Důkaz- Že by vyznání, čí přiznání L?
Důkaz- Že by vyznání, či přiznání, L?
Ležíme vedle sebe a vnímáme toho druhého. Zavřu oči a nechám se tím pocitem unášet… Už vím, že k němu cítím něco víc…
Slyším kroky na schodech a svou ruku, ač nerad, vymaním z té jeho a nadzvednu se na rukou, abych viděl, kdo nás ruší. Ryuzaki si vedle mě sedne, aby to nebylo nápadné, že taky leží.
Po chvíli se mezi dveřmi objeví můj otec a v rukou nese onu rozkládací postel. „Raito? Co děláš v posteli?“ zeptá se mě, když mě spatří a odloží jednotlivé díly na zem. „Není mi dobře a tak jsem si lehl- Ryuzaki na mě dává pozor, abych nevstával.“ Ušklíbnu se.
„Dobře.“ Kývne na mě a začne jí skládat. Pak na konstrukci dá matraci a deku s polštářem. „Hotovo“ zvedne se a podívá na L. „Tady budeš spát, nic jiného nemáme, jestli ti to nevadí?“ zeptá se, ale nečeká na odpověď a zase odchází.
Dívám se na jeho záda a prohodím „Byl bych radši, kdybys spal tady.“ Na to se jen usměje a skloní se ke mně, aby mě políbil- což taky udělá. Hned se však odtáhne a vážně řekne „To bych dělat neměl, když ti není dobře.“ Usměje se a jde se podívat na svou postel. Zklamaně zamručím a probodnu ho pohledem.
„Je dobrá?“ zeptám se a ruce si dám za hlavu, abych lépe viděl. „No, nic moc- opravdu bych raději spal s tebou.“ Usměje se „Máš ji měkčí“ dodá.
Svůdně na něj pohlédnu a víc se zavrtám do peřin, kde čekám jestli přijde za mnou a nebo zůstane tam, kde je. Usměji se, když cítím, jak se postel prohnula a otočím se zpět k němu. Nahnu se blíž a čekám co udělá teď, když vidím že se také shýbá, tak zavřu oči a čekám…
Ucítím jeho rty na svých, ale nic nedělají, jenom se o ty moje otírají. Chci se k němu nahnout ještě víc, ale on mě druhou rukou tlačí zpět do postele „Máš ležet.“ Připomene mi a dál se pouze tře o mé rty, po chvíli cítím, jak přes spodní přejel jazykem, načež na chvíli vniknul mezi ně. Pak se zase oddálil a prohlížel si mou červeň, jež se mi nalila do lící.
Nesnesu ten jeho pohled a proto ho vezmu za triko a znova si ho přitáhnu, tentokrát do opravdového a vášnivého polibku, který nám oběma rozbuší srdce. Pak se ale odtrhne a položí se zpátky vedle mě. Znova mi vezme ruku, se kterou si proplete prsty a zavře oči. Chvíli se na něj koukám, ale pak udělám to samé. Je mi příjemně, když ležíme jen takhle vedle sebe, ale neznamená to už něco o hodně více, než doposud to bylo?!
„Víš Raito.“ Začne Ryuzaki a já se na něj otočím, přitom začnu pozorovat jeho tvář, která je otočena ke stropu. „Do teď jsi byl můj nejlepší přítel, jakého jsem měl…“ odmlčí se a mě nechtěně bodne u srdce ‚Nejlepší přítel, jakého jsem měl‘ ty slova mi zní v hlavě…a já jsem se ho celou dobu pokoušel zabít- uvědomím si docela lítostivě. „…Ale, pak jsem si začal uvědomovat, že k tobě cítím něco víc…“ nechávám ho mluvit- do toho mu nemůžu skákat, ale…proč mám ten hřejivý pocit u srdce?Proč mě u něj bodlo, když mi řekl, že jsem byl jeho nejlepší přítel? „…Ty jsi si toho všiml- vím to…“ pokračuje a já poslouchám jeho hlas, jako ze snu. „…A pak se to stalo, a já…“ sakra! Proč mi to musí vše říkat- mě to bolí a ani nevím proč. „…já…nevím, co bych bez tebe teď dělal…“ úplně se mi zastavilo srdce, když jsem v jeho očích zahlédl náznaky slz.
Nakloním se k němu a co nejněžněji ho políbím, nevím co bych měl říct a tohle se mi zdálo nejlepším řešením… Oddálím se a setřu mu prstem slzu, která se přeci jenom rozhodla spustit z jeho očí.
