Komplikovaná jednoduchost by Andrew
Komplikovaná jednoduchost
Ahoj. Abych vám
usnadnil vtáhnutí se do příběhu, tak se nejdřív představím. Jmenuji se Christopher
Anderson. Bydlím v Los Angeles, je mi 17 let, jsem vyšší postavy,
černovlasý, zelenooký, na ulici by jste si o mně mysleli, že jsem přišel
z pohřbu, moje povaha tomu však neodpovídá, i když morbidní humor,
sarkasmus a ironie v mém všedním dnu rozhodně nechybí, ale..to je detail.
V současné době navštěvuji jednu z typických amerických „High school“, která byla typická do té doby
než…
,,Tenhle den je
fakt na hovno, ještě jednu písemku a zbláznim se z toho!“, nadávám.
,,Ježiš, uklidni
se, ne? Vždyť o nic nejde, a navíc za chvíli je už poslední hodina.“, krotí mě
moje nejlepší kamarádka Laura. Byla to samostatná bytost, která si mě však oblíbila
díky tomu, že jako jediný kluk, kterého zná jsem se jí nesnažil celou dobu
sbalit(v tu dobu jsem ještě nevěděl proč). Měla vlasy blonďaté, avšak hloupá
nebyla, to vůbec. Postavou připomínala topmodelku (někdy se jí musím zeptat jak
to vlastně dělá).
,,Ale stejně to
bude…Kdo je tohle?“ . Uprostřed mojí věty jsem se zarazil, když jsem spatřil
JEHO.
,,To je Daniel,
přistěhoval se sem nedávno, je prý odněkud z New Yorku.“, oznamuje mi
Laura.
Tohle byl ten
okamžik, kdy se mi celý svět začal překotným tempem zamotávat. Onen nevýznamný
malý rozhovor, který započal celý tenhle příběh, skončil mým pohledem na
vysokého hnědovlasého, velice atraktivního kluka, jehož hnědé oči na mě upřely
svůj uhrančivý pohled a celý svět se mi zatočil pod nohama.
Když jsem šel po
škole s Laurou domů, tak jsme při našem oblíbeném nikotinovém dýchánku
v parku rozebírali dění ve škole, ale já jsem nemohl přestat myslet na
Daniela, bylo to pro mě…matoucí, ale zároveň mě to hrozně lákalo, nic takového
jsem v životě k nikomu necítil. ,,Haloooooo, je tam někdo?“,
přerušila mě Laura uprostřed svého povídání o tom, jak jí tenhle chtěl pozvat
na rande, a ten druhej jí zase koukal pod sukni. ,,Oh, promiň…jsem nějak mimo.
Už je toho na mě dneska moc, ještě že je pátek.“, řekl jsem napůl zasněným
hlasem. ,,Přijdeš dneska na tu školní párty, že jo? Budou tam všichni ze
školy…“. ,,A bude tam i Daniel?“, zeptal jsem se dychtivě. Její oči na mě
zvědavě pohlédly, ale nic neřekla. ,,Mám pocit, že holky mu říkaly, ať přijde.
Takže si myslim, že jo.“ Rozloučil jsem se tedy s Laurou, típl cigáro,
hodil ho do koše a šel jsem domů. Doma mě nečekalo nic, než obvyklé domácí
povinnosti, jako je pozdravit rodinu (nuda), najíst se…a odejít na Facebook J. Bez této sociální sítě by se každý americký (a myslím, že i váš)
teenager neobešel, to každodenní psaní stavů a podobných vymožeností. A hele,
žádost o přátelství, od koho? Daniel Jefferson, pro jistotu ještě rozkliknu
profil. Okamžitě jsem ten obličej poznal, je to jako když najdete hvězdu na
bezhvězdném nebi, kytku uprostřed pole…srdce se mi rozbušelo, přijal jsem
žádost, a o dvě minuty později mi přišla zpráva.
,,Ahoj, viděl
jsem tě dneska ve škole J“
,,Ahoj J, jo já vim, všiml jsem si :P“
,,Tvůj výraz mě
velice pobavil, koukal jsi na mě jak na boží zjevení…:D“
,,Ehhh…“
,,Probereme to
dneska, budu na tom školním večírku, už se nemůžu dočkat. Spousta povrchních a
vypatlaných holek, toužících se mě alespoň dotknout…kdyby jenom věděli.“
Než jsem stačil
jakkoli zareagovat, tak musel odejít, a zanechal mě tam se smíšenými pocity jak
ze mě, tak z něj. Opravdu jsem nevěděl co se se mnou děje, myslel jsem, že
mě normálně přitahují holky, ale popravdě jsem nikdy žádnou neměl, a když už se
k něčemu mělo schylovat, tak jsem od toho couvl .
