Důkaz- Co bude dál L?
Důkaz-Co bude dál, L?
Už nebrečím, jen ležím na jeho rameni a zhluboka dýchám, dívaje se před sebe a vnímat jen jeho… Skončilo tímhle všechno? To co bylo mezi námi? A vůbec vše, co jsem vybudoval?
Pomalu se zvednu a pohlédnu na něho- dívá se do stropu a je jasné, že také přemýšlí… Nechci kazit tuto chvíli, každý z nás si to musí urovnat v hlavě…
Znova se položím na jeho hruď „Proč se to stalo? Co jsem to jenom udělal?“ začnu šeptat a vše si plně uvědomovat, nyní se na to dívám z té druhé strany, z té, které to vidí L. Cítím jak se pohne a následně mi chlácholivě přejede rukou přes záda. „Promiň…“ zašeptám, ale vím, že to nestačí… Ne, na ty věci, které jsem spáchal, na to všechno…
„Promluvíme si o tom zítra jo?“ poprvé chraplavě promluví a přitáhne si mě do náruče, kde se chtě nechtě znova rozpláči… „Udáš mě, že jo?“ zeptám se ho trochu vyšším hlasem a pohlédnu mu do očí, které jen zavře a neodpoví mi…
Cítím, že se mi dělá špatně, jako bych už nikdy neměl spát, jako bych měl každou chvílí zemřít… Neviditelná síla mi svírá hrudník a já dostávám strach… Velký strach, ze všeho co příjde…
Co jsem to jen udělal?! Ptám se pořád dokola a nemůžu usnout,… ani, když uslyším jeho pravidelný dech… Já- prostě nemůžu…
Celou noc jsem vzhůru a dívám se do stropu, je mi opravdu špatně…
Když se ráno Ryuzaki probudí, ani to nezaznamenám, jen se dál dívám na to stejné místo a mlčím. „Raito?“ zeptá se mě opatrně, ale já ho neslyším, nebo nechci slyšet. „Raito?“ zeptá se znovu a opatrně se mnou zatřepe… Obrátím na něho své krvavé oči od pláče a nevyspalosti a pouze se na něj dívám, nepřítomně, bez života…
Vidím, jak se přímo zděsí „Raito?“ znova vydechne a zvedne se z postele, někam odejde, ale mě to v tu chvíli nezajímá…
Za chvíli sem zase příjde a v rukou drží tác s jídlem a dvěma šálky čaje… Vůbec se na něj nepodívám, ani, když si pak sedne ke mně a mává mi rukou před obličejem… Povzdychne se a zatřepe se mnou, než ho konečně začnu vnímat. „Ryuzaki?“ zeptám se slabě, i tohle mi dělá potíže, jsem strašně vyčerpaný, a vím, že kdybych se podíval do zrcadla, ani bych se nepoznal…
Podívá se na mě přitáhne si mě do náruče, kde mě pořádně stiskne. „Raito, no tak vzpamatuj se!“ mluví na mě. „Takhle přeci nemůžeš být…“ šeptá dál a já zaslechnu v jeho hlase lítost a starost o mě. Chvíli mě ještě drží než řekne „Sám jsi to přeci řekl…Nemám důkazy,… Třeba to ještě bude dobrý…“ snaží se mě uklidnit a já se slabě usměji, ano nemá důkazy, ale bude jen otázkou času do kdy…
Zvednu ruku a přejedu mu jí po tváři. „Já to vážně nechtěl…“ zašeptám a znova ucítím slzy, které se mi derou z očí. Ryuzaki mi je palcem setře a lehce mě políbí na rty… Nemám ani sílu mu to oplatit a tak, když se oddálí mě zase přikreje peřinou „Spi, celou noc jsi nespal a vypadáš…“ nedořekne, jen se usměje a zatáhne závěsy na okně, aby tady byla alespoň trochu tma…
Zavřu oči a za chvíli ani nevím jak, usnu. Asi tím vyčerpáním, protože jinak si to nedokážu představit…Ne v mým nynějším stavu…
Vzbudím se a porozhlédnu se kolem až se můj pohled zastaví na Ryuzakim ležícím vedle mě. Zdá se, že taky spí, protože má klidný dech.
