Jdi na obsah Jdi na menu
 


Komplikovaná jednoduchost by Andrew

5. 11. 2009

Komplikovaná jednoduchost

Ahoj. Abych vám usnadnil vtáhnutí se do příběhu, tak se nejdřív představím. Jmenuji se Christopher Anderson. Bydlím v Los Angeles, je mi 17 let, jsem vyšší postavy, černovlasý, zelenooký, na ulici by jste si o mně mysleli, že jsem přišel z pohřbu, moje povaha tomu však neodpovídá, i když morbidní humor, sarkasmus a ironie v mém všedním dnu rozhodně nechybí, ale..to je detail. V současné době navštěvuji jednu z typických amerických „High school“, která byla typická do té doby než…

,,Tenhle den je fakt na hovno, ještě jednu písemku a zbláznim se z toho!“, nadávám.

,,Ježiš, uklidni se, ne? Vždyť o nic nejde, a navíc za chvíli je už poslední hodina.“, krotí mě moje nejlepší kamarádka Laura. Byla to samostatná bytost, která si mě však oblíbila díky tomu, že jako jediný kluk, kterého zná jsem se jí nesnažil celou dobu sbalit(v tu dobu jsem ještě nevěděl proč). Měla vlasy blonďaté, avšak hloupá nebyla, to vůbec. Postavou připomínala topmodelku (někdy se jí musím zeptat jak to vlastně dělá).

,,Ale stejně to bude…Kdo je tohle?“ . Uprostřed mojí věty jsem se zarazil, když jsem spatřil JEHO.

,,To je Daniel, přistěhoval se sem nedávno, je prý odněkud z New Yorku.“, oznamuje mi Laura.

Tohle byl ten okamžik, kdy se mi celý svět začal překotným tempem zamotávat. Onen nevýznamný malý rozhovor, který započal celý tenhle příběh, skončil mým pohledem na vysokého hnědovlasého, velice atraktivního kluka, jehož hnědé oči na mě upřely svůj uhrančivý pohled a celý svět se mi zatočil pod nohama.

Když jsem šel po škole s Laurou domů, tak jsme při našem oblíbeném nikotinovém dýchánku v parku rozebírali dění ve škole, ale já jsem nemohl přestat myslet na Daniela, bylo to pro mě…matoucí, ale zároveň mě to hrozně lákalo, nic takového jsem v životě k nikomu necítil. ,,Haloooooo, je tam někdo?“, přerušila mě Laura uprostřed svého povídání o tom, jak jí tenhle chtěl pozvat na rande, a ten druhej jí zase koukal pod sukni. ,,Oh, promiň…jsem nějak mimo. Už je toho na mě dneska moc, ještě že je pátek.“, řekl jsem napůl zasněným hlasem. ,,Přijdeš dneska na tu školní párty, že jo? Budou tam všichni ze školy…“. ,,A bude tam i Daniel?“, zeptal jsem se dychtivě. Její oči na mě zvědavě pohlédly, ale nic neřekla. ,,Mám pocit, že holky mu říkaly, ať přijde. Takže si myslim, že jo.“ Rozloučil jsem se tedy s Laurou, típl cigáro, hodil ho do koše a šel jsem domů. Doma mě nečekalo nic, než obvyklé domácí povinnosti, jako je pozdravit rodinu (nuda), najíst se…a odejít na Facebook J. Bez této sociální sítě by se každý americký (a myslím, že i váš) teenager neobešel, to každodenní psaní stavů a podobných vymožeností. A hele, žádost o přátelství, od koho? Daniel Jefferson, pro jistotu ještě rozkliknu profil. Okamžitě jsem ten obličej poznal, je to jako když najdete hvězdu na bezhvězdném nebi, kytku uprostřed pole…srdce se mi rozbušelo, přijal jsem žádost, a o dvě minuty později mi přišla zpráva.

,,Ahoj, viděl jsem tě dneska ve škole J

,,Ahoj J, jo já vim, všiml jsem si :P“

,,Tvůj výraz mě velice pobavil, koukal jsi na mě jak na boží zjevení…:D“

,,Ehhh…“

,,Probereme to dneska, budu na tom školním večírku, už se nemůžu dočkat. Spousta povrchních a vypatlaných holek, toužících se mě alespoň dotknout…kdyby jenom věděli.“

Než jsem stačil jakkoli zareagovat, tak musel odejít, a zanechal mě tam se smíšenými pocity jak ze mě, tak z něj. Opravdu jsem nevěděl co se se mnou děje, myslel jsem, že mě normálně přitahují holky, ale popravdě jsem nikdy žádnou neměl, a když už se k něčemu mělo schylovat, tak jsem od toho couvl .

