Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zajatec

6. 9. 2008

Zajatec

 

 

 

Tma... všude kolem nekončící tma...

 

Sedím na zemi- na kolenách a hlavou se opírám o prach a špínu podlahy pod sebou... Je mnoho poloh, ve kterých zde mohu být, ale tahleta je nejlepší- obranná... pokořená... Ne- to já jsem pokořený... Protože jsem tady- tady a nemohu ven... Protože oni mne dostali... Dostali a zajali- zajali a zbili- zbili a nechali ležet na této zemi... V bezvědomí... Netušícího, co vlastně po mě chtějí...

Co je to nyní vlastně za organizaci, co mě zajala? Nevím, ale jsem tady pořád na této podlaze a hledím do bahna pod sebou a cítím pach krve, který se uvolňuje ze stěn této vlhké místnosti... Je tu zima a nedali mi ani deku, do které bych se mohl zabalit a zahřát se, ale... To ani nejde- vždyť jsem vězněm- zajatcem... Válečným? Náhodným? Chtějí informace, ale... Já je poskytnout nemohu... Něco vím, ale není toho moc a já nezradím... Nebudu zrádcem vlastní rodiny... vlastní vesnice... vlastní vlasti...

Je tu tma a v mé fantazii začínají běhat obrazy toho, co se zde v minulosti jistě dělo... Co se může stát i mě a proklínám Boha za to, že mě obdařil tím darem fantazie... Až moc velké a reálné... A ta může za vše... Za tu náladu, kterou mám, za to, že začínám mít strach se pouze jen pohnout o pár centimetrů... Nevím, co je zde v této místnosti... nevím, co leží na zemi o deset centimetrů od mého těla... Nevím, jestli zde nejsou nějaké zbraně nastražené na nepatrný pohyb, či posunutí se na spínající článek, který vše odstartuje... Nevím nic a to jen proto, že je zde ta tma... A bolest- bolest v celém těle, protože mě zmlátili, jak psa a já ani nevím... proč...

 

Světlo... světlo je jen iluzí... jen halucinací...

 

S námahou zvedám hlavu ze země- bolí to- po spáncích mi stékají poslední nezaschlé pramínky krve... Podívám se nahoru- nikde ani malá škvírečka, která by sem propouštěla alespoň malý pruh světla... Jen absolutní tma... Ani nevím, kde jsou dveře... Nevidím ani na centimetr před sebe... Chci si zamávat rukou před obličejem, abych potvrdil svá slova, ale ani tu ruku nezvednu... Nemám na to sílu a navíc je nějak pochroumaná- asi zlomená- možná i na vícekrát...

Druhou ruku nemám již roky... Byl jsem už zajatcem- v minulosti, dřív- je to dávno... A v tu dobu, jsem o ní přišel... Usekli mi jí, když jsem nemluvil a několik hodin na to pro mě přijel záchranný tým tajné služby, pro který jsem v tu dobu pracoval... Říkal jsem si, co by se stalo, kdyby přijeli o těch pár hodin dřív... Mohl bych ji mít pořád? Nebo ne...

Tenkrát jsem byl v podobné místnosti, jako je tato... Všude tma a krev... Nikdy nezapomenu na to, co se stalo, když jsem se chtěl odšoupat ke dveřím, které mi zavřeli před nosem... Měl jsem něco s očima- asi mi do nich něco nalili a já téměř nic neviděl... Jen rozmazané světlo před tím, než se ony dveře zabuchly... Na chvíli, než pro mě znovu přišli...

Ale tenkrát, jak jsem neviděl a sunul jsem se dál, jsem na něco narazil... Na něco ledového a měkkého... Při hledání známek toho o CO jde, nikdy nezapomenu... Byl to člověk... Mrtvý člověk... Již v rozkladu... Prsty se mi propadaly do toho těla, jako by to byl pouhý rosol... Když jsem pronikl kůží, místnost ihned naplnil zápach hnijícího masa a já se jen tak stačil otočit pryč a vyzvracet se jinam, než na toho nebožáka... Bylo to nechutné a slzy mi tekli po tvářích a ten člověk... Tam jen ležel... Ležel a po porušení kůže na jednom místě se to začalo dít i jinde... Na ten zápach nezapomenu a ani na mé prsty ušpiněné krví a hnilotinou...

 

Slzy... slzy jsou skutečné... tečou po lících...

