Důkaz- Až takhle L?
Důkaz- Až takhle, L?
Vejdu do pokoje a hned vidím Ryuuka sedět na posteli. „Ryuuku“ pozdravím ho kývnutím hlavy. Otočí se na mě „Raito, to je dost že jsi tady- začínala tu být totiž nehorázná nuda.“ Protáhne a já se ušklíbnu „Ale Ryuuku, řekni, kdy pro tebe něco není nudné.“
Zasměje se a na mě jde z toho husí kůže- nesnáším když se směje- nikdy to nevěstí nic dobrého. „Čemu se směješ Ryuuku?“ zeptám se hned na to „Jen, jak dobře mě už znáš Raito.“ Odpoví na to, ale já vím, že neříká všechno „Raito, co budeš dneska dělat?“
Pohnu sebou a zadívám se na něj „Nevím Ryuuku, chvíli budu psát do deníku a pak se budu asi učit- zítra je už zase škola a já musím všechno umět.“ Zavřu oči a posadím se za stůl. Vyndám si deník smrti a zapnu televizi,…
„Zdá se, že zločiny ustaly, co Ryuuku?“ prohodím, když tam už nic zajímavého deset minut nejde. „Má práce, jak se zdá zabírá a zločiny ustávají…“
Ohlédnu se na něj a vidím jak se směje „Lidé jsou opravdu zajímaví bytosti…“ řekne na to. „Jak se můžeš pořád tak dřít?“ zeptá se protáhle, když si k deníku vytahuji i učebnici angličtiny. „Ryuuku, pokud sis nevšiml, tak učení je tady v našem světě důležité- představ si, kdyby lidé přestali pracovat… To by hned nastal zmatek- nedostatek potravin, léků, výrobků… Všude by byli odpadky a kdo ví co ještě- my musíme pracovat…“ odpovím mu.
„No tak, neuč se,…“ začíná mě přesvědčovat- zavřu učebnici „Co chceš Ryuuku?“ optám se klidně. „Nepřinesl by jsi mi jablko? Už jsem ho neměl dva dny- za chvíli začnu šílet.“ Řekne a prohlédne si mě. „Ty pořád myslíš na toho L, a na mě zapomínáš.“ Dodá.
„Ryuuku- co pak si ho nedokážeš obstarat sám?!“ odpovím podrážděně, co sem míchá tu záležitost s L?! Pobaveně si mě prohlédne „Proč, když mi ho můžeš přinést ty, Raito.“ Lenivě se nadzvedne z postele. Už mě taky docela začíná štvát- ale potřebuji deník, tak se k němu musím chovat alespoň trochu mile. „Dobře Ryuuku, hned jsem zpět“ zvednu se a jdu pro něj dolu do lednice.
„Raito.“ Zavolá na mě matka z obýváku. „Ano?“ zeptám se s jablkem v ruce a jdu za ní. Sedí na pohovce a v rukou drží časopis- ani si nepamatuji, že by kdy nějaký měla…
„Posaď se, přeci…Chci si s tebou promluvit“ mile se usměje a já si sednu naproti ní- co mi asi chce…
„Mluvila jsem s tvou sestrou a říkala, že jsi si prý někoho konečně našel. To jsem ráda…“ poví a dívá se na mojí reakci- zatnu ruce v pěst- to si ještě odskáče… „Shimai-chan si určitě něco zase vymyslela, nikoho nemám.“ Usměji se a chystám se zvednout, když mě znova zastaví. „Ale Raito…Vím, že se asi před rodiči stydíš o tom mluvit, ale nechtěl by jsi jí pozvat třeba na večeři, abychom se s ní mohli taky seznámit?“ zeptá se s dalším úsměvem a upírá na mě pohled, že ne, nebere jako odpověď. Co mám teď dělat?! Přeci nemůžu L pozvat domu na večeři- Už to přesně vidím ‚Mami- to je Ryuzaki, jak jsi chtěla, tak ho k nám beru na večeři, aby jste se mohli seznámit s mým vyvoleným‘ zatřepu hlavou- to ne.
