Svět není spravedlivý...
Toulám se ulicí a přemýšlím nad tím, co jsem do dosavadního života stihnul- co vše jsem dokázal a uvědomuji si, že téměř nic... Možná, že mám školu, kam chodím, že mám společnost, kam jsem zapadl, ale... Nemám nikoho, koho bych miloval a kdo by miloval i mě... Nebyl čas? Možná, ale hlavně jsem se všem vyhýbal- mám strach z toho, si někoho nejít... Lidé kolem mě nosí růžové brýle a nedívají se na to, jak vztahy většinou skončí- řevem, pláčem a tříštěním skla... Chtěl bych se tomu vyhnout, ale přesto vím, že to vždy přijde... Ale to není vše... Svět je tak špinavý, že nikdy nedokážu určit, komu mám věřit a komu ne... Kdo mě jen využívá a kdo to se mnou myslí vážně... Prostě- chtěl bych už s někým být, ale bojím se zavázat... Bojím se toho, co přijde, protože svět je v téhle době opravdu zlý- špatný- není na něm nic dobrého, když se na něj podíváme zblízka... Ani ty vztahy mezi lidmi nejsou dobré...
Procházím podél řeky, po které proplouvají nákladní lodě- špína- zase... Pluje všude- je ve vodě- zbytky paliva, náklady, které se převrátily... Kouř, který stoupá vzhůru, když loď pluje kolem... Podívám se k nebi, kde zrovna prolétává pár racků, kteří chodili po pevnině a hledali, kde by sebrali alespoň kus jídla, když přes všechnu nečistotu tu ryby skoro nežijí...
Dám si ruce do kapes a pořádně se nadechnu- vzduch tu není dobrý- říkám si, když pociťuji nepříjemné štípání... Pohodím hlavou a vydám se z přístavu pryč- do ulic, které tu jsou mezi doky a skladišti- zrezavělými budovami- jejich dveřmi a ploty...
"Ale.. Ale... Hošánek se přišel podívat na lodičky jak plují... Co myslíš Ryuri?" otočím se za tím hlasem a pohled mi padne na starého 'námořníka' s flaškou rumu v ruce a nepříjemným úšklebkem- šedivé vousy se sotva dotýkají jeho špinavého trika se vzorem lodi na moři.
"Tomu říkám náhoda... Máš pravdu Takui, to štěně se tu nejspíš zatoulalo a čeká na někoho, kdo ho odvede pryč... A my to jistě rádi uděláme, že Takui, pomůžeme mu odsud..." Úlisný hlas druhého z nich mě přinutí couvat dozadu- štíhlý a vytáhlý muž, který se objevil za oním prvním se hrubě zasměje. "On by nám snad chtěl ten hošánek někam utéct... Řekni štěně- bojíš se nás? To by jsi ale neměl- my ti totiž chceme pouze pomoci..." jeho úšklebek se roztahuje, když se pomalu přemístí za mě a já se ocitnu v pasti mezi těma dvěma- v uličce, kterou rámuje akorát rezavý plot a pár plechovek, které jistě vyplavilo moře, podle toho, v jakém jsou stavu...
"No jo- vidím, jak těká těma svýma velkýma kukadlama Ryuri, co takhle ho vzít na chvilku k nám a ukázat mu náš skromný přístřešek- ještě, než pujde... Co Ryuri- určitě by se mu tam líbilo..." oba dva se rozesmějí a tomu prvnímu- Takuimu- vypadne z ruky láhev, kterou držel a ta se roztříští o betonovou zem, přičemž se tekutina rozlije do všech stran a pár kapek přistane i na jeho chlupaté noze, která je vidět přes krátké a roztrhlé kalhoty, jež má na sobě. "Sakra- máme ještě něco Ryuri?" otočí se na společníka a ten jen pokrčí rameny- zaznamenám, jak se ke mě začínají pomalu přibližovat. "Tak se alespoň trochu pobavíme, když došel rum, co myslíš chlapče?" zableskne se mu v očích a dlouhou rukou sevře mé triko do pěsti a přitáhne si mě blíž...
Dýchne na mě a já si myslím, že se pozvracím z jeho zkaženého dechu, ze kterého sálají zbytky vypitého alkoholu... "To ale, aby jsme si zašli někam za roh, kde bude míň lidí než tady, i když.,.. Pochybuji o tom, že kromě nás tu ještě někdo bude, takže můžeš křičet, jak budeš chtít, ale pro jistotu..." kývne na toho malého se šedivými vousy a ten z kapsy vytáhne zakrvácený kapesník, který i přes protesty z mé strany, nacpe do mých úst... Začínám kašlat a do očí mi vhrknou slzy, ale... Nemohu nic dělat, než se dívat, jak mě zvedají nad zem a táhnou pryč... Kopu nohama a snažím se řvát, ale není mi to k něčemu...