 

Mým tělem začínají probíhat otřesy a já se trhavě nadechuji... Ne... v této tmě a vlhkosti to nevydržím... Nejsem silný a ani odvážný... Možná, že jsem dříve pracoval pro nějakou tu tajnou službu, ale to je již dávno a já také dávno změkl... Zapomněl na to, co se dělo v dobách mé účasti na té odporné práci... V mé účasti na zabíjení zrádců či špehů pro ostatní tajné jednotky... Celé jsem to vymazal ze své paměti a teď se mi ty bolestné vzpomínky vracejí a ono to bolí...

Bolí, protože již v této době mám rodinu... Manželku a dvě dcery, které chodí do druhé třídy- dvojčata, které se od sebe nehnou pomalu ani na krok a vše po sobě opakují a doplňují se navzájem... Bolí to, protože když jsem zabíjel a podílel se na tom, jsem byl pouhý horlivý mladík, který nevěděl nic o síle lásky a odvážnosti otců... Bolí to, protože já jsem dříve takovéto muže zabíjel a nic jsem necítil... Žádnou lítost k pozůstalým rodiny, protože já nevěděl, co to je mít rodinu...

 

Bolest... je venku... je uvnitř... je ve mě...

 

Pokouším se pohnout prsty, ale hned té činnosti zase zanechám... Bolí to, jako by mi jí znovu lámali... Pomalu zvedám jedno koleno a snažím se stoupnout si na nohy- už to na té zemi nevydržím... A vzpomínek- těch bolestných na mučení- se mi objevuje v mysli čím dál více... První nohu jsem zvládnul a klečím již jen na jednom koleni- jsem vysílený... Ani si nepamatuji na okamžik, kdy jsem naposledy pil či jedl... Bylo to včera? Předevčírem? Či ještě někdy dříve a já se při vědomí držím jen silou vůle, protože nechci propadnout do světa nočních můr?!

Křičím, když se opírám i o druhou nohu... Mám asi vyvrknutý kotník... určitě naštípnutou stehenní kost... Kost, která zrovna skřípá mezi sebou kus mého svalu... nebo pár nervů, které se do rány vsunuli při mém marném pokusu o vstání z této chladné země... Řítím se znovu na zem a bolestně se chytám za ono stehno... Ta kost... možná je i částečně roztříštěná... A ty úlomky se mi zavrtávají dál do masa... A nebo je to jen mou bohatou představivostí a nic z toho se mi neděje?...

V agonii se začínám  houpat ze strany na stranu a z koutků očí se spouštějí dolu slzy... Hořké... Alespoň bříšky prstů, které mě nebolí... nebolí tolik moc... si opatrně přejíždím po vyboulenině na oné noze... Zdá se, že je to nějak zanícené... Divím se, že vůbec žiju... A jestli vůbec budu žít, tak se mi do pár hodin či pouze desítek minut dostaví prudká horečka... Možná budu zvracet a řvát, jak se mé tělo bude pokoušet vyrovnat s zanícením…

 

Strach... je opravdový... je všude... je cítit... hmatatelný...

 

Pevně k sobě sevřu víčka a zakousnu se do spodního rtu, když rukou tlačím proti té bouli- aaaaaa.... Bolí to... Moc to bolí- jak  v ruce, tak v noze... Pokud přežiji den, vím, že mi to bude hnisat- zevnitř... To už pak nebudu žít- otrava se mi rozšíří do krevního oběhu- bude to, jako bych měl v sobě jed... Vím, že potřebuji doktora, protože já lékař nejsem... Jen jsem něco občas zaslechl... Při pitvách... pitvách mrtvých přátel z tajné služby...

Přes bolest ani nevnímám, co se děje kolem mě, ale... Vím, že nejsem v místnosti sám- někdo vstoupil, protože jsem na chvíli cítil světlo... Mohl jsem ho cítit? Nebo jsou to další halucinace způsobené agonií? Prsty zatínám, i přes bolest, do dlaně své vlastní ruky a snažím se neřvat do okolí svou bolest, protože by to stejně k ničemu nebylo... Leda tak k radosti dozorců- pokud nějaké mám- nepřátel, kteří mají potěšení z mého utrpení...

 

Smysly... zaostřené na jakýkoliv zvuk, pohnutí, otřesy...

Je to pravda?... Přes bolest není nic... nic slyšet... vše je rozmazané...