„Ale mami, já nikoho opravdu nemám“ vpíjím se vzdorovitě svým pohledem do toho jejího „Už vím po kom je má sestra…“ dodám potišeji, aby mě neslyšela.
„Ale Raito, co si o tobě bude myslet, když jí ani nepozveš domů?“ zeptá se trochu smutně. To je těžký- povzdychnu si a zvednu se „Co když to není ona?“ zeptám se, než stačí ještě něco říct - V tuto chvíli si nadávám do idiotů.- Jak jsem to mohl říct! Otočím se „To byl jen vtip mami- prostě o tom nechci mluvit…“ usměji se a doufám, že to zabralo, protože se trochu uklidnila a znova se usmála.
Dojdu do pokoje a hodím Ryuukovi jablko, poté si sednu zpátky za stůl a učím se dál…
Pohlédnu na hodiny 17:31- to jsem se učil tak dlouho? Zeptám se sebe- protože jsem začal něco po jedné odpoledne. Protáhnu se a promnu oči, pohlédnu na Ryuuka, který se nyní dívá na televizi, kterou jsem nechal puštěnu. Jako by vycítil můj pohled se otočí. „Hele to je dobrý Raito, právě tam běží nějaký dopadení zločince.“ Řekne a upoutá tím mou pozornost. Přejdu blíže k televizi a do rukou vezmu deník.
„Isao Tanami, byl dneska zatknut za zabití dvou policistů, nyní ho čeká soud, kde se rozhodne na výši trestu“ Tak Isaro Tanami, hm… Zamyslím se a přitom píšu jméno do deníku,… Jak by měl asi zemřít- nejspíše také na infarkt, ale nepotřebuji něco vzkázat L? Ne teď ne… Odložím, pero na stůl a deník zastrčím zpět do zásuvky.
„Nějak ti docházejí nápady, nebo jsi taky líný k tomu dospat něco na víc?“ pobaveně se zeptá Ryuuku. „Když tam nebudu psát příčinu smrti, zemřou na infarkt a to je nejlepší- vždyť už jsem ti to vysvětloval Ryuuku, tak proč to po mě chceš zase?“ zeptám se podrážděně- taky mě nebaví, něco pořád opakovat…
Přejdu k oknu a podívám se ven, kde vidím svého otce přicházet domu, ale není sám- uvědomím si, když vidím shrbeného muže vedle něj- Ryuzaki- co ten tu chce?! Za mnou se Ryuuku rozesměje- otočím se na něj „Čemu se směješ Ryuuku?“
Podívá se na mě „Chce tě mít na očích“ řekne jen, ale to už mě ze zdola volá matka. Sakra- jestli je to tak, jak říkal Ryuuku, tak to mám dost špatný… Protože v deníku mám napsaná jména jenom na čtyři dny dopředu, kdy zemře každý po jedné hodině, ale…Co, když tu Ryuzaki bude déle, než po tu dobu. To by bylo špatné- protože by mě začal podezřívat o to více, a to nesmím dopustit…
Zavrtím hlavou- třeba přišel jen na večeři kvůli otci…
Odpoutám se od okna a sejdu dolu do předsíně, kde se již zouvají z bot a kabátů… Matka, jako vždycky vítá návštěvu co nejlépe jak to jde…
„Už bude hotová večeře, tak se přesuňte k jídelnímu stolu, a Raito- ty běž připravit hůlky ať máme čím jíst.“ Rozkáže mi a už spěchá do kuchyně. Zase já! Proč to někdy nemůže udělat sestra, ale tu tady nevidím, zajímalo by mě, kde je…
Dojdu do kuchyně a vezmu ony hůlky z přihrádky, kde je i příbor, který stejně nepoužíváme. Matka mezitím nandává jídlo do mís. Rovnou mi jednu strčí do rukou, abych jí tam taky odnesl.
Dojdu ke stolu, kde už sedí otec s Ryuzakim a o něčem se dohadují, mlčky dám jídlo i hůlky na stůl a jdu zpět do kuchyně, protože vím, že matka bude potřebovat ještě pomoct.