"Vidíš to Takui- jak najednou ožil- třeba se nemůže dočkat toho, co se bude dít..:" zašklebí se Ryuri a ještě pevněji sevře svůj stisk...
"Já se mu ani nedivým- s námi si to užívá každý..:" rozesměje se ten druhý a hodí mě na stěnu- chci si vyndat ten kus hadru a začít řvát, ale oba dva se najednou ke mě vrhnou a chytí mi ruce... Ryuri mi podkopne nohy a já se ocitnu na zemi- na chvíli zavřu oči- dělají se mi před nimi mžitky, jak se mi na chvilku vyhodí dech po tom tvrdém nárazu... "Drž ho pořádně Takui, ať sebou tolik nemele- je tak nedočkavý, že mě to vzrušuje ještě víc.:" ušklíbne se a já prudce oči znova otevírám, když cítím, jak mi násilím svléká kalhoty- tak i ty svoje- zatímco mě ten s vousy pevně drží- koleny uvězní mé ruce a rukama přidržuje hrudník na zemi- nemůžu nic dělat- ten druhý mi blokuje nohy, zatímco mi roztahuje nohy od sebe a rukama pevně svírá boky, aby se nehýbali, na místě, přičemž mi na nich tvoří malé modřiny, které postupně začnou fialovět- jako otisky, které nikdo nebude moci sejmout a násilníka obvinit...
"Tak jak se ti to líbí štěňátko... Užíváš si to?" zeptá se mě 'Takui' a jazykem mi přejede přes tvář, která se mi zkřiví zhnusením- nejraději bych mu plivnul do obličeje, ale špinavý a páchnoucí kapesník mi v tom zabraňuje... "Říkáš, že ano? Za chvíli to bude ještě lepší.." zasměje se a já pouze vidím, jak lehce kývne, když se v ten samí moment začne do mého těla nořit naběhlý penis druhého z nich... Zařvu, ale skrz má ústa ven nic nevyjde- slzy mi stékají po tvářích, když z dálky zaslechnu křik...
Otevřu oči a všechno před nimi se mi rozmazává- stejně to, jak někdo odhazuje z mého těla pryč oba dva muže, které potom párkrát uhodí- jelikož byli opilí a vzrušení, ani se nebránili a spadli na zem... Nevím, co přesně se stalo, jelikož jsem brečel a nemohl přestat... I když byly mé ruce v tu chvíli volné- nedělal jsem nic... Nevyndal jsem si z úst ten kapesník plný špíny, nesnažil jsem se vstát a utéct pryč, nesnažil jsem se podívat na svého zachránce, který si po chvíli ke mě sednul a snažil se mě zvednout do své náruče, přičemž mi něco šeptal... V tu ránu jsem sebou začal házet a mlátit kolem sebe jako pominutý... Jakmile se mě jeho ruka dotkla, přišlo to na mě znovu- ta bezmoc, když do mě pronikal a druhého ruce, které mě držely na místě, abych nemohl nic učinit, abych se nemohl bránit...
Zachránce mě k sobě ještě více přivine a já začnu o to více brečet- i když jsem už téměř dospělý, tak... Je toho na mě moc- že já tam vůbec ten den chodil... Svět je tak prohnilý- tak zlý a to zlo se v něm skrývá a přežívá, dokud nezaútočí a ono útočí každou chvíli- jen si toho nikdo nevšímá a nebo o tom neví, ale přesto- zlo nad všemi jednou nastolí svou krutovládu a již nebude cesty zpět, ale... Proč zrovna teď a proč mě? Proč se mi tohle stalo... Chci normálně žít- někoho si najít a přesně v tomto okamžiku- nechci nic z toho, co jsem si vysnil...
"Už ti je líp?" proniká do mého podvědomí hlas někoho, koho neznám... Prudce se posadím a rozhlédnu se kolem sebe- neznámé prostředí, neznámí kluk, neznámí pokoj... Kde to jsem??? Jak jsem se sem dostal? Otázky se mi honí hlavou a já se přikrčím víc ke zdi, která je za mnou a obezřetně začnu svého společníka pozorovat- jeho pomněnkové oči se ode mě nemohou odtrhnout a já se do nich vpíjím- jako bych čekal na vysvětlení toho, proč tu jsem, ale přesto nevím sám, na co čekám... Bojím se- jsem jak vystrašený zajíček... Ne- nechci myslet na žádné zdrobněliny- už nikdy... Nikdy nepujdu někam sám- nikdy nevyjdu ven, když je svět takový, jaký je... Nikdy neopustím místo, které znám a nevypravím se do neznáma... Nikdy...