 

Otevírám pusu, ze které mi okamžitě vyteče ven slina, která padá na zem pode mnou, kde zůstává ležet a jen pouhý provázek tekutin, ji přivazuje pořád k mým rtům... Cítím krev- kovovou pachuť krve... Krve, která vychází z mých úst- opravdu jsem na tom mnohokrát hůře, než jsem si myslel... Nepřežiji.... Je to jisté.... Není naděje a pochybuji, že by nějaká byla, i kdybych se ihned dopravil do nějaké nemocnice... Nikde v této době není tolik léků, lékařské péče, možností... Nezachránili by mě... ani nějakou amputací... Ničím...

Zhluboka se nadechnu té vlhkosti mísené s krví- s tou mou a nebo s tou, která je cítit ze zdí? Nevím, ale probouzí to ve mě další vzpomínky... Vzpomínky na mé mučení chyceného zvěda... Můj první zajatec a já měl pouze pokyny k tomu, že z něj mám něco dostat a je jedno jakým způsobem... Tenkrát jsem se poptal svých zkušenějších kolegů... Co s nimi dělají, aby dostali informace a co je baví... či co je prospěšné a má úspěch- jak pro mě, tak pro ony informace, které mám odevzdat... A tak- pln rad od ostatních- jsem šel do té místnosti, kde byl k židli přivázaný dvacetipěti letý mladík, jehož jméno jsem již za ty roky zapomněl...

Seděl tam s hlavou sklopenou k zemi a já na něj začal řvát. "Co je ty bastarde?! Tak se mi podívej do očí, když s tebou mluvím!" řval jsem a pěstí ho pořádně praštil do tváře, až se židle zakymácela a on po zádech spadl na zem, přičemž si zlomil zápěstí na pravé ruce, kterou měl přivázanou zezadu židle a na ní spadl. "Máš strach?! Chci informace- o vzpouře, nepřátelích- prostě všechno!" Posměšně jsem mu hleděl do tváře, ze které čišel strach- strach ze mě... A on měl roubík- nemohl mluvit, dokud bych mu ho nerozvázal, ale já na něj jen řval. "Tak říkej něco, ne?! Ty bastarde! Proč mlčíš?! Chci ty informace a dělej! Jinak si tu s tebou pohraju i jinak... Tak proč mlčíš?!" vůbec jsem nebral zřetele na to, že nemůže mluvit- pro mě to byla zábava, za kterou se nyní stydím... Chci jí vymazat ze své paměti...Nechápu, jak jsem mohl být takový.... Hajzl- bastard- slovo, které jsem neoprávněně používal na ně a přitom ho měl řvát spíš sám na sebe...

Ale tím to neskončilo... Vzal jsem ho a před očima mu mával nožem, přičemž jsem ho několikrát řízl a jeho krev se vpíjela do šátku, který měl kolem úst. "Bolí to, bolí?" ptal jsem se posměšně a dál a dál ho řezal, než mě to přestalo bavit- byl silný- strach v očích měl, ale slzy mu netekli- nebrečel.. . Možná to neuměl, ale byl vyděšený k smrti... Kdyby neměl roubík... řval by... Tak moc, že by vzbudil i mrtvého... Byl jsem jeho... smrt, které se tolik bál a já se mu mezitím vysmíval a přitom... Sám jsem nic nevěděl- nikdy jsem nic takového nezažil, ale bavilo mě to... Mít tu nadvládu nad někým a tak jsem pokračoval...

Přeřízl jsem provazy, které ho drželi přivázaného k židli a přitom mu řízl do masa blízko jeho žíly- kousek vedle a mohl by vykrvácet, ale já mu tu radost neudělal... "Víš co dělají moji kolegové se zajatci, co nemluví?" ptal jsem se ho a ruce- i s tím zlomeným zápěstím- mu kroutil za záda... Stál na špičkách a klepal se... strachem... Já na to nedbal... Vzal jsem ho a hodil do kouta místnosti, přičemž se praštil do hlavy a na chvíli zkolaboval... Když se probudil... byl nahý... úplně a já... já...

 

Srdce... srdce bije... bije nahlas...

 

Srdce mi prudce tepe, když si v mysli přehrávám tu vzpomínku a hnusím se sám sobě... byl jsem svině... špína světa... Mladík, který nic neznal... nic nechápal... na nic nedbal a neohlížel se... nezajímali ho následky či čisté svědomí... Byl jsem nula a přitom jsem se sobě tak pyšnil, až je mi z toho na blití...