Večírek začíná
v osm, je pět, můžu se jít ještě vysprchovat, oholit, upravit vlasy,
vybrat oblečení a pomalu vyrazit. Laura mě vyzvedne autem v půl osmý.
Super, všechno stíhám. Poté, co jsem dokončil všechny nezbytné činnosti, hodil
jsem status na FB: „Christopher Anderson šel na párty J.“ Hned na to následovalo upozornění
,,Daniel Jefferson se líbí Váš status“….hmm, tohle bude jistě zajímavá noc
(později jsem přišel na to, že zajímavé je to nejslabší, co jsem mohl použít).
,,Nevěděl jsem,
že ta párty je na pláži.“, divil jsem se, Laura mi potvrdila, že to také
nevěděla, než jí to její fanklub zavolal (spousta pubertálních testosteronem
nadopovaných chlapců). Abych vám onu scenérii popsal, tak slunce zrovna
zapadalo, odráželo se na hladině oceánu, na pláži hořely pochodně a uprostřed
jeden velký oheň, byla tam spousta lidí, hudba hrála, tančilo se, zpívalo,
pilo, flirtovalo…však víte jak to pokračuje. 10 minut po mém příjezdu na
večírek se ke mně připojil nenápadně Daniel. Jeho obličej, postavu, oči bych
poznal kdekoli. ,,Nechceš se projít? Je tu moc lidí, které neznám, a navíc se
mi nezamlouvá jejich způsob zábavy…“, ukázal na dav rozvášněných teens, kteří
se už líbali, div se nesežrali. Laura se mezitím někam vypařila, asi se šla
schovat před klukama, chudák. Opět mě zaplavil onen hřejivý pocit na srdci,
když jsem byl s ním. Jako kdyby do té doby byl život pouze…černobílý, ale
on do něj vnesl barvu. ,,Jo, jasně, pujdu rád, rozhodně je všechno lepší než
tohle.“ Vyšli jsme tedy směrem k majáku, daleko od lidí, od všeho. ,,Takže,
co mi můžeš o sobě říct?“, zeptal se mě Daniel. ,,Co bys‘ chtěl vědět?“. ,,Všechno, hned jak jsem tě viděl, věděl
jsem, že nejsi jako ostatní, co jsem viděl, tvoje vyjadřování, osobnost,
povaha…je to tak…zajímavé.“. V tu chvíli jsem byl šokován tím, co mi
řekl…Co by na mně mělo být zvláštní? Jsem jako každý jiný, dobře, asi každý
nerozmlouvá uvnitř sebe s někým jiným, nepřemýšlí o věcech, o kterých
přemýšlím já. ,,Takže, abych začal, je mi 17, narodil jsem se tady, vyrůstal
jsem zde, naši se rozvedli, když mi byly 4 roky, potom si matka našla dalšího
přítele, se kterým se vzala…ale následně se s ním taky rozvedla, protože
to byl alkoholik, a podváděl jí. Rád poznávání nových věcí, literaturu, učení
cizích jazyků, matematiku, ironii, sarkasmus…je toho opravdu hodně.“
,,Matematiku? V tvym věku? Neměl bys‘ spíš někde chodit za holkama?“. ,,A
neměl bys‘ ty místo bytí tu se MNOU, balit nějakou ze zdejších slečen toužící
po tobě? Nebo alespoň po sexu?“. ,,Dobrá otázka, řekněme, že prostě holky jsou
jedna z posledních věcí, která mě v TUHLE chvíli zajímá.“, posadil se
na vyhřátý písek a ukázal, abych si sednul k němu. ,,Nádhera, co?
Zapadající slunce, šumění vln, smích racků, nádhernej kluk sedící vedle mě…“.
Zakuckal jsem se, když řekl tuhle větu. Viděl jsem jeho pobavený pohled.
