Jdi na obsah Jdi na menu
 


Důkaz.2- Rozmysli si to L

17. 11. 2008

Důkaz 2- Rozmysli si to L

 

"Vítám vás na dnešní poradě." Přivítám všechny, kteří stojí kolem stolu v mém novém hotelovém pokoji. Teď přichází na řadu to, abych jim řekl, proč jsem si je sem vlastně všechny zavolal- ještě ani nevím, jak jim vše zformuluji, ale teď je hlavní to, že tu jsou a já je budu muset obeznámit s touto situací, která se nám nabízí...

"Takže- na začátek bych vám rád řekl- že toto bude naše nové působiště- tady budou probíhat porady a vše kolem případu. Z noci na dnešek jsem se sem přestěhoval, protože k nám přibude nový vyšetřovatel- rodina Yagami je již s tímto seznámená a tak to stačí říct už jen vám...." Prohlásím a pozorně se dívám na výraz každého v této místnosti- předpokládám, že jsou mi zde všichni loajální- jen doufám, že se nepletu... Vždy se to může něčím zkomplikovat, že?...

"Dnes a nebo zítra sem dorazí- přezdíváme ho Near- nebo zkráceně N. Je... Vychytralý a bude vést samostatné vyšetřování- někdy s námi, ale většinou sám za sebe- proto vás chci upozornit na to, aby jste několikrát zvážili svou odpověď, když se vás na něco bude ptát- pozná, když lžete, nebo mu neříkáte vše- tedy- většinou to pozná- podle toho, jak je dobrý ten daný člověk." odmlčím se a znovu je všechny přelétnu pohledem. "A ještě... Nikdo z vás mu nikdy nesmí prozradit, že jsem bydlel u rodiny Yagami- vždy jsem byl v nějakém hotelu a nebo něčem podobném, ale u nich ne... Bylo by to potom dost zlé- jak pro mě, tak pro pana a paní Yagami- rozumíte mi?" zeptám se a když vidím, že všichni přikyvují, tak se lehce usměji. "Dobře- máte nějaké dotazy?"

Zvláštní- nikdo se nechce na nic zeptat a to ani Matsuda ne- přitom ten se vždy vyptává na to, co chce vědět... Zvláštní- možná poznali, že se bude dít opravdu něco závažného a nebo se mě na nic nechtějí zeptat, protože vidí, v jaké jsem zrovna náladě, která rozhodně dobrá není...

Mám spoustu starostí- ohledně Raita, případů, důkazů... Ta zpráva o Nearovi přišla moc rychle na to, abych stihl udělat všechny opatření, které potřebuji... Tak moc málo času na vše, co je potřeba k vyřízení a musím zvažovat všechny pro a proti- všechny věci zvážit v tom, jakou mají cenu a co je z toho důležitější, přičemž je důležité vše... Tak moc práce je to...

„Tak tedy… Tohle je asi všechno, když nic nemáte… Když tak vám ještě něco během jeho pobytu tady řeknu… Ale opravdu nejvíce pamatujte na to, že na každé vaší odpovědi záleží, takže je dost zvažujte.“ Zopakuji důrazně, aby si to doopravdy zapamatovali… Vůbec nevím, co můžu od Neara čekat, ale… Rozhodně si myslím, že umí spis o případě nazpaměť. No- nic jiného od něj nemůžu ani čekat- je vždy tak úkladný, že to i mě rozčiluje… Když si jen vzpomenu na ty roky, co jsme vyrůstali vedle sebe… Je to dávno- není důvod nad tím teď uvažovat… Je to prostě jen minulost, kterou bych měl nechat spát, ale… Nevím, jestli vůbec chci…

Zatřepu hlavou. „S případem pořád nemůžeme hnout dopředu- dělá mi to celkem starosti…“ zašeptám si pro sebe a zamíchám lžičkou obsah v hrnku, než se napiji. „Ale Raito mi dělá opravdu starosti- je to už tak dlouho, co jsem ho neviděl… Tak moc dlouho…“ sklopím hlavu ještě blíže k šálku, zatím co ostatní se mezi sebou baví o případu… Ach jo- už mě to unavuje… vůbec nevím, co si počít s druhým kirou, aby se přitom nic nestalo Raitovi a aby nebyl chycen, jako kira první… Je to tak moc složité- vůbec nevím, co mám dělat…