Křivě jsem se usmál, když jsem spatřil počínající zděšení v těch očích... Když jsem viděl jeho paniku a to, jak se snaží ode mě dostat co nejdál mě ještě více rozdivočila a já se k němu začal přibližovat. "Bojíš se? Bojíš? Když mi řekneš ty informace, nic se ti nemusí stát... Vůbec nic, ale to by jsi musel promluvit..." říkal jsem pomalu s falešně sladkým hláskem a díval se do jeho očí, které byly zvláštně zakalené... Líbil se mi ten pohled na něj... Nahý zajatec a jen roubík v ústech, který mu zabraňuje vydávání zvuků... Dokonalé... Byl jsem na sebe tak pyšný a teď?! Chce se mi zvracet... Nemohl mluvit a já mu pořád připomínal, že když mi ty informace řekne, tak ho nechám být, ale on nemohl... Nemohl mi nic říct a mě se líbila ta bezmoc...

"A já si myslel, že chceš mít pokoj, ale... když si chceš užít- já ti bránit nebudu..." smál jsem se, a cestou k němu, jsem si rozepínal zip u služebních kalhot... Opravdu se mi líbilo to zděšení v těch očích, které pomalu začínaly vlhnout... Uchopil jsem ho za bradu a natočil jí k sobě. "Ale copak to vidím, nejsou to snad... slzy?" křivě jsem se usmál a pustil ho, než jsem do něj vší silou kopl. "Jsi jak malé dítě, když bulíš... nechceš náhodou.... maminečku?" smál jsem se a prudce ho vytáhl za vlasy do stoje...

Ale ani stát nedokázal a jak jsem ho pustil, zřítil se znovu na zem, za což jsem ho znovu zbil a prudce do něj vnikl svým penisem. "Tak co- líbí se ti to, líbí? Nebudeš snad žalovat své matince, že ne? Určitě by to nepochopila a tvůj fotr by udělal to samí co já- pořádně by si tě vzal... řekni to- je to pravda? Tak je?!" řval jsem na něj a nevěnoval pozornost krvi, která mi stékala dolů po stehně, když jsem do něj opakovaně přirážel... Muselo to bolet- tak zasraně moc bolet- a on nemohl přes roubík pomalu ani řvát... Nemohl dělat nic, než se ode mě nechat znásilnit a já toho nyní tak moc lituji... Výčitky jsou nejhorší věc na světě- stejně tak vina, jež mě sžírá společně s tím zážitkem...

 

Vina... tak velká... nejde zapomenout...

 

Něco mi stéká po lících a já vím, že krev to nebude... Je mi z toho tak špatně, že začínám brečet... Jsem ještě slabší než tenkrát on... A to jen, protože jsem teď v podobné pozici a je tma... Vše je vidět tak reálně a přesto jsou to pouze vzpomínky... Vzpomínky co bolí...

Když jsem konečně skončil a odhodil ho do rohu- zůstal tam jen nečinně ležet a já se mu začal znovu posmívat... "Tak jak se ti to líbilo, ty zkurvisyne? Řekni to, přiznej, že to bylo lepší než s tvou děvkou... pokud ovšem nějakou máš a já nebyl tvůj první..." pohlížel jsem na něj a tyčil se jak Bůh... Jako ten, kdo má právo rozhodovat s jeho životem... "A víš co? Mě už to nebaví... Nic neřekneš, ani řvát jsem tě neslyšel... Žádné informace- víš... Můj šéf nebude moc nadšený..." říkal jsem mu falešně lítostivým hlasem, když jsem si zapínal pásek u kalhot... "A mě to mrzí taky, protože jsi můj první zajatec a já jsem z tebe nedostal ani jednu malou informaci... Je to tak smutné... Bohužel..."

Začal jsem se usmívat, když jsem pomalu vytahoval zbraň z kapsy a namířil jí na toho mladíka, který se tvářil tak zkroušeně a beznadějně... A já mu sebral i to poslední, co mu zbylo a to byl jeho život... Naposledy jsem se vítězně zašklebil a... a místností se rozezněl výstřel...

 

Krev... rozmazaná po stěnách... po zemi... zasychá...