Pohlédnu na něj a v oblasti srdce mám divný pocit- čím to může být? Ještě víc sevřu jeho ruku v té mojí a dávám mu tím tichou pomoc. Po tomhle ho už vůbec nebudu moct zabít! Uvědomuji si, ale já bych to stejně nedokázal…Vztah mezi námi už je hodně velký a po tomhle cítím, že se ještě více zpevnil.
Nahnu se k němu a sevřu ho v náručí, on si dá hlavu na můj hrudník a lehce mě na něm hladí rukou… Podívám se na dveře, jestli jsou opravdu zavřený a nikdo nás neviděl. Pak Ryuzakiho ještě o trochu více přitisknu k sobě. Chci aby tato chvíle vydržela hodně dlouho- takhle je mi opravdu dobře…Pohlédnu dolu na záplavu jeho černých vlasů a lehce ho do nich políbím, než si zase lehnu a zavřu oči, abych si mohl vychutnávat ten hřejivý pocit…
Ten pocit mě však ukolébá na tolik, že za chvíli usnu, a probudím se, až když uslyším hlasy. Otevřu opatrně oči a podívám se na vyrušovatele svého spánku. Ve dveřích stojí má matka a ptá se právě Ryuzakiho, jak mi je. On leží, teďsedí, pořád vedle mě si uvědomím s úsměvem.
„Je mu už trochu lépe, paní Yagami.“ Odpoví potichu a podívá se na mě. „Už jsi vzhůru.“ Zeptá se překvapeně- jako bych neměl být, když se tu baví. Matka ze ním vykoukne a jde ke mně. „Raito, jak je ti zlato?“ zeptá se a šáhne mi na čelo „Teplotu nemáš- to je dobře. Už nebudu rušit a Ryuzaki, když už je Raitovi dobře, myslím, že už si můžeš jít lehnout do své postele.“ Usměje se a odcupitá zase pryč.
L se za ní ještě ohlédne, než se položí zpátky ke mně. „Promiň, že jsme tě vzbudili, ale tvoje máma chtěla vědět, jak ti je.“ Omlouvá se hned. „To je dobrý, Ryuzaki.“ Mávnu nad tím rukou a přitáhnu si ho zpátky do náručí. Cítím, jak nejdřív ztuhl a pak se zas uvolnil, asi nevěděl, jestli se něco změnilo, nebo ne. „Jsem unavený.“ Oznámím mu, ani nevím proč a zlehka ho políbím, než zase usnu. „Jen spi…“ slyším ještě, ale to už se propadám do spánku…
Když se znova probudím, je už ráno a vedle mě nikdo neleží- nebyl to jen sen? Ptám se sebe, i když vím, že ne. Rozhlédnu se „Ryuuku?“ zavolám polohlasně. Musí tu někde být. Po chvíli ho vidím, jak letí po schodech.
„Chtěl jsi něco Raito?“ zeptá se mě a pořádně prohlédne „Chceš se už zbavit deníku smrti? Stačí říct a já ti na něj vymažu všechny vzpomínky a odletím pryč…“ Zdá se mi to, a nebo mě k tomu nabádá?! „To víš, že ne Ryuuku, jak jsi na něco takového přišel.“ Odpovím posměšně „Chtěl jsem se jen domluvit na tom, jak budeš jíst svá jablka, protože když je tu Ryuzaki, tak ti je dodávat nemůžu- to chápeš ne?“ hodím sebou zpět do postele.
„Neboj, nebudu vás otravovat, jestli se ptáš na tohle. Ty vaše věci mě stejně nezajímají.“ Prohodí lenivě a sedne si na židli naproti mně. Je až moc chytrý- na to jsem se taky chtěl zeptat…Protože, když tu L bude, tak s Ryuukem nebudu moc komunikovat a navíc ty věci co vždy děláme. Usměju se nad těmi myšlenkami a svou pozornost stočím zpět na Ryuuka. „Takže, jablka si budeš muset brát někde u stánku, nebo z lednice u nás, když nikdo nebude v té místnosti… Do deníku psát samozřejmě budu, ale jen přes dobu, kdy tu nabude L, a možná i ve škole, když bude čas… Ale bude to horší s ukrytím deníku- L je až moc chytrý a mohl by přijít na to, kde ho ukrývám a navíc, když bude mít celé dny na to, zatím co já budu ve škole- pokud tedy tam nebude se mnou… Budu muset schovat všechny úrtžky deníku- co kdyby mi prohledával kapsy a přitom si na něj sáhl- to by tě viděl taky a nebylo by to dobrý- bylo by to přímo špatné, pro mě samozřejmě…“ přemýšlím nahlas a tím to sděluji i Ryuukovi, který mě poslouchá.