Jak je mi teď odcizený- je tak dlouho pryč- začínám uvažovat nad tím, jestli je dobré se přiklánět na jeho stranu a klamat všem okolo… Vést je na špatné cesty, aby se oddálili více pravdě… Je to tak moc těžký a Nearem se to komplikuje- sakra- to opravdu není dobré…

 

Pomalu se zvednu ze svého křesla. „Už můžete odejít…“ oznámím ostatním a bez toho, abych jim věnoval jediný pohled, se odebírám do kuchyně i s prázdným šálkem…

„Co se mu děje?“ slyším hlas jednoho člena… „Podle mě je přepracovaný- vždyť vidíte ty jeho kruhy- jsou každým dnem větší…“ Matsuda se přidal do jejich konverzace… „Hm- také jsem si všiml…“ váhavý hlas pana Yagamiho mi říká, že nad mou situací právě přemýšlí. „S Raitem si byli poslední dobou dost blízcí a on zmizel beze stopy- myslím, že mu to dělá starosti…“ pokračuje a já se musím usmát- ano- něco na tom opravdu bude, ale on není ani zdaleka blízko celé pravdě… „Pan Ryuzaki je poslední dobou dost unavený- to stěhování se od vás… Navíc si myslím, že si někoho našel, ale vůbec nevychází z domu, takže to nemohu určit.. No- dost těchto řečí- Ryuzaki chce být jistě sám…“ moudrá slova Watariho- on jako jediný zase poznal, že v tom je něco víc… Ani bych se nedivil, kdyby si myslel, že v tom má prsty i Raito- vždy byl moc chytrý…

„Pane- my odcházíme pryč- já budu jako vždy vedle v pokoji- dobrá?“ zeptá se mě ještě Watari starostlivě, když ho vidím stát ve dveřích od kuchyně- pomalu kývnu, než se podívám znovu z okna. „Raito mi vážně dělá veliké starosti- nikdo neví, kde je a ani co s ním je…“ řeknu jen tak do vzduchu a nejsem si jistý, jestli to neříkám právě jemu- znovu pohlédnu ke dveřím, ale v nich už nikdo nestojí…. Usměju se…

 

„Watari- musíš mě odvézt na letiště- Near by měl prý přiletět každou chvílí.“ Zastavím se v obýváku jeho pokoje. „Právě mi to volali z centrály- jeho letadlo by mělo za deset minut přistávat.“ Obeznámím ho se situací a dívám se, jak si elegantně nazul boty a pokynul mi ke dveřím, abychom již mohli jít.

„Vy se opravdu jeho příjezdu tak obáváte Ryuzaki? Nikdy jsem vás neviděl takto rozrušeného.“ Oznámí mi a já se na něj znuděně obrátím, ale v mém nitru vše pracuje na všechny kolečka. Samozřejmě, že se obávám- on to pozná- tuším, že ano a právě proto se tak bojím, a navíc… Vždyť je to jedno…

„Možná, že máš pravdu Watari- mám z toho trochu strach…“ pomalu připouštím. „Je to přeci jenom tak dlouho, co jsme se viděli naposledy a já… Vážně si nemyslím, že je dobré, posílat sem zrovna jeho…“ odmlčím se. „Samozřejmě, že vím, že někoho potřebuji, protože jsem se dlouho nehnul z místa, ale zrovna jeho… Vážně nevím, jestli to byla dobrá volba, Watari, ho sem posílat…“ dořeknu a počkám, až mi otevře dveře do jeho černého auta.

„Kvůli případu a nebo kvůli vám, Ryuzaki?“ podívá se na mě zpod brýlí a já mám pocit, že mi v tuhle chvíli vidí až na dno duše… „Obojí.“ Mám chuť dodat, ale… Vlastně, když nad tím přemýšlím, tak je to kvůli mně… Případu to rozhodně jen přilepší, ale mě… Jen zhorší práci… A navíc- je tu Raito- hodně věcí se změnilo od té doby, co jsme se s Nearrem viděli naposledy a mé srdce už není tak ledové, jako tenkrát… Bojím se, že mi něco uklouzne, nebo udělám nějakou hloupost a tak přitáhnu Nearovu pozornost zrovna na Raita… Dost se bojím, že on dokáže přijít na to, co se stalo…