Povzdychnu si, jak to teď mezi námi bude?! Předtím si to L jenom myslel, že jsem Kira, ale teď to již ví na sto procent a já sám jsem mu to řekl… Změní se něco? Ano, ale… Změní se toho hodně?
Znova na něj pohlédnu, na jeho ve spánku klidnou tvář. Je opravdu krásný, říkám si, když jedu po těch ostře řezaných křivkách. Kdyby nebyla tato situace, jistě bych ho probudil polibkem, ale takhle… Nevím co mám dělat…
Cítí pořád to samé a nebo se to s tím přiznáním změnilo a on mě teď chce dostat o to více? Všechno to teprve začalo a teď to má skončit?! Ptám se zoufale, ale odpovědi nenacházím…
Asi vycítil můj pohled a proto otevřel své oči a pohlédl rovnou do mých. „Už jsi vzhůru.“ Konstatuje bez úsměvu a já začínám mít strach. Přikývnu a čekám co udělá. Taky si mě prohlíží a vypadá to, že neví co říct, stejně jako já. Svěsím hlavu dolu a dívám se do svého klína- ani si nepamatuji, kdy jsem si sednul…
Ucítím dotyk na rameni a podívám se na něj. „Všechno se teď změní, že?“ zeptám se ho smutně. Mlčí a jasně na něm vidím, že chce přikývnout, ale nakonec to neudělá a jen se mi dívá do očí. „Jen to řekni.“ Pobídnu ho o něco potišeji a hlas se mi chvěje…Nechci slyšet to, to řekne…
„Nechci ti nic nalhávat Raito…“ začne a já se na něj podívám, abych slyšel co mi chce říct. „…asi se mnohé změní, už vím, kdo za tím stojí, ale sám si řekl, že proti tobě nemám důkazy a dokud je nebudu mít, nemám na tebe žádnou moc…“ řekne a mě poskočí srdce- takže to chce udělat…
„A chceš to?“ zeptám se ho co nejtišeji. Bojím se jeho odpovědi… „Nechci…“ řekne rozvážně „Ale je to moje povinnost.“ Dopoví a já se na něho podívám. „A cítíš ke mně ještě něco?“ zeptám se hned na to, co chci nejvíce vědět. Povzdychne si a podívá se mi do očí. „Ano Raito, i přes tohle k tobě pořád něco cítím a to se nezmění…“
Lehce se usměju, ale nedovolím si udělat nic jiného, jen znova skloním hlavu a začnu o tom přemýšlet. Po chvíli vedle sebe uslyším znova hlas „A ty Raito?“ zeptá se mě také potichu. Znova k němu vzhlédnu- teď nebo nikdy řeknu si, protože, nevím, jestli ještě budu mít příležitost. „Já…miluji tě.“ Zašeptám a nemohu se odtrhnout od jeho pohledu, kde se na chvíli mihla bolest…
Chvíli se jen utápíme v pohledu toho druhého, než svůj pohled opět sklopím, protože nesnesu ten pohled. „Vůbec nevím co mám dělat…“zašeptám zoufale. Asi jsem mu to říkat neměl, ale nyní jsem i svým způsobem rád, že se to stalo…
„To já taky ne.“ Přitaká, a lehne si, protože teď taky seděl. Ohlédnu se na něj a položím se taky, přitom mu hlavu dám na hrudník…Pude to takhle dále, nebo co se stane? „Ryuzaki, co je pro tebe důležitější, povinnost a práce, nebo já?“ zeptám se, i když vím, že bych v tuto chvíli neměl.
Zhluboka si povzdechne, ale nic neříká. „Taky nad tím přemýšlím…“ řekne váhavě, když už si myslím, že neřekne nic. Pohnu sebou a rukou ho obejmu kolem pasu. Kéž by se včerejšek vůbec nestal- říkám si teď, i když před chvílí jsem si myslel něco jiného.
