Jdi na obsah Jdi na menu
 


Asi jsem zešílel

Asi jsem zešílel

Viděl jsem je, viděl jsem je všechny... Mojí maminku a tátu, Remuse i Síriuse.... Dodávali mi sílu, když jsem tam stál a poslouchal je, viděl jejich vážné výrazy, když mi přáli hodně štěstí k mému úkolu... Ani jsem nedokázal jim pořádně vyjádřit svou lítost, jak mě všechno v mém životě mrzí, za ně, za všechny, kteří kvůli mě zemřeli, zemřeli za proroctví....

 
Upustil jsem na zem kámen vzkříšení a oni zmizeli, jako by tam ani před chvílí nikdo nebyl... Cítil jsem se na dně, měl jsem strach z toho, co všechno se může stát... Kdyby se plán nevydařil, všichni mí přátelé zemřou a celý svět skončí pod diktaturou lorda Voledemorta, jako malé bezduché panenky poslouchající na slovo každý jeho příkaz... Nemohl jsem dopustit, aby se to stalo... 
 
Kráčel jsem tiše lesem, hledaje další možnosti... Zoufalé myšlenky, které se mi honily hlavou mě přiváděly k šílenství... 'Jsem blázen!' opakoval jsem si v hlavě stále dokola.. 'Nemohu vyhrát... Nemohu... Musím!...' Strach mi svíral všechny vnitřnosti, nemohl jsem selhat... Ne po tom všem, co se kolem odehrává, jak to všechno skončí...
 
Má cesta lesem je dlouhá, příliš dlouhá a já začínám pomalu propadat panice... 'Nepodaří se to! Nechci umřít! Ne tady, ne teď!' křičí moje mysl... Zastavuji se na místě- vím, že jsem už blízko, příliš blízko.. Cítím, jak se mé tělo začíná třást... Nemohu tam jen přijít a čelit mu...
 
Jdu pomalu dál a zastavuji se za stromem, když vidím černé pláště před sebou... Celá armáda Temného pána se tam ukrývá a s ním v čele... Zavírám pevně víčka k sobě a přemýšlím, jestli bych se měl začít modlit, i když na Boha nevěřím... Ani nevěřím v to, že by mi v téhle situaci mohl nějak pomoci, i kdyby byl... Stejně tak, jako osud, který mě čeká v tomhle lese, je neodvratný...
 
Úponky strachu se do mě začínají zařezávat, do mé kůže, do mé mysli, a já se odhodlávám k tomu vyjít ven a čelit svému úkolu... Kdo by si myslel, že to bude tak zlé, že budu mít takový strach, i když dle domněnek bych celé setkání měl přežít... 'Co když se to nepodaří? Co když to celé byla lež a já jdu vážně jen na smrt?' nemohu zastavit své myšlenky...
 
Sbírám své poslední kousky odhodlání k tomu vyjít ven a začít všemu čelit... Mám strach, velký a nemohu myslet na nic jiného... Nemohu vyjít a čelit celé armádě, i když vím, že pro něj jsem jen jeho... Nechci zažít to ponížení, že kdokoliv z jeho smrdijedů to uvidí, uvidí, jak moc jsem slabý, jak moc zoufalý jsem, když budu jen stát na místě a čekat, až do mě narazí jeho Avada Kedavra... Bylo by snažší, kdyby jsme byli jen my dva... Jen já a Voldemort, bez ostatních přihlížejících... Možná bych pak neměl ani takový strach, postavit se svému osudu a tomu, co mě čeká... Bylo by to o tolik jednodušší... 
 
Zakloním hlavu a podívám se na nebe... Skrz větve skoro nic nevidím, tenhle les je tak tichý, děsivý... A obloha je tmavě šedá... Cítím vzduch nasycený temnotou, černou magií... Všechno čeká jen na to, až tahle válka propukne, až se všude bude ozývat křik a sténání raněných, padání mrtvých těl k zemi... Najednou uslyším hlas- Voldemortova slova... 
 
"Myslel jsem, že příjde...." jeho strašidelný hlas se rozléhal tichým lesem, i když ta slova sotva zašeptal a já byl znovu pohlcen ve víru strachu, když... 
 
Do hlavy mi vystřelí myšlenka, šílená myšlenka... Tak šílená, že jsem najednou přestal na chvíli dýchat... 'Mohl bych?...' prolítne mi hlavou, když pomalu obcházím tento mohutný strom, nepovšimnut, s hůlkou před sebou... Lehce se nakloním a podívám se před sebe, jen jedním okem vidím armádu temna a Voldemorta, který se k ní pomalu otáčí a jde mezi ně, mezi jeho smrtijedy...
 