Večírek začíná v osm, je pět, můžu se jít ještě vysprchovat, oholit, upravit vlasy, vybrat oblečení a pomalu vyrazit. Laura mě vyzvedne autem v půl osmý. Super, všechno stíhám. Poté, co jsem dokončil všechny nezbytné činnosti, hodil jsem status na FB: „Christopher Anderson šel na párty J.“ Hned na to následovalo upozornění ,,Daniel Jefferson se líbí Váš status“….hmm, tohle bude jistě zajímavá noc (později jsem přišel na to, že zajímavé je to nejslabší, co jsem mohl použít).

,,Nevěděl jsem, že ta párty je na pláži.“, divil jsem se, Laura mi potvrdila, že to také nevěděla, než jí to její fanklub zavolal (spousta pubertálních testosteronem nadopovaných chlapců). Abych vám onu scenérii popsal, tak slunce zrovna zapadalo, odráželo se na hladině oceánu, na pláži hořely pochodně a uprostřed jeden velký oheň, byla tam spousta lidí, hudba hrála, tančilo se, zpívalo, pilo, flirtovalo…však víte jak to pokračuje. 10 minut po mém příjezdu na večírek se ke mně připojil nenápadně Daniel. Jeho obličej, postavu, oči bych poznal kdekoli. ,,Nechceš se projít? Je tu moc lidí, které neznám, a navíc se mi nezamlouvá jejich způsob zábavy…“, ukázal na dav rozvášněných teens, kteří se už líbali, div se nesežrali. Laura se mezitím někam vypařila, asi se šla schovat před klukama, chudák. Opět mě zaplavil onen hřejivý pocit na srdci, když jsem byl s ním. Jako kdyby do té doby byl život pouze…černobílý, ale on do něj vnesl barvu. ,,Jo, jasně, pujdu rád, rozhodně je všechno lepší než tohle.“ Vyšli jsme tedy směrem k majáku, daleko od lidí, od všeho. ,,Takže, co mi můžeš o sobě říct?“, zeptal se mě Daniel. ,,Co bys‘ chtěl vědět?“. ,,Všechno, hned jak jsem tě viděl, věděl jsem, že nejsi jako ostatní, co jsem viděl, tvoje vyjadřování, osobnost, povaha…je to tak…zajímavé.“. V tu chvíli jsem byl šokován tím, co mi řekl…Co by na mně mělo být zvláštní? Jsem jako každý jiný, dobře, asi každý nerozmlouvá uvnitř sebe s někým jiným, nepřemýšlí o věcech, o kterých přemýšlím já. ,,Takže, abych začal, je mi 17, narodil jsem se tady, vyrůstal jsem zde, naši se rozvedli, když mi byly 4 roky, potom si matka našla dalšího přítele, se kterým se vzala…ale následně se s ním taky rozvedla, protože to byl alkoholik, a podváděl jí. Rád poznávání nových věcí, literaturu, učení cizích jazyků, matematiku, ironii, sarkasmus…je toho opravdu hodně.“ ,,Matematiku? V tvym věku? Neměl bys‘ spíš někde chodit za holkama?“. ,,A neměl bys‘ ty místo bytí tu se MNOU, balit nějakou ze zdejších slečen toužící po tobě? Nebo alespoň po sexu?“. ,,Dobrá otázka, řekněme, že prostě holky jsou jedna z posledních věcí, která mě v TUHLE chvíli zajímá.“, posadil se na vyhřátý písek a ukázal, abych si sednul k němu. ,,Nádhera, co? Zapadající slunce, šumění vln, smích racků, nádhernej kluk sedící vedle mě…“. Zakuckal jsem se, když řekl tuhle větu. Viděl jsem jeho pobavený pohled. ,,Přece nejsi na holky, nebo snad jo?“. ,,No, já nevim, myslel jsem si že jo, ale…pak…prostě mám pocit, že jsem se do tebe zamiloval. Byl jsi jako babí léto uprostřed zimy, jako růže mezi plevelem. Když jsem tě viděl, tak jsem pocítil tak silné pocity, jako nikdy předtím, je to pro mě trochu…šokující, ale stejně tak i přitažlivé. Já nevím, co mám dělat, jsi tak…krásný a já tak…“ ,,…dokonalý?