„Raito! Ryuzaki! Pojďte se naobědvat!“ volá zezdola matka, ale mě se vůbec nechce, nemám na jídlo ani pomyšlení. L se zvedne a postaví. „Pojď Raito, potřebuješ se alespoň trochu najíst, když jsi nesnídal…“ prohlásí a podívá se na tác na stolku, kde leží ještě dvě porce jídla. „Nemám hlad…“ zašeptám a otočím se na druhou stranu. Přejde přede mě a klekne si, podívá se mi do očí a políbí mě, když se oddálí, na chvíli zavřu oči.
„Raito, musíš jíst.“ Prohlásí a pomalu mě zvedne. „Já vážně nechtěl…“ tiše vzlyknu , nemůžu na to přestat myslet, ale měl bych se alespoň trochu zkulturnit, aby rodiče nevzali nějaké podezření. „Raito!“ zavrčí trochu víc nahlas- „Teď na to přestaň myslet a pojď se najíst!“ tohle zní jako rozkaz, trochu se usměju a přikývnu, stírajíc si slzy z očí, které si znova našly cestu ven. „Ale jen kvůli tobě Ryuzaki.“ Řeknu.
Pomalu se zvednu a kdyby mě L nezachytil, určitě bych zase spadl. Jsem nějaký zesláblý, nohy mě sotva udrží- říkám si a pokusím se udělat krok. Po chvíli už je to dobrý a tak se pustím Ryuzakiho paže, které jsem se přidržoval a podívám se na něj. „Pujdem?“ zeptám se a už se otáčím, když si mě k sobě přitáhne a podívá se mi do očí.
„Přestaň na to myslet Raito, doteďka jsi to dělal a tímhle se téměř nic nezměnilo. Vždyť víš, že už jsem to tušil dávno, ne?!“ zvýší na mě hlas a dívá se mi upřeně do očí. „To ano, ale teď jsem si to uvědomil z tvého pohledu a ne z mého!“ zavrčím zpátky, o tomhle se nechci bavit.
Vidím, jak se mu rozšíří oči. „Promiň, neměl jsem tak vyjet, ale dělám si o tebe starosti…“ zašeptá a položí si hlavu na mé rameno.
„Raito! Ryuzaki!“ zavolá ze zdola znova moje matka. Pomalu od něj udělám krok a chci odejít, ale on si mě znova přitáhne a políbí mě. Pomalu mi obkrouží rty jazykem, než pronikne i mezi ně, kde se naše jazyky spojí v jeden. Obejmu ho kolem pasu a více ho k sobě přitáhnu, abych cítil celé jeho tělo. Vychutnávám si ten něžný a pomalý polibek jak nejvíce můžu, kdo ví, jak ještě budeme dlouho spolu…
Odtrhnu se od něj a usměju se. „Díky…“ zašeptám a jdu ze schodů dolu. Chvíli tam ještě stojí, než sejde taky.
Vejdu do kuchyně. „No to je dost, že jste tady.“ Pokárá nás pohledem matka u stolu, kde sedí i otec, který jenom vzhlédne. „Promiň mami, není mi nějak dobře a Ryuzaki se mě sem snažil dokopat.“ Řeknu sklesle a posadím se na své místo, L hned vedle mě.
Rodiče si mě prohlédnou „Vážně vypadáš nemocně Raito. Nemám zavolat doktora?“ strachuje se hned a já se jí ani nedivým, musím vypadat opravdu hrozně. „To je dobrý mami.“ Mávnu nad tím rukou a v jídle se začnu pouze rýpat, opravdu nemám hlad…
„Raito, měl by jsi něco sníst.“ Řekne mi otec, který mě pozoruje zpoza brýlí celou tu dobu. „Nemám hlad otče, vážně mi není dobře…“ zašeptám a zvednu se. „Raito!“ zavolá za mnou Ryuzaki, ale já se neotočím a jdu zpět do pokoje. Slyším ještě, jak se tam začnou o něčem dohadovat, ale to mě nezajímá.
Znova si lehnu na postel a Ryuukovi, který se tam objevil, řeknu aby vypadl. Ten hned začne dorážet na to jak vypadám a že si klidně může deník zase vzít a mě vymazat všechny vzpomínky na něj. Nejraději bych mu řekl, že ano, ale to nemůžu, když už jsem řekl Ryuzakimu, že jsem to já.