„Dobrá- vyhrál jste… Ale stejně to není dobrý nápad… Bude do všeho strkat nos a vy víte, že to nemám rozhodně rád…“ zaklapnu za sebou dveře do vozu a čekám, až si i on sedne na své místo jezdce…

„Víte… Že mám někdy pocit, že toho víte více, než byste měl?“ zeptám se ho a pozoruji napjatě jeho tvář v malém zrcátku na předním skle. Podívá se mi do očí, než je vrátí znovu k řízení. Začnu si palcem přejíždět po rtech a čekám, až něco odpoví…

„Víte- možná, že vám to nepřijde, ale změnil jste se- dost jste se změnil, i když si to pravděpodobně nepřiznáváte… Jste míň odhodlaný si prosadit svojí- navíc se méně věnujete práci a často vás vídám zamyšleného… Máte i dokonce dny, které jste roztěkaný, nebo smutný- jindy veselí… To dokazuje pouze jednu věc a to tu, že jste se zamiloval Ryuzaki… Nevím, kdo to je, ale myslím, že tohle je odpověď, kterou jste chtěl slyšet…“ řekne rozvážně a já přikývnu- ano- i takhle to může brát…

„Ani nevíš, jak je to těžké Watari.. Nemít se někomu někdy svěřit- nemoci důvěřovat svým nejbližším, když je těžké období…“ zaseknu se v půlce věty, když si uvědomím, komu to vlastně říkám… Ne- s Watarim bych o tom rozhodně neměl mluvit- to není dobré… „Raději toho necháme…“ znovu ho začínám pozorovat- přál bych si vědět, na co zrovna nyní myslí- možná, že už teď jsem toho řekl až moc a jestli se to dozví Near…

„Opravdu tě ten dotyčný člověk dost změnil Ryuzaki… A myslím, že určitě i ty jeho…“ jen na to řekl Watari a pak už se jen věnoval řízení…

 

Na letišti bylo spousty lidí a prodrat se skrz ně byl celkem boj- hlavně, když každý chodil úplně na jinou stranu. Dnes bylo asi hodně přistání, protože tu stáli i rodiny bez zavazadel a vůbec nevypadali, že by se někam chystali. Koutkem oka pohlédnu na tabuli- ještě 2 minut do příletu- oddychnu si, takže jsme tu dříve.

„Chceš si někam sednout Watari a nebo budeš raději stát?“ zeptám se staršího muže a upřu na něj svůj pohled.

„Jsem zvyklí stát Ryuzaki- to přeci sám víš…“ dodá a zvláštně si mě prohlédne- raději odvrátím pohled- dnes opravdu nějak nejsem ve své vlastní kůži- možná to přeci jen bude jeho příletem… Tolikrát jsem si v hlavě přehrával, jak bude náš rozhovor asi probíhat, ale u něj… Nic není nemožné… „Už přistává jeho letadlo Ryuzaki- měli by jsme se pomalu přesunout na místo.“ Oznámí mi Watari a ukáže na malé osobní letadlo se žlutým pruhem uprostřed. Ano- toto letadlo už jsem několikrát viděl… Kývnu a rozejdu se směrem ke dveřím, kudy vyjde až si vezme svá zavazadla…

 

Tak… A je to tady- prudce se mi rozbuší srdce, když ho uvidím stát ve dveřích- ne, nesmím dát najevo své rozhození- jen tam stojím a pozoruji ho. Za ním stojí nějaká žena se sluchátkem v uchu a rozhlíží se po ostatních lidech- asi osobní stráž- zhodnotím… A on tam jen stojí v té své bílé košili a bílých kalhotách- na prst si natáčí jeden pramen svých vlasů a zespoda vše obezřetně pozoruje- jeho pohled pak skončí na mě a on si dovolí se trochu pousmát, když se ke mně pomalu vydává.

„Tak se znovu setkáváme L.“ pronese konzervativně. Ano- znovu se setkáváme- přemýšlím- měl bych se nyní chovat, jako by se nic nestalo, jako bych to byl zase já. Usměju se a váhavě ho obejmu, než vydechnu „Neare…“ Odtáhnu se od něj. „Ano- je to opravdu dlouho, co jsme se neviděli- taky jsi se dost změnil od našeho posledního střetnutí…“ prohlédnu si ho- o dost vyrostl, ale obléká se pořád stejně a i jeho zvyky se nezměnili.

