu, i když válka už není, i když Němci odešli, jsou mrtvý…

A teď jsem tady- vrátil jsem se… Zpět- do Terezína… S rodinou, co se o mě starala od té doby, mě co mě našli na poli ležet nemohoucího… Procházím branou a přese mě jdou temné stíny… Je to tak dávno, ale pořád, jako by to bylo živé… Ten řev… Všude krev a zajatci vedení Němci, přičemž byli biti… Všude vidím ten déšť ve kterým musíme pracovat- to bahno, do kterého padáme, protože již nemáme sil…

Pláču… Obejmou mě kolem ramen a pokouší se utěšit… „Lásko…“ vzlyknu namáhavě, chraplavě a potichu. Zavřu oči, ze kterých se řinou další a další slzy… První slovo po tolika letech… Cítím, jak se na mě překvapeně dívají… Neví, že mluvím, ale já je nevnímám… Jsem zase tam, jako před lety… „Ne… proč?!“ padám na kolena… Nemůžu dál… Všechno se vrací, všechny vzpomínky na tebe… Na nás dva… Ach, Lásko, proč…

 

-fin-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*obdiv*

(Alee-chan, 25. 4. 2009 23:27)

Víš,je dost zvláštní,že dokážeš takhle dobře popsat pocity,který jsi nikdy nezažila...
Tahle tematika mě celkem zajímá a dívat se na to z tohohle pohledu je zajímavý...<3

K-katti???

(Fussi-chan, 12. 5. 2008 16:05)

To je smutňounký!!! Moc smutňounký!!! Takový citlivý... úplně něco jinýho než píšeš obvykle ale krásný... ale moc často to nedělej... moje srdíčko by další smutnej konec asi nezvládlo... Chůůů