Zavřu oči a přemýšlím o tom, co budu nyní dělat dál…
„Raito!“ slyším ode dveří a znova oči otevřu „Co chceš Ryuzaki?“ zeptám se podrážděně, ani na chvíli mě nemůžou nechat být… Přejde pokoj a sedne si na mou postel. „Vážně si o tebe začínáme dělat starosti“ řekne. „Měl by jsi něco sníst.“ S tím se natáhne k tácu, který ještě pořád leží na tom stolku a podá mi čaj. Opatrně si ho vezmu do rukou a napiju se, než ho zase odložím na stůl.
Rauzaki si povzdychne a otočí se k oknu „Takhle to vážně dál nepude Raito…“ Pozoruji ho a rukou mu začnu jezdit přes záda v malých kroužcích. Vidím, jak se usměje.
Po chvíli nechám ruku klesnout zpět na postel. Lehne si vedle mě, přičemž mě chytí zase za ruku a proplete s ní prsty. Lehce stiskne, jako by mi dodával odvahy a já pomalu cítím, že mě ty starosti opouštějí, nyní si už začínám nadávat za svůj emocionální výlev- tohle opravdu nejsem já a jak řekl, bez důkazů na mě nemůže a já mu k tomu nedám příležitost!
Ďábelsky se usměju, ale tak, aby to neviděl… Co, kdybych ho přesvědčil o tom, že je ještě jeden Kira?! Pak bych na něho mohl svést většinu těch vražd a i ty co teď budou následovat a při tom, bych pořád zapisoval do deníku smrti- je to tak jednoduché, začíná mi to jít do karet, že jsem mu to řekl. A taky, vždyť jak Ryuuku říkal, je víc takových andělů smrti se svými deníky…
Uvolním se a Ryuzaki se na mě ihned zvědavě otočí. „Raito?“ zeptá se a já na něj pohlédnu. „Jsi v pořádku? Nechceš udělat nějakou blbost, že ne?“ zeptá se hned na to. „Ne, Ryuzaki, vůbec nic udělat nechci.“ Odpovím mu klidně a vidím jak ztuhl, přitom mě dál pozoruje- zřejmě si té změny všiml.
Teď už se cítím o hodně lépe. Stačí, když na to nebudu myslet z jeho pohledu, ale ze svého a pujde to pořád stejně, jako před tím, co jsem mu to řekl… Vždyť tamto vůbec nic neznamená- nemá na mě žádné důkazy… Vše se vrátí do starých kolejí…
Do těch, když jsme spolu ještě začínali, do doby před pár dny a začnu s tím hned teď!
Otočím se na Ryuzakiho a divoce ho políbím. Vidím, že se na chvíli zarazí, jako, že váhá co udělat, ale nakonec se přidá taky. Zavře oči a já se na něj převalím- je mi jedno, jestli teď někdo přijde…
Pomalu ho vysvleču z trika, které odhodím někam vedle postele a ihned se ho začnu dotýkat na nahé pokožce. Od boků moje ruce míří nahoru, kde se zastaví u bradavek, které stisknu až ztvrdnou a postaví se. Ryuzaki mi přitom sykne do úst od kterých se odpojím a jednu do nich vsaji. Lehce ho do ni kousnu, načež polaskám jazykem.
Jeho ruce se mi sevřou kolem ramen, kam mi zaryje nehty ve snaze se uklidnit a ztišit své steny, které mu při tom unikají z úst. Rukama jedu až k jeho kalhotám, přes které ho pohledím v rozkroku, kde se již vyskytuje vyboulenina. Svíjí se pod mými doteky, ale já na to neberu zřetele a dál do hladím rukama a jazykem…
„Raito.“ Zavzdychá a pokouší se mě od sebe trochu oddálit. „Ne- že by se mi to nelíbilo, ale kdokoliv může přijít.“ Poukáže na skutečnost, že jsou dole moji rodiče a sestra. „A to ti vadí?“ zeptám se s jiskrami v očích a znova se vrhnu na jeho ústa, do kterých ihned vniknu jazykem.