„A co tedy budeš dělat?“ optá se mě, když už dál nemluvím. „To taky nevím, ale musím dát deník na jiné místo. Ale kam?! Zatím ho nechám tady a list si budu brát sebou. Asi ve vnitřní kapse kabátu…Ryuuku?“ obrátím na něj svou pozornost. „Ty jsi vlastně něco jako strážce deníku, že?…V tom případě s ním musíš zůstat pořád…To by ti asi nevadilo, kdybys ho taky začal ochraňovat trochu více, a když by se L o něco pokusil v tom šuplíku, tak ho trochu vyděsit- třeba shodit na zem nějakou knihu- to nebude moc nápadné, ne?“ obrátím se na něho.
„Ale Raito, vždyť víš, že já nejsem ani ne tvé straně, ani na straně L… Tudíž mi je jedno, kdo deník vlastní…V každém případě by to byla zábava, kdyby ho našel…“ prohodí líně až se podivím nad tou jeho lhostejností v hlase, ale…Dalo se to čekat- on se jednoduše nudí a tak je mu jedno, jestli L ten deník najde- pro něj by to byla pouze další zábava, ale to nesmím dopustit… „Jak myslíš Ryuuku.“
Zvednu se a přejdu ke stolu, abych si mohl na chvíli vyndat ven deník, ale bohužel nevím, jestli je to bezpečné… Co, když sem Ryuzaki dal zase nějaké kamery, a navíc může kdykoli přijít…
Zavrtím hlavou a pro dnešek to nechávám plavat, vždyť tam už mám jména na další tři dni- tak proč se namáhat… Mohl bych jít dolu na snídani, už mám docela hlad- pomyslím si, když se mi začne stahovat žaludek do křeče.
Beze slova se tudíž zvednu, bez toho, abych Ryuukovi cokoli řekl a jdu dolu…
„Dobré ráno.“ Pozdravím u stolu Otce, který zrovna pije kafe a čte si přitom denní tisk. Otočí se na mě a kývne, v tu chvíli do pokoje vejde moje matka „Raito, už jsi vzhůru, měl by jsi ještě ležet, když ti včera nebylo dobře.“ Starostlivě si mě prohlédne a přejde ke mně. Odhrne mi vlasy a šáhne na čelo, poté na svoje. Kývne „Zdá se, že už teplotu nemáš, ale kdo ví jestli nejsi nemocný.“ Znova si mě prohlídne, než přejde ke kuchyňské lince, aby mi připravila taky snídani… Kdyby jen věděla z čeho jsem byl tak horký. Pomyslím si z úsměvem, ale přitom to vůbec vtipné není, kdyby přišla o něco dřív, asi by to nepřežila, kdyby nás tam spatřila…
Rozhlédnu se. „Kde je Ryuzaki? Dnes jsem ho ještě neviděl…“ zeptám se otce a začnu jíst snídani, kterou přede mě položila matka, než odešla zpět do obývacího pokoje se dívat na ranní zprávy.
„L, si musel jít něco vyřídit, vrátí se až odpoledne.“ Kývnu na to a podívám se na hodiny 8:25. Měl bych jít už do školy, mám jen 35 minut na to, abych tam došel. Dojím poslední sousto a zvednu se. „Jdeš do školy?“ zeptá se otec a já přikývnu, než se taky ztratím v chodbě, abych si došel pro věci.
„Ryuuku, jdeš se mnou do školy, nebo budeš tady?“ zeptám se svého shinigamiho, který se už zase válí na mé posteli. „Pujdu taky, tady by zase byla nehorázná nuda, i když nevím, jak to tam dokážeš vydržet…“ Povzdychnu si- on to prostě nikdy nepochopí, to jak je pro nás vzdělání důležité… „Tak pojď.“ Popoženu ho, protože už jdu na poslední chvíli…
Ve škole je zase nuda, ale učit se musím… Pokaždé, když mě někdo vyvolal, tak jsem to věděl- už mě to nebaví, tenhle stereotyp. V těhle časech jsem rád, že jsem to byl já, kdo objevil deník smrti- alespoň trocha zpestření do tohodle, jinak velice nudného, života… A navíc, někdo se musí postarat o všechny ty zločince, když policie na to nestačí sama….