“, přerušil mě. ,,To jsem opravdu neměl v úmyslu říct, spíš něco jako…“, nedořekl jsem větu, jelikož mi v mluvení zabránil ten nejkrásnější polibek, jaký jsem kdy dostal. V tu chvíli, co se naše rty spojily , ve mně vybuchla bomba, exploze všech pocitů, překvapení, radosti, štěstí, celý svět se smrštil jen v tenhle okamžik, tuhle chvíli. ,,Wow…“, tohle bylo jediné na co jsem se zmohl. Nikdy nezapomenu na ten jeho pohled, ty jeho krásně hnědé, které se na mě dívaly s takovou láskou, obdivem a zvědavostí . Přiblížil jsem se k jeho tváři znovu, teď už s chtíčem, chtěl jsem znovu zažít onen pocit, přitiskl jsem svá ústa k jeho, tentokrát jsem však šel trochu dál, nekontroloval jsem své pocity, pouze jsem mohl pozorovat, co mé tělo provádí. Svůj jazyk jsem nenásilně vsunul do jeho úst, nebránil se, rukou jsem ho hladil ve vlasech, druhou rukou jsem mu přejížděl po páteři, následně jsem zajel pod tričko, zkoumal jeho dokonalé tělo, pevné břišní svaly…nemohl jsem uvěřit, že to všechno dělám sám. Líbal jsem ho na krku, jemně kousal, podle vzdychání jsem poznal, že se mu to líbí, proto jsem mu rychlým pohybem sundal tričko, sobě též, a mohl se zabývat jeho dokonalým tělem. Od krku jsem jazykem pomalu sjížděl směrem k bradavkám, jemně je uchopil mezi zuby, to ho ještě víc nabudilo, ale já si to chtěl užít, jazykem jsem kreslil různé ornamenty po jeho břiše, dokud nebyl dostatečně napružený. Proto jsem si sedl obkročmo kolem něj, takže jsme byli tváří v tvář, zaplavil jsem ho dalšími polibky, rukou jsem hladil jeho vnitřní stranu stehen, jakmile jsem poznal, že už to nemůže vydržet, tak jsem začal odbourávat bariéru jménem zip u kalhot a knoflík. Kalhoty byly pryč rychleji, než by jste si mohli kdy představit a já jsem viděl jasnou vybouleninu pod krásnými černobílými trenkami. Začal jsem si s ní rukou pohrávat, hladil jsem ten boží výtvor…s chutí jsem se zbavil oné poslední překážky. Vzal jsem ho do pravé ruky, a začal provádět pohyby, které jistě každý dospívající kluk zná…akorát na někom jiném, on mi začal také rukou stimulovat mé přirození, do té doby ještě uschované v kalhotech…né však na dlouho, než jsem se stačil nadít, už prováděl to samé i mně, takhle jsme byli nějakou tu chvíli, než mi svým jazykem začal olizovat můj úd…tohle bylo poprvé, co se ho dotýkal někdo jiný, než já. Za chvíli si ho vsunul do úst, a mechanickými pohyby hlavou mě přiváděl ke stále většímu a většímu vzrušení, až…takovýhle orgasmus jsem nikdy nezažil …bylo to jako jízda na horské dráze, společně s ryzím štěstím, to celé na natřetí. Když jsem se trochu probral z toho opojení, jeho pohled mi prozradil co chce…to co dal on mně. Jazykem jsem tedy jel od kořene až k žaludu, odhrnul jsem rukou předkožku a vsunul jej do úst…bylo to nové, ale né nepříjemné, ústa co nejblíž k sobě, zuby od sebe…nahoru dolu, je to celkem zábava…najednou jsem cítil jak mu tvrdne, a do úst mi vytryskl proud hořkoslané tekutiny, polykací reflex vzal za své a já jsem polknul. O několik minut později, co jsme vedle sebe leželi mi Daniel řekl, že to bylo nádherný, a já jsem měl za sebou první a nejhezčí sex mého života.