Je mi úplně jedno, jestli nás někdo chytí, hlavně, že si konečně zase užiju- vím, že je to trochu sobecké, ale potřebuji, aby bylo vše takové, jako před pár dny…
Obejmu ho kolem pasu a ještě víc se na něj přitisknu, abych mohl cítit teplo jeho rozpáleného těla. Obejme mě rukama kolem krku a jednu z nich mi vplete do vlasů, čímž mě přiblíží ještě více k sobě.
Převalí se na mě a sedne si, zaprotestuji nad tou změnou, ale on mi začne rozepínat knoflíky na košili a odhalovat mě taky. Prohnu se v zádech a trochu se nadzvednu, aby mi ji mohl sundat, což také ihned udělá. Znova se ke mně skloní a začne mě líbat.
Rychle si stáhnu kalhoty a jemu po chvíli taky, teď jsme v posteli úplně nahý a propletení mezi sebou. Naše ústa svádějí souboj a naše steny začaly být hlasitější. Zakloním hlavu, jen pro to, aby se mi ústy na ní přisál a začal laskat.
Rukou pak jede po mé páteři až dolu a jedním nasliněným prstem do mě vnikne. Prohnu se znova proti němu a zavzdychám. Začne prst vytahovat a hned zase vsouvat dovnitř, za chvíli přidá i druhý.
„Ryuzaki…“ zavzdychám a zakousnu se mu do ramene, přičemž on zavrčí. Pomalu otevřu oči a pohlédnu na otevřené dveře, ve kterých někdo stojí…
Počkat- někdo stojí?! Uvědomím si.Na místě ztuhnu a s doširoka otevřenýma očima se dívám na svou matku, která stojí ve dveřích neschopna pohybu- vidím zděšení v jejích očích. Na zemi se válí hromádka oblečení, které jí jistě vypadlo z rukou.
Mé změny si všiml i Ryuzaki a také se otočí- tím pohybem, jako by se matka vzpamatovala. Přidušeně vykřikla, rychle se otočila pryč a odeběhla dolu. Sakra!
L se na mě otočí, ale já se pořád dívám na to místo- zřejmě to opravdu nebyl nejlepší nápad… „Raito?“ zeptá se mě, trhnu sebou, jako bych také procitl. „Ano Ryuzaki?“ otážu se ho zpět a znova si ho přitáhnu k sobě a políbím, pak se oddálím a začnu ze země sbírat své věci. „Pujdu to matce vysvětlit…“ řeknu jen a chci odejít, ale on mě zadrží. „Pujdu taky.“ Řekne a zvedne se, zavrtím hlavou. „Já jí to vysvětlím sám, nechci abys tam byl.“ Prohodím, když procházím dveřmi a scházím dolu.
U stolu sedí otec a pořád si čte. „Tati, kde je matka?“ zeptám se ho klidně a on vzhlédne. „V ložnici, vypadala rozrušeně, co se stalo Raito?“ zeptá se mě taky, ale neodpovím a jdu rovnou za ní. Zaklepu a bez vyzvání vejdu dovnitř.
„Mami?“ zeptám se opatrně- sedí na posteli zády ke mně a skládá nějaké oblečení, neotočí se. „Chci ti to vysvětlit.“ Dodám, ale pořád žádná odezva, přejdu před ní a sednu si na zem. Vypadá to, že brečela, má zarudlé oči. „Jak dlouho?“ řekne jen.
Povzdychnu si. „Asi týden?“ pokrčím rameny. „Já, promiň že jsi to musela vidět, ale já Ryuzakiho opravdu…miluji.“ Vysvětlím. Podívá se na mě a lehce se usměje. „Tak přeci někoho jen máš.“ Řekne s úsměvem, ale moc šťastně nevypadá. „Bylo to pro mě opravdu překvapující, ale jestli jsi tak šťastný já ti bránit nebudu.“ Řekne, ale vidím, že jí to dělá značné obtíže. Zvedne se a roztřesenýma rukama dává věci do skříňky.