„Yagami.“ Vytrhne mě ze snění hlas učitele, odvrátím hlavu od okna a podívám se na něj. „Přečtěte ten odstavec 4G a přeložte ho.“ Vyzve mě. Vezmu si do rukou učebnici a mechanicky vše odříkám, za což mě opět pochválí, protože jsem to řekl, jak se to má říkat správně…
Takhle pokračoval celý den, než jsem se od tamtud konečně dostal… Ryuuku si celou dobu ztěžoval, jak je to strašné, což mi na náladě moc nepřidalo.
Nyní jdu s kamarády od školy zpět domů, zase probírají nějaký šachový zápas- nedovedu si představit, jak je to vůbec může bavit?! Občas se téma změní na holky, když kolem projde nějaká ze školy naproti té naší… Holky- ty mě taky moc nezajímají, když mám teď Ryuzakiho, což holka opravdu není- nevědomky se usměju.
„Raito.“ Otočím se k jednomu z nich „Ano?“ zeptám se. „Dnes jsi nějaký tichý, nestalo se něco? Právě se tu bavíme o té holce, kterou jsme viděli dneska na těláku a mávala na tebe… Tak se chceme zeptat co na ní říkáš ty.“ Už je to tu zase- řeknu si. „Jo, celkem ušla, teď nemám na nějaké holky čas kluci, takže mě to ani moc nezajímá.“ Povím jim s povzdechem a oni hne začnou dorážet „Že by už jsi nějakou měl?“
Pohlédnu na něj „Nikoho nemám, musím se teď učit na školu.“ Vysvětlím, ale myslím při tom na Ryuzakiho, kterého uvidím až odpoledne.
„Jo aha, jsi divnej- každý tedy se baví jen o holkách, jen ty nic…“ zakroutí hlavou a zase se začnou mezi sebou bavit. ¨
„Hele, kluci, tak čau.“ Kývnu na ně a jdu ke svému domu, když ještě slyším jejich hlasité loučení se se mnou…Jak můžou tak řvát- nechápu…
Otevřu dveře a pozdravím, ale nikdo mi neodpovídá- že bych tu byl sám? Ptám se sebe- otec je v práci, Ryuzaki se vrátí až odpoledne, matka mohla jít na nákup a sestra si asi někde randí se svým přítelem- vysvětlím si jejich nepřítomnost a jdu do svého pokoje, kde na posteli leží Ryuuku. Ani si nepamatuji, že by mě během dne opustil.
„Ryuuku, nevíš, kde všichni jsou?“ optám se ho i když nevím, jak je tu dlouho… Otočí se na mě. „Za jablko ti to třeba řeknu.“ Prohodí a dál si polehává- ten je tak líný! Řeknu si, když pro něj jdu.
Vrátím se podám mu ho. „Tak kde jsou?“ zeptám se znova. „Tvoje matka šla s tvou sestrou koupit nějaký boty, který nedávno zahlédla, a o těch ostatních nic nevím.“ Protáhne a přitom se cpe tím jablkem… „Aha“ odvětím na to, protože nevím, co bych měl jiného říct.
Lehnu si vedle Ryuuka a začnu odpočívat, jsem poslední dobou nějak unavený- to bude tím vším napětím, tady kolem… Kvůli Kirovi- tudíž mě, kvůli Ryuzakimu, který se k nám nastěhoval a já musím být o to opatrnější, kvůli sestře a všem, co na mě začali narážek, kvůli holce,… Je toho na mě prostě moc…
„Ryuuku?“ otáži se po chvíli. „Mohl by jsi mě prosím vzbudit, kdybych usnul a někdo sem přišel?“ otevřu oči a pohlédnu na něj „Jistě Raito…“ kývne hlavou na souhlas a já si zase lehnu- opravdu je toho na mě moc, takhle jsem snad nikdy po odpolednech nespal, alespoň co si pomatuji…
„Raito?“ probudí mě po chvíli hlas Ryuuka. Téměř vůbec jsem se neprospal- řeknu si, když se podívám do zrcadla a uvidím světlé kruhy pod očima. Ještě několik dní takto a za chvilku je budu mít jako Ryuzaki.