"Halo.. .Jsi v pořádku?" vidím ruku, která mi zamává před obličejem a začnu kopírovat očima její pohyby- odtrhnu se od svého rozjímání a chraplavě se optám, kde to jsem... Vidím úsměv, který se druhému muži rozprostřel po tváři, když jsem promluvil...
"Omdlel jsi a tak jsem tě vzal k sobě domů- doufám, že ti to nevadí, ale po tom, co ti to udělali, jsem si myslel, že nebude dobré tě brát do nemocnice a že raději budeš chtít být někde sám... Jestli chceš, tak odejdu, ale ty zatím neodcházej, protože... No- když jsem je od tebe odtrhl a viděl, co ti udělali- nechci, aby jsi byl sám... To by si nezasloužil nikdo..." Je tak milý- až moc... Nelíbí se mi, jak je milý a přesto to do sebe vstřebávám- tu jeho ochotu mi pomoci avšak... Může to být pouze přetvářka, která ho halí? Ne- zachránil mě a vypadá mile, a i když tu něco nesedí, nechávám se ukolébat svou dětskou naivitou, která se ve mě znovu probudila k životu...
Jen kývnu a čekám, co udělá dál- s povzdechem se zvedne a znova se zářivě usměje. "Když budeš něco chtít jsem vedle v místnosti a... Kdyby jsi měl sebevražedné myšlenky- nenechal jsem v tomto pokoji nic, co by bylo ostré, takže by jsi musel stejně jít někam jinam- to jen pro tvou informaci, ale já doufám, že nic takového nemáš... Vypadáš jako milý, hezký kluk a já věřím, že za pár měsíců už vše bude dobré- neříkám, že teď, ale pamatuj si, že čas vždy vše spraví..." Nechápu ho- nechápu, proč to dělá a proč to říká... Ne- nechápu ho celého- celou tu osobu, která se tváří, jako by neznala hřích- jako by neviděla to zlo kolem sebe, jako by žila někde v oblacích, kam já nemohu dosáhnout a nyní si myslím- že už ani nikdy jindy nebudu moci... Dívám se na jeho záda a na to, jak pomalu opouští pokoj- jako by čekal , že něco také udělám, že ho zastavím a budu chtít, aby zůstal, ale... Já nic neříkám a nechávám ho, aby potichu zavřel dveře a zmizel pryč...
Nahlas polknu a opřu se ještě více o zeď za mnou- přitáhnu si k sobě nohy a tiše se rozbrečím- nic víc, nic míň... Jen pláči a čekám... N co vlastně? Na to, až se vrátí či snad žna to, až se opět propadnu do říše snů, kde může být vše tak čisté a šťastné, ale já vím, že v mých snech to takové ještě dlouho nebude...
"Pojď se najíst- musíš do sebe něco dostat- jsi tak hubený a určitě jsi dlouho nejedl..:" mluví tiše, přesto radostně a pokládá na postel přede mě malý tácek, na kterém je horká polévka a sklenice obyčejné vody. "Promiň, ale nemám moc velké příjmy peněz a tudíž si toho momentálně nemohu víc dovolit, ale časem se to zlepší- doufám v to- každý den si říkám 'Jednou se něco stane a vše se obrátí v lepší.' Myslím si, že teď se to obrací- tvým příchodem- není to tady tak ponuré, když vím, že tu jsi... Promiň..." rychle sklopí hlavu k zemi pod mým pohledem a postrčí tácek víc ke mě... Ale já ho pouze pozoruji a nic neříkám- proč nic neříkám? Jindy bych již mluvil, ale... Nevěřím mu- i přes to, jak se chová, mu nevěřím... Mám strach- snad dozvuky toho, co se stalo? Myslím na to každou minutou, kdy tu není- tedy- i když tu nyní je, tak přemýšlím nad tím, co se stalo... A mám pořád strach... Ta bezmoc- ruce i nohy v sevření- trup taktéž... Odporný pocit za odporné situace...