,,Přece nejsi na holky, nebo snad jo?“. ,,No, já nevim, myslel jsem si že jo,
ale…pak…prostě mám pocit, že jsem se do tebe zamiloval. Byl jsi jako babí léto
uprostřed zimy, jako růže mezi plevelem. Když jsem tě viděl, tak jsem pocítil
tak silné pocity, jako nikdy předtím, je to pro mě trochu…šokující, ale stejně
tak i přitažlivé. Já nevím, co mám dělat, jsi tak…krásný a já tak…“
,,…dokonalý?“, přerušil mě. ,,To jsem opravdu neměl v úmyslu říct, spíš
něco jako…“, nedořekl jsem větu, jelikož mi v mluvení zabránil ten
nejkrásnější polibek, jaký jsem kdy dostal. V tu chvíli, co se naše rty
spojily , ve mně vybuchla bomba, exploze všech pocitů, překvapení, radosti,
štěstí, celý svět se smrštil jen v tenhle okamžik, tuhle chvíli. ,,Wow…“,
tohle bylo jediné na co jsem se zmohl. Nikdy nezapomenu na ten jeho pohled, ty
jeho krásně hnědé, které se na mě dívaly s takovou láskou, obdivem a
zvědavostí . Přiblížil jsem se k jeho tváři znovu, teď už s chtíčem,
chtěl jsem znovu zažít onen pocit, přitiskl jsem svá ústa k jeho,
tentokrát jsem však šel trochu dál, nekontroloval jsem své pocity, pouze jsem
mohl pozorovat, co mé tělo provádí. Svůj jazyk jsem nenásilně vsunul do jeho
úst, nebránil se, rukou jsem ho hladil ve vlasech, druhou rukou jsem mu přejížděl po páteři, následně jsem
zajel pod tričko, zkoumal jeho dokonalé tělo, pevné břišní svaly…nemohl jsem
uvěřit, že to všechno dělám sám. Líbal jsem ho na krku, jemně kousal, podle
vzdychání jsem poznal, že se mu to líbí, proto jsem mu rychlým pohybem sundal
tričko, sobě též, a mohl se zabývat jeho dokonalým tělem. Od krku jsem jazykem
pomalu sjížděl směrem k bradavkám, jemně je uchopil mezi zuby, to ho ještě
víc nabudilo, ale já si to chtěl užít, jazykem jsem kreslil různé ornamenty po
jeho břiše, dokud nebyl dostatečně napružený. Proto jsem si sedl obkročmo kolem
něj, takže jsme byli tváří v tvář, zaplavil jsem ho dalšími polibky, rukou
jsem hladil jeho vnitřní stranu stehen, jakmile jsem poznal, že už to nemůže
vydržet, tak jsem začal odbourávat bariéru jménem zip u kalhot a knoflík.
Kalhoty byly pryč rychleji, než by jste si mohli kdy představit a já jsem viděl
jasnou vybouleninu pod krásnými černobílými trenkami. Začal jsem si s ní
rukou pohrávat, hladil jsem ten boží výtvor…s chutí jsem se zbavil oné poslední
překážky. Vzal jsem ho do pravé ruky, a začal provádět pohyby, které jistě
každý dospívající kluk zná…akorát na někom jiném, on mi začal také rukou
stimulovat mé přirození, do té doby ještě uschované v kalhotech…né však na
dlouho, než jsem se stačil nadít, už prováděl to samé i mně, takhle jsme byli
nějakou tu chvíli, než mi svým jazykem začal olizovat můj úd…tohle bylo poprvé,
co se ho dotýkal někdo jiný, než já. Za chvíli si ho vsunul do úst, a
mechanickými pohyby hlavou mě přiváděl ke stále většímu a většímu vzrušení,
až…takovýhle orgasmus jsem nikdy nezažil …bylo to jako jízda na horské dráze,
společně s ryzím štěstím, to celé na natřetí. Když jsem se trochu probral
z toho opojení, jeho pohled mi prozradil co chce…to co dal on mně. Jazykem
jsem tedy jel od kořene až k žaludu, odhrnul jsem rukou předkožku a vsunul
jej do úst…bylo to nové, ale né nepříjemné, ústa co nejblíž k sobě, zuby
od sebe…nahoru dolu, je to celkem zábava…najednou jsem cítil jak mu tvrdne, a
do úst mi vytryskl proud hořkoslané tekutiny, polykací reflex vzal za své a já
jsem polknul. O několik minut později, co jsme vedle sebe leželi mi Daniel
řekl, že to bylo nádherný, a já jsem měl za sebou první a nejhezčí sex mého
života.
O pár hodin
později jsme se oblékli a mířili zpátky na pláž , kde byla párty. Naštěstí si
nikdo nevšiml, že jsme odešli…akorát na mobilu jsem měl sms od Laury, která mi
psala, že utekla, jelikož jí pronásledovala banda kluků. ,,Super, nemám
odvoz.“, povzdechl jsem si. ,,Já tě doprovodím domu, jestli chceš…?“. ,,Jak se mě
můžeš takhle ptát?“, řekl jsem pobaveně a objal ho.
Druhý den mi
Daniel napsal, jestli nechci jít ven…napsal jsem mu, že tam hned budu (bydlel
totiž dva bloky od nás). Tak jsem vzal kolo a vyjel jsem směrem k němu.