Když je vše hotovo, taky si sedneme a popřejeme všem dobrou chuť, než si na talíř vezmeme jídlo, které právě chceme. Pochvíli se mezi námi rozpoutá tichá konverzace…
Moc se mezi ní nezapojuji, stejně bych nevěděl, co k tomu říct. „Matko?“ zeptám se, když na chvíli ustane, zvadne ke mně hlavu a pobídne mě, ať mluvím „Kde je vlastně sestra?“
Vidím, jak se na mě podívala, jako by si na něco důležitého vzpomněla. „Je se svým přítelem, šli někam do restaurace- milí je ten hoch…“ odpoví s úsměvem a dodá „Není jako ty.“ Hrůzou se mi rozšíří zorničky, když se otočí na otce- Už vím co chce říct! Sakra-jak jí v tom zabránit- vždyť L je tady!
Ale to už říká… „Zlato, věděl jsi, že Raito si konečně někoho našel?“ Vidím, jak L se zvědavě podíval na mě a pak poslouchal mou matku „Dneska mi to řekla naše dcera, a Raito jí ani nechce pozvat domu na večeři.“ Dodá zamračeně a já vidím úplně, jak L skrývá své pobavení, pak se otočí přímo na mě „A proč jí nechceš pozvat na večeři-Je to slušností Raito“ usměje se a já pomalu vidím červeně.
„Ano Raito- měl by jsi jí pozvat, aby si nemyslela, že jsi nevychovaný, že drahý.“ Přidá se matka, která do toho zatahuje i otce. Sevřu víc ruce kolem hůlek a odpovím „Ale mami, ona by stejně nechtěla přijít- ona se totiž hodně stydí před cizími lidmi a bojí se chodit takhle na večeře- pochybuji tudíž, že by sem šla…“ Tak a teď to máš L,! směju se v duchu, když na mě pohlédne pohledem, že to jsem říkat neměl.
„Ach.“ Zasekne se matka.“Tak to je škoda- Třeba přeci jenom někdy příjde…Když tak se jí ještě zeptej- vážně bych jí ráda poznala…“ prohodí smutně máma a já se znova ohlédnu na L a tím pohledem jasně říkám, že je to jeho chyba.
„Ryuzaki?“ změním téma „Proč jsi vlastně dneska přišel?“
Otec se na mě podívá a chce něco říct, ale L ho předběhne „Momentálně nemám kde bydlet, protože ten hotel už jsem musel opustit a tak se Souichiro nabídl, že můžu být pár dnů tady…“ řekne a probodává mě pohledem, jako by chtěl zjistit na co zrovna myslím a jestli mě to rozhodí. Musím říct, že ano, že mě to rozhodilo, ale na sobě nedávám nic znát. „Tak to jo,..“ pokývám hlavou a otočím se na otce „A kde bude Ryuzaki spát, když tady nemáme pokoj pro hosty- vlastně máme, ale plný různých vyřazených věcí?“ zeptám se zvědavě a doufám, že nebude spát u mě, protože to by byl problém s Ryuukem.
„No,… říkali jsme si, že by ti nevadilo, kdyby byl pár dnů u tebe v pokoji- dáme ti tam rozkládací postel, kde bude spát a navíc, jste se za ty dva dny spřátelili- jsem slyšel…“ poví a zvedá se od stolu „Ale-„ chci namítnout, ale nic mě nenapadá.
Otočím se na L, který se na mě vítězně usmívá a pohledem mi říká- Jestli jsi Kira, tak tě mám. Otočím se zpět na matku a ptám se proč tak náhle, ale ona jen pokrčí rameny a jde uklidit všechny věci ze stolu, protože jsme již všichni dojedli…
„Jdu do svého pokoje“ oznámím a stoupnu si, už se chystám odejít, když „Jdu taky.“ Ozve se Ryuzaki, jen zlostí zavřu oči a jdu- Potřeboval jsem si promluvit s Ryuukem, ale jak, když on tam bude.