„Díky mami, řekneš to otci?“ zeptám se hned na to. Podívá se na mě. „Zatím ne, nevím jak by to vzal. A navíc, je to jeho nadřízený, takže… Až se rozhodněte, tak nám to ohlásíte sami.“ Znova se usměje, ale už o něco lépe. Oddychnu si a sednu si na postel. „Díky, že jsi to tak vzala.“ Povím jí, za což se na mě znova jen usměje a pak pokoj opustí. Vyjdu taky…
Sednu si na pohovku vedle Ryuzakiho, který se dívá na nějaký seriál s mou sestrou. „Jak to vzala?“ zeptá se mě bez toho, aby se otočil. „Jo, celkem dobře…“ řeknu mu „Shimai-chan, jak se na tohle můžeš pořád dívat?!“ zeptám se sestry, když už zase na obrazovce vidím dojemné a romantické scény. „Ale Raito! Vždyť je to taaaak krásný!“ odpoví zasněně a dál sedí přímo u obrazovky, div jí neobjímá…
Protočím oči a zvednu se- na tohle já nějak nejsem. „Mami, pujdu ven!“ zavolám do kuchyně a jdu ke dveřím. „Ale Raito, nebylo ti dobře- měl bys ještě ležet.“ Namítne a vyjde ze dveří. „Už je mi dobře- potřeboval bych na chvíli ven jenom.“ Zavřu za sebou dveře.
Rozhlédnu se a na stožáru vidím sedět Ryuuka. „Ryuuku pojď.“ Pobídnu ho a rozejdu se směrem k autobusovému nádraží. „Tak co Raito, rozmyslel sis to?“ zeptá se zvědavě, zavřu na chvíli oči. „Ryuuku to v žádném případě, budu pokračovat, ale musím se nějak zbavit Ryuzakiho, protože ten bude pořád doma.“ Povím mu a zahnu do prázdné ulice.
„Tak to hodně štěstí Raito, protože to vypadá že jen tak neodejde…“ zasměje se. „Chceš jablko Ryuuku?“ zeptám se ho, když přes ulici uvidím obchod se zeleninou a ovocem. „To bys byl hodný Raito.“ Odpoví, když se rozejdu přes silnici.
„Dobrý den“ pozdravím prodavače a do papírové tašky si vezmu pět jablek, které zaplatím. V parku si sedneme na lavičku a jemu ho podám, na který se ihned vrhne.
„Co bys dělal ty, na mém místě Ryuuku?“ zeptám se ho po chvíli ticha. „To jsi tak zoufalý, že chceš znát můj názor?“ zašklebí se. „Ale já nejsem ty Raito, já bych si určitě nic nezačal se svým sokem, ale je to zábava vás pozorovat…“
Otočím se na něj. „Víš, jak jsem to myslel Ryuuku.“ „No dobře, fakt nevím co bys měl udělat, ale poslední dobou nějak zanedbáváš deník…“ připomene mi- no jasně, poslední dny jsem se litoval a ještě jsem měl psát do deníku. „Ale Ryuuku, pořád zapomínáš na to, jak do něj mám psát, když tam je pořád L.“ namítnu mu na to.
„Tak se ho nějak zbav Raito.“ Navrhne a já se ušklíbnu- „Jak bych se ho měl asi zbavit Ryuuku, co?!“ to by bylo opravdu těžké…“Tak to nevím, zkus ho nějak vyšoupnout- vždyť ty na něco určitě přijdeš, jak tě znám Raito.“sedne si na lavičku vedle mě. „Ale, zase je lepší, když ho mám na očích Ryuuku, kdo ví co může dělat, když tam nejsem…“ povzdychnu si- poslední dobou je to hodně těžké.
„Jdeme zpět Ryuuku.“ Zavelím a zvednu se- na něco přeci musím přijít! Přeci ho nenechám všechno zkazit… Všechno, co se událo a udá…
Vždyť život se mi právě dává zpět do starých kolejí….
Komentáře
Přehled komentářů
panbože.. :'-(
to bylo hnusný na psychiku, blbý vzpomínky.. sakra, mělo by tam bít varování :'-(
...
(T!na-chan, 19. 12. 2008 14:23)úžasný!!! Ted to začíná být napínaví, Raito mi tam byl tak sympatický a ted se zase mění... :D
Mno tvl
(Angela, 18. 9. 2008 18:38)Zatímco jsem zaspala, tak ty už začínáš druhej cyklus???? WTF???
fňúk
(sarju, 4. 4. 2009 15:32)