 

Přešel jsem k tomu mrtvému tělu a sundal mu onen roubík, do kterého se začala vsakovat krev tekoucí z jeho pootevřených úst. "Škoda, že jsi nepromluvil..." zašeptal jsem a přitom jsem měl tu chuť se smát... Smát se dlouho... Jako nějaký psychopat... Nebyl jsem zrovna tím poslušným a vždy čistým tajným agentem, ale neměl jsem praxi a i když mě to neomlouvá, dělal jsem to, co mi poradili někteří mí kolegové- ti, co jsou již dost zkažení za ty roky a já... Já je poslechl a vyzkoušel jsem to, k čemu mě nabádali... Kdybych nebyl tenkrát tak hloupý a neposlouchal je... Kdybych tam pouze šel a snažil se dostat z něj ty informace bez násilí, ale já... Lákalo mě to, co bylo zakázané- jinak bych ani nešel k tajné službě, kde bylo spousty nebezpečí...

A tenkrát, když jsem vyšel z té místnosti, kde byla na stěnách rozstříkaná krev onoho mladíka, od toho, jak jsem ho zastřelil, prostě... Vedení se mě ptalo, co se v té místnosti stalo... A já... Bez sebemenšího zaváhání- bez jakýchkoliv výčitek či výhybek jsem jim řekl 'svou pravdu'... Tu pravdu, že po mě vyjel, když jsem se ho ptal na tajné plány vzpoury a informace o nepřátelích... Tu velkou lež, že mi nic nechtěl říct a když po mě vyskočil a začal mě škrtit, jsem vytáhl zbraň a z čisté sebeobrany jsem musel vystřelit... Lhal jsem... Ano- Lhal jsem bez zaváhání a bez svědomí, které mě již při tom činu opustilo a zanechalo v tomto špínou prolezlém světě...

Uvěřili mi... Možná, že měli nějaké nesrovnalosti, ale neměli důkazy o tom, co se vlastně doopravdy stalo a bez nich- bez těch důkazů- mě nemohli soudit... Nemohli se dozvědět tu krutou skutečnost a já si myslím, že ani nechtěli, protože... Dělo se to tam často a jen málokdy někoho přistihli při činu, či jen měli dost důkazů k tomu, aby to prošetřovali a navíc... Vždyť to byl jen pouhý nepřítel- ten, který by tak stejně nakonec dopadl... Prokázal jsem mu tím vlastně službu- říkal jsem si, ale... Nebyla to zrada vůči nám? Užil jsem si, ale... Potřebné informace chyběli...

A možná to bylo kvůli mě a pár dalším, co si chtěli taky užít, že se naše jednotka rozpadla... Vypukla vzpoura rovnou ve vosím hnízdě- někde uprostřed nás- a nepřátelé pak neměli tolik práce s tím, jak nás zničit... Možná u nás byl nějaký zrádce, který vše odstartoval... Smrdělo to- smrdělo to zradou... Já to nebyl- možná někdo z těch, co mě nabádali k tomu činu... Možná, že již od začátku věděli co se bude dít, když bude vevnitř špína, když nebudeme fungovat tak, jak jsme měli...

 

Zápach... je cítit... je kolem... je vším... je mnou?

 

Pamatuji si, že já stačil uprchnout- zbaběle, ale přežil jsem... Ostatní ne- po mém odchodu budova explodovala... Určitě jsme mezi sebou měli zrádce- jinak by se to nestalo... Nikdo tenkrát nevěděl, co se stalo a nikdo se nedozvěděl o mě a nedorozumění s tím, co se dělo předtím, než jsem toho mladíka zabil... Sprostě- pro nic za nic, prostě jen kvůli tomu, že se mi chtělo... Divadlo... Bylo to pouhé divadlo a někdo s námi hýbal a tahal za provázky, které se nakonec přetrhli a nezůstalo nic...

Důkazy shořeli... Fakta i informace taktéž... Mohli za to naši, protože nechtěli, aby se něco dostalo ven a nebo to bylo součástí útoku. Kdo ví, ale pro mě to bylo nejlepší, protože někde tam v regálu ležela i má složka, kde bylo o mě vše, i tamto... To, co mám nyní pouze ve své duši- doufám, ale... Kdo ví, kdo si tu složku četl, či kdo mluvil s těmi lidmi, se kterými jsem předtím mluvil i já...

Tolik mě to mrzí... Tolik svého činu lituji, ale na lítost je již pozdě... Nikdo svou minulost nezmění... Může jí vymazat ze světa, ale v duši se bude skrývat i nadále... Nikdo o ní nemusí vědět, ale my- ti, kterým patří- my to víme a víme i to, že se může dostat znovu na povrch světa... Ať je jakákoliv...

 

Lítost... co je lítost?... není ničím... jen bolestí v srdci...