"Neboj, nic v tom není- klidně se najez... Prosím, potřebuješ to... Jak ti mám říkat?" zeptá se a já se zamyslím nad tím, kolik mu asi může být let? Ne o moc více než mě... Vypadá tak křehce a zranitelně a přesto přemohl ty dva muže, což vypovídá o jeho síle... Co stojí za tím jemným obličejem?! Co skrývá za tou přetvářkou- nebo to opravdu ona není a já jen nyní věci vidím ještě ponuřeji a černěji než předtím... Nepatrně kývnu: "Guushi..." zašeptám své jméno a do rozechvělé ruky uchopím lžíci a polévku zamíchám... Třesu se, ale... Proč? Kvůli čemu se mé prsty chvějí a onen třas nemohu ovládnout, i když se před ním chci chovat vyrovnaně a ne tak zničeně, jako teď...
"Nori- počkej- pomohu ti..." usměje se a opatrně vezme lžíci z mé ruky a polévku zamíchá sám- sedne si naproti mě na postel a nabere část vody- přiloží si lžíci k ústům a foukne na hladinu, ze které se ještě kouří- ochutná část a když zjistí, že to není horké, mi zbytek přiloží k zavřeným ústům, která přinutí, aby se otevřela a on tam polévku mohl nalít... Polknu, ale stále ho pozoruji, o jeho dětské chování, které se k němu tak moc nehodí... Je straší a přesto se chová, jako by mu bylo něco kolem dvanácti let- proč se ale tak chová? Nechápu ho... Možná ani nechci...
Jsem zase sám- ležím pořád v té stejné posteli a oči upírám nahoru- ke stropu... Jsem tu skoro týden a on za mnou každý den chodí- pomáhá mi- se vším a já se již konečně trochu rozmluvil a z jeho hlasu vymizela ona dětskost... Přetvářka- já jí tušil, ale... Jednou to přetvářka byla, co je to nyní- je to opravu od a nebo se znovu přetváří- kdo to vlastně je? Ten muž, se kterým momentálně bydlím a nechávám ho, aby si utvořil část místa v mém srdci... Tu dětskou hravost- proč jí hrál? Snad proto, aby mě odpoutal od myšlenek na ten den? Či proč vlastně? Asi se to nedozvím- vím, že sám od sebe mi to neřekne- i kdybych se zeptal... On bude dál mlčet- jako vždy v některých věcech, které chci vědět...
"Áááá- už jsi vzhůru... Mám pro tebe snídani..." do dveří vejde ten muž- Nori- už mu tak říkám, někdy si dovolím jen No, ale to opravdu jen v některých příležitostech a je vidět, že to slyší rád- proto to říkám jen ojediněle, když mám tu touhu ho tak pojmenovat...
"Díky Nori- co budeš dneska dělat?" zeptám se a připravuji se na to, abych mu řekl, že již budu muset jít- nic jsem ve škole neřekl- neví, co mi je a rodiče již určitě také několikrát domů volali a bojí se o mě, že se neozývám... Nadechnu se a vydechnu, než začnu... "Víš Nori- já... Jsem tu už tak dlouho a víš- rodiče o mě mají určitě strach- byl jsem tu moc dlouho a oni mi určitě volali... Navíc mám školu a nějaké povinnosti- mám byt, o který bych se měl starat a brigádu, ve které se vydělávám na nájem... Promiň, ale naše cesty se budou muset rozejít- ani nevíš, jak jsem ti za vše vděčný, ale jinak to asi nepujde..."
Dívá se na mě- takovým pohledem- nelíbí se mi- nelíbí se mi v něm ten smutek a utrpení, když pronáším svá slova... "To je snad nejdelší řeč, co jsem od tebe slyšel..." nešťastně se usměje. "Jen škoda, že v ní říkáš zrovna tohle... Ale chápu, že tě tu nemohu držet..." pokývá hlavou, ale je na něm vidět... co vlastně je na něm vidět? Je zklamaný- kvůli mě... Jako bych mu sebral právě ony jedny růžové brýle z toho množství, které stále nosí...