„Ano Ryuuku?“ zeptám se malátně. „Už je tu tvá matka se sestrou a Ryuzaki taky…“ řekne a dívá se na mě. „Jak jsou tu dlouho?“ otážu se hned na to, protože je nepravděpodobné, že by přišli současně. „Už asi půl hodiny.“ pokrčí rameny. „Ryuuku, neříkal jsem ti, ať mě vzbudíš hned, jakmile někdo dorazí?!“ zvýším trochu hlas, ale pořád mluvím tak potichu, aby mě nezaslechly. „Ano, ale nebylo to důležité- neví o tobě,… Navíc vypadáš příšerně.“ Očima se zastaví na mých očích. „Díky za informaci Ryuuku- to vím i bez tebe… A navíc, čím to je, že si o mě děláš ty starosti.“ Nadzvednu obočí a pronikavě si ho prohlédnu- to opravdu není časté a vůbec se mi to nelíbí, že to řekl. „Jen tak…“ pokrčí rameny a sedne si na židli.
„Asi pujdu dolu, Ryuuku.“ Prohodím a trochu se učešu, abych alespoň trochu vypadal, když s kruhy nemůžu nic udělat- prozatím…
Jdu do obývacího pokoje, kde na pohovce sedí moje sestra a baví se s L. Podívám se na ně, než se otočím a zajdu do kuchyně, kde moje matka sedí u stolu a čte si. „Dobré odpoledne.“ Pozdravím a přejdu k lednici, ze které si vyndám jablko- mohl bych ho dát Ryuukovi. Zavrtím hlavou- teď je to až moc nebezpečné, proto si vyndám i vodu, kterou si naliji do sklenice a jablko tam zase vrátím.
„Proč si to jablko nevezmeš?“ zeptá se matka za mými zády. „Nemám na něj chuť- dnes mi taky není nějak dobře, takže nechci ten žaludek jakkoliv dráždit.“ Vysvětlím a otočím se na ní. „Pojď sem Raito…“ ukáže před sebe a když tam dojdu si mě pořádně prohlédne… „Máš pravdu- nevypadáš dobře… Nechceš si jít radši lehnout Raito? Udělám ti bylinný čaj.“ Usměje se na mě mile.
Zaváhám- opravdu bych si měl jít ještě lehnout, ale nebude to Ryuzakimu připadat nápadný, že jsem nemocný, jen co se sem na pár dní přestěhoval?! Nemělo by, protože přeci jen vypadám nemocně, stačí pár lží a mohl bych zůstat doma a dělat na deníku, ale škola je zase také důležitá… „Dobře mami.“ Odvětím a jdu ven z kuchyně, zpátky do pokoje, kde si lehnu…
Ryuuku je už zase někde pryč, protože tady není- to je dobře, alespoň budu moci odpočívat, on by si zase jen ztěžoval na to, jaká je tu nuda, když do deníku nic nepíšu… Ale já za to nemohu, že nyní musím být opatrnější a zabíjet pouze infarktem, ne že bych neměl různé nápady na to, ale bohužel tu kolem pořád lítá Ryuzaki, což je problém…
„Tady máš ten čaj Raito…“ usměje se na mě matka a položí mi ho na stolek vedle postele- šáhne mi na hlavu, jako včera. „Nezdá se, že by jsi měl teplotu, ale opravdu vypadáš hrozně- ty kruhy pod očima, měl by jsi odpočívat…“ poradí mi starostlivě, než se s povzdechem zase vzdálí. Zavře mi dveře a já zůstanu v pokoji sám, zavřu oči a za chvíli už zase spím…
Vzbudím se, když už je venku tma. Porozhlédnu se, ale v pokoji nikdo není, jak Ryuuku tak i Ryuzaki- to znamená, že ještě není moc pozdě. Zvednu se a sejdu i s prázdným hrnečkem dolu, po té, co ho vypiji.
Položím ho na kuchyňskou desku a jdu do obýváku, odkad slyším hlasy. Nahlédnu dovnitř- asi porada, řeknu si, když vidím další vyšetřovatele, který s námi dělají na případu. Chci odejít, ale Ryuzaki si mě všimne „Raito, už jsi vzhůru…Tak pojď sem, to se tě taky týká.“ Řekne a mě se zastaví srdce- že by na něco přišel?! To není možné.