Mé zuby se začaly třást, stejně tak, jak má ruka s hůlkou, ale i přes to všechno se v mé mysli tvoří slova a jako bych byl ve snu, pomalu tiše promlouvám "Imperio" s onou hůlkou mířící na Voldemortova záda... Strachem se nemohu ani pohnout, když se najednou zastaví ve svém kroku a zůstane stát na místě... Vidím, jak se Bellatrix k němu naklání a pozoruje ho, jako by vyčkávala, dychtivá, až jí poví nad čím se tak pozastavil... 
 
Proběhla sekunda, dvě... A nic se nestalo, pořád tam stojí se všemi těmi pohledy upřenými na něj a mou myslí najednou projede, jestli jsem to vážně udělal... Cítím v sobě, že mé kouzlo bylo provedeno, že vážně fungovalo... Nemohu tomu ani uvěřit, cítím v sobě hroznou moc, jak si uvědomuji, že to muselo působit, že ho mám ve své vlastní moci...
 
'Řekni jí, že musíš jít, ať tam čekají na tvůj návrat, že se pro ně vrátíš, že máš plán, jak mě dostat, ale potřebuješ to zařídit sám...' nařizuji přes své myšlenky a doufám, že to vyslyší, že to takhle má fungovat... Opět zadržuji dech, ale pak slyším jeho slova...
 
"O chlapce se postarám, nařizuji vám zůstat tady a nikam nechodit, nebo vás čeká krutý trest..." chladná slova z jeho úst jsou slyšet jako mrtvá, až mám strach z toho, zda ostatní poslechnou... Ale to je přeci jejich pán, jejich mistr, a oni se určitě neodváží jít proti jeho slovu... Doufám...
 
"Ano, můj pane, postarám se o to..." slyším Bellatrix s tím jejím odporným hlasem, pokorným, jako by byla jeho nejvěrnější... 'Určitě se nyní před ním klaní..' myslím si znechuceně...
 
'Pojď za mnou, pojď do lesa!' přikazuji Voldemortovi a sám se vydávám dál od těch lidí, dál do lesa a vím, že on mě následuje... Stále nemohu uvěřit, jak to bylo snadné... Nemohu uvěřit, jak to, že mě to nenapadlo už mnohem dřív... Na hřbitově například- o Červíčka bych se nějak postaral a to byl přesně ten rok, kdy nás Bárty Skrk učil o těchto kletbách, mohl jsem si vzpomenout...
 
Najednou za sebou uslyším kroky, příliš blízko mě a ohlédnu se- je blíž, než jsem předpokládal... 'Stůj!' Myslel jsem, že bude stále daleko, s tím, jaký jsem měl od něj náskok, ale na druhou stranu je daleko vyšší a má delší krok... A já se na chvíli ztratil v myšlenkách...
 
Zastavím na místě, mezi stromy, a najednou mám opět strach... Stojí tady přede mnou a má nepřítomný pohled v očích a má škodolibá mysl si myslí 'Tak tohle je ten nejmocnější temný čaroděj?' Mám chuť se začít smát, jak jednoduché to bylo... Cítím v sobě sílu, tak obrovskou moc, když vidím, jak přede mnou stojí a čeká jen na mé rozkazy... Bez své armády, sám, pod mým kouzlem... Má mysl křičí radostí a jak adrenalin koluje mými žilami, cítím své srdce tlouct ve svých uších...
 
Příjdu k němu blíž, tak, že se téměř dotýkám jeho hrudníku... Prohlížím si jeho tvář, to, jak se změnil a mé myšlenky zabloudí do let, které jsem prožil zpátky... Pamatuji si jeho ohavnou tvář připojenou ke Quirrellovi, jak smutná existence, že ho na chvíli až téměř lituji... Bez těla, připojen na jinou bytost, nemoci být svým vlastním pánem... Zato v Tajemné komnatě krásná tvář mladého Toma Riddla byla dokonalá a opět téměř lituji, že nedostal tenhle formulář, když se vrátil... Byl stvořen k velkosti, kdyby se nerozhodl pro to, vydat se na scestí... A pak tato tvář, vytvořená magickým rituálem...
 
Je bledý, jeho pokožka je téměř průsvitná, rty bledé a téměř neexistující, místo nosu dvě nozdry, ale i přes to má celkem pěkné oči, které jsou nyní, jako nevidomé... Je vysoký, hrozivý, ale má fascinace odhání pryč všechny myšlenky na to být sevřený ve strachu a pociťuji, jak se můj dech klidní, i když srdce stále spěšně bije a naráží do hrudního koše...
 