„Opravu mi s tebou bylo dobře Nori, ale musíš mě pochopit…“ pohladím ho po vlastech, které padají do jeho sklopeného obličeje…
„Nedokáži tě nechat odejít Guu, ale přesto- vím že musím…“ v jeho hlase je slyšet, jak zadržuje slzy- přirostl jsem mu k srdci- a on mě… Taky se mi od něj nechce, ale vím, že musím- jen prachobyčejná náhoda nás to dala dohromady… „Chtěl bych, abys zůstal, protože… Protože…“ jeho hlas utichá- jako by si plně uvědomoval to, co chtěl říct… Jeho pohled se zvedne a já spatřím ty sklenné oči, které na mě začne upírat… Najednou se ke mně nakloní a přejede mi přes rty těmi svými… „Vím, že si tě nezasloužím, ale… Od té chvíle, co jsem tě tam spatřil- na zemi… Promiň, ale… Jsi tak zranitelný a já si nepřeji dělat nic jiného, než o tebe pečovat a ty musíš jít…“ zvedne se- prudce- a odejde z pokoje…
Pozoruji ty dveře, kterými odešel a přejedu si nepřítomně po rtech prsty- on to udělal…
Vejdu do dveří- bez klepání- a spatřím ho, jak sedí na židli u okna, z něhož se dívá ven- na ulici- na řeku, u které mě tenkrát zachránil… Přejdu k němu a postavím se vedle něj. „Ty víš, že musím jít… Ale přesto- to co jsi udělal… Nevím, jestli ještě mám to odhodlání k tomu, to udělat…“ zašeptám a přejdu k němu- obejmu ho- spatřím malý úsměv, který si hraje s jeho rty a zavřu oči- nevidím tu jistotu v jeho očích… Možná, že jsem měl…
„Já… Promiň- v tu chvíli jsem prostě nemyslel- ty jsi to oznámil tak rychle a mě, jako by se zhroutil svět- to se mi ještě nestalo…“ podívá se svýma modrýma očima do těch mých a nešťastně se usměje…
„Můžeme se vídat- víš, že to pujde a já si myslím, že bych tě teď stejně nedokázal opustit… Nikdy jsem necítil to samé, jako když jsem s tebou…“ pomalu mu odhaluji část svého srdce- nikdy jsem to necítil- nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl najít někoho, koho budu mít takhle moc hluboce rád- či snad ho dokonce miluji? Nemyslel jsem si, že překonám svůj strach a někomu se tak moc odhalím- avšak, když spatřím jeho šťastný úsměv- musím se začít usmívat také a sklonit se k němu- dát mu lehký polibek na koutek úst…
„Jsem rád… Myslím, že jsem konečně našel někoho, koho… Miluji… Ano- miluji tě…“ usměje se na mě a nyní mi připadá stejný, jako já… Jako by jsem byla jedna osoba- jen rozdělená do dvou těl… Vidím jeho nervozitu, když tohle říká a říkám si, co bych dělal já na jeho místě… Ale- vždyť je to jedno…
Zahodím vše za hlavu a zadívám se hluboko do jeho očí, když mu odpovídám: „Já tebe také- také tě miluji… jsi první, komu to říkám- u koho jsem si jistý, že to láska opravdu je…“ Poslepu vyhledám jeho rty a spojím je s těmi mými… Líbá mě a já jeho- jsem tak šťastný- nikdy jsem takový nebyl… Jako by se najednou můj pohled na svět změnil… Ne- svět opravdu není tak zlý, jak jsem si myslel… Není tak krutý, když mi dal tento cit, který k němu chovám a vím, že je opětován… Najednou si říkám, jak jsem to mohl nevidět- jak jsem mohl přehlédnout to, že na světě je opravdu i něco dobrého a ne jen to zlé, co vidím- ne, co jsem dřív viděl, protože teď mi připadá, jako bych i já dostal na nos růžové brýle, které mi ukazují jen to, co chci, ale… Co když je to pravda a oni mi to jen ukazují…
„Jsem tak šťastný…“ opakuji stále dokola, když vedle něj ležím na posteli a pozoruji strop nad sebou- vzdal jsem se kvůli němu svého bytu- nastěhoval jsem se sem a svůj prodal… Je to teprve dva týdny, co jsme spolu oficiálně a tři týdny se známe- je to tak krásné, tak rychlé a mě připadá, že se se mnou vše točí, jako na kolotoči a i kolotoč se musí někdy přestat točit…
„Já taky…“ ucítím lehký polibek ve vlasech, které následně začne výskat svou rukou… Zavrním a protáhnu se…