Vyjdu po schodech nahoru a vejdu do pokoje- Ryuuk se pořád dívá na televizi, ale jakmile vejdeme tak se otočí. Když uvidí Ryuzakiho stojícího za mnou rozesměje se „Tak jsem měl pravdu Raito…“ a dál se věnuje televizi. Hodím na něho pohledem, ale pak se otočím na svou návštěvu.
„Co jsi chtěl Ryuzaki? A vůbec- proč jsi tady…Myslíš, že nevím, že jsi tu jen kvůli mně?!“ obezřetně si ho prohlédnu, ale on se rozhlíží po pokoji- zastaví se u puštěné televize. Podívá se na mě „Proč máš puštěnou televizi, když tu nejsi?“ zeptá se nazpátek. „Protože jsem ji zapomněl vypnout.“ řeknu a hodím omluvným pohledem na Ryuuka, než ji vypnu.
„Proč jsi tu Ryuzaki?“ zeptám se znova a více nahlas. On odněkud vytáhne lízátko a strčí si ho do pusy. „Protože chci.“ Odpoví mi stručně a sedne si na postel hned vedle Ryuuka, který si začne stěžovat „Raito, nechceš ho vyhodit?! Bude tu jen překážet…“ neberu na něj zřetel a dál propaluji L pohledem. „Jinak- máte tu moc pěkně.“ Dodá Ryuzaki a na to jen přikývnu.
„To tam budeš jen tak stát?“ zeptá se mě po pěti minutách, co si prohlížíme jeden druhého. Kouknu se na Ryuuka, který jak se zdá, se už zase nudí. Povzdychnu se a taky si sednu na postel, přičemž se zády opřu o stěnu a nohy si dám skrčené na postel. „Takže porady budou v tomhle domě?“ zeptám se pro jistotu, a také, abych přerušil to ticho. Kývne a do kapsy si zastrčí, teď již pouze tyčku od toho lízátka. „A nebude to nebezpečné mít je tady? Myslím kvůli Kirovi.“ Zeptám se znova.
„Nemyslím si. Navíc, bude lepší, když tě budu mít na očích.“ Začne se znova rozhlížet a Ryuuku se v tu chvíli rozesměje, v duchu si pomyslím, že by se moc smát neměl, protože nedostane jablko, pokud si ho sám nesežene. Zdá se, že mě poslouchal, protože se v tu chvíli zasekl a podíval se na mě, usměji se tím směrem. Ale to bohužel neujde Ryuzakimu.
„Proč se usmíváš?“ Otočím se zpět na něj „Jen jsem se zamyslel“ řeknu klidně a v duchu řeknu Ryuukovi, aby byl radši zticha a všímal si svého.
L si vyndá další lízátko a znova si ho strčí do pusy. „Hej Ryuzaki, kde pořád bereš ty sladkosti?“ zeptám se ho zvědavě a napůl posměšně. „Prostě je nosím v kapse, proč?“ vzhlédne ke mně a posadí se na všechny čtyři směrem ke mně a lízátko si vyndá z pusy „Chceš snad?“ zeptá se a natahuje ruku s ním až přede mě. Rozbuší se mi srdce a já se pouze vpíjím do jeho pohledu. Vystrčím z úst špičku jazyka a oblíznu ho- hm, jahodové. Pak se na něj usměju a zavrtím hlavou, přitom přivřu oči.
Ryuzaki se ke mně nakloní a zlehka mě políbí, zavřu oči úplně a začnu se více vpíjet do jeho úst, které chutnají po jahodách. Slyším vedle sebe Ryuuka, jak si ztěžuje, že to nemusím dělat zrovna před ním. Pomyslím si, že když tu nechce být, tak ať odejde- což nakonec udělá…
Zvednu ruku, kterou zapletu do jeho vlasů a přitáhnu si ho blíž, až tak, že se musí posunout mezi mé roztažené nohy.
Ruce si dá vedle mého pasu a boky se přitiskne k mým, při tom s nimi pomalu zakroutí. Vzdychnu mu do úst, ale dál se mu věnuji, přičemž si začínám hrát s jeho vlasy. Nechce se mi přestat, ale přece jenom se na konec odtrhnu od těch sladkých úst a pomalu zavrtím hlavou.