Nakloním se k němu ještě o něco blíž a zhluboka se nadechnu... Má oční víčka se sami od sebe uzavřou, když cítím opojnou vůni, která není ani vůní, ale magií... Tak moc sytou magií, že se mi málem podlamují kolena a padám na zem... Zvednu obě ruce a opřu se o jeho hruď, abych mohl zůstat stát a on se ani o kousíček nepohne, když tak učiním...
 
"Co mi to děláš, Voldemorte..." tiše nahlas pronesu a nervozně se zasměju, najednou nevěda, co mám dělat... 'Co jsem to udělal? Co jsem to proboha zase provedl?!' křičí moje svědomí, ale já ho ihned odháním stranou a opět se na něj zaměřím... Je impozantní se svou mocí a já si najednou přeji ho pokořit... Aby věděl, jaké to je být slabý, abych měl jednou já nad ním tu moc, protože začínám mít pocit, že mě ovládá i přes to, že jsem to já, kdo ho drží pod Imperiem...
 
Mé myšlenky začínají jít dál a má touha mu ukázat, že mám na vrch, se nějak zkroutila do myšlenek jiných, když ho najednou vidím si přede mnou klekat na zem... Jeho černý plášť se špiní hlínou, ale jediné, co mohu sledovat, je to, jak se klaní hlavou až k zemi, přede mnou, před Harrym Potterem...
 
Prudce se nadechnu a pozoruji ho, cítím takovou moc, jako bych mohl omdlít... Vzduch se stále víc a víc sytí černou magií... Nevím, jestli je to mým kouzlem či tím, že on sám je temnotou, a je mi to jedno... Tenhle člověk ode mě vzal všechno, zabil mé rodiče a spoustu dalších lidí, jeho přisluhovači mé přátelé, nevinné oběti, mudlorozené a mudly... Za všechno v mém životě může on! A teď přede mnou klečí, pokořen, pod kletbou svého největšího soupeře a nepřítele... Mám chuť se začít šílené smát a cítím svůj hrudník, který se dokonce začíná chvět potlačovaným smíchem hysterie a moci... Cítím se, jako bych nyní mohl všechno... Všechno, co si zamanu...
 
A proč vlastně ne? 'Mohu ho pokořit, jak nejvíce dokážu, mohu to udělat, mám tu sílu!...' Mé myšlenky se odebírají dál a najednou jsem překvapen, když vidím, že se jeho hlava narovnává z předklonu a jen přede mnou klečí, vzpřímeně, dívaje se před sebe... A mou myslí najednou projede myšlenka, o které ani nevím, kde se tam vzala, protože Ginny...
 
Můj dech i myšlenky se najednou zastavily, stejně tak, jako celý svět a já jen valím oči na jeho ruce, které se ke mě přibližují... 'Ne...' zašeptá něco ve mě, i když něco jiného křičí přesný opak... 'Ano! To je přesně to, jak ho ponížit!'...
 
A pak je na sobě ucítím, na svých kalhotech, jak rozepínají pásek a zip a jak ony kalhoty padají k mým kotníkům... 'Jeho ruka je teplá...' postřehnu překvapeně, když mě tam pohladí... Ano, přesně tam... Musel jsem zešílet, jinak to není možné... Nic z toho, co se právě děje... A nebo jsem jen v nějakém hloupém snu, ve kterém si moje mysl se mnou pohrává? Ne, absurdní, že by tohle byla skutečnost... Ale i přesto tady jsem a vnímám ty ruce, které mi nyní stahují dolu spodní prádlo...
 
Nevydržím to a zavřu oči, když se ty ruce začnou dotýkat mého přirození... Nepamatuji si na okamžik, kdy jsem se vzrušil, ale asi to bude vším tím adrenalinem, který mi opět koluje v žilách... Najednou se cítím tak tvrdý a jeho ruce jsou tak jemné na něco, co bylo vytvořené černou magií...
 
Opět oči otevřu a podívám se dolů, podívám se na něj... "Ústy..." vyjde nečekaně ze mě a už jen zděšeně pozoruji jeho hlavu, jak se k mé erekci sklání a jeho ústa mě pozřou... Myslím, že víc valit své oči už nedokážu, stejně tak znovu odtrhnout pohled od toho, čeho jsem právě svědkem... Stále se to zdá tak neskutečné... Kdybych to necítil...
 
"Ano..." zavrčím a mé vlastní ruce se najednou ocitnou na jeho hlavě, která je tak hladká... 'Není vůbec tak chladný, mrazivý, jak jsem si původně myslel...' projede mi hlavou, když tu jeho začínám víc a víc navádět na svou erekci... Zbláznil jsem se, dočista a ani si nedokáži vzpomenout, kdy se to stalo....
 