„Jsem tak šťastný, že jsi mě tam tenkrát nenechal a zachránil jsi mě… Jsem tak šťastný z toho, že tu s tebou mohu ležet a mohu tu bydlet vedle tebe… I když nemáme moc peněz, jsem jako v sedmém nebi…“ šeptám do ticha… Ano- miluji ho… A říkám mu to každou noc před spaním- vidím, jak ho to hřeje na srdci…
„Poslední dobou se chováš jinak Nori…“ zašeptám po dalším týdnu- ležíme v obětí a vnímáme teplo toho druhého… Nevím, proč jsem začal zrovna s tímhle, ale cítím to tak… Každým dnem je zamlklejší- nevím, co mu je- nechce mi nic říct… „Děje se něco No? Bojím se o tebe…“ rukou mu tvořím na hrudi kolečka a různé obrazce…
„Nic mi není Gaashi…“ usměje se a přitáhne si mou hlavu pro polibek. „Jen- nějaké menší problémy v práci- časem se to zlepší- jsem rád, že tě mám...“ uklidní mě to, ale… Má mě to uklidnit? Má mi to něco napovědět? Jsem paranoidní… Každému se může stát, že bude mít někde problémy a jeho to asi dost trápí- nic víc v tom nebude…
Povzdychnu si a zavřu oči- každou noc vedle sebe usínáme, v obětí, za láskyplných slov…
Jdu do školy- zamávám Norimu, který se vydává na druhou stranu- na zastávku, odkad mu jede autobus- to já chodím pěšky… Jako vždy, když se chci projít, ale odtud nemám školu stejně daleko, takže autobusem nejezdím nikdy…
Šťastně si povyskočím a zahledím se do nebe- svět nemůže být krásnější… Říkám si a zakláním hlavu- pozoruji šedé mraky, které -po jinak modré obloze- občas proplují…
„Ale, ale… Takui- není to náhodou náš malý kamarád?“ uslyším za sebou úlisný hlas a strnu na místě- ne… Roztřesu se mimoděk po celém těle a bojím se otočit… Ne- nemůže to být pravda- říkám si- jak by se tu mohli objevit? Jen tak- z ničeho nic a zrovna tady… Sledovali mě někdy snad???
„Máš pravdu Ryuri- je to on- minule jsi nám tak nemile utekl- co takhle si to pro potěšení zopakovat?“ i druhý hlas se přidává k tomu prvnímu…
„Myslím, že je to dobrý nápad Takui…“ začínám utíkat- za doprovodu smíchu vbíhám do nějaké ulice, kde mě ihned sevře další pár rukou a já se dívám do očí chlapovi podobnému těm dvěma- chci se vysmeknout! Opravdu chci, ale… Jsou silnější a táhnou mě pryč…
„Nori…“ zašeptám a něco mi říká, že tentokrát mě zachránit nedokáže…
„Nori?“ zasměje se jeden z nich. „Ten kluk od minule? Ten ti tady nepomůže…“ směje se dál, zatímco táhnou mé vláčné tělo do otevřených dveří jednoho baráku, kde mě ihned pohodí na zem- jako nějakou nepodstatnou věc… Schoulím se do klubíčka a po tvářích se mi rozutečou slzy- a to byl najednou ten svět tak krásný a najednou- chci umřít- chci odsud pryč- ta Norim, který mě chce ochránit před celým světem- který by pro mě udělal vše, jen proto, abych nebrečel a byl šťastný…
„Vidíš to štěně Sakushi, jak bulííí? Jako nějakej malej…“ zasměje se Takui a jednou nohou do mě kopne- čímž mě převalí na záda… Podívám se uslzenýma očima na Sakushino, který má ve tváři stejný úšklebek, jako ostatní- porozhlédnu se kolem sebe- kde to vlastně jsme…
Nějaká tmavá místnost s jedním světlem- snad vyklizený sklep nějakého domu? Ptám se sebe a podívám se ke dveřím, které vrznou a dovnitř vejde další chlap. „To je on?“ zeptá se a ukáže na mě… Ryuri přikývne a ušklíbne se, když se podívá do mých vystrašených očí…
Nový příchozí se ke mně skloní a plivne mi do obličeje. „Jak se ti to líbí, co kluku?“ zeptá se a uchopí dlaní mou čelist- čímž mě přinutí otevřít ústa dokořán- znovu plivne a jáí nemohu nic dělat, ani to vyplivnout zpátky, jelikož mě nepouští… „Izolepu…“natáhne ruce dozadu a v tu ránu má onu věc v rukou. „Sice nebudeš křičet a nebude to taková zábava, ale pro jistotu, že by tě někdo zaslechl…“ ušklíbne se a s tím mi přelepí ústa, ve kterých mám pořád jeho sliny- přijde mi to nechutný- cukám sebou, ale Takui a Ryuri mi chytnou ruce a natáhnou do stran.