Pohlédnu na ostatní, jak se tváří, ale ty si mě jenom prohlížejí a čekají až vejdu- zaváhám, co když opravdu Ryuzaki proti mně má nějaké důkazy… Nadechnu se a vejdu, následně si sednu na pohovku, kde je místo a pohlédnu na Ryuzakiho, který mě pozoruje také…
„Takže… Máme tu další vraždy spáchané Kirou…“ začne, jako na každé poradě, teď by mě zajímalo, jestli teprve začínají a nebo to opakuje kvůli mně, že jsem přišel až teď. „Každý den je to po 23 vraždách- každou hodinu jeden a Kira s nimi nemá slitování… Každý z nich dostal infarkt, nikdo nic jiného… Zdá se, že jsme se zastavili na mrtvém bodě… Ale, vraždy jsou nyní pouze v Japonsku- což znamená, že Kira je tu taky a nemá čas na vyhledávání objetí někde jinde, než tady…“ Porozhlédne se po nás všech, jestli k tomu chceme něco říct.
„A co tedy budeme dělat?“ zeptá se Matsuda zvědavě. „Nic dělat nebudeme, v těchto časech budeme muset čekat, až Kira udělá sám nějakou chybu… Nic jiného ani nezbývá.“ Odpoví mu a v jeho hlasu cítím, že je zklamaný z toho, že nic nemůže udělat. Ha, nyní nad ním vyhrávám- uvědomím si s úsměvem. Nyní na mě L nemůže, sám to řekl… Zdá se, že je my v poslední době vše nakloněno, ale jak znám Ryuzakiho, tak on se nevzdá a nepoleví, ale to ani já neudělám… Protože já chyby nedopouštím, já je nedělám. Ryuzaki je stejně také chytrý jako já, ale já vím jeho plány, pokud vše říká a to mi hraje do karet… Mě nedostaneš L, nikdy… Protože to jsem já, kdo má navrch, ne ty L…
Trochu vítězně se usměji a Ryuzaki na mě hned stočí pohled. Já vím, že mě podezřívá, ale… já budu lepší- mě nedostane, bez důkazů ne, ať si myslí co chce, ať má přesvědčení jakékoliv… Jen s tím mě nemůže dostat…
Můj úsměv se ještě trochu rozšíří, když se vpíjím do jeho očí. On to ví, že jsem to já- už to ví na sto procent, po tomhle ano, a určitě mě bude pronásledovat pořád, ale já se chytit nenechám… Uvidíme, jak bude dobrý a jak mě bude moc chtít dostat po tom, co nyní mezi námi je. Já ho nezabiju, ale vraždit zločince budu dál…
Tak co uděláš ty, L?! Co uděláš? Dáš přednost zákonu, nebo mě?! Musíš se rozhodnout L, nemůžeš mít obojí…
Nikdo si nás nevšímá, všichni se baví mezi sebou a my mezi sebou hrajeme tu primitivní hru, kdo vydrží déle se koukat do těch druhých očí…Na to, kdo vyhraje tento souboj, na to, kdo vyhraje ten hlavní pro který je tento jenom zástěrka…
„Ryuzaki?“ zeptá se můj otec a on uhne očima, aby na něj pohlédl…Předtím však pohlédne do mého úsměvu, kterým mu říkám, že jsem vyhrál, než se otočí zpět na něj. „Ano Yagami?“ zeptá se. „A jak to nyní bude s našimi porady, když Kira zabíjí takto?“ zeptá se.
„Budeme muset vyčkávat a porada budou, až vás sám zavolám. Až budu vědět něco podstatného k případu, nebo jí svolám tehdy, když někdo bude něco mít…“ odpoví a vezme si do pusy lízátko, které vytáhl z kapsy kalhot. „Dobře, tímto asi porada končí.“ Oznámí na to a zvedne se, po něm i všichni ostatní. „Děkuji vám za ten čas, a vyšetřujte zatím dále, jako jste to dělali do teďka.“ Řekne jim ještě, než odejde do našeho společného pokoje…
Komentáře
Přehled komentářů
já jsem jak smyslů zbavená =D.... pstě se nějak nemůžu odtrhnout =D mnu etě mam co číst =D
pěkné
(T!na-chan, 18. 12. 2008 22:59)Taková oddechová kapitola od toho samého yaoi :D, ale ted už jdu spát a zítra zase budu číst :D
hezký
(Arkela, 14. 3. 2008 1:55)když si čtu tytvoje povídky musím ti říct že sou fakt super. Všechno je tak dokonale popsaný že si to dokážu úplně živě představit. :)
wau
(Callie, 19. 2. 2009 18:27)