Jeho modrý pohled mě uvězní a já mám pocit, že už v tuto chvíli ví vše, co se tady za ty roky událo- co se stalo při řešení případu Kira… Připadá mi, že se usmívá, když se otáčí na onu ženu a kývne na ní- ona mu odpoví taktéž a odejde někam pryč.

„Možná, že by jsme se už měli přesunout na centrálu- není žádný důvod se zde dýl zdržovat- nemýlím se Watari?“ otočím se na staršího muže, jen proto, abych se vyhnul vševědoucího pohledu Neara- opravdu mě dost znervózňuje, když si mě takhle prohlíží.

„Samozřejmě Ryuzaki.“ Pokloní se trochu a Near přesune svůj pohled na něj. „Watari- je to dlouho, co jste byl naposledy v sirotčinci- dětem se po vás stýská- měl by jste se tam někdy stavit.“ Oznámí mu, než se otočí znovu ke mě. „Mello s Mattem tě pozdravují Raito a mám ti vyřídit, že se za tebou někdy staví- až budou moci samozřejmě- nyní jsou na nějaké misi v Rusku, co já vím.“

Na to mi nezbývá nic jiného, než kývnout, ale uvnitř mě to docela děsí… Nestačí, že přibyl další vyšetřovatel- oni musí taky přijet… Sice je to dlouho, co jsem je viděl naposledy, ale… Pravda o případu mi to dost komplikuje… Proč to jen nemohl být někdo jiný, kdo našel onen deník?! Ale v tom případě by se pravděpodobně vůbec nestalo to, co se stalo… Jelikož Raito byl vždy na dívky- na Sayu- myslím, že se tak nějak jmenovala, ale… On měl rád výzvy a já pro něj rozhodně výzvou byl, takže… Asi je dobře, že kirou je zrovna on…

„Ryuzaki- jdete?“ vytrhne mě z přemýšlení Watariho hlas a já nepřítomně přikývnu- zachytím zamyšlený pohled Neara, který se na mě ihned podívá- sakra- to není dobré… Říkal jsem si, že před ním se musím chovat obzvláště opatrně a hned udělám takovouhle chybu…

Najednou v zátylku ucítím malé chvění- zastavím se na místě- něco se děje… Otočím se za sebe, jako by nás měl někdo pozorovat, a pak se podívám zpět na cestu- proč mám takový pocit, že nás někdo sledoval?!… „Watari- jděte napřed- za chvíli vás doženu- potřebuji si dojít na toaletu.“ Oznámím jim a ignoruji ten zvláštní pohled Neara, ale on se jen otočí a kývne na souhlas. „Pojďte Watari- stejně musíme do vašeho auta naložit mé věci a to nám chvíli potrvá- mám jich opravdu hodně…“ slyším jeho hlas- je to zvláštní- připadá mi, že tohle není zrovna jeho styl…

Znova se otočím o obezřetně se porozhlédnu- opravdu mi připadá, že tu někdo byl a sledoval nás, než zmizel znovu s davem… Zatřepu hlavou- to bude určitě tím rozrušením… Pomalu přivřu oči a vydám se na onu toaletu- pro případ, že by mě Near od někud pozoroval…

 

Otevřu dveře- nikdo tu momentálně není- oddychnu si- nemám rád, když tu bývá hodně lidí- zajdu do jedné z kabinek- do té poslední a složím si hlavu do dlaní… Jediný projev mé lidskosti za poslední dobu- vážně je toho teď na mě moc- ostatní členové mají pravděpodobně pravdu s tím, že jsem přepracovaný, když já- vážně nemůžu, když je tady Near…

Naposledy se nadechnu a vyjdu ven- abych si umyl ruce- ani nevím, proč to dělám, ale asi síla zvyku… Zrovna si je suším pod větrákem, když mě zezadu chytí dvě ruce- otočí a přimáčknou na stěnu- ani nestačím vykřiknout a cítím na svých rtech jiné- třeštím oči a rychle od sebe odstrkuju toho opovážlivce- chci utéct, ale něco mě zastaví- jen ten malý závan vůně…