„Být tebou, tak sebou moc neházím..“ zašklebí se Sakushi a rozstřihne všechno oblečení, co na sobě mám a stáhne ho dolů- má bělostná pleť se pokryje husí kůží, jak je mi v této místnosti zima, na chladné podlaze- bradavky mi ztvrdnou a ten, kterého neznám ještě jméno je tvrdě zmáčkne- zase- nemůžu řvát- nemůžu, i když chci…
Po lících mi stékají slzy a všichni se kolem mě smějí… „Jdeme na to hoši, trochu si užijem…“ zašklebí se Takui a rozepne si kalhoty- tahajíc z nich ven svůj penis… Vytřeštím oči, když to samé udělají i ostatní- ne… Ne- ať nedělají to, co si myslím! Přeji si, ale vím, že mě nebude vyslyšeno- Bůh neexistuje- už dávno zhynul a nemůže mi pomoci…
„Štěně se nám bojí…“ Zasměje se Takui…
„A nebo je tak natěšené, že se třese nedočkavostí?“ zašklebí se Ryuri, čímž vyvolá další vlnu smíchu…
Mé ruce jsou v jejich sevření- Sakushi mi ještě více roztáhne nohy a vyzdvihne je do výšky, když se ‚Neznámí‘ nade mnou začne sklánět a na jeden příraz do mě vnikne až po konec svého kořene- zakřičí- udělal bych to taky, kdyby izolepa nekryla má ústa a já bych toho byl schopen- takhle mohu vydávat jen neurčité bolestné zvuky, které stejně nikdo neuslyší…
Bez přípravy… Bez přípravy do mě vniká znovu a znovu a ostatní ho povzbuzují, zatímco mě se posmívají… Pomalu už nevnímám, jak jsem vyčerpám- hází se mnou jak s hadrovou pannou- ze strany na stranu…
Posadí mě a do mého těla vniknou oba dva naráz- Tykui s Ryuim- v ten samí moment mě ještě více roztahují a po jejich penisech stéká dolu pramínek krve z mých útrob, kde je jistě několik ran, které mě pálí a štípou…
Je po všem… Říkám si nepřítomně, když mě pohodí na zem a já vnímám její chlad… Zavírám oči- je mi špatně- všechno se se mnou točí, všechny hlasy jsou rozmazané stejně jako okolí…
Probouzím se a znovu upadám do spánku- omdlévám- pořád dokola… Upadám do deprese z toho, co se stalo…
Jednou jsou hlasy blíž a jednou dál… Každou chvílí se tu někdo s někým baví, ale teď je to jiné- slyším známí hlas- hlas, který se mi vyryl do srdce nejvíce ze všech přítomných…
„Kolik za to chcete?“ ptá se- ne… Nemůže to být pravda… Peníze? Copak jsem nějaká věc? Slzy se mi dál a dál spouští z očí a já mám pocit, že se mi celý svět hroutí- a to pouze s každým dalším slovem toho hlasu, který je mi tak známí…
„2500- tak jsme se dohodli už když jste nás najímal…“ odpoví mu někdo úlisně, ale to nevnímám… Slyším v hlavě jen ten chladný hlas, který takovým nikdy nevyl…
„Dobře- tady to máte, nějaké problémy? Ne? To je dobře…“ na zem dopadne nějaká věc- nevím, co to je… Už zase nevnímám… Nori…. Nori… Jak jsi mohl?! JAK JSI MOHL, NORI?! Další slzy se mi spouštějí z očí a já… se pomalu hroutím… Doslova- Nori… Proč zrovna ty?!