Blížím se, cítím to a zavírám oči, prohýbám se v pánvi, abych byl co nejvíce pohřbený v těch teplých, mokrých ústech a sténám... Pár přírazů a před očima spatřím bílá světélka, hvězdy, jak mě přemůže silný orgasmus... Mé ruce i nohy jsou najednou tak slabé a já klesám do pokleku naproti němu, mé ruce padají bezvládně podél vlastního těla...
 
Cítím se tak malátně a má hlava se točí... 'Co jsem to proboha udělal?!' Oddechuji a snažím se sebrat svou vyrovnanost zpátky... Zvednu své ruce a promnu si pořádně oči, myšlenky beznaděje se mi opět vkrádají do popředí mysli... Neslyším vedle sebe žádný pohyb, ale když oči opět otevřu, vidím místo jeho hlavy černý, lehce zašpiněný hábit a můj zrak se pomalu zvedá nahoru...
 
Pozoruje mě... A pak se usměje... 
 
Zamrkám ve svém mlžném oparu po událostech, které se zde právě odehráli... Něco se děje a pomalu se do mě vkrádá neklid... Kouzlo selhalo? Ne, držím ho pořád, cítím v sobě, že nepolevilo ani na chvíli a přesto vidím, jak se na mě dívá, jak má úsměv na rtech a jeho, ještě před chvílí zamlžené oči, jsou jasné... Strach mě v tu chvíli ochromí, že bych padl na kolena, kdybych na nich již chvíli nebyl...
 
"Myslel jsi si, že můžeš vyhrát, Harry Pottere? Že Impérius na mě bude působit? Na nejmocnějšího kouzelníka celého světa?" Slyším jeho zlověstný, lehce chraplavý, posměšný hlas. "Chtěl jsem vědět, co se mnou uděláš a jaké bylo mé překvapení, slyšet tvé myšlenky, tvá přání... Nemohl jsem odolat, sladký Harry Pottere..." 
 
Usmívá se ještě jednou, z čehož mi začíná mrznout krev v žilách. "Tohle bylo tvé poslední přání v tomto světě a jsem velice poctěn, jako tvůj soupeř, že jsem ti ho mohl splnit... To nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat..." Jeho hlas se pomalu vytrácí ke konci jeho proslovu a jeho tvář tvrdne, i přes triumfální úšklebek, který se v ní mihl...
 
A já nemohu vůbec nic dělat, jen klečet a dívat se na něj... 'Ne, to není pravda! Ne!' křičím v hlavě a chci vzdorovat, ale mé tělo se nedokáže vůbec pohnout... Nemohu udělat vůbec nic... Nemohu promluvit, jak omráčeně se cítím, jak hloupě teď vypadám, když jsem si myslel, že mi něco takového mohlo projít, zrovna u něj! Jak jsem mohl být tak hloupý a byť jen na chvíli si myslet, že...
 
Pozoruji, jak zvedá ruku, ve které drží bezovou hůlku a já ani nevím, kdy se v ní objevila... 
 
"Sbohem, Harry Pottere..." slyším ho říkat, možná i s lítostí, že můj život končí, a možná, že s radostí, že jeho jediná překážka bude nyní nenávratně pryč... Nevím... Naposledy se podívám do jeho očí, které září vítězstvím...
 
A pak už vidím jen zelené světlo, které obalilo mé tělo...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(muj-svet-temnoty.blog.cz, 6. 10. 2015 14:25)

Chvíli jsem si opravdu myslela, že by se Harrymu mohlo povést si Voldemorta podmanit... Ale tenhle závěr byl mnohem hezčí.
Vztah mezi Harrym a Voldemortem je pro mě zatím zcela neprobádané území, ale líbí se mi to.
Tvoje povídka mě přinutila opět přemýšlet nad takovou možností. Situací, kdy by Harry mohl něco takového požadovat od Voldemorta. A je to velice lákavé... Stejně tak věřím, že pro Harryho bylo velice lákavé podmanit si Voldemorta. Ale doplatil na to :-)

Re: ...

(K-Katti, 7. 10. 2015 10:29)

Při první myšlence mě napadlo, že by to Harry mohl dokázat, ale hned jsem si uvědomila, že by to vůbec neodpovídalo skutečnosti a tak jsem to napsala takhle, což je daleko lepší a pravděpodobnější konec :)
Jsem moc ráda, že se ti příběh líbil, i když to je pro tebe neprobádané území, je to můj nejoblíbenější pár a myslím, že se k sobě hodí v jakékoliv formě Voldemorta xD a určitě se zde objeví ještě pár dalších příběhů na ně, jelikož mám pár dalších myšlenek v záloze... :)