O pár hodin později jsme se oblékli a mířili zpátky na pláž , kde byla párty. Naštěstí si nikdo nevšiml, že jsme odešli…akorát na mobilu jsem měl sms od Laury, která mi psala, že utekla, jelikož jí pronásledovala banda kluků. ,,Super, nemám odvoz.“, povzdechl jsem si. ,,Já tě doprovodím domu, jestli chceš…?“. ,,Jak se mě můžeš takhle ptát?“, řekl jsem pobaveně a objal ho.

Druhý den mi Daniel napsal, jestli nechci jít ven…napsal jsem mu, že tam hned budu (bydlel totiž dva bloky od nás). Tak jsem vzal kolo a vyjel jsem směrem k němu. Jel jsem rychle, protože jsem se nemohl dočkat, až ho znovu uvidím, avšak místo jeho usměvavé tváře ,jsem uviděl kruhy pod očima a probrečené oči. ,,Co se stalo?“, zeptal jsem se. ,,Je…konec, to co se stalo včera…byla to chyba, neměli jsme to dělat…“ ,,Ale vždyť…“. ,,Je konec, promiň…“, vrazil mi do rukou obálku, ve které byl dopis. Se slzami v očích jsem začal číst: ,,Drahý Christophere, omlouvám se za to, co jsem musel udělat, ale rodiče na to přišli, a řekli mi, ať to skončím, dohlíželi na mě z domu. Opravdu mě moc mrzí, co jsem musel udělat. Prosím, odpusť mi to, nikdy bych tě nedokázal přestat milovat, ať se stane cokoli, nikdo nás nemůže rozdělit. Víš, v jedné řecké báji se píše, že člověk měl na počátku časů dvě ruce, dvě hlavy a dvě nohy, ale bohové každého nakonec rozdělili na dvě části, a proto každý z nás touží najít tu svojí druhou polovičku…A já jsem jí našel. Tou jsi ty Christphere Andersone, ty jsi moje chybějící polovička. Miluju tě. Daniel.“ Když jsem dočetl dopis, tak jsem slzel pořád, ale byly to jiné slzy…v hlavě se mi pořád přehrávala ta dvě slova, on mě miluje….,,CHRISTOPHERE!!!!“. ,,Co se…?!“…nedořekl jsem to, protože mě někdo srazil na stranu, poté jsem slyšel ohlušující ránu deformujícího se kovu, praskajícího skla…a nakonec tupého dopadu. ,,Ne…“…bál jsem se otevřít oči, ale věděl jsem, co se stalo…na zemi ležel Daniel, hlavu měl od krve, nohy v nepřirozeném úhlu a ve tváři vepsán podpis přicházející smrti. ,,Danieli! Ne, neumírej…Pomoc! Zavolejte někdo sanitku!“, věděl jsem ale, že je pozdě, ta zranění byla příliš rozsáhlá na to, aby ho mohlo něco zachránit. ,,Christophere…miluju tě“, řekl a naposledy vydechl. Chvíli jsem jen tak stál nad jeho tělem, které před pár minutami ještě bylo plné života, pak jsem se rozbrečel…ani jsem mu nemohl říct, že ho miluju…tohle…ne…proč? Proč zrovna, když potkám někoho, kdo mi změnil život, mi musí někdo násilím vzít, vytrhnout z mého života. Slyšel jsem hluk přijíždějících policejních a záchranných aut…Už je pozdě, nikdo mu nepomůže. ,,Christophere…“, ozval se hlad nade mnou,,pojď domů.“ Mně se ale nechtělo, nechtělo se mi pryč od něj, neměl jsem však dost síly na to, abych se ubránil…nakonec jsem zjistil, že to byla Laura, která za mnou přišla.

Celé dny jsem ležel v posteli, brečel jsem, spal jsem, občas najedl…až přišel den Danielova pohřbu. Měl jsem přednést proslov, protože mě o to požádali jeho rodiče, i když mě předtím nenáviděli, ale věděli, že jsem byl osoba, která se k němu dostala nejblíže ze všech. Vstoupil k mikrofonu a začal jsem mluvit: ,,Člověk, se kterým se dnes loučíme se jmenoval Daniel Jefferson, bylo mu pouhých 18 let, a už musel opustit tento svět, zemřel však hrdinskou smrtí, díky němu tu ještě před vámi stojím a mluvím k vám. Tento člověk se zde objevil stejně rychle jako odešel, i přesto ve mně zanechal vzpomínku na celý život, díky němu jsem si uvědomil kdo jsem opravdu, změnil mi život. A já mu tímto chci poděkovat za všechno co pro mě udělal, a říct, že ho miluju. Stejně jako on mi vyznal lásku v dopise, který mi předal těsně před svou smrtí, tak já mu teď říkám, že moje láska je stejná jakou on cítil ke mně, né-li větší. Láska mrtvé k životu nepřivede, dám nám ale pocit, že tu stále jsou…v našich srdcích, nikdy na ně nezapomeneme…“. Lidé povstali, a začali tleskat…zadíval jsem se za hřbitov a uviděl jsem postavu, která nápadně připomínala Daniela, ve větru jako kdybych slyšel jeho hlas, říkající: ,,Miluju tě, budu tu s tebou vždycky…“. Pousmál jsem se, a vyšel vstříc novým zítřkům.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

toje ošklivé

(sisi/ctenar, 25. 11. 2009 18:12)

měla jsem náladu, a ted slzím, to je nefér zastihl js iěm nepřipravenou! Jinak je to moc krásný ,ale takový konec, asi už vím jaký to je když píšu krásný chvíle v skoro celžý povídce a po deseti stránkách mi umřou oba hrdinové na mrtvici kdžy uvidí nečekané věci xD, ale tohle bylo tedy ošklivý ale život jde dál, uff nechtěla bych to zažít!