Nevěřícně se otáčím na muže před sebou. „Ra-Raito?“ nejsem schopen se pohnout- je to on- otočí svou tvář ke mně a já se podívám do jeho hnědých očí. „Jak- co…“ to je snad poprvé, co nedokážu najít žádná slova. Vidím, jak si přikládá prst na rty a tím mi naznačuje, abych byl zticha- pomalu ke mně přijde a znovu mě políbí… Už se nebráním- polibek mu opětuju se vší vášní, která se ve mně v tomto okamžiku skrývá a ani nedbám na to, že jsem ho tak dlouho neviděl a měl bych na něj místo toho začít řvát- i když… to není můj styl… Tolik jsem se o něj bál…

Odtrhnem se od sebe a náš dech se trhavý. „Chyběl jsi mi Raito- tak moc jsi mi chyběl…“ zašeptám a rukou mu prohrábnu jeho vlasy- připadá mi, že jsou o něco světlejší, než předtím- možná proto jsem ho hned nepoznal- asi si změnil barvu… Obejmu ho a vdechuju jeho vůni- vím, že budu muset jít a on taky- že tu není proto, že se vrátil… Vím to- cítím, jak mě pálí oči- slzy- uvědomím si…

„Ryuzaki… Nemám moc času- ona mě drží- chce, abych si jí vzal a já nemám na výběr- má fotky- mě a nějakého muže, kterého na mě nastražila a nechala ho zabít- dokonce i nahrávku naší řeči- myslel jsem, že on je kira, ale ona ho ovládala za pomoci deníku…“ říká mi rychle- pomalu ho ani nevnímám- jsem tak šťastný, že je tady…

„Můžu pro tebe něco udělat Raito?“ zeptám se ho. „Proč je všechno tak komplikované- právě přijel druhý vyšetřovatel- Near- je chytřejší než já- bohužel… Dej si na něj veliký pozor- je to ten, kdo se mnou byl na nástupišti- ten v bílém…“ šeptám do jeho košile- alespoň něco se nezměnilo- pořád nosí tyhle košile- pořád má tu stejnou vůni…

„Dobře Ryuzaki- budu si dávat pozor- slibuji, ale teď- musím ti to říct… Druhý kira se jmenuje Minori Nomikiro- zapamatuj si to jméno…“ s tím mi vtiskne do ruky malý papírek. „Sama o sobě je hloupá, ale někdo jí radí- nevím kdo, ale podařilo se mi jí přemluvit, aby mě občas pouštěla ven- nikam mě zezačátku nepouštěla, ale teď je to jiný… Ale- někdo mě sleduje- nemáme moc času a i ty budeš muset jít, pokud se nemýlím.“ Podívá se mi hluboko do očí, než přejede znovu svými rty po mých.

„Kdy tohle vše jen skončí Raito? Chci tě mít u sebe- tak moc chci.“ Zavřu bolestivě oči a cítím jeho rty, jak mi přejíždějí po očních víčkách- jen tak lehce… Dneska je opravdu zvláštní den- vůbec se nechovám tak, jak bych měl, jak se ode mě očekává…

„Taky bych to tak chtěl Ryuzaki, ale hon se teprve rozjíždí…“ zašeptá mi do ucha. „Miluji tě…“ naposledy mě vtáhne do polibku a naše jazyky se mezi sebou proplétají a pak… Najednou vše zmizí a já se bojím otevřít oči… „I já tebe Raito…“ slyším bouchnout dveře a z očí mi vyteče pár slz. „I já tebe…“

Po chvíli se rychle otočím a pohlédnu na sebe do zrcadla- rukou si otřu ony kapičky na mých tvářích- naposledy si přejedu prstem po rtech, než se odhodlaně vydám pryč- musím najít nějaké důkazy na tu Minori- prostě musím… Musím zachránit Raita- před ní, před Nearem- před všema, co chtějí ublížit…

 

„Byl jste tam nějak dlouho Ryuzaki- je všechno v pořádku?“ zeptá se mě ihned Watari, jakmile mě uvidí přicházet- beze slova si nasednu do auta vedle Neara, než se otočím „Samozřejmě Watari- jen jsem potřeboval být chvilku sám…“ Pohlédnu na něj a na sobě cítím zvídavý pohled Neara, který se zamyšleně otočí znovu pryč…