Jel jsem rychle, protože jsem se nemohl dočkat, až ho znovu uvidím, avšak místo
jeho usměvavé tváře ,jsem uviděl kruhy
pod očima a probrečené oči. ,,Co se stalo?“, zeptal jsem se. ,,Je…konec, to co
se stalo včera…byla to chyba, neměli jsme to dělat…“ ,,Ale vždyť…“. ,,Je konec,
promiň…“, vrazil mi do rukou obálku, ve které byl dopis. Se slzami v očích
jsem začal číst: ,,Drahý Christophere, omlouvám se za to, co jsem musel udělat,
ale rodiče na to přišli, a řekli mi, ať to skončím, dohlíželi na mě
z domu. Opravdu mě moc mrzí, co jsem musel udělat. Prosím, odpusť mi to,
nikdy bych tě nedokázal přestat milovat, ať se stane cokoli, nikdo nás nemůže
rozdělit. Víš, v jedné řecké báji se píše, že člověk měl na počátku časů
dvě ruce, dvě hlavy a dvě nohy, ale bohové každého nakonec rozdělili na dvě
části, a proto každý z nás touží najít tu svojí druhou polovičku…A já jsem
jí našel. Tou jsi ty Christphere Andersone, ty jsi moje chybějící polovička.
Miluju tě. Daniel.“ Když jsem dočetl dopis, tak jsem slzel pořád, ale byly to
jiné slzy…v hlavě se mi pořád přehrávala ta dvě slova, on mě
miluje….,,CHRISTOPHERE!!!!“. ,,Co se…?!“…nedořekl jsem to, protože mě někdo
srazil na stranu, poté jsem slyšel ohlušující ránu deformujícího se kovu,
praskajícího skla…a nakonec tupého dopadu. ,,Ne…“…bál jsem se otevřít oči, ale
věděl jsem, co se stalo…na zemi ležel
Daniel, hlavu měl od krve, nohy v nepřirozeném úhlu a ve tváři vepsán
podpis přicházející smrti. ,,Danieli! Ne, neumírej…Pomoc! Zavolejte někdo
sanitku!“, věděl jsem ale, že je pozdě, ta zranění byla příliš rozsáhlá na to,
aby ho mohlo něco zachránit. ,,Christophere…miluju tě“, řekl a naposledy
vydechl. Chvíli jsem jen tak stál nad jeho tělem, které před pár minutami ještě
bylo plné života, pak jsem se rozbrečel…ani jsem mu nemohl říct, že ho
miluju…tohle…ne…proč? Proč zrovna, když potkám někoho, kdo mi změnil život, mi
musí někdo násilím vzít, vytrhnout z mého života. Slyšel jsem hluk
přijíždějících policejních a záchranných aut…Už je pozdě, nikdo mu nepomůže.
,,Christophere…“, ozval se hlad nade mnou,,pojď domů.“ Mně se ale nechtělo,
nechtělo se mi pryč od něj, neměl jsem však dost síly na to, abych se
ubránil…nakonec jsem zjistil, že to byla Laura, která za mnou přišla.
Celé dny jsem
ležel v posteli, brečel jsem, spal jsem, občas najedl…až přišel den
Danielova pohřbu. Měl jsem přednést proslov, protože mě o to požádali jeho
rodiče, i když mě předtím nenáviděli, ale věděli, že jsem byl osoba, která se
k němu dostala nejblíže ze všech. Vstoupil k mikrofonu a začal jsem
mluvit: ,,Člověk, se kterým se dnes loučíme se jmenoval Daniel Jefferson, bylo
mu pouhých 18 let, a už musel opustit tento svět, zemřel však hrdinskou smrtí, díky němu tu ještě před vámi stojím
a mluvím k vám. Tento člověk se zde objevil stejně rychle jako odešel, i
přesto ve mně zanechal vzpomínku na celý život, díky němu jsem si uvědomil kdo
jsem opravdu, změnil mi život. A já mu tímto chci poděkovat za všechno co pro
mě udělal, a říct, že ho miluju. Stejně jako on mi vyznal lásku v dopise,
který mi předal těsně před svou smrtí, tak já mu teď říkám, že moje láska je
stejná jakou on cítil ke mně, né-li větší. Láska mrtvé k životu nepřivede,
dám nám ale pocit, že tu stále jsou…v našich srdcích, nikdy na ně
nezapomeneme…“. Lidé povstali, a začali tleskat…zadíval jsem se za hřbitov a
uviděl jsem postavu, která nápadně připomínala Daniela, ve větru jako kdybych
slyšel jeho hlas, říkající: ,,Miluju tě, budu tu s tebou vždycky…“.
Pousmál jsem se, a vyšel vstříc novým zítřkům.
Komentáře
Přehled komentářů
měla jsem náladu, a ted slzím, to je nefér zastihl js iěm nepřipravenou! Jinak je to moc krásný ,ale takový konec, asi už vím jaký to je když píšu krásný chvíle v skoro celžý povídce a po deseti stránkách mi umřou oba hrdinové na mrtvici kdžy uvidí nečekané věci xD, ale tohle bylo tedy ošklivý ale život jde dál, uff nechtěla bych to zažít!
toje ošklivé
(sisi/ctenar, 25. 11. 2009 18:12)