„Dole jsou rodiče a můžou kdykoli přijít, nebo nás slyšet- ty dveře bohužel nejsou vzduchotěsný.“ Povím mu omluvně, ale hned na to se k němu znova přisaju, ignorujíc slova, co jsem sám říkal… Probojuji se do jeho úst a jazykem se dotknu toho jeho, který se s ním proplete. Znova si ho přitáhnu víc k sobě a začnu ho hladit po zádech, přičemž se pomalu pokládám na postel tak, aby ležel nade mnou.
Je to zvláštní, ale opravdu po něm toužím a nemůžu se ho nabažit. Musím ho mít při sobě a dotýkat se ho… Pomalu jednou rukou jedu dolu po zádech a chytím ho za zadek, který začnu masírovat, druhou už mám znova propletenou v jeho vlasech… I já cítím jeho ruce, které se mi rozběhly podél boků, které hladí nahoru a dolu…
Úplně cítím své stoupající vzrušení, které se začalo tlačit na jeho. Vzdychnu, když se o mě znova otře a usměje se do mých úst. Lehce se oddálí „Vážně bychom měli přestat.“ Řekne a odkulí se na druhou stranu pokoje. Tak to tedy ne! Řeknu si- Takhle mě rozpálí a pak si chce utéct.
Znova si ho přitáhnu k sobě, až slyším jak překvapeně sykne a přisaju se na jeho krk, který mi sám nabízí. Lehce ho líbám a saju na místě v jednom účelu a to v tom udělat mu tam rudý flek, jako důkaz mé touhy. Rukou jedu dolu po jeho hrudi až pod jeho kalhoty, kde uchopím jeho mužství.
Začnu ho rukou zpracovávat a slyším jeho steny deroucí se z jeho úst. Nerad se odpoutávám od jeho krku, ale sehnu se nad jeho klínem a sundám mu kalhoty, než ho uchopím do úst… Dívám se na něj, jak zatíná pěsti do povlaků postele a spodní ret má sevřený mezi ústy, aby utlumil své hlasité steny a nikdo na nás nepřišel. V duchu se usměju- Máš, co jsi chtěl, L.
Začnu ho prudce zát a letce mu skousnu mezi zuby jeho žalud nalitý krví. Vidím jak sebou prudce trhnul a následně se mi do úst lije jeho horké sperma. Ale já saju dál, dokud se nezhroutí znova do přikrývek a začne oddechovat.
Nyní jsem vzrušený na největší míru a mé oči žhnou vzrušením, pomalu si sundám kalhoty a začnu se masírovat sám na zemi, ale mou ruku najednou někdo odendá a nahradí jí svými ústy. Jakmile ucítím to teplo a vlhkost, začnu se do nich přirážet. Pohlédnu na černou hlavu ve svém klíně a vpletu do ní vlasy, přitom ho nutím pokračovat.
Ryuzaki, chytne moje boky a podrží je na místech, sám mě začne lízat a později i sát. Cítím, že už brzy budu a on to nejspíš vycítí taky, protože ještě víc přidá. V tu chvíli se s tlumeným výkřikem udělám a lehnu si na záda na koberec.
Po té, co se uklidním, pohlédnu na Ryuzakiho, který mě pozoruje sedíc na zemi. Usměji se a přeplazím se k němu, kde ho následně políbím. Ještě cítím tu slanou pachuť v jeho ústech a tím je ten polibek ještě žhavější…
„Raito?“ ozve se klepání a hlas mé matky. Rychle se od Ryuzakiho odtrhnu a vyděšeně na něj hledím- Ještě kdyby ihned otevřela dveře! Raději si nechci představit, co by se stalo!
„Ano mami?“ zeptám se a přitom si rychle zapínám kalhoty a L taky. Otevřou se dveře a ona vstoupí dovnitř- Rychle si sednu na postel, zatím co Ryuzaki zůstává sedět na zemi.