„Víš- pročítal jsem si celý spis případu L- myslím, že je to velice zajímavé… Nový Kira říkáš, že se objevil- tím se to komplikuje, ale i nás je více, že?“ otočí se na mě a já si nyní nejsem vůbec jistý tím, zda jsem se opravdu zmiňoval o dalším kirovi, když jsem ho psal… Zamračím se- možná, že ví zase více, než já a nebo… Je to prostě jen jeho taktika- možná jen hádá… Budu si muset ten spis přečíst také- jen pro jistotu, aby mi něco také neuniklo- něco, co by se rozhodně neměl dozvědět…

„Ano- je nás víc…“ připustím a o druhým kirovi raději mlčím. „Možná, že se nám tento případ konečně podaří rozluštit, když jsi přijel Neare…“ Po tomto krátkém rozhovoru pokračuje jízda v naprosté tichosti- každý přemýšlíme o něčem jiném a já si opět začnu bezmyšlenkovitě přejíždět palcem po rtech- ještě pořád cítím jeho přítomnost- v tu chvíli si vzpomenu na malý papírek, který mi tam předal…

Zajímalo by mě, co v něm píše, ale… Teď rozhodně není dobrá chvíle na to, to zjistit… Až budu sám- tak si to budu moci přečíst, ale… Kdy to bude?! Musím Neara ubytovat a popovídat si s ním o případu- zasvětit ho do něj- do všeho, co není ve spisu, aby více porozuměl- jak já tohle nechci dělat, ale… Je to moje povinnost… Sevřu ruku v pěst a tím mačkám víc onen papírek- podívám se po ostatních, jestli mě náhodou neviděli a když zjistím, že pravděpodobně ne, tak ho rychle schovávám do kapsy kalhot, které mám na sobě… Nesmím na něj zapomenout- říkám si, když se znovu otáčím k okýnku, abych viděl ven na cestu, kterou jedeme…

 

Když konečně dorazíme k hotelu a vystoupíme z auta- Near už mě znovu pozoruje- vůbec mi to není příjemné- vím, že to dělá vždy, ale… Nyní mě to rozptyluje o hodně více, než dříve… Nejspíše to bude těmi modrýma očima, které jako by viděli všechno- kdo ví…

„Pomůžeš mi L, tohle vše dostat do tvého pokoje?“ zeptá se mě a ukazuje na kufry, které stojí už vyndané vedle Watariho auta- ani jsem si nevšiml, že by je vyndával ven. Přikývnu a do obou rukou vezmu po jednom z nich- to samé udělá Watari a Near vezme ten jeden poslední- asi osobní, protože je odlišný od ostatních… „Zítra by mi měl dorazit zbytek- ale to už mají na starosti moji agenti…“ dopoví, když jdeme dovnitř…

Výtahem jedeme až nahoru. Před svým bytem poděkuji Watarimu za pomoc a propustím ho- aby si šel odpočinout do svého pokoje a i s Nearem se vydávám do toho svého. Odložíme věci v obýváku na stranu- chci mu pomoci s vyndaváním přístrojů, ale on mě zastaví…

„L?“ otočím se na něj, když uslyším své jméno. „Chtěl bych si s tebou promluvit…“ oznámí mi a sedne si na zem před pohovku- jako vždy… Pomalu přikývnu a posadím se do křesla- trochu se obávám toho rozhovoru… Možná právě proto mu nyní nenabízím něco k pití a jen ho pozoruji a čekám, co mi chce…

Jeho oči si mě pozorně prohlížejí, když se jeho rty pohnou: „L, ty víš, kdo to je… že ano?“ vyslovuje pomalu každé slovo a já strnu na místě- jak… jak… Ne- není možné, že by to věděl… Není… Vidím, jak sklání svůj pohled k zemi a začne si znovu namotávat na prst pramen svých vlasů. „Takže ano…“ prohlásí po chvilce zamyšlení- momentálně ani nejsem schopen mu to vyvrátit… Jen sedím a pozoruji ho, když čekám na to, co mi řekne dál…

„Ano- vím… ale…“ začnu, když se mi zdá to mlčení dost dlouhé- pohlédne mi do očí, až se zachvěji- umlčí mě.