 

Zatřepu hlavou, jako bych tu vzpomínku mohl znovu pohřbít hluboko pod povrch země... Opatrně si rukou šáhnu na čelo a syknu, když se v ní znovu ozve bolest... Asi mám horečku- hlava je v jednom ohni a na čele mi stačil za dobu mého stavu vzpomínání vyrosit pot, který jsem si rukou částečně setřel... Ještě chvíli a pravděpodobně začnu blouznit... Možná by to spravili léky proti bolesti, ale... Copak se tady k nim nějak dostanu?! Tady, kde nic není?! Tady, kde udělají jen to nejnutnější a ani to nemusí?! Jsem v hajzlu...

"Halo!" zařvu "Pomoc!" řvu dál, i když vím, že je to marné... "Pomozte mi prosím..." zašeptám znovu a z mých úst začnou vytékat nahromaděné sliny- začínám brečet... Nesnáším bezmoc- připomíná mi to vše- moje první uvěznění, které bylo již tak dávno a když jsem tady cítím, jako by to bylo propojené- jedno peklo, které nekončí...

Co po mě chtějí?! Proč jsem tady? Jsem starý- nic nemám- nic mi nezbylo kromě rodiny... Jsme chudí a jen tak tak se uživíme... Už nemám s nikým styky- už nic nevím- téměř nic... Nemám informace z tohohle prostředí- už vůbec žádné- vůbec?... Jde snad o pomstu? Pomstu někoho- nějaké rodiny toho- koho jsem dřív zabil? A nebo... Nebo nevím...

 

Bezmoc... je strašná... je tady... nejde změnit...

 

"Je tu někdo?" šeptám do ticha, protože si vzpomenu na ten pocit, který jsem cítil mezi vzpomínkami, které se mi objevovali v mysli... "Jste tady? Jdete si pro mě?" šeptám dál, ale nikdo se neozývá... Mám halucinace? Je mi vedro... Celý se potím a přitom by mi měla být spíš zima- strašlivá zima- větší, než ta předtím, ale... Není tu a místo ní je tu horko... Velké... Až moc... "Odpovězte... Ať jste kdokoliv..." možná jen toužím po tom, abych slyšel nějaký hlas... Nějaký zvuk- jakýkoliv... Ale... Nechci umírat sám- jako asi nikdo...

Cítím, jak  mě pomalu opouštějí síly a já už se neudržím ani v sedě a padám na zem, kde zůstávám ležet a mé oči se upírají do tmy kolem mě... Do té strašné tmy, která mě svírá, jako pěst hrdlo dušeného... Pomalu nemohu dýchat- je to tak těžké a oči se mi klíží... Zavírají se a já nevidím rozdíl mezi tímto a tím, když jsem se díval... Všude je tak temno- žádné světlo...

Mé hrdlo je vyschlé- mám strašlivou žízeň a už se pomalu smiřuji s tím, že ty dveře se neotevřou... Že nikdo nepřijde- nikdo neuvidí můj konec- můj poslední soud... Smiřuji se s tím, že moje děvčátka budou vyrůstat bez otce, který by je miloval... Smiřuji se s tím, že nikdy nevkročím do kostela na poslední mši, poslední zpověď před tím, než budu muset odejít... Nikdy mě nikdo nevykoupí z vlastních hříchů a nikdo mi neodpustí mé činy... Ani poslední pomazání... Už nemám sil...

 

Konec... je krutý... je osamocený... smutný... je reálný...

 

 

 

...Svět je krutý, proto pamatujte,

že to vy mě držíte naživu,

i když má minulost je strašná,

přejděte jí, protože jsem to pořád já-

váš syn, váš manžel, váš otec...

Vaše rodina- to nejdůležitější,

co v životě máte...

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

achjo...

(Gaara-sama, 16. 11. 2008 15:35)

To je tak smutne........ :( Psychac, uzasne napisane... ale je mi toho chudacika luto :( Ja tiez pisem poviedky a ked som sa pokusila zit do jeho pocitov ako to robim vzdy... zacalo mi ho byt ta strasne luto.....
Mas svatu pravdu - bezmocnost je ten najhosrsi pocit na svete....

...

(angie, 28. 9. 2008 16:59)

desivé... a kruté, ale istým spôsobom je to trest za to, čo urobil.
ani ja nie som práve odborník, (a ani väčšina ľudí, čo sem chodí) tak si myslím, že nezáleží na tom, čo je možné a čo nie.
inak, klobúk dole