Probouzím se… Mé rudé oči se otevírají a já zmateně mrkám do místnosti, ve které se nacházím- do pokoje, ve kterém již pár týdnů bydlím…
„Už jsi se probudil?“ ozve se mile z křesla stojícího vedle mé postele- podívám se tam a slzy se mi opět spustí z očí… „Zase tě napadli- nemohl jsem nic dělat- přišel jsem moc pozdě- omlouvám se ti Guu…“ plačtivý tón- proč mu ale nyní nevěřím? Proč si myslím, že to celé je pouhá hra, kterou se mnou on hraje? Že celé to byla pouhá přetvářka a on je jen velice dobrý herec, který se mnou dělá, co chce…
Neodpovím, jen na něj upřu oči, kterýma se ptám na jedinou věc. „Proč?“ Proč se to všechno stalo a jak mi to mohl udělat… Ale- on nechápe, na co se ptám, co po něm chci, protože… Mě nemiluje- ne doopravdy a tak nemůže pochopit mé pocity- mé otázky, které dávám najevo…
„Je mi to strašně líto- měl jsem tě doprovodit a ne se jen tak otočit a odjet do práce… Příště už to neudělám- slibuji!…“ chci mu věřit- opravdu chci, ale… Nevěřím…
„Byl jsi tam…“ to je jediné, co zašeptám a jeho pohled náhle ztvrdne… Pak se usměje a nakloní hlavu ke straně, jako by se vůbec nic nestalo…
„Co to povídáš? Já nikde nebyl- nemohl jsem opravdu nic dělat… Musíš mi to věřit Guu…“ ten milý úsměv… Už mu nevěřím- platil jim za to, aby mi to udělali a pak se ke mně takhle chová… Bylo to celé pouze hra? Věděl, že ten den budu v tom doku a vše podle toho připravil a nebo jsem jen náhodná oběť, která se připletla do cesty…
„Platil jsi jim za to…“ zašeptám toho víc- tentokrát jeho pohled opravdu ztvrdne a on se na mě pohrdlivě podívá, než se ušklíbne a skloní se ke mně… Tak blízko- přikrčím se, jako bych očekával ránu, avšak… Moje nitro si ještě pořád nechce připustit, že je to zrovna on, kdo za vše může… Že se kolem mě stahoval, jako past ze sítě kolem nebohých ryb plujících mořem… Svět je opravdu zlý a to zlo je všude kolem nás- i v tom nejdražším, co máme se skrývá…
Smích- směje se- jeho oči už nejsou vůbec milé a jeho smích už vůbec ne… „Tak jsi na to přišel Guushi- škoda, že tak brzo- ještě jsem si s tebou chtěl užít, ale když už to víš, tak.,.. Proč nezačít hned?!“ zasměje se a mé vysílené tělo proti tomu jeho nemá šanci…
Slzy se mi spouštějí z očí- jako poslední dobou až moc často… Strhává ze mě oblečení a proniká do mě- prudce, s bolestí… Do mého otvoru, který se ještě nestihl zahojit a nyní se rány opět otevírají… Copak jsem opravdu jen hračka? Hračka osudu se kterou si může každý dělat, co chce? I ten člověk, kterého tak miluji?
Ne-tohle není ten člověk, do kterého jsem se zamiloval- tamto byla pouhá maska, skrývající pravdu… Pravdu o všem- o mém životě a světě- prohnilém, bez špetky nefalšované radosti a štěstí… Svět není spravedlivý a já to již konečně vím… Není spravedlivý- k nikomu a ani ke mně…
Nemám ani sílu na to, abych si otřel slzy, které pomalu zasychají- nemám sílu na nic- ani na to, že bych měl ještě někdy pořádně žít- po tom všem… Po té bolesti, kterou mi způsobil a která ve mně zůstane do té doby, dokud sám nezemřu… Ale přesto všechno ho stále miluji a vím, že je to poslední člověk, ke kterému jsem si kdy dovolil a dovolím city, které ve mně pořád bdí, i přes krutou pravdu, která mi byla odhalena…
---fin---
Komentáře
Přehled komentářů
*nema slov* wow ty jooooooo...to je..mhm...mazec chludak guushi
No jo no
(sisi/ctenar, 6. 2. 2009 19:01)Já to tušila mno ale byl ještě úlisnější janež hááááááááááááád!
..................
(Broskynka, 3. 2. 2009 20:16)krásna .... moc podarená .... inak aj ja som od začiatku čmuchala že je to hajzlík...
T_T
(Aki, 2. 2. 2009 21:27)Fuj, fuj, fuj, musel předstírat, že ho miluje?!! To je smutný!! Ale samozřejmě pěkně napsané!
^_^
(Sax, 2. 2. 2009 9:07)No i mně přišel ten Nori poněkud zvláštní, ale doufala jsem... marně...:( Chudák malej... jinak to bylo jako vždy pěkně napsané...
...
(haru, 1. 2. 2009 19:57)tie myšlienky a nálady spojené so špinou sveta...krásne napísané, poslednou dobou mám pociť, že všetko je presne také aké to opisuješ tu...ale to už je o niečom inom....inak mne sa ten Nori nezdal od začiatku
takze
(nenasan, 1. 2. 2009 15:58)nemam slov ... toto bolo napisane perfektne .. tie myslienky a emocie boli vazne skutocne .. super ;) ... zistenie ze svet je zlyyyy kazdeho dorazi sudacik malinky Gu ....
fňuk.....fňuk!!!!!!!!!
(Terik, 1. 2. 2009 13:13)Jak jen to mohl udělat????........Chudák Guushi!!!!!!! :((((( ........Nádherná povídka uplně mě to chytlo za srdíčko:)
wow
(neru-chan, 8. 2. 2009 22:04)