Prohlédne si nás pozorně a pak přejde ke mě „Není ti něco Raito? Jsi nějaký červený.“ Poví mi a já se ještě víc začervenám, při vzpomínce toho, proč asi jsem… Šáhne na čelo. „Slyšela jsem výkřik a tak jsem se šla podívat co se tu děje.“ Řekne a ruku oddálí. „Vždyť úplně hoříš!“ vytkne mi a už odebíhá pryč.
Podívám se na Ryuzakiho, který se na mě jen zářivě usmívá. „Vidíš, úplně se červenáš, čím to asi bude?“ protáhne a přejde ke mně. „Měl bys tudíž ležet v posteli.“ Dodá a položí mě, než mě následně přikreje. Sehne se ke mně a dlouze mě políbí, až cítím, že se mi do tváří leje znova červeň. Když se oddálí, tak v tu chvíli do pokoje příjde i matka.
Podívá se na mě starostlivě „To je dobře, že už ležíš.“ Řekne „Jo, Ryuzaki mi to řekl taky a tak jsem si lehnul“ zalžu a usměju se. Podá mi nějaké prášky a vodu. Dívá se na mě a tak je musím spolknout, teprve pak se otočí na L „Budeš na něj dávat pozor Ryuzaki a ať nevstává z postele!“ pohrozí prstem a odejde.
Hodím ošklivým pohledem na Ryuzakiho, který se už zase usmívá. Chci se zvednout z té postele a jít ke stolu, ale on mě zatlačí zpět „Víš co ti říkala máma- máš ležet.“ Usměje se a políbí na čelo.
„Když ty na mě máš špatný vliv.“ vytknu mu a ublíženě k němu vzhlédnu- sakra! To už zase nejsem já! Takhle dětinsky se nechovám! Ale jak jsem sám řekl-má na mě špatný vliv- ve všem. Podívá se znova na mě a provokativně řekne „Tak to už se nebudeme moci vídat.“
Otočí se a chce odejít z pokoje- Tak to ne „Ryuzaki!“ zavrčím a on se na mě v otázce otočí. „Nechoď pryč- co tu jinak budu dělat?“ zeptám se a udělám vedle sebe místo- Tak to už vůbec nejsem já! Předtím jsem chtěl aby šel pryč a já si mohl nerušeně promluvit s Ryuukem a teď chci aby zůstal…
Přejde zpět se mě a lehne si vedle „Měl by sis rozmyslet co vlastně chceš.“ Prohodí a vezme mě za ruku přičemž se naše prsty mezi sebou propletou. Otočím se na něj „Chci tebe a chci abys zůstal“ řeknu potichu a uvědomuji si, že je to vlastně pravda… On se na mě usměje a položí se zpátky na postel,tak, že vedle sebe ležíme a jen vnímáme přítomnost toho druhého… Co vlastně cítím k L? ptám se sebe a v tuto chvíli si uvědomuji, že něco víc, než jen obyčejný chtíč…
Komentáře
Přehled komentářů
Kawaii ja se od toho nemužu odtrhnout jdu na další díl,a to hned!!!!!!
wau
(Callie, 19. 2. 2009 18:06)jezisinko taková zlomyslnost, chudák Raito.... ale po pravdě, taky jsem si něco podobného prožila =D... a hned další díl =D
wow
(T!na-chan, 18. 12. 2008 22:34)ten díl je úžasný, vážně jsem se musela celou dobu držet abych se nesmála, jak je ten L zlomyslný :D ale vážně řekrásná povídka
jej
(sally, 17. 6. 2008 19:19)tohle je nějaký žhavý...chtěla jsem napsat nějaký ten komentík už na začátku, ale nějak jsem se nemohla přinutit
Pháni
(sisi, 6. 3. 2008 10:20)
Páni, tak to je něco!!! =D už se těším na další kapitolku, doufám, že to do tý soboty napíšeš!
Jinak, tahle povídka se mi strašně začala líbit a jsem ráda, že se z ní stala kapitolovka, protože teď vidím, že to stojí za to! Je to prostě- úžasné...
Strašně moc dobře píšeš a to se musí nechat...xDDD
Kawaiiiiiiii
(Oro-chan, 19. 7. 2009 14:20)