„Ale nemůžeš mi to říct…“ dopoví za mě a jeho oči mě přímo provrtávají. „Nedělej si s tím starosti L- zjistím si to sám, nemusíš mi to říkat…“ pronáší to tak klidně- tak klidně až se bojím… Bojím se o Raita…

„Asi tě chápu L… Ano- naprosto chápu tvé rozhodnutí mi to neříct- buďto nechceš a nebo nemůžeš- respektuji to… Neboj se- nijak mě to neurazilo nebo něco podobného, avšak….“ Vidím, jak se přes jeho tvář mihne malý úsměv, když pouští pramen svých vlasů a vážně se na mě podívá. „Avšak rozmysli si, jestli ti to za to stojí L…“

Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hej!!!

(kikki, 4. 4. 2009 21:40)

A ty lenochu! Makej na další povídce jinak si mě nepřej!!!

Pokráčko

(Ivet, 15. 3. 2009 11:19)

Opravdu dobrá povídka. Bude brzy pokračování?

Prosíííííííííííííííííííííím

(Matsu, 22. 2. 2009 14:51)

Prosím napiš další. V česku jsou jen tři kapitolovky na Death note. A tvá je jedna z nich tak plís

wau

(Callie, 21. 2. 2009 15:54)

čtu to pár dní a čím dál víc mě zajímá, jak to dopadne..^_^

nadpis

(Mono, 29. 1. 2009 15:40)

další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další další

netrap nááás xD

(ajushka, 22. 1. 2009 20:36)

tvá povídka je úžasná...a to že se zrovinka nic neděje...zase až tak nevadí....aleee....další dílek xD....nemůžu se ale vůůůbec dočkat...kukám sem pořád dokola...xD....snad bude co nejdříve...

Aki

(K-katti , 4. 1. 2009 10:02)

Huh... xD nooo... je to už trochu nudné- chápu, jenže.... vůbec nevím, jak to mám zakončit, takže xD... ještě chvilku té nudy a možná na to přijdu... xD
Jinak- všem vám děkuji za komenty ^____^

nóó

(Aki, 4. 1. 2009 1:30)

Je to už dost zamotané a NECHCI tě urazit, ale už trochu nudné. Ale líbilo se mi to. :)

pls

(sakuraka, 24. 12. 2008 15:55)

Pls napis novej dilecek mocinky ti predem dekuju a jinak to je super .

... Lusia

(K-katti , 30. 11. 2008 19:10)

Eh, takže- k první otázce- samozřejmně, že se ráda spřátelím XD... ale ta druhá otázka... no xD... Pokud jsi to četla až dokonce, takže tato povídka je právě pozastavená *přemýšlí nad tím, jestli to tam psala a není si tím až tak jistá* díky nedostatku nápadů a navíc je to děsně napsané *nedělá si iluze o tom, jak dřív psala* ... xD Takže si nejsem vůbec jistá, jestli se k ní vůbec někdy vrátím... Možná, že v daleké budoucnosti, ale nyní o tom rozhodně nepřemýšlím a tímto se omlouvám všem, kteří čekali na pokračování XD... ale vážně to teď nějak nejde...

juu jen tak dall

(neru-chan, 19. 11. 2008 17:08)

chjo chusdinky moje mali TT-TT rychle dalej!!

Yuka xD

(www.suna-raishin.blog.cz, 18. 11. 2008 23:27)

e to supeeer, na díly téhle povídky čekám jako na smilování *-* opravdu e mi to moc líbí xP Jen jestli tě to neurazí, ty pomlčky strašně bijí do očí... máš jich tam tsrašně moc x)) Ale jinak perfeeect, jako vždy xD

Díky

(Mayumi, 18. 11. 2008 19:14)

Díky za další pokráčko, bylo to skvělý (jako vždy) =)

....

(haru, 18. 11. 2008 18:14)

jee na toto som sa tak tešila...a bolo na čo! ^_^

Moc pěknej bloček =)

(Lusia, 17. 11. 2008 22:46)

Ahojky, máš moc hezkej blog =). Nechtěla by ses spřátelit? Povídky tu máš naprosto úžasné :D. Jinak mam ještě otázku budeš pokračovat v povídce ,,Cyklus- Wakai Onmitsu (Mladý detektiv)''? A moje stránka je: www.cechajda.estranky.cz

super

(yukiko, 17. 11. 2008 19:44)

Tak konečně pokračování a jako vždy perfektní!

 

Portrét