Důkaz- Udáš mě, L?
Důkaz-Udáš mě, L?
Když se všichni rozejdou, jdu zpět do pokoje, kde na mě již čeká Ryuzaki sedící na mé posteli. Pohlédnu na něj a v tu chvíli je mi jasné, o jakou konverzaci se bude jednat… Sundám si triko a vezmu si horní díl spacího úboru. „Co chceš Ryuzaki?“ zeptám se, když si ho přetahuji přes hlavu, poté si sundám kalhoty a obleču si i spodní díl.
Sednu si vedle něho a tázavě se na něj podívám. Už má zase konec palce v puse a přeměřuje si mě svým pohledem. Ani neví, jak vypadá takhle roztomile- pomyslím si a už si ani za své myšlenky nenadávám.-Proč taky, když už vím, co k němu cítím, alespoň částečně-dodám… „Ty jsi Kira, teď jsem si tím už naprosto jistý. Na devadesát sedm procent…“ řekne a čeká na mou reakci. Očekával jsem to a tak to se mnou ani nehne. „Já Kira nejsem a i kdyby- ty nemáš žádné důkazy.“ Povím mu klidně a nespouštím z něj oči.
Vidím, jak sebou lehce cukl, ale hned se zase uklidnil „Víš co to znamená, když tohle říkáš?“ zeptá se mě nazpátek. Ale když uslyším smích, ohlédnu se k oknu a spatřím Ryuuka. Cítím, že mě L pozoruje, ale to mi nevadí a dál se na něj dívám. „He he he Raito, myslíš si, že tohle byl dobrý tah?!“ zeptá se a podívá se na Ryuzakiho, který se dívá na mě. Možná že nebyl, ale to v tu chvíli neřeším…
„Přesně vím co to znamená, ale já Kira nejsem, takže ti jsou má slova k ničemu…Raději bys měl pátrat po něm a ne po mě.“ Odpovím mu poklidně a znova se na něj otočím. Vidím, že mě propaluje pohledem, jako by chtěl zjistit něco víc. Ušklíbnu se…
„Však já tě jednou dostanu…“ zašeptá s pohledem pořád upřeným na mě. Prohnu se proti němu a zastavím se centimetr před jeho ústy. Když ho nechci zabít já, proč on by mohl chtít?! To jde využít proti němu…Pomyslím si… „Jsi si tím přesvědčen?“ zeptám se ho a zlehka ho políbím, než se znova oddálím. Má zavřené oči a já jasně vidím ten jeho souboj se sebou samým. Tak co má u tebe přednost Ryuzaki?! Láska, nebo případ?
Znova na mě pohlédne a v očích má poznání. „Tohle jsi od začátku chtěl, co?!“ zeptá se mě a z jeho hlasu slyším smutek. Zarazím se, asi jsem to špatně řekl- tohle může vyznít tak, že jsem chtěl aby se do mě zamiloval a nemohl pokračovat dále v případu…
Zarazím se znova a podívám se do jeho nyní už smutných očí a píchne mě u srdce. „Takhle ne…“ řeknu potichu a sklopím oči dolu. „Jen…“ můžu mu to říci?- tím mu ale přiznám, že jsem to opravdu já, ten kdo vraždí… Ale to teď není důležité, začalo mi na něm záležet a tak to musí jít stranou. Zvednu svůj pohled a podívám se do jeho očí než řeknu: „…Jen, že u mě je to stejné…“ dopovím a dech se mi úplně zastaví.
Teď je to na něm co udělá, ale on jen sedí a přemýšlí. Raději odvrátím hlavu k oknu, které je nyní už prázdné- Ryuuku už zase někam odletěl… „Víš, že tímhle jsi se mi vlastně přiznal?“ zeptá se mě potichu muž sedící vedle mě na posteli. Zavřu oči- tak mu to došlo.
Otočím se na něj a zaseknu se do těch černých očí- Co to se mnou proboha provedl?! Proč nemám sílu mu lhát?! Proč ho už nechci ztratit?! Opravdu je to, co cítím, láska? „Vím, ale ty jsi přednější Ryuzaki…“ poslechnu své srdce a řeknu mu to, co mi právě připadá správné…
Cítím, že mi po tvářích tečou slzy- proč brečím?
Teď ale jen myslím nad tím, co jsme si teď řekli… Skončí to tímhle tím?! Vypsal jsem si ortel smrti a nebo jsem pro Ryuzakiho taky přednější, než práce?…Nyní už se rozbrečím ještě více… Proč jsem před ním nedokázal dál lhát? Proč jsem se prozradil po pohledu do těch jeho smutných očí?!
Pohlédnu svými uslzenýma očima na Ryuzakiho a vidím, že taky pláče… Znamená to, že to tímhle skončilo? Opřu si hlavu o jeho rameno a ruce si obvinu kolem jeho ramen… Nyní nechci na nic myslet, ani na to, co se stane, když mě Ryuzaki udá policii. Vím, že by mě za to čekal rychlý soud a následně smrt… Ale já nechci, aby to teď skončilo, když to teprve vlastně začalo…
Mé slzy mu smáčí rameno, ale já nemohu přestat- to je snad poprvé v životě, co je mi něčeho tak hodně líto… Opravdu mě to tolik mrzí, to co jsem udělal, ale to ani ne… Mrzí mě to, že jsem ublížil Ryuzakimu, když jsem viděl ten smutek v jeho očích…Opravdu mě to mrzí…
Cítím, že se pomalu pokládá na postel a mě stáhne sebou. Ležím na něm a před očima mi jasně běží ty všechny vzpomínky… Na to, co jsem dělal a dělám…
Sedím ve škole, jako každý jiný den a dívám se z okna… Učitel mě vyvolá a po tom, co správně přednesu větu z anglického jazyka a následně jí přeložím si opět sednu na své místo…
Venku je ten den slunečno a po dvoře pobíhají dívky ze školy naproti a smějí se… Obíhají malou fontánu, která stojí uprostřed zahrady a přidají se ke skupince kluků opodál…
Znova se zahledím na fontánu, když uvidím něco dopadat na trávník za ní… Zvednu se na lokti z lavice a ptám se „Co je to?“…
Po zvonění vyjdu ven a jdu rovnou k místu, kde to dopadlo…Deník smrti… čtu jeho nadpis. Uchechtnu se, kdo mohl něco takového vymyslet, pomalu si ho obracím v rukou, než ho otevřu na první straně „Jméno člověka, jež napíšete do deníku zemře…“ něco takového to v překladu znamená…
Kdo to tu mohl nechat? Ptám se sebe a porozhlédnu se, nikdo se na mě nekouká a tak si říkám, že to asi někomu jen vypadlo… Vezmu ho znova do ruky a i s ním jdu zpátky domu, kde nad ním dlouho do noci bdím…
Je opravdový, nebo ne?! Pronásleduje mě ta otázka, když ulehám do postele…
Zločinec, který drží rukojný v bance- právě to jde ve zprávách. Zamyslím se,… Teď by byla dobrá chvíle na otestování deníku, ale váhám…
Nestal by se ze mě tudíž taky vrah?! Ale když zabiju zločince, tak vlastně pomůžu lidstvu… S tím jsem se rozhodl a jeho jméno napsal do první řádky sešitu…
Sleduji hodiny, každou vteřinou se mi tep srdce zrychluje… Už je to dost dlouho- zhodnotím situaci a říkám si, že jsem naletěl na lacinou dětskou hračku… Chci vypnout televizi, ale z budovy záhy začnou vybíhat lidé…
Říkají, že zločinec se z ničeho nic chytil za hrudník a zhroutil se na zem… Po chvíli zjistili, že je mrtev, ale nikdo nepoznal, jak je to možné…
Stojím na místě a nemohu tomu uvěřit- on je mrtvý- to já ho zabil! V tu chvíli si však uvědomím- já ho přeci nezabil, jen jsem napsal jeho jméno do deníku a to není zločin… Dlouho do noci však nemohu usnout a pořád přemýšlím o onom sešitu ležícím mi na stole…O deníku smrti…
Muži na motorce chytli mezi sebe nějakou mladou ženu a začali si na ní dovolovat… Já vše pozoruji za sklem v místním supermarketu… Prohlížím si časopis, ale jakmile zaslechnu jméno toho, který si na ní dovoluje vytáhnu deník a už píši jeho jméno, za to připíši „Nehoda“
Vidím, jak se jim žena vyrvala ze sevření a utíká cestou pryč od toho místa. Ten muž na motorce se za ní ihned vydal, ale jakmile jel přes silnici, narazil do něj kamion…
Ještě teď slyším ty jejich hlasy, jak na něj řvou!
Další vzpomínka je na můj pokoj, kde nyní sedím na posteli a pozoruji okno za kterým hustě prší a provazce vody stékají dolu… Nemůžu spát- nemůžu ani oči zahmouřit… Pořád myslím na deník, do kterého jsem napsal tolik jmen a všichni z nich zemřou do jednoho…
Ještě teď mi ze spánků tečou kapičky potu a pero kterým jsem tam tak úporně psal se válí na zemi… Mám oči doširoka otevřené a všechny hlasy v místnosti mi říkají, že jsem jen vrah… Přitom má druhá část se tomu vzpírá a šeptá mi, že si to zasloužili, vždyť to byli vrahové… ale, to já jsem teď taky- dodá druhá část mě…
Za oknem se zablýskne a na mě padne stín- zvednu svůj pohled a přidušeně zakřičím… Přede mnou něco stojí… Něco černého a velkého, má to křídla…
Po chvíli se mi to představí, je to shinigami- anděl smrti, ten, kterému patří deník… Šíleně se rozesměji- tak nyní vlastním i anděla smrti, kromě jeho deníku… To se bude hodit…
Tu noc jsem se dozvěděl dosti zajímavých věcí…
Dívám se na televizi, ale zprávy po chvíli přeruší zrnění a na obrazovce se objeví nějaký muž, který si říká Lind L. Taylor,… Mluví o mě a o vraždách… Říká, že jsem zlý, že páchám zlo…
Jak to může říct?! To já svět zbavuji těch zločinců!
Naštvu se a přes celou stranu deníku už škrábu jeho jméno, s potěšením poté pozoruji, jak se jeho tělo hroutí na stůl předtím… Rozesměji se a řvu na obrazovku, že si neměl začínat,… Znovu se objeví zrnění, ale tentokrát je tam nějaký znak, písmeno L…
Zkreslený hlas muže začne říkat, že koho jsem zabil, byl zločinec odsouzený k trestu smrti, ale nevěděla o něm veřejnost… Mluví o tom, že mě dostane a je si jistý tím, že dokážu vraždit, když znám pouhé jméno a tvář člověka, kterého vidím… Že musím znát ty dvě věci a tak vraždím…
Nakonec všem ohlásí, že jsem v Japonsku, ve čtvrti, kde bydlím. Protože přesto to, že to bylo nahlášeno, jako celosvětové, bylo to vysíláno pouze taky…
Ryuuku se vedle mě směje jako šílený a říká mi, že mě dostal…
Agent FBI mě sleduje až na autobusové nádraží, kde se mnou a ‚mou‘ holkou nastoupil do autobusu, jedoucím do zábavného parku…Do autobusu také nastoupí muž, jež ho přepadl- nikdo neví, že je tady kvůli deníku smrti, do kterého jsem ho napsal… Klidně sedím na místě a dívce vedle mě píšu vzkaz, že se ho pokusím odzbrojit… Muž za mnou řekne ať to nedělám, že on to zařídí…
Obezřetně se ptám, kdo to je a dělám, že by to mohl být jeho komplic… On neví, že já vím, že mě sladuje a tak mi ukazuje svůj průkaz… Reye Penber- čtu a následně si to zapisuji na papír…
Vyhodím z kapsy papírek na zem a náš ‚únosce‘ ho vezme do rukou, následně vystřílí celý násobník do Ryuuka, který je překvapený- nevěděl o ničem, co se mělo stát…
Ten zločinec následně vyskočí z autobusu, kde ho přejede auto… V duchu se usmívám- dvě mouchy jednou ranou…
Další týden jedu ve vlaku společně s Reyem, znova a přikazuji mu napsat další vyšetřovatele FBI na papír o kterém neví, ale je to deník smrti, čímž spisuje smrt jich všech…
Následně z vlaku vystupuje a umírá na infarkt- usměji se na něj, když z posledních sil zvolá mé jméno, než zemře na zemi nástupní haly…
„Sbohem Reye Penbere…“
Jdu na stanici nechat tam otcovi oblečení, ale u vrátnice potkávám ženu, která se dovolává hlavního vyšetřovatele… Říká, že má něco k případu Kira- to mě zaujme a tak jí požádám, jestli by se mnou nešla, že jsem syn vyšetřovatele a pokusím se dovolat otcovi na mobil…
Poslechne mě a venku se od ní dozvídám spousty zajímavých věcí… Téměř na všechno přišla a já tudíž nesmím dopustit, aby se setkala s L…
Snažím se zjistit její jméno které mi řekne- mám tě! Pomyslím si, ale pak zjistím, že mi nedala pravý… Horečně přemýšlím, jak to z ní dostat, když už mi řekla to druhé…
Ryuuku se za mnou celou dobu směje, jde mi to na nervy, ale nesmím na sobě nic nechat znát…
Ona se pomalu otočí s tím, že už pujde zpátky, aby se zeptala, jestli už tam někdo není… Doprovázím jí celou cestu a pak už zoufale na ní promluvím… Musím jí zdržet a přesvědčit, aby mi dala své pravé jméno…
Začnu jé vyprávět o tom, že jsem také jeden z vyšetřovatelů a jak jí potřebujeme, že je moc chytrá a bude se nám hodit…
Ještě chvíli a mám ji- pomyslím si a ještě více přidám, pak se jako by zaseknu a začnu se omlouvat za svůj výbuch a říkat jí, že je mladá a krásná a na tu práci by se nehodila… Zabere to přesně tak, jak si myslím a ona mi potom dá svůj řidičský průkaz „Naomi“ se jmenuje…
Rychle její jméno píšu na papír a pak už se jen dívám na její vzdalující se záda…
Vzpomínám si na to, jak jsem jednou přišel domů a věděl, že někdo byl v mém pokoji… Vyslal jsem proto Ryuuka, aby to prohlédl a tak jsem zjistil, že jsem pozorován…
Ten čas jsem byl na L hodně naštvaný, protože mi ztížil práci co jsem mohl dělat v deníku smrti…
Po týdnu je odpojili a já si mohl konečně oddychnout…
Je den konce mého studia a já jsem prohlášen za nejlepšího studenta školy, který měl při zkouškách plný počet bodů, ale jaké je moje překvapení, když někdo je na tom stejně jako já…
Takový shrbený kluk v otrhaném oblečení a kruhy pod očima… Kdo je to?! Ptám se sebe, protože jsem ho poprvé viděl až na zkouškách a pak se to stane, když jsi jdeme sednout mi do ucha zašeptá „To já jsem L“ v tu chvíli mě strašně vyvedl z míry a já se málem zasekl v polovině kroku, ale to jsem nemohl dopustit a tak jsem dělal jako by nic, i když mě to stálo veliké úsilí…
Celou dobu poté, jsem se nemohl téměř pohnout a pořád jsem myslel na toho kluka sedícího vedle mě- kdo je to?! Je to opravdu L?!
O pár dní ho opět potkávám a mezi námi se odehraje tenisový zápas ve kterém nakonec vyhraji… Ale byl to velice vyrovnaný zápas, ani jeden z nás nechtěl prohrát… A já vím, že v tom zápasu šlo o víc než jen o něj, v tom jsem se později utvrdil, když jsme spolu byli v místní restauraci…
Otevřeně mi říkal, že já jsem Kira a i na kolik procent si to myslí, tenkrát to bylo tak málo- kolem 5… Pořád se mě vyptával na věci kolem případu a ukazoval mi fotky- prý co si o tom myslím já…
Říkal, že by mě chtěl ve svém týmu, i když ví, že to já jsem Kira…
Někdy ve prostředku mu zapípal telefon a hned na to ten můj- zvednu ho a dovídám se, že můj otec prodělal infarkt…
Ihned jedeme do nemocnice, kde si začnu hrát na chlapce, strachujícího se o zdraví otce… Tam se taky s Ryuzakim pořádně pohádáme o tom, že by před otcem neměl prohlašovat, že jsem Kira…
Po pár dnech mě vezmou mezi vyšetřování a já začínám chodit na porady… Probíráme tady Kiru, zavražděné lidi a vše o případu…
V tyto časy si začnu všímat Ryuzakiho pohledu, který mě propaluje každou chvíli…
Pořád brečím na jeho rameni a nemůžu přestat… Co bude teď?!
Vím, že pořád nemá proti mně důkazy a bylo by to mé slovo proti jeho… A teď už vůbec nevím, jestli to tak chci…
Už vím, že jsem se do něj zamiloval, cítím to v celém srdci i celé duši…
Nedokázal jsem mu lhát a řekl jsem to…
Jak to teď asi bude dál???!!!
Komentáře
Přehled komentářů
tak jo ... konec komentářů. jde se na další díl =D
Nudný?
(T!na-chan, 19. 12. 2008 13:59)Vůbec to nebylo nudný, akorát ty vzpomínky jsem po pulce přeskočila, protože si to pamatuju z DN XD
aaaa skvělý skvělý skvělýýýýýý!!!!!!!
(Amanda, 28. 4. 2008 15:10)Mno, tak sem si řekla že tady zanechám nějakej komentík XD...honem jdu číst dál ;)
hééj
(sisi, 9. 3. 2008 15:21)
Héj, fakt dobrý- sem příjdu a co nevidím- 2 nové kapitoly! super...
Ale jak si říkala, Raito ti opravdu jde do ooc- takhle by se asi nikdy nezachoval xD, ale stejně je to opravdu super povídka a mě se fakt moc líbí...
Už se těším na další díl, doufám, že ho sem dáš co nejdřív!!! xD
xDxDxD
(Callie, 20. 